Po dlouhé době...

Po dlouhé době...

...papír a tužka

procházka Prahou

společně v divadle

klidně a klidný

sám doma úplně

léto pokročilé

příspěvek on-line.

Prostě spokojený.

Na dlouhou dobu snad...

...čárky a písmenka, plynoucí myšlenky

vstupy a výstupy, vůně a vzpomínky, étos a pocity

jeden pro druhého, společně pro sebe pro nás

s prací i bez práce, domov je domov

ticho a bezvětří, prázdno i plno

podzimní paprsky, soulad a řád

slova a myšlenky, světlo a svět.

Energie k rozdání.

Prostě spokojený.

Na schovávanou

Někdy přemýšlím, co by o mě ostatní měli vědět. Přemýšlím, co bych si měl vepsat do tváře, co strčit za klobouk. Na co bych měl upozornit, na co bych si měl dávat pozor, na co by si měli dávat pozor ostatní. A zda je na něco upozornit. Co ostatní vidí, cítí, čtou, čeho si nevšimnou, čemu rozumí a nerozumí. Čemu by chtěli rozumět.

Někdy přemýšlím, co by o mě ostatní vědět neměli vůbec. A proč vlastně. Je něco, co by ostatní vědět neměli? Teď? Za měsíc? Nikdy?! Ne. Asi ne. Jsou věci, které bych chtěl dnes nikomu neprozradit. Možná to jsou věci, které by dnes mohli někomu ublížit. Věci, které by dnes mohli někomu ublížit, ale zítra mu udělali radost. Je to lež?

Co když to ostatní ale stejně ví? Chci se tvářit, jako že to neví? Nebo předjímám, že to ví a třeba to vůbec neví.

Nakolik jsem sám sebou, pokud něco skrývám? Nakolik jsme sami sebou, pokud něco skrýváme? Když něco skrýváme nejen před ostatními, ale i sami před sebou? ... Každý něco skrývá. Asi. ... Vzpomínám na Stalkera...

Co když to ostatní ale stejně ví. A já to vím - že ví. Co když to není důležité a nikomu to nemůže ublížit? Pak je to hra - je to legrace! Zábava. Hra. Na schovávanou. Už jako malý jsem jí hrál rád. Rád jsem se schovával. Do míst, která dodnes nikdo nezná. A nechal jsem se hledat třeba několik hodin. Měl jsem ohromnou radost z toho nepohodlí. Nikdo mě nemohl najít. A já triumfálně vítězil, když jsem se nakonec odněkud objevil a nikdo nevěděl, kde jsem byl schovaný. Divili se, byli zvědaví a já měl své tajemství. Byl jsem na místech, kam možná za celý dlouhý svět nikdo nevkročil. Nebo třeba jen jednou, dvakrát. Rád hraji i dnes. Baví mě, když je někdo zvědavý. A baví mě, když někdo trochu tuší, kde se schovávám.

Právě hraji na schovávanou. A trochu si to užívám. Čekám, kdy to skončí. A budu na to vzpomínat. A užívat si to i potom.

Project plan 2011: Můj život

Projekt: Můj život

Vize: Žít spokojený a šťastný život.

Rozpočet: podrobnosti na vyžádání, většina nákladů a vkladů jsou vlastními finančními zdroji realizátora

Termín realizace: leden-prosinec 2011

Realizátor: Jan Žáček

---

Pro realizaci projektu a naplnění vize, je třeba konat symbolických 11 drobností:

