Je to neuvěřitelné, ale zase máme rok za sebou. Ať už Vánoce bereme za svoje či nikoliv, ať už sdílíme myšlenku s darováním drobných dárečků či ne, jsou Vánoce časem hodnocení uplynulého roku. Asi málokdo z nás ho o Vánočních svátcích nehodnotí, protože často si ani neuvědomí že tak již činí...
Ať už je to jakkliv, přeji všem klid, mír a pohodu o Vánocích, příjemná předsevzetí na Nový rok a mnoho Lásky se špetkou toho Štěstí v roce nadcházejícím.
Jen Žáček
Pak budete mít jasnosti, pravdy, upřímnosti co srdci libo. Střecha tohoto bídného života, na nějž si tolik stěžujete, se rozevře a my všichni bok po boku vstoupíme do vznešení říše svobody. A i kdyby se nám nepodařilo dosáhnout tohoto konečného završení, kdyby mělo být všechno horší než předtím, kdyby celá pravda měla být nesnesitelnější než pravda poloviční; i kdyby se mělo ukázat, že ti, kdo mlčí, jsou vskutku pravými strážci existence, kdyby namísto slabé naděje, již dosud máme, nastoupila čirá beznaděj, stojí to přesto za pokus, protože člověk netouží žít, jak je žít nucen.
Franz Kafka, Výzkumy psa
Navštívil jsem výstavu Zlaté časy médií. Výstava poměrně zajímavá, ale musím se přiznat, že jsem od toho očekával víc...mnohem víc... To co jsem se dozvěděl si mohu najít prakticky v jakékoliv knize o historii médií. Výstava je z převážné většiny sestavena z textu a několika zvukových a vizuálních nahrávek (například fotbalových přenosů rozhlasem). K vidění je také dokument 'cesty příspěvku' do Českého Rozhlasu, můžete si vyzkoušet 'nahrávací studio' (počítač s mikrofonem), nebo jaké to je, když čtete odraz textu z kamery která vás snímá. Můžete se podívat co to je ČeTKa (dozvíte se tedy asi ve dvou větách), když uvidíte obscéní obrázek líbajícího se Klause a Havla víte, jak jednoduché je dělat fotomontáže, kouknete se do hospody kde běží televize, stejně jako ve vedlejší domáctnosti, projdete kolem vitríny s propagačními předměty médií a nakonec si můžete přečíst pár vět o serióznosti médií a jejich konzumentech.
Myslím, že tato výstava zaujme školáky, s pochybami bych uvažoval nad středoškoláky, ale pro oddech není špatné jí prolétnout... A co jsem si z toho odnesl já? Prohlédl jsem fotomateriál a pokoušel jsem si do hlavy vtlouci nějaká jména, ale to co jsem si opět připoměl a zvedlo mi náladu bylo Borovského rčení: "Moje barva červená a bílá, moje heslo poctivost a síla..."
V Respektu je zmínka o Mikulášském semináři: jako komerční příloha se objevila Totalita aneb cesta tam a zase zpátky (pdf). Myslím, že je to docela povedené...
více se dozvíte na:
- btw. veškeré lístky v on-line shopu jsou už dlouho vyprodané a to i přes to, že jich bylo dodatečně několik desítek přidáno
...potkáme se...?
Shlédnul jsem dokumentární film pana Štingla (2003) na ČT2 Malování po tmě. Musím říci, že na mne opravdu zapůsobil. Určitě si najděte chvilku a mrkněte se na něj při dalším vysílání... Nevidět neznamená nemít bohatou obrazotvornost a nemalovat. Překvapující zpověď atletky Pavly Francové-Valníčkové. |
 |  |
 |  |
Nevidomou Pavlu Francovou-Valníčkovou znají televizní diváci jako vynikající atletku a lyžařku, držitelku rekordů a nejcennějších medailí z paralympijských her. Dokument, který je zčásti jejím dialogem s režisérem a přítelkyní, výtvarnicí Bárou Hubenou, vypovídá o jejím pohledu na svět, jak jej my ostatní vidět nemůžeme. Její výpověď o pocitech, zkušenostech, láskách, snech a hledání je zasazena do výtvarného rámce. Pavla se velmi často vyjadřuje kresbou. Všechno, čím žije, co potřebuje a prožívá, se promítá do barev. Barvy neslouží jen k ilustraci, ale i k ztvárnění asociací, které se k věcem či jevům vztahují. Postupně zapomínáme na to, že Pavla nevidí. Ona sama o svém handicapu hovoří věcně a přemýšlí o své schopnosti jakéhosi vnitřního vidění. |
|
Rozhodl jsem se a zatoužil jsem po tom, vyrazit někam ven. Do přírody. Patrně poslední listopadový víkend. Zkusil jsem obvolat několik přátel a nakonec se se mnou jeden odvážlivec vydal.
V rukou třímám pana Nevrlého. Chvály Zadní země nás budou doprovázet celé putování... Pro toho, kdo neví kde "Zadní země" leží, jde o Labské pískovce, Šluknovský výběžek, hranice s Německem. Procházíme našimi končinami a dálemi "cizích" sousedních krajů, když si sem tam přeskakujeme přes pomyslné dělítko na mapě. Je opravdu nádherně. Místy sice mnoho túristů, ale kraj mi naprosto učaroval.
Hledáme vodu, ale nemůžeme ji nalézt. Jsme někde v druhém pásmu Národního parku České Švýcarsko. Je večer. Zpěv ptáků se nese po kopcích a šelest listí mu přizvukuje. Náhle zaslechnu dobře známý zvuk. A zrovna ve chvíli, kdy jsme se chystali si najít podle knihy místečko k přenocování: dvojitý skalní převis zvaný Ludwiksloch - Ludvíkův brloh. Za zády se nám objevý vůz správy NP.
"Dobrej den, kampak, kampak? No vidím že jste na těžko, takže si nebudeme nic vykládat...."
Pan ochranář byl moc hodný: vysvětlil nám vše důkladně, kde je první zóna, že se do ní smí jen po značených a že jsme jen kousek od jejího počátku, a tak dále, a tak dále... Když se zmíním o knize pana Nevrlého, je vše jasné: "Jo, tak to tady hledám marně už čtyřicet let. A nikde nic, je to zajímavý..."
Ke konci sáhodlouhého rozhovoru nám doporučil, vzhledem k zákazu nocování v NP, ho opusit i když už je šest hodin. Jistě mohli bychom se schoval do prvního lesíku, ale řekl jsem, že půjdeme...
Už teď jsme měli celý den za sebou, v tlapkách kilometry lesů, soutěsek úžlabin, klesání a stoupání... A teď ještě narychlo ven z parku. A takový "kousek"...
Do nejbližší vesnice dorážíme za tmy. V tom se vedle nás zastaví opět ten samý vůz a chválí naší rychlou chůzi, vzhledem k denní dálce. Ale přesto: než tu přespat pak se vracet zase zpět do rezervace se nám nechce. Zkusíme spojení do Prahy. Nic. Tak tedy stopem. Nohy nás bolí, ze starých bot otlačené paty. Nejdříve se dostáváme na hlavní tah směrem na Děčín. Tam pak dlouhé dvě hodiny stopujme. Nakonec nám zastaví mladá slečna, která jede sama. Bohužel jen do vedlejší vesnice. Stejně tak jako mladík, který zastavil chvilinku po ní. Zkoušíme tedy znovu vlak, ale nic.
