Včera večer jsem cestoval metrem. Navzdory večení hodine bylo až dost plné. V jedné stanici téměř všichni vystoupili. Posadil jsem se. Náladu jsem měl báječnou a přemýšlel jsem si o všem možném co na mne čeká v následující den. Když jsem se probudil ze svého zamyšlení, seděla naproti mně slečna. Měla špunty a v nich svůj malý orchestr, který hrál jen pro ni. Seděla jako zvířena která chce splynout s prostředím a nevnímá žádné okolní podněty. Ačkoliv nedávala nic najevo, pocítil jsem náhlý smutek… Bylo to zvláštní. Tušil jsem značné napětí. Její smutek. V tom na mne z druhého konce vozu někdo mává. Byl to jeden známý skautský vedoucí. Sedl si vedle slečny. Začali jsme se bavit, ale přesto jsem se nemohl plně soustředit a byl jsem neklidný. Kdybych jí mohl nějak pomoci, třeba jen vlídným slovem, nebo třeba pohlazením, úsměvem. Ale nechtěl jsem ji ‚rušit‘ a věnoval jsem se rozhovoru. Na chvilku mi přišlo, že má vlhké oči, ale asi se mi to jen zdálo. Co jsme probírali jsme probrat nestihli, ale ač to bylo sebedůležitější, přišlo mi to tak povrchní, nepodstatné a nepatrné ve srovnání s tím co musela prožívat ona. Samozřejmě že mi do toho nic není. Ale přesto! Má nálada se změnila. Těsně předtím než jsem vystoupil, jsem naposledy zahlédl její tvář: hudba vyhrávala, ona hleděla stále dopředu na stejné místo, do prázdna, do minulosti, do lepšího světa… V jéjí tváři byla bolest a stékaly po ní pramínky slaných slz. Velice mne mrzelo, že jsem jí nedokázal pomoci. Pche – pomoci – jak to asi zní? A jak bych toho dosáhl…zrovna já… Ale asi je pravdou že jsou chvíle, kdy se druhému pomoci nedá a potřebuje vlastní čas. Asi…