1. Už od konce měsíce ledna budu psát v datu číslici 2011.
2. Pečlivě dodržuji ISO Dobrý den, tedy standard dobrého dne od začátku ke konci (podmínkou naplnění, je toto ISO vytvořit a nechat schválit Mezinárodní organizací pro normalizaci). Pro představu - ve standardu je například ranní dvacetiminutovka čtení oblíbené knihy, spánková dotace alespoň 4:37 hod, chůze do 4. patra pěšky a dolů výtahem (kvůli opotřebení kloubů), nebo 283 ml fairtrade kávy po ranním probuzení (se smetanou a cukrem, přirozeně). Více již brzy v podrobnějším článku.
3. Zasazuji se o Clean desk policy a to nejen na pracovišti, ale i doma. V případě hladkého průběhu vytvořím i Clean floor policy. Pozn.: Pro jistotu tento bod není zařazen do ISO Dobrý den.
4. Zaměřuji se na pravidelnou podporu vlastní svalové tkáně, stejně jako na zdravější péči o nervy (jak obrazně, tak doslovně), klouby a vazy. Z toho plyne 2-3 týdně věnovaný čas aktivnímu pohybu, stejně jako denní pohyby na podporu zad. Eee... Jo!
5. Více se snažím sledovat vlastní potřeby a pružně na ně reaguji. Více relaxuji a také prachsprostě odpočívám. Pozn.: Jestli je něco takového možné, zjistíme až při důkladnějším zkoumání. Tento jev související s pasivitou, se zatím zdá krajně nepravděpodobný.
6. Rozjedu alespoň jeden z tajných projektů. Stanou se tím totiž netajnými a lidé se na ně nebudou pořád vyptávat. Takže, v zásadě, v podstatě ... úspora času.
7. Více pečuji o své vztahy s lidmi, na kterých mi záleží. Mám dlouhodobý partnerský vztah, který mě rozvíjí a dává mi možnost být někomu partnerem.
8. Hledám další příležitosti k rozvoji sebe i druhých. Jen takhle jednoduše.
9. Dávám sám sobě prostor tvořit a vyjadřovat své pocity. Fotkami, texty, rolemi, ... Však já se nedám. Nebo naopak vydám.
10. V mé oblíbené hře Foursquare se stanu starostou (Mayor) v jednom nemalém podniku. Bude to boj.
11. Připravím dokument 'Project plan 2071' (rok 2071 je, dle kalkulátoru délky života, mým posledním). Člověk už toho času moc nemá, tak abych třeba na něco nezapomněl.

Když si to představuji, začínám se už těšit na dvadvanáct...

Vůně vzpomínek

Procházet noční Prahou. Nechat se unášet. Plout, poslouchat, nechat se vést. Vzpomínat, přemýšlet a hledat i nepřemýšlet a nacházet. Listovat, hmatat, sledovat, přivonět, vnímat. Vyrovnávat se se vším, co přichází. Překonávat a milovat.

Znovu a znovu mě překvapuje, čeho všeho jsem si předtím nevšiml. Co jsem nezaslechl, co neviděl, co necítil. A Praha je takových míst plna. Na každém rohu, na každé ulici je něco sobě vlastního. Něco, co lze vnímat. Často, když je mi smutno, vydám se na cestu. Těší mě pak potkat někoho jako já, někoho kdo ohmatává město. Uklidňuje to. Stojí na rohu náměstí, sleduje věž kostela. Slyší zvon. Rozhlédne se, přejede rukou po hrubých kamenitých zrnkách zdi. Sedne na kašnu. Zavře oči a zhluboka dýchá. Zvedne se, plouží se po náměstí. Dvakrát. Třikrát. Třikrát kolem dokola. Pokračuje dál.

Když nemám chvíli na to vyjet ven do divočiny, zbývá alespoň tichá procházka. Různá místa mě naplňují. Různá místa ve mě vyvolávají vzpomínky. Na některých jsem byl nespočetkrát - při nočních toulkách Prahou. Někdy sám, někdy s někým. Někdy jen s Pražským chodcem. Někdy v myšlenkách se všemi, které mám rád. Stýská se mi po těch chvílích. Ale právě proto, jsou asi tak jedinečné. Rád se do nich vracím a představuji si jaké to bylo. Přemýšlím, jak asi ta vzpomínka voní. Jak jsem ji cítil. Často mám pocit, že vzpomínky voní. Vůně si uchovávám ve své malé parfumérii. Je tam řada flakónků a každý z nich trochu jiný. Každý jedinečný - jen otevřít a přivonět...