Když se občerstvíme, vydáme se hledat místo k noclehu, abychom mohli ráno vstát a odjet první vlakem ještě před sluncesvítáním. V lesíku, kde jsme si chystali ustlat zřejmě znepokojujeme majitele psa z nedaleké chatky, který nás prozradí. Než abychom dostali kulku do zad, nebo abychom byli oslněni svitem baterky, odebíráme se k ústupu.
Na druhé straně od nádraží, kousek za výhybkou na severozápad a severovýchod se ukládáme v měkké trávě pod širým nebem.
V noci nás budí déšť a tak si rychle stavíme přístřešek. Když je hotovo zjišťujeme, že je skoro čas na vstávání. Na chvíli zalehneme, ale pak přeci jen balíme... Šraňky už padají. Máme jště pár minut. Na zádech batoh, přes rameno brašnu, narychlo v ruce spacák a malý ručník jež jsem našel na poslední chvíli ležet v trávě. Děkuji za něj...
Běžíme na vlak. Už ho slyším z poza mých zad. Přidávám do svého běhu na špičkách. Nohy bolí. V tom škobrtnu o jeden pražec. Letím vzduchem. Najednou ležím na zemi, hlavu opřenou o kolejnici a vlak projíždí kolem. Doslova sesbítám vše co ze men zbylo a pokouším se znovu dostat do běhu. Moc to nejde, mám zničené levé koleno a nebýt toho ručníku, který jsem náhodou vložil mezi bradu a kolejnici, asi bych měl o pár zubů méně.
Pohled na nás musel být asi vskutku imposantní. Dva blázni spící na nádraží běží za tmy na první ranní vlak. Stihli jsme ho...
Nevím, dza to bylo vzrušující, ale myslím, že pokud bych chtěl jezdit s přátely na podobné putování, asi se mnou už nikdy nikdo nepojedee....
Tento týden se v Respektu objevil článek, který mne velmi oslovil: jde o článek Marka Švehly Zvrat nehrozí, možná. Opravdu mne zaujal. Jde o rozhovor s američanem Ericem Bestem, v Česku žijícím novinářem, komentátorem, sofistou... Podtitul článku zní "S Ericem Bestem o české svobodě, Paroubkově nechápavosti a výhře matky přírody". Jeho reakce jsou vskutku zaujímavé a mně velice blízké. Asi by se mi líbilo umět odpovídat na otázky tak přímě jako on. Je to prostě obraz člověka, který koresponduje s morálním jednáním tak, jak si ho já představuji. Především ta rozhodnost a odhodlanost je v našich končinách vzácná.. Vím není zdejší a ani chamtivý, nebo egoistický jako čech, ale třeba jednou, za několik let nebo desítek let to tu bude vypadat podle našich představ...
Zde je odkaz na web Respektu, kde dříve byli k přečtení články on-line. Nyní však musíte mít roční předplatné, abyste měli ke článku přístup. Nemáte-li tedy účet u respekt.inway.cz asi vám nezbude nic jiného, než si koupit v tištěné podobě noviny...
Respekt 42/2005 Zvrat nehrozí, možná
Stojím na pražské zastávce. Slunko mi svítí do tváře. Vítr vane. Je to vítr nesoucí s sebou barvy i tvary podzimu. Jeho vůně je ořechově nasládlá. Vypadá to na poslední víkend léta. Nebo první podzimu? Nevím, ale bude to nádhera…
Teď jsem uprostřed plání vedoucí odněkud někam. Přede mnou i za mnou dálka, vlevo i vpravo nekonečno. A je tak nádherně. Cítím se opravdu svobodný. Jít tam, či tam… Kam jen si oko nebo srdce zamane, tam mne nohy ponesou.
Maršíkov. Starý kostel celý ze dřeva. Kdysi bez jediného hřebu. Dnes však mu pomáhají stát a jsou mu oporou. Škoda, ale kostel je přesto krásný. Jen skrze dřevěné mřížoví hledím dovnitř: zemi tvoří staré, velké, rustikální, jen málo opracované kameny. Na ně skrze dřevěné lavice prosvítává slunko. Barokní světlo, řekl by klasik. Vše vypadá skromně, ale přesto živě a v žádném případě chudě. Člověk má hned lepší náladu když to vidí.
Velké Losiny. Krásný zámek nesoucí vrypy dlouhé doby. Povětšinou renesanční prvky, ale semtam se objeví i něco jiného. Vše nahání trochu hrůzu, když si představím, kolik žen zde trpělo v době velkých Čarodějnických procesů. Dle knih, kterými jsem listoval, to byla asi stovka duší. Mráz mi přechází po zádech…
Údolí Desné. Ruční papírna ve Velkých Losinách. Snad jako jediná na našem území vyrábějící bez ustání ruční papír již od sklonku 16. století. O papír se tu opravdu starají s láskou. Vždyť byť jedinému listu se dostane pozornost třiceti rukou, kterým mám možnost nahlédnout pod prstíky. Každý se stará o list zatím nehotového papíru jak nejlépe dovede. Umění, využívané k umění. Grafici, hudebníci, ale i spisovatelé se stejnou odhodlaností a respektem zdobí papír svými značkami. I zkušenosti, které čiší z očí „papírníkům“ jsou pozoruhodné. Báječné. Jsem rád, že něco takového u nás opravdu „je“.
Lázně. Ať jsem tu a nebo tam, v tomto kraji je to samá lázeň a vlnka. Zřejmě aby si „pánové“ zdejších končin mohly špendýrovat nejen nad úchvatnou krajinou, ale i nad teplou vodou zahřívající jim nožky. Nakonec proč ne. Je to příjemné…
Mířím na sever. Vychutnávám okolní rovinu. Najednou z ničeho nic se přede mnou objeví. Nadechuji se a cítím ten vlahý, čerstvý vzduch vanoucí ze severu. Mám zase pocit toho, jak jen jsem malý a nicotný… Vůbec jsem to tak náhle nečekal. Najednou se objevily. Hory. Ve svých podzimních barvách vypadají něžné tvary opravdu kouzelně. Prostě podzim jak se sluší. Nemůžu se vynadívat. Naštěstí není spěchu.
Červenohorské sedlo. 1013 metrů nad mořem asi 260km od matičky Prahy. Rozhled do širé dálky. Křivky kopečků a hor dramatizuje zapadající slunko a jejich siluety v oparu jsou teď pány kraje. Společně s chladem se hlásí o večerní, dnes poslední slovo.
Neskutečně krásný čas. Již dlouho jsem necítil to, co po této cestě. Plný sil, radosti a odhodlání se vracím zpět. Ale vím že bude příště. Už teď se těším. A nestihnu-li to, pak už mne čeká úchvatná a mocná zima. Naviděnou…
Tři Kamínky pořádají 18. 10. 2005 další koncert. Pozvánka je na jejich webu. Uvidíme se?
Vítr mi fouká do tváře. Boty jsou vlhké. Ramena unavená. Takový správný večer po návratu z přírody a ještě k tomu je to večer podzimní, který se probouzí ze svého letního spánku... Barvy, chlad, tvary, vlhko...