Vůně lišek, havajský tanec, zpěv z kostela na bočních schodech, rozhovor, moje první 'Miluji tě', svoboda, Borovice poutníků, sledování cizích oken, pomíjivost okamžiku, slepou procházku, promítání v prastarém kině, nadechnutí...

Vyběhne do další ulice. Nakoukne do průchodu. Stojí tam mlčky. Pak potichu mručí a zvuk zesiluje. Ozvěna ho halí. Před starým houslařstvím hledí přes sklo na vystavená díla. A hraje mu v uších. Stýská se mu. Nese si s sebou kostku. Dlažební kostku. Kámen, který ho tíží. Bojí se snad? Jakoby zaslechl ržát koně. Ztrácí se, snad sám v sobě. Nakonec míří do míst, kam sám nechodí. Cítí vůni gdoulí. Kostku pak topí ve vodě. Klesá ke dnu.

Několik otázek

Otázka číslo jedna: Občas mě zaráží, jací lidé kolem mě jsou. Jací dobří lidé kolem mě jsou. Někdy se to prostě povede. Navzdory tomu, že se mi nedaří se s některými věcmi vyrovnat. Možná to přijde po tom, co se to stane. A možná také ne. Nebo?

Otázka číslo dvě: V poslední době, si často kladu otázku, co chci, aby tady po mě zůstalo. "Jasně - přeci nechat svět lepším," odpovím si pohotově. Ale co by to mělo být doopravdy? Co by po tu mělo zůstat, až tady nebudu? Postavený dům? Strom? Spokojený život?

Otázka číslo tři: Dobrý přítel pravil s nadsázkou: "Ty se snažíš dělat svět lepším. Já se snažím dělat svět horším. Zajímavé na tom je, že oba využíváme stejné prostředky..." Čím více přemýšlím nad konkrétními kroky, které by k tomu měly vést, tím více se cítím ve slepé uličce. Tím více, čím mám pocit, že něco má smysl, tím méně mám pocit, že to bude mít patřičný dopad. Jak to tedy je?

Otázka číslo čtyři: Ač jsem měl za, že tuto etapu mám již dávno za sebou, opět se otevřela - v nové, nepoznané dimenzi. Zase vše několikrát v ruce převracím. Všechno moje v ruce převracím. A asi je to dobře. Vlastně tak trochu doufám, že i v budoucnu opět přijde. Jestli teď ovšem vůbec skončí. Vzpomenu vždy na již otřepaný text o skeptikovi, pochybovači a věřícím. Jsem opravdu takový pochybovač, nebo můžu doufat, že jsem všemi třemi zaráz?

Otázka číslo pět: Jsou otázky s čísly jedna až čtyři relevantní?

Moje společnost

Někdy se stává, že člověk přijde večer domů a je naprosto vyčerpán. Tak se cítím teď. K typům vyčerpání, které jsem už dlouho znal, tedy fyzické a psychické se dnes přidalo ještě jedno, pro mě nové. Vlastně se tento typ vyčerpání střádá poslední dva týdny...

---

Stalo se 12. listopadu 08' Demonstrace pro vládu - Díky vládě! To je první kamínek mozaiky. Rozhodl jsem se, zapojit do iniciativy, která konečně nechtěla něco kritizovat, ale vyjádřit něčemu dík. Ne bezvýhradný dík, ale dík. Chtěl jsem to udělat. Měl jsem za, že je to potřeba. Je potřeba se tomu postavit. A jak? Nejlépe tím, že opravdu dám najevo, co si myslím. Ne v hospodě, ani na veřejné diskuzi. Vzpomněl jsem si na článek Ne, díky, který jsem psal před časem. Přesně. Dva týdny příprav. Chvíle těžké. Chvíle, kde bylo čas jen pro Díky. Mediálně povedené. V podstatě úspěšné.

Stalo se 14. listopadu 08' Moje obec vypsala konkurz na zástupce veřejnosti do komise udělování veřejných zakázek. Rozhodl jsem se přihlásit. Vyplnil formulář. Tisíc potvrzení, tisíc razítek, notářsky ověřené, samo sebou. Je přeci důležité, vědět o tom, co se děje v mé čtvrti. Ani ne tak rozhodovat, jako spíše pozorovat.