Nejlepší příležitost na to, setkat se s přáteli. Vlastně si tu příležitost jen hledáme: příležitostí by mohlo být cokoli, kdyby se nám to hodilo, ale dnes jsem to cítil - bude to naplňující a osvěžují setkání s blízkými přáteli. Sedíme okolo stolu jedné kavárny a náramně se bavíme. Tu o tom co je, tu o tom co bylo, ale i o tom co bude. Pronikavá vůně kávy se vznáší ve vzduchu, a tak společně s hudbou dělají kavárnu kavárnou. Pánská jízda. Už chybí jen whisky a kubánské doutníky, k čemuž má ale každý z nás dostatečný odstup. Hrubé hlasy pánů vyruší postava ženy. Mladé ženy. Přistoupí a táže se mne, ovládám-li hru na kytaru. Odvětím, že jen trochu a pohédnu jí do očí. Ani si přitom nevšimnu, že třímá v ruce onen hudební nástroj. Když ho zahlédnu, zalekám se, že mne snad chce požádat, abych teď, na místě zahrál, ale nic neříkám.
"Chic jí dát někomu, kdo na ni bude hrát..." Udiven hledím.
"A to jen tak?", zeptal jsem se, když jsem si úvědomil o co jde. Proč? Běhalo mi hlavou proč ji chce někomu dát? Nádherná kytara se zvukem, o kterém jsem v té chvíli neměl ani tuchy.
"A co za ní chcete?"
"Nic, jen ji chci dát někomu, kdo na ni bude hrát", opakovala... Pořád jsem tomu nerozuměl a nějak nevěřil. Mám pocit, že jsem se zeptal i něco ve smyslu proč, ale odpovědi se mi nedostlao. Jeden z mých přátel prohodil něco o bazaru a o hromadě peněz a tak slečna řekla, že neví, když pohlíží na mé přáte, zda si to ještě nerozmyslí. Celé se to seběhlo dost rychle... Najednou jsem měl kytaru v ruce a nevěděl jak se odvděčit.
Hledal jsem v batohu mezi svými poklady, ale nenašel jsem co jsem hledal. Tak ji alespoň pozveme na náš koncert. Báječná myšlenka. Dáme se tedy do toho: kdy, kde, v kolik? Ne to se nehodí tak jindy. Konečně se shodujeme všichni. Tvoříme pozvánku, kterou podepisujeme a pak ji předávám slečně sedící u vedlejšího stolu. Snad přijde.
Je to zvláštní: jakoby v sobě ten nástroj třímal něco...něco jako vzpomínku. Dlouhá, zlatozelená, károvaná šlajfa taky asi není ozdobou jen tak. Trochu mne děsí představa vzpomínky na něco smutného, těžkého, bolestného... Na chvilku mne také napadne jaká je to náhoda: moje kytara je rozbitá. Přemítám, zda jsem se o tom předtím nezmínil. Nevybavuji si to. Nejspíš ne. Nebo to nebyla náhoda, ani osud, ale něco promyšleného? Nevím, ale kytara hraje opravdu nádherně, mocně a naprosto rozhodně. Mám z toho smíšené pocity, ale po prožitém večeru naprosto báječnou náladu. Děkuji, slečno...
Náprstkovo muzeum na Betlémském náměstí. Večer se šeří a uvnitř přízemního sálu se cosi chystá. Na dvoře se pomalu začínají scházet mladí lidé. Po chvíli je jich tu bezmála 50 a trochu nervózně postávají a čekají, co bude. Pojednou je slyšet sílící bubny a africké rytmy, které nás zvou dovnitř. Dav se začíná hrnout skrz chodbu do prvního přízemního sálu proti schodišti. Sál nevypadá zrovna používaně, na zdech jsou ocelová lana s háčky určenými k zavěšení obrazů, před okny stojí řada paravanů pokrytých látkou. Tmu deroucí se zvenku odhání bezpočet kuželů světla vrhaných lampičkami stojícími podél zdí. Dav rychle obsazuje oprýskaná sedadla známého architekta. Zvenku kdosi přináší ještě několik laviček, míst není dost. Stále přichází další lidé, je jich tu už okolo stovky...
V čele sálu pod promítací stěnou vyhrává trojice bubeníků ze skupiny TiDiTaDe. Etnická hudba snad inspirovaná africkými rytmy duní sálem a vyzývá k pohybu. Po doznění přichází kluk v černém triku se stylizací žirafy - mají je všichni pořadatelé. Jmenuje se Lupen a vlastní mobilní telefon, osobní počítač a kdoví co ještě. Alespoň toliko o sobě řekl na uvítanou. Co tím asi sleduje, nikdo netuší. Představuje bubeníky a po pár slovech zase mizí. Slova se ujímají opět bubeníci. Hrají moc pěkně, když tu se zezadu plíživým tancem přiblíží dvojice mladých žen stylově oblečených do sukní a krátkých tílek zakrývajících jen to, co jest třeba. Tančí v rytmu bubnů a hudba graduje, stejně jako jejich tanec. Hned je to zajímavější. Dalších pár Lupenových slov upozorňuje na umístění záchodků a přítomnost požárních hlásičů, takže tu nemáme rozdělávat oheň... Zve všechny na vernisáž výstavy fotografií z přípravy dnešního večera, z jeho průběhu a z přípravy projektu „Postavme školu v Africe II“, která se bude konat 10. října od 20 hodin ve výstavní kavárně Dobrá Trafika (Korunní 42, Praha 2). Prý je zván každý koho to bude zajímat.
Program pokračuje velmi podobným stylem další čtvrt hodinku. V pauze Lupen představuje Křečka - Jena Žáčka, který celý večer spolu s Veverkou a Ijáčkem z Obvodu Praha 10 připravil. Vlastní prý byt 2+1, automobil, počítač a mobilní telefon. Řekne co nás dnes čeká a hned pak následuje přednáška, či spíše vyprávění, jednoho z pracovníků nadace ČvT Ondry Zapletala, o poměrech v Etiopii, o životě tamních lidí, náboženství, vzdělání, hospodářské situaci a dalších věcech. Ondřej prý vlastní počítač, mobil a má v kapse peníze na cestu busem do Brna. Ač slova prokládá vtipnými poznámkami, radostný pohled promítané fotografie z cesty po Etiopii rozhodně neskýtají. Lidé se na nich sice často smějí, ale doprovodný komentář jasně poukazuje na všudypřítomnou absenci věcí nutných pro zajištění základních životních potřeb lidí, o zvyšování životní úrovně nemluvě. Vždyť většina z nich se napájí ze stejných zdrojů, ve kterých se koupe dobytek, zemědělství je odkázáno na staré techniky, výjimkou není u těch šťastnějších dřevěný pluh tažený párem skotu. Nic tu nezáří novotou, všude posedávají žebrající lidé. Těžko bychom hledali takové věci, jako je televize, kávovar, počítač, automobil, na mnoha místech není vlastně ani zavedena elektřina. Na druhou stanu v poměru k absenci pitných zdrojů je to opravdu marginálie. Jako nádobí lidé používají leccos, od starých džbánů až po rezavé plechovky od čehosi. Jeden z velkých problémů je negramotnost velké části populace. Školy praskají ve švech, když už jsou nějaké nadosah. Upadá tu zemědělství, ale i jiné druhy lidské činnosti, protože obyvatelé postupem času zapomínají po dlouhé věky objevované základní principy. Například orání půdy po spádnici vede k odvádění vody z polí, místo aby byla vláha zadržována. Zvláštní, asi by málokoho z nás napadlo toto řešit. Třeba je to další známka chybějícího vzdělání. A tak by se dalo pokračovat.