Stalo se 18. listopadu 08' Rozhodl jsem se již nezavírat oči. Vlastně jsem je spíš ještě více otevřel. Jsem ten jediný, kdo s tím může něco udělat. Ale co když to není správné? Co když se pletu? Co když lidé, kterým to řeknu, nebudou jednat správně? Je to jediná cesta. Musím to udělat. Jedná se o celý život toho dítěte. A navíc i psychoterapeutka K. i supervizorka Linky bezpečí P. říkala několik dní nazad to samé. "Když to neuděláš ty, nikdo jiný to neudělá ... jde o celý jeho život." Zanedbávané dítě. Zvedl jsem telefon, ujistil se, že ten s kým mluvím je důvěryhodný. Ujistil jsem se, jak bude postupovat. Je to opravdu správné? ... Rozhodl jsem se: věřím mu...

Stalo se 19. listopadu 08' V 10.00 začíná hlavní líčení. Osm měsíců po tom, co jsme ji chytli, když chtěla ukrást auto. Nepovedlo se. Přicházím do místnosti, nikde nikdo. Mám čekat venku. Dívám se z okna a snažím se uklidnit. Nedívat se okolo. Ani za zvuky několika bot jdoucích po schodech. Ani za mrazivě kovovým cinknotem. ... Zvou mě dovnitř. Zase ji vidím. Podivné pocity. Bere drogy. Musela to udělat? Vyhýbám se jejímu pohledu. Vypovídám. Všechno. Jak to bylo. Manipulující otázky advokáta ex offo mě dopalují. Dávám to znát a s jasným stanoviskem i nervozitou v hlase odpovídám. Snažím se dát najevo svou pozici i rozhodnost. I když chvílemi si připadám ztracený. "Je osoba, kterou jste viděl ve vozidle zde přítomná obžalovaná?" Naše pohledy se střetnou. Divný pocit. Pohrdavý pohled je určen mě. Ne jí. Jí patří ten lítostný. Soucitný. Bolestivý.

---

ad 1 To že se v médiích objevují zkreslená fakta je jasné. Že se v médiích objeví lži? No asi ano. Že musím počítat s tím, že mě média properou, když se budu kdekoliv angažovat? Samozřejmě, jak by ne. Že se na internetu obejví články, které nemají s žurnalistikou nic společného a je v nich jen to, co někdo najde na Googleu, informace vytrhne z kontextu a "fakta" neověří? No ano. I to je realita. A já to nezvládnul, protože jsem asi měl na nose růžové brýle občasnké angažovanosti. Před proměnou a po proměně.

ad 3 Teď jen čekám, zda jsem byl příliš důvěřivý a informace, kterou jsem podal se obrátí někam, kde nepomůže. Někam, kde uškodí. Ne mě. Ale jemu... A co škola, podnikla v tom něco? Jaktože se nic nedělo už dříve. Neměl jsem mlčet? Prostě jen ohnout záda, zavřít oči?

ad 4 Další oběť, kterou děláme všichni pro demokracii. A já si ji nikdy předtím neuvědomil. Za cenu toho, že mě někdo neprávem obviní, mám nárok na advokáta ex offo. Ten opravdu chrání mé zájmy - až mě to překvapilo. Nejen formálně, ale skutečně brání. A to i v případě, kdy skutečnost je dost zřejmá - když vás někdo chytí za ruku. Neuvěřitelné. Ono to funguje! Ale funguje to, i když jsem na straně poškozeného. I když jsem na straně poškozeného a je to zřejmé. A ochrana svědků? Kdybych měl říci nulová, asi i to je hodně. Adresa na každém papíru, můj obličej vidí každý.

---

Dnešním dnem pro mě byl z náročnějších. V 830 schůzka s J. kvůli RB, pak stresující líčení, které mě oddělalo na zbytek dne, následuje přednáška, druhá, která odpadá, návštěva úřadu, nákup několika nezbytností, který zabere třeba i dvě hodiny, pak schůzka, práce, hádka s dobrým kamarádem - s J., schůzka, práce, dlouhá práce a na vrch porada až do 2300. Nepočítám dvě schůzky, které jsem zrušil, stejně jako oběd a večeři. Fyzicky i psychicky na dně. A konečně, na dně i nově poznaným způsobem. Morálně.

A teď jen čekám, kdy ztratím důvěru lidí v mém okolí, protože nepochopí, proč to dělám ani co za tím je, že si na mě někdo počká s baseballkou před domem, aby mi vysvětlil, co se má říkat a co ne, a že přijdu o práci, protože jsem to zkrátka jako profík nezvládnul nebo protože na to společnost není připravena...

A teď píšu tento článek. Proč asi? Chci zase další ránu?

Sedmnáct dlouhých týdnů...

Dokázal jsem to! Dnes je totiž 30. srpna. A já jsem to dokázal. Uvařil jsem si lahodný oběd - na italském olivovém oleji na rychlo osmahnuté krůtí s trochou solí a špetkou čerstvého pepře, k tomu bagetka rozpečená v troubě, potřena nakládaným česnekem, bazalkou a několika kapkami panenského olivového oleje - mmm...) zapil sklenkou bílého Veltlínského od pana Hanuše z Moravy, pustil dobrou hudbu. Dobou hudbu. Jablkoň. Alternativní, můžeme říci.

Asi každý si jednou za čas pustí Vánoční písně. Na tom není nic divného. A o tom ani psát nebudu. Animantes Dei [Hovada Boží] tedy v případě Jablkoně. Ale poprvé jsem si letos vzpomněl na Vánoce. Tedy svátku klidu a míru. Svátky přemýšlení, postění, svátky duchovní. svátky skromnosti, svátky oslavující narození Ježíška, Ježíse Krista. I hle! Dokázal jsem to...

Poprvé za dlouhou dobu let jsem se nenechal překvapit žádnou reklamou. žádným supermarketem, žádným PR eventem. Jo! Jsem fakt dobrej. Povedlo se. Jsem z toho úplně na větvi... Joooo!

No jasně, dyk je konec srpna, že... Ale je to pro mě velký úspěch. Třeba se mi podaří rozestup mezi tím, kdy začnou dělat Vánocím promo (jistě, všechny supermarkety dělají přece promo Vánocům) a mezi tím, kdy si vzpomenu na reklamu, která mě - nás - čeká. Asi nejsem dobrý marketér, neb ten by si to dost pravděpodobně uvědomil v době dostatečné předstihem. Anebo naopak dobrý, protože vím, že lidi jako jsem já to zlobí. Nebo se už těším na vánoční slevy, na velké nákupy, na utrácení a na to, až pod tím, čemu se dnes říká Vánoční stromek, obejvím majland v podobě darů od všech co znám... Tedy alespoň v € vyčíslený (dříve bych asi použil znak dolaru, ale když už jsme v unii ... vlastně ani nevím, kde se ten prokletý znak ukrývá), pochopitelně.

Nezbývá nám tedy, než se opět těšit na svátky vánoční. Na Vánoce. Svátky klidu, míru a tak podobně... Protože:

Sedmnáct dlouhých týdnů,
zbývá do Vánoc,
sedmnáct dlouhých týdnů,
zybývá do Vánoc.

Když se týden překulí,
tak stejně je to na nás moc,
šestnáct dlouhých týdnů,
zbývá do Vánoc.

(Jablkoň: Animantes Dei
#18 - 17 dlouhých týdnů)

Joachime, hoď to do stroje

V posledním RESPEKTu 24 / 2008 najdete velice zajímavé interview s bývalým evangelický pastorem a ředitel Úřadu pro dokumenty státní bezpečnosti NDR, Joachimem Gauckem.

Ač to tak z dálky nevypadá, článek se nás neuvěřitelně týká, protože pojednává o naší minulosti a současnosti. O současnosti našeho národa, o tom, jak se stavíme k naší minulosti.