A je tu přestávka. Většina lidí se hrne ven, kde je stůl s nápoji. V předsálí se nachází „Etiopský bazar“ - místo, kde si můžeme koupit nějakou tu upomínku... Pobyt na vzduchu přijde vhod. Diskutuje se o všem možném, co se Etiopie týká i netýká.
Další část programu zahajuje opět tanec v rytmu bubnů. Když přicházíme na svá místa, máme na židlích položené pamětní kartičky. Začíná druhá část promítání fotografií a přednášky. Pak už se vše točí kolem loňského ročníku akce „Postavme školu v Africe“, která dala vzniknout jedné opravdové škole v Asore, v jižní Etiopii. Při sbírce konané vloni v říjnu se vybralo něco přes 1 200 000 korun a škola, která funguje již od minulého školního roku, bude oficiálně předána úřadům kolem 22. září. Nejde o nic, co bychom znali z našich končin. Je to pár zdí, tabule, záchody a také základní učební pomůcky. Je vidět, že peněz by sem mohlo ještě hodně přitéct, než bychom se tu cítili podobně, jako je tomu v některé z našich škol. Ale takový „luxus“ se zdejším dětem asi hned tak nedostane.
Po vyprávění o loňské akci se slova ujímá Křeček, aby uvedl letošní ročník sbírky „Postavme školu v Africe II“, která se koná 11. - 13. října. Stejně jako vloni je vybírání v rukou mladých skautů, kteří vyrazí do ulic a dají lidem alespoň tušit něco o tom, že kdesi na jihu jsou děti, které také chtějí základní vzdělání ač jim ho stát nemůže automaticky zajistit. Letos chtějí organizátoři využít větší povědomí lidí o tomto projektu a plánují několik „stánků“ na frekventovaných místech, kde bude pestřejší program, celá škála informací o smyslu sbírky a o opravdovém využití. Vždyť škola v Etiopii je skutečná. A stojí právě díky lidem, kteří přispěli svými penězi. A také díky mladým "výběrčím" nebo spíše "informátorům", kteří zaujali kolemjdoucí a dokázali prezentovat smysl projektu takovým způsobem, který vzbudil v lidech snahu pomoci tím nejschůdnějším způsobem - větší či menší sumou peněz. A letošní ročník nebude příliš odlišný. Opět bude úspěch z velké části záviset na dobré vůli veřejnosti, stejně jako na aktivitě nás - skautů, až vyrazíme do ulic a povíme lidem, že tam jsou. Tam dole na jihu. Děti, které chtějí chodit do školy a pomoci tak sobě i ostatním žít lépe. Na Jungmannově náměstí na Praze 1 bude po dobu konání sbírky jeden ze stánků a každá pomocná ruka, která se z řad nás skautů nabídne, bude využita. Kdo má elán a chuť, může se ozvat Křečkovi (vaseafrika@seznam.cz nebo 777 800 254). Čím víc se nás přidá, tím víc pomůžeme dětem v Etiopii! A nebudete-li pomáhat přímo, můžete přijít i se svou smečkou, oddílem či kmenem. Informací k nasosání i fotek bude u stánku dost.
Večer se chýlí k závěru a Křeček děkuje spoluorganizátorům i účinkujícím večera a všem, kteří přišli. Ondřej Zapletal a jeden přítomný Etiopan jsou po skončení večera k dispozici pro otázky k tématu. Do davu je vrženo jedno z trik s žirafou. Někdo ho sebral. Ostatní trika je prý možno vyhandlovat přímo od jejich nositelů. Někdo ho zkouší vyměnit za půl páru tenisek, nebo za svůj pěkný kukuč. Ušetřen nezůstane ani hlavní pořadatel Křeček, který je ze svého trika téměř násilně vysvlečen.
Večer v Náprstkově muzeu skončil. Někomu z něj v hlavě možná nic nezůstalo, někdo si odnesl další pohled na svět. Někdo možná bude stát za pár dní s kasičkou u stánku a vyprávět o tom, co se dozvěděl. A k tomu patrně tato akce sloužila...
zapsal Kama, doplnil Křeček
Akce proběhla ve spolupráci s Národním muzeem - Náprstkovým muzeem asijských, afrických a amerických kultur, se sbírkou „Postavme školu v Africe II“ a za podpory Obvodní rady Junáka Praha 10
Info
www.skauting.cz/praha10
www.skaut.cz/charita
Přidal jsem také slovy "pět" fotografií z Frankfurtu.
Fotky z tábora budou v dohledné době. Fotil jsem na diáky, takže je pro mne zpracování novinka...
Brzy se objeví i fotografie z Bretagne. Zatím čekám ještě na jeden negativ.
Cestu vlakem z pondělí na úterý jsem ustál i bez lehátka... Z Popradu má za chvilku odjíždět osobák do Tatranské Lomnice. Už po cestě do tohoto horského městečka vidím kolem sebe mnoho poničenýchh stromů. Tyhle jsou polámané, jiné vyvrácené, některé obojí. Sem tam se na pasece spouště objeví mezi haluzinou nějaký domek. Občas má jen promáčklou střechu, jindy dopadl hůře...
Tatrasnská Lomnica. Malé slovenské městečko na úpatí Lomnického štítu. Vše nasvědčuje tomu, že se tu "občas" nějaký ten turista mihne. Suvenýry a "Wechselstube" jsou jen na místech okolo nádraží a v okolí parkoviště u lanovky na Skalnaté pleso (ta byla vystavěna na konci 40. let 20. stol.). Již od doby, kdy se zde postavil hotel Lomnica ke konci 19. století a Grandhotel na začátku století dvacátého se zde začala rozvíjet turistika. V sedmdesátých a osmdesátých letech se navrch Tatranská Lomnica, která dostala jméno díky tomu, že se nacházela v katastru obce Veľkej Lomnice, stala centrem "odborárskej rekreácie" a tak jen přidala faktu největšího rekreačního centra v Tatrách. Vedle dráhy s klasickým rozchodem zde končí svou trať také železnice elektrická, která odsud míří směrem na západ.
V rámci projektu Obnova Tatier 2005 máme všichni na ruce pásek - zřejmě nás čeká vše all-inculussive. Poznáme tak každého, kdo hraje s námi - je přeci také opáskovaný jak prasátko. Ubytováni jsme ve škole odkud vyrážíme do Javorinky, do malého baráčku, kde se nachází hlavní štáb a Kalamita Bar. Uznejte, že půlitr točené Kofoly za 15 Sk, nebo klobáska za 10 není už dnes k dostání tak úplně všude a proto se toto místo stává ihned velice oblíbeným. Ale i normálně se najíst můžeme do sytosti. Snídaně, pak balíček o několika chodech na přesden a lehkou večeři v Gazdovské Izbě máme jako výslužku. Servis pro pomocníky opravdu báječný. Konec konců při několikátém turnusu po dvoustech lidech se v tom člověk jistě už malinko vyzná a dokáže vše dopilovat ke spokojenosti pomocníků. Na projektu se má zúčastnit celkem něco přes 1000 lidí z celé Evropy. Potkávám zde mimo většiny čechů i slováky, maďary, nebo třeba němce.
Ve volných chvílích můžeme jako opáskovaní zadarmo třeba do muzea TANAPu, na tatrabob, na plováreň, na bowling, do Kalamita baru na deskovky, film nebo fotbálek, můžeme sportovat, nechat se vyvézt lanovkou na Skalnaté pleso, vyslechnout si ekologickou přednášku, nebo prostě jen někde polehávat a odpočívat... Můžeme také vyrazit do nedalekého hradu, plavit se po řece Dunajec, nebo navštívit Demänovské Jaskyne.
Počasí si s námi dosti zahrává. Celý týden se střídá oblačno, pršivo, nebo šílené vedro. Pravidla jsou jasná: když prší, tak se do roboty nejde, ale nahrazuje se v nepracovní den, v sobotu. Neděle je stůj co stůj nepracovní. Do práce se odjíždí vždy v menších pracovních skupinkách mezi osmou a devátou v závislosti na tom, co se dělá. Možností je několik: pomáhat při čištění okolí místní školky, či ministrantského zámečku, čištit potoky, zpřístupňovat komunikací, mnoho a mnoho dalšího. Nakonec je tu projekt Vodný les, kterého jsem se zúčastnil. Organizátorem bylo občanské sdružení Ľudia a voda, které projekt navrhlo. Ten, kdo se pro něj rozhodnul měl za úkol stavět dle značení hrázky v rozestupu asi 15 metrů, jež budou zadržovat vodu. Tak budou napomáhat místnímu koloběhu vody, budou zabraňovat přílišnému přehřátí prostředí a tím sníží pravděpodobnost výskytu podobné katastrofy. Také budou zavlažovat okolí, protože v současné době se voda nemá kde zachytit. To by mělo napomoci obnově lesů. V rámci této práce je také třeba okolí vyčistit od všudypřítomné haluziny a zbytků padlých kmenů. Dostaneme vlastní nářadí, rukavice, vody kolik uneseme a vlastního lesníka. Vlastně jsme k němu spíše přiděleni my. Ten pak dohlíží a udává pokyny k práci. Končí se pak mezi čtvrtou a pátou hodinou odpoledne.
Po týdnu pomoci se s projektem loučím. Na upomínku jsem dostal modré tričko Dobrovolník pre Tatry, které symbolizuje poděkování organizátorů. Akce pod záštitou Slovenského skautingu se opravdu povedla. Musím říci, že je to jedna z nejlepších akcí, které jsem se kdy zúčastnil. Z hlediska organizačního, z hlediska uživatelského komfortu i servisu pro účastníky není snad co vytknout. Přesto: bylo-li správné pomoci Tatrám, se dozvím až za dlouhou dobu - teď budu jen čekat a doufat, že jsem se rozhodnul správně. Děkuji, že jsem se mohl stát jedním z mnoha stovek pomáhajících...
To co jsem cítil, když jsem viděl místa zasažená kalamitou se snad ani nedá popsat. Člověk se pokouší představit si jaké to v tu chvíli mohlo být. Pak vám ale dojde, že je zde zase jen vidět, že člověk je příliš malý pán...
2005/08/09 Pomoci, či nepomoci Tatrám?
Obnova Tatier 2005 ve Phototece
Projekt Dobrovolnici pre Tatry na stránkách Slovenského skautingu
Poničená priroda, sucho, polámané stromy, vývraty, haluzina... Asi tak vypadá část Vysokých Tater. Nedávno se zde totiž stala pohroma: jednoho dne se náporem větru vyvrátilo a polámalo několikakilometrové pásmo lesů - větrná smršť.
Jak se to stalo? Vysvětlím to asi trochu neodborně, ale přesto: teorií je mnoho, ale ta nejpravděpodobnější počítá se zásahem člověka do přírody. Zásahem do přírody tím, že vystavil města a vesnice ve kterých je vyšší teplota než v krajině. Teplý vzduch stoupá vzhůru. To je člověčí přičinění. A příroda? No stačí aby od severu poslala vánek rychlostí okolo 200 km/h. Jakmile narazí na stoupající teplý vzduch z vesnic, utvoří zpětný proud, "vracák", který nabere na rychlosti ještě dalších 30 km a chvíli se na místě točí... K tomu další dva obdobné pokusy přírody a člověka a stane se, že 12 tisíc hektarů lesa se změní k nepoznání. Stromy se "nakloní" na jih. Stát jich zůstane jen pár.
A co dál? Na místě je otázka již tolikrát diskutovaná: pomoci lesům, nebo nezasahovat vůbec? V poslední době se rozpoutalo mnoho diskuzí na toto téma. Sám jsem byl na vážkách a nevěděl jsem, na kterou stranu bych se přiklonil. Přesto jsem zjistil, že některé obavy, které plynou z různých diskuzí jsou planné. Zúčastnil jsem se projektu Obnova Tatier 2005. Chtěl jsem to všechno vidět, slyšet, cítit... Chtěl jsem si také udělat vlastní názor. Chtěl jsem pomoci Tatrám.
Je několik věcí, které jsem se snažil posoudit:
Můj názor je ten, že by zde určitě mělo být takové místo, které by prošlo přirozeným vývojem bez zásahu člověka i když to bude trvat řadu let. Je to asi něco co na mne působí jednak z hlediska etického a druhak z hlediska praktického (přirozená obnova, vývoj, nové druhy živočichů a rostlin). Co se týče těžby, cítím to asi takhle: i když se o ní hodně mluví mám spíše pocit, že práce je mnohem více než při normální těžbě a navíc je údajně valná většina dřeva poničená. A pak, je zde jedna věc, která mne v tomto utvrdila: nemůžu to říci o majitelích dřevárenských společností, ale když jsem na projektu přišel do styku s lidmi, co dělají přímo v terénu, s obyvateli, s lidmi jejichž je to domovina, opravdu jsem žasnul - jejich zodpovědnost a věrnost, kterou cítili vůči místním lesům, byla téměř bezmezná. Obdivoval jsem jejich nasazení a píli a přál jsem si, abych někdy mohl cítit takový pocit vlastenectví, který tomu starému lesníkovi vyzařoval z očí. Byla to chvíle, která mne přeasvědčila o tom, že jsem zde pro tu správnou věc.
Ve finále to vypadá, že se Tatry rozdělí na několik pásem dle zmíněných zájmů: pásmo nedotčené, pásmo pro investory i pásmo pro novou výsadbu. Myslím, že toto je vzhledem k několika naprosto odlišným zájmům to nejlepší řešení.
Bílá, trochu zelené, lehký a uvolněný tah štětce. Tak by mohl vypadat klid, vyrovnanost a uvolněnost. Červená, trochu černé, výrazná linka. Tento podpis na našem srdci naopak vyjadřuje nesouhlas, neklid, někdy i násilí. Žlutá, krapet červené a ladný, rozhodný tah štětce. Láska. I ta se pouští do našeho srdíčka.
Jeden obrázek je malý, jiný velký, jedna linka je tenká, druhá výraznější. Někdy čas, nějaká bytost, či „jen“ „něco“ udělá obraz svižně, jindy lehce, pak zase s kopečkem barvy, teď téměř neviditelně, poslepu…
Je-li obrázek uvnitř srdce, je uložen na správném místě. Někdy, když si to přejeme, nebo jindy, když to nečekáme, se nějaký šuplíček otevře a nechá nás si obrázek prohlédnout. Možná, že to je jen na chvilounku, možná na minoutku, možná na delší okamžik se nad ním rozsvítí světélko. Nikdy nevíme, jak dlouhá naše chvilka bude. Stává se ale, že něco pomůže šuplíček otevřít a někdo lampičku rozsvítit…
Je-li obrázek na srdci, není o nic méně hodnotný než ten uvnitř. Je jiný. Ale také se nechá obdivovat. Možná, že právě ten obrázek může být patrný zvenku? Možná, že ten na nás každý vidí… Co ale vím jistě je, že ve slovíčkách na srdci a v srdci necítím ani pramalý rozdíl. To co je uvnitř, je i navrchu.
Co je ale toto za obrázek? Je červený, zelený, ale i modrý, hnědý, sem tam se objeví i bílá a černá; tahy lehké ale svižné, s rozhodností, přesto klid a nespoutanost. Co asi dokáže nadělat takový zmatek? Může to být více obrázků najednou. Nebo třeba jeden obrázek se spoustou vlastností. Skýtá v sobě mnoho… Možná, že je těžší ho umět číst. Jistě je to těžší, ale když se to povede, stojí to za to. Proč asi?
Proto, jak dlouho ale obrázky uvnitř srdíčka zůstanou, či jen proletí kolem, jsou všechny vlastnosti důležité. Síla a způsob jakým byl štětec veden, barevnost, umístění, velikost a ještě další a další obsahy přihrádek obrázku, se právě pro čas zdají být důležitými. Je ale vše tak věčné? Nebo pomíjivé?
To jsou velké otázky, ale přece jen je tu něco, co mi říká, že to není tak důležité. Je to důležité jinak… Neb veškeré obrázky se podepisují na nás samých, na přátelích, na okolí. Na světě.
Veškeré obrázky přijdou a vryjou se do našeho Já na vždy…
Včera 9. června 2005 proběhlo v Trmalově vile autorské čtení ZUŠ Olešské na téma do vlastních rukou. Byl to famózní večer v bohémském stylu a rozhodně bylo o co stát: nešlo totiž jen o texty, ale také o víno! Ne samozřejmě - víno, je již tradičním nápojem na těchto čteních a teď nám oproti předešlým letům ještě přibylo to opravdové "já". To bohémství...
I já jsem se zúčastnil. Pokud si chcete přečíst můj příspěvek, račte nahlédnout... Příspěvky ostatních studentů s fotografiemi z akce se již brzy objeví na webu ZUŠky který prochází rekontrukcí (http://www.zus-olesska.cz)
„Jiřího z Poděbrad“, příští zastávku vystupuji. Je moc příjemné být mezi lidmi. Tamta paní se na mne usmála. A hle tamhleten jak se zašklebil sám pro sebe. „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice Flora.“ I kdybych žil na kraji zeměkoule, chtěl bych jezdit metrem a sledovat hejna spěchajících lidí. Čtu z jejich tváří i z jejich očí. Je to krásné, ale…“Flora“ … á tahle je moje, poskočím si ven z metra a svištím vzhůru po eskalátoru. Mám dnes dobrou náladu a tak půjdu domů pěšky. Spousty lidí natlačených ve vestibulu metra čekají u východů pod schody. Vyběhnu ven. Padají kapky. Prší. „Báječné“, zavýsknu si. Kráčím deštěm, což mi ještě více přidá na dobré náladě. Nechávám vtékat déšť do mých rukou. Až dovnitř – pod kůži – je mi blaho! Navzdory klapajícímu dešti si kolem prozpěvují ptáčci.
Otvírám domovní dveře a ze schránky mi do vlastních rukou vpadl dopis. Hurá, někdo mi píše. Obálka z ručního papíru pokreslená kroucenými písmeny zaznamenané tuší hlásá: Rodina Kiesingerova, U Bezu 1, Praha – Vinohrady. Těším se až ho nahoře otevřu. Chápu se nože na dopisy a zbrkle otevírám. Papír s jemnou strukturou a černým lemováním na mne hledí. Čtu tučně tištěné …oznamujeme Vám tímto, že otec rodiny, pan Kiesinger, skonal dne 27… dopis mi vyklouzává z rukou. Dává se do nich chvění. Úzkost mi svírá hrdlo. Hlava se mi točí a probíhá jí tisíce myšlenek. Vlhnou mi oči. Vzpomínám si, když jsem byl malý a nemohl usnout, jak seděl na mém lůžku a zatímco já hleděl z okna na měsíc, on zpíval; jak když jsem byl nemocný se o mne staral a držel mi ruku na ramenou, jak jsem od něj do vlastních rukou dostal svoji první korunu; jak se mne zastával, když to bylo třeba; jak se o mne celý život maminkou staral; jak mi vysvětloval… Slzy mi proudem kanou po tvářích. Cítím se slabý. Padám na kolena, svíjím se do klubíčka. Špatně se mi dýchá. Do rukou se mi dostává zlost. Zlost na sebe sama. Svírám je co největší silou v pěsti až to bolí. Proč?! Proč jsem mu věnoval tak málo sebe?! Co jsem udělal špatně?! Že by doopravdy mohlo mít nějakou váhu slovo Boží?! Myšlenky plynou dál a dál. Bolestivé chvíle. Ztrácím pojem o čase, jen ležím v jinak světlé místnosti v srdci temno, na těle bolest. Celý svět se mi před očima bortí.
Probouzím se. Musel jsem tak ležet několik dní. Výčitky i bolest jsou tu stále. Přemýšlím, jak nečekaně to přišlo. Nemohu uvěřit. Pohlédnu na dopis. Leží vedle mě. Zaostřuji linky písmen. Píše se tam něco o zpopelnění. Vždycky si to tak přál – vznášet se a splynout s přírodou… Poslední rozloučení je tedy v pátek v 10 hodin. Při představě člověka, který leží, nedýchá, který…zamrazí mne. Můj otec!
Zapínám rozhlas, snad v domnění rozptýlení. Vše, naprosto vše mi tu bolestnou událost připomíná. Nemohu na to přestat myslet. Tu mne ze stesku vytrhne poslední věta zpráv: „…to byly zprávy v deset na našem Rozhlase1. Dnes je pátek, devátého čer…“ Teprve teď si uvědomuji kolik dní jsem bezvládně ležel na podlaze. Musím ho vidět. Oblékám se a běžím tak rychle, jak jen to jde. Chci ho naposled vidět.
Když dorazím do sálu stojí tam jen málo lidí. Nikdo, koho bych znal. Tatínek nikde. Ptám se, kde otec je. Prý je již na poslední cestě. Citům nechávám volnost. Oči se mi opět zalévají slzami. Neznámí mi vyjadřují soustrast, ale mé city to nijak netiší.
Zůstávám v sále dlouho sám. Přichází ke mně nějaký pracovník. Nese s sebou papíry a žádá mne o dva podpisy. Jak malicherné. Jeden papír si nechám. Dávám ho do kapsy.
Teď ho držím v rukou… Do vlastních, do vlastních rukou rukou jsem dostal schránku… Vše mi probíhá hlavou znovu. Je to nesnesitelná bolest. Co pro mne všechno udělal… On a má matka. Vlastně tu dnes ani nebyla. Bude to pro ni jistě také těžké. Nasedám do taxíku a cestuji do bytu rodičů.
Už když jdu chodbou cítím, jak se peče bábovka. Maminka vždy pekla pro odpočinek při rozčilení. Odemykám. Jdu do kuchyně. Matku tisknu beze slova k sobě. Tluče mi srdce.
„A mne neobejmeš“, slyším z rohu od psacího stolu. Pomalu se otáčím a tam sedí můj tatínek. Hledím na něj ústa otevřená. Vidím ještě dobře? „Tak co“, naléhá. Jsem naprosto zmatený. Přiskočím k němu. Objímám ho. Jsem šťastný. Krev mi pulzuje v žilách. Slzy se mi ženou do očí. „Miluji Tě, tati.“ „Copak se stalo“, ptá se maminka. Obejmu ji stejně vroucně jako otce. Znepokojeně dýchá. „Miluji Tě, mami.“
Vytahuji z kapsy dokument a začnu jej důkladně pročítat. Tady, tady to je! Je tam jiné datum narození. Shoda jmen…
Mýlka v rukou člověka může být velké neštěstí.
Mýlka v mých vlastních rukou bylo velké neštěstí s návalem náhlé radosti a cenného pochopení.
Již co nevidět má jít do tisku staronová kniha pana Nevrlého Větrné toulání. Staronová proto, že v letech 1966 až 1992 vycházely jednotlivé povídky v různých časopisech, sbornících, knihách a příležitostních tiscích. Není to nic, co bychom z rukou pana Nevrlého ještě neznali: toulky přírodou v neuvěřitelném popisu prostřednictvím jeho nejhlubších citů a životní filosofie. Ten kdo si tedy přečetl Karpatské hry, Chvály Zadní Země, Nejkrásnější sbírku či knihu o Jizerských horách, ví jaká neopakovatelná záležitost ho čeká. Ten kdo nic od pana Nevrlého nečetl, ať si alespoň kousek textu přečte. Když se nadneseme nad občasnou rezervovanost autora z hlediska životního stylu v některých pasážích, opravdu to stojí za to (přecijen je nutné si říci, že jde o člověka jež si prošel minulým režimem).
Včera jsem poznal opět něco nového. Možná že si řeknete, že už to dávno znáte, ale pro mne to byl objev veliký. Za filmem pana Bergmana Pramen panny jsme se totiž vypravili do Bartolomějské ulice. Zde se nachází Konvikt Bio a uvnitř je promítací síň Národního filmového archívu - PONREPO. Sál je to malý, ale velice sympatický. Co se filmů týče jsou tu programové bloky jako jinde (např. Jeden svět nebo Vzpomínky a zapomínání...) a ty se týkají jednotlivých okruhů filmů. Programová nabídka je vybírána především z Nároního Filmového Archívu, což znamená starší filmy, ale nezřídka je zde uváděna i tvorba poslední doby, či profilové přehlídky zahraničních filmů. Ponepro je klubové kino, což obnáší koupi průkazky za 100Kč ale vstupné je poté většinou za 40Kč. koukněte na program a když se vám něco zalíbí, račte vstoupit... Oficiální web PONREPO http://www.nfa.cz/?faid=40101
Neoficiální web http://www.sweb.cz/mjos/ponrepo/
Narazil jsem na zajímavý webík. Mrkněte na http://www.mojekniha.cz/ Má to být jakési hodnocení knih u nás formou ankety. Je moc zajímavé sledovat jak se probily, či možná "probyly" dopředu například tituly dětských knížek.
Vážení a milí,
Budeme se těšit
Ve Photothece se objevily moje nejčerstvější fotografie... Jsou zrovinka zaschlé. Je tam něco z mého cestování po horách v zimě, něco z cestování na jaře, něco z cestování po Finsku, ale i čechách a další. Názvy fotografií a nějaké komentáře k ním případně doplním.
Na adrese http://keekstudio.blogspot.com/atom.xml funguje můj web jako kanál RSS, takže pokud používáte tento systém a vlastníte prográmek, neváhejte zdroj přidat... Tato adresa je také zároveň velice dobře čitelná pro platformu PDA.
Pokud se chcete dozvědět více o RSS mrkněte třeba na RSS Point (vše je v češtině)
Ležím pod mohutným stromem. Je jím stará lípa. Koukám vzhůru do košaté koruny a přemýšlím si: chtěl bych ji umět použít… Co bych za to jen dal, ale jak? Kdo pomůže? Měl bych za ní jít a požádat ji o radu, přeci si s tím lámu hlavu už tolik dnů! Ona sama již bude vědět, kde se použít.
Cítím ji, ale dávám jí málo. Chtěl bych ji použít u všech – u všeho. Vždyť přeci tolika bytostem a věcem chybí. Tolik lidí strádá tím, že ji necítí, ale ne kvůli tomu, že by ji cítit nechtěli. Na zemi nahmatám kamínek. Je tak akorát do dlaně. Ohmatávám ho. Příjemně hřeje, je hladký a hebčí nežli květina. A ta lehkost – je lehčí než peříčko bloudící vánkem. Přesto mu ale něco chybí: myslím, že jí nevyzařuje. „Tak mu nějakou dám“, zaplesá radostí mé srdce. Snažím se tedy dát jí najevo. Je cítit? Soustředím se… Oblázek nic neříká; povzdychnu – zase nic.
Vůně květů láká ptáčky, kteří štěbetají i v koruně stromu nade mnou. Líbezný tón jejich zpěvu mne přivádí na jiné myšlenky.
„Starý Indián přeci říkal, že ptáčci zůstávají s člověkem, když je má rád. Cítí to. Také ale říkal, že každý druh je jakýmsi znamením. Říkal ale také všelikteré jiné věci“, postesknu si. Náhle mi okolo hlavy proletí malý ptáček a usedne jen několik pídí ode mne.
Co teď? Hledí na mne. Listuji v paměti – přemýšlím, jakého že je ten ptáček druhu. Že by ji cítil? Můj úsměv se rozzáří. Už si vzpomínám je to Unamua a ta zpívá člověku, když si s něčím neví rady. Dodává mu sebedůvěry a odvahy. Byla to pravda, jelikož zrovna před chviloučkou jsem o ní přeci přemýšlel a nevěděl si rady. Ale teď, teď jsem se rozhodnul: půjdu za ní!
Hned se dávám na cestu. Půjdu tam, kde to jí kvete – ke srubu v horách. Cítím, jak mé nohy bez těžkosti kráčí. Skoro jakoby letěli. Cesta tím směrem trvá hodiny, ale já jsem tam co by ani slunce nevyšlo.
Stojím před srubem ve svahu. Srub skromný a jeho okna sledují hluboké údolí, odkud jsem přišel. Dveře jsou pootevřené, a tak vcházím dovnitř.
Ona tam sedí. Plápolající plamínek svíčky na stole jí osvětluje jen tvář. Sleduje tancující plamen. Chtěl bych se jí zeptat na nespočet otázek, ale nevím, kde bych začal.
Náhle, jakoby četla mou mysl na mne pohlédne a odpovídá na jednu z otázek: „Není nutné přemýšlet nad tolika věcmi… Není nutné vědět jak je použít, ale používat je. A to je to, co ty umíš. Já – láska jsem v Tobě. Cítím se u Tebe doma více než v mém srubu. A necítím to jen já, ale kolem dokola na sto honů každá bytost i věc. Lásku dávat umíš, a tak na to nehledej návodu – všechno se nedělá jen dle toho, jak to dělají ostatní, nebo jak by se to dělat mělo. A teď běž a nech to cítit. Miluj a budeš milován..."
Vážení, jak jsem předesílal, stalo se. Pan J. X. Doležal navštívil skautské setkání ObRok a napsal o tom velice poutavý článek v Reflexu. Navzdory všem obavám, které mnozí projevovali, když se na akci ukázal, hodnotím výsledek nadmíru kladně. Válel jsem se smíchy, když jsem článek četl. Je pravda, že ho skauti zklamali, protože neměli skautské klobouky, tak snad příště...
V pořadu Proti srsti na Primě, byla minulý týden uvedena reportáž o sporu Skautů a Pionýrů. Jedná se o vlastnický spor o základnu zabavenou v minulém režimu. Mluví zde převážně starší skauti a pionýři se utíkají a uhybají výmluvami...
Zpracoval jsem fotografie z mé výstavy 31. května až 19. června 2004 v Dobré trafice Záchvěvy z Havaje. K nahlédnutí ve Photothece. Nyní je výstava umístěna v Německu, snad se nám jednou vrátí do vlasti... Níže je text z katalogu, který mi napsal Vojta Vykouk, Muflon.
Říká se, že co na srdci – to na jazyku, a mělo by se dodat: co na očích – to na fotografii. Alespoň to platí o „začínajícím“ fotografovi Janu Žáčkovi, mezi přáteli zvaného též přezdívkou Křeček.
Fotografie z Havajských ostrovů jsou jeho krásnou vizitkou. Tajuplnost, krása okamžiku, mocná síla přírody i „genius loci“ jsou vystiženy osobitým stylem člověka, jenž i přes svou vnitřní nerozhodnost dokáže dát světu to, co třímá sám v sobě.
Když býval mladší, vypadalo to jako by hledal sám sebe. Dnes ale mohu říci, že už tomu tak není. Jistota v sebe samého mu prostupuje nejen duší, ale i fotografiemi. Fotografiemi, které přesně vědí co chtějí říci, stejně jako to věděl i fotograf sám. Nebojí se zachytit co je pro něj krásné, zvláštní či naplňující.
Spolu s ním můžeme tedy usednout pod větrem se vzdouvající palmy na břeh moře a sledovat zapadající slunce, obdivovat krásu věcí jež příroda vyvrhla ze svých útrob, nebo se rozhlížet po ošlehaných havajských pláních. Kdo věří, že představa je mocnější než skutečnost, přijde si na své. Kdo nevěří, uvidí „jen“ povedené fotografie.
Našel jsem článek v lidovkách, pojednávající o českém tisku. Je zajímavý. Sledujte chování šéfredaktora jednoho z největších plátků u nás. Musí to být člověk nesmírně inteligentní. Mohl by to být umělec - má prostě navrch a současná společnost mu všechno baští...
Na oné stránce se rozvíjí i velice rozsáhlá diskuze na toto téma.
Lidové noviny z 25. dubna 2005 - SEX, LŽI A BULVÁR. PO ČESKU
Má tedy opravdu každý svůj vzor? Já si myslím že ano. Otázkou druhou už pak je, je-li v důsledku žádoucí naše ovlivnění. Když řeknu v důsledku, myslím tím opravdu až v konečné fázi, protože v průběhu bude jistě mnoho faktů svědčit pro, ale stejně tak i proti. Samozřejmý je problém určení průběhu a konečné fáze, protože vývoj osoby probíhá stále. Pravdou je, že s postupem času se mění jednotlivé zaměření vývoje osoby a tak v momentě, kdy pro mne ztrácí jakýkoliv vzor smysl (opět je slovo jakýkoliv dosti nadsazené) nastává výsledná konečná fáze. Ale odpověď na otázku 'je-li žádoucí působení vzoru na nás' je dosti zapeklitá, protože vraťme se zpět k průběhu, právě v tomto místě může vzor mít jistý vliv na nás samé a tak ovlivní konečný výsledek... Jsme schopni na to odpovědět?
Zjistil jsem tedy že vlastní vzor mám. Po krátkou dobu, ale mám. A byl jsem překvapen! Je to člověk, kterého skoro neznám. Možná že je mým vzorem právě proto:) Co to ale vlastně znamená mít vzor, to teprve teď poznávám. Ale to ještě není hotová věc. Budu tedy čekat. Za dvacet let vytasím tento textík a zapřemýšlím...změnilo se něco?
Pro komplexnost přidávám odkaz na celý rozhovor, máte-li zájem posoudit vše v kontextu, nebo pobavit se nad zkazky pP. směle do toho...
Frekvence1, Pressklub - Jiří Paroubek.doc
Ukrajinské město Oděsa na břehu Černého moře bylo vždy místem s velmi početnou židovskou komunitou. Její poslední členové dnes směsí ruštiny a jidiš s pohnutím vzpomínají na útrapy spojené s obsazením Oděsy německými vojsky a s následnou perzekucí komunistickým režimem. Plynulým střihem se přeneseme do newyorské čtvrti Malá Oděsa a seznámíme se s životem oděských imigrantů v zemi „neomezených možností". Poslední zastávkou v putování za oděskými Židy je město Ashdod v Izraeli. „V Oděse jsme byli Židy, v Izraeli jsme zase za Rusy," svěřuje se jedna z postav, jejíž jméno se stejně jako v ostatních případech ve filmu nedozvíme. Pro záměr režisérky Michale Boganimové totiž jména nejsou důležitá. Postavy jsou typickými zástupci v minulosti tak často pronásledovaného národa, který hledá svou zaslíbenou zemi. Poeticky laděný snímek, který letos získal na festivalu v Berlíně prestižní Cenu Mezinárodní konfederace art-kin, je vizuálně vytříbeným a lehce melancholickým portrétem židovské duše uvězněné v pasti vzpomínek, zklamání a nadějí vkládaných do nalezení pravého domova.(Odessa Odessa...) Režie: Michale Boganim, Israel - Francie, 2004, , 96 min
Náhodou jsem opět narazil na článek uveřejněný v Reflexu asi před dvěma roky. Že skauting není in?
Reflex 33/2003 - SKAUT JE OUT?
Zde najdete všemožné výroky, citáty a úryvky, které se objevily na KeekStudiu...