Slunce, vzduch, chlad a hory...

... sestupuji dolů do údolí po strmé cestě. Nohy mě bolí, sestup je mnohem namahavější než jít do kopce. Slyšet je jen řeku, která teče v údolí. Vzduch je chladný a rozhodně čerstvý. Slunce které občas prosvitne mezi mraky příjemně hřeje. Když míjím řeku, divoce burácí na všechno kolem. Na každého kdo kolem letí, na každého, kdo kolem prochází. Asi vypráví svou dávnou píseň, která jí doprovází už nějaký ten pátek právě tady, v horách, na dlouhé a nekonečné cestě. Zpívá čistě a průzračně, stejně jako je čistá i ona sama. A jak voní ... ?

Nacházím se v místě, kde každý kdo mě potká, pozdraví neuvěřitelným Dobrého dosytosti, nebo třeba Dobrého k dobru, nebo Dobro na zdraví... Každý koho minu opravdu přející. Zdravící. Nacházím se v kraji, kde rostou neuvěřitelné byliny a květiny, kde louky jsou jimi porostlé, kde kopce jsou loukami obsypané, a kopce tvoří pohoří a hory. Na jejich vrcholcích jsou udivující masy sněhu. Působí tak ohromujícně. Nedosažitelně. Přírodně. Opravdově. Žádný trik. A já jsem tu zase. Uprostřed všeho. Malý člověk. Človíček. Malý človíček. Človíčíček. Malý človíčíček...

Když jdu po cestě, větřík lehce vane a krom zvuku jeho, zvuku řeky a horské vůně zaslechnu z dálky zvuk, který jsem předtím nezaslechl. Opakuje se. Trochu nepravidelně. Ale uklidňuje mě. Blíží se. Jakoby cinkání. Horské cinkání. Zvonění zvonců. Búvy vyšly na pastvu a jsou slyšet daleko. Když je po chvíli míjím na cestě, jako bych se ukolinl a div nezdvihnul klobouk. Jakoby chápavě pokývaly hlavou a přívětivě zabučely. Za nimi se objeví pasák s úsměvem na tváři. Dobrého dosytosti...

Když se cesta konečně láme a začíná stoupat, oddychnu si. Je úzká a kromě mě a několika domorodců napotkávám po cestě nikoho. Mířím do nedalé vesnice. Cesta se nepatrně točí sem a tam. Konečně jsem skoro nahoře. Vesnice je plná lidí, opravdu to tu žije. Dnes je totiž Märit. Všichni říkají, že je to jarní slavnost. Jarní. Hm. Třináctého června. Hm ... Spojená s trhy. Ale její podstatou je něco moc zajímavého co mě doslova nadchlo. Každý pastevec má právo na louky, na kterých může přes léto pást krávy. A protože každý rok má pastevec jiný počet krav, tak se vše každý rok rozděluje znovu, protože to závisí na tom, kolik bův má. Ale kromě toho, se zbylé pozemky draží, prodávají a šmelí. A to se děje právě dnes.

Neuvěřitelná podívaná. Pánové se schází z celé vesnice i širokého okolí. Někdo má na sobě oblek a je slušně upravený, někdy potkám někoho s vyšívaným sakem a nebo něcím, co připomíná kroj, jindy potkám pána, kterému může být skoro devadesát a je neuvěřitelně elegantně oblečen. Naproti němu někteří pánové vypadají jakoby od krav neodcházeli a dokonce s nimi i spali, jak o ně pečují - zarostlí, vonící po bůvách, "oblek" doplěný holinkami... Pro nikoho to ale nic neznamená, každý se soustředí... Jednají spolu, baví se, diskutují, pokřikují na sebe, pobíhají od skupinky ke skupince. Nevídaná podívaná.

Vesnicí voní sýry několika druhů od těch nejvoňavějších až po ty nejvoňavější, zapečené i nezapečené, klobásy, olivy... Na hlavní třídě je nespočet různých stánečků, které prodávají vše od ponožek, přes jídlo, až po nože nebo výrobky ze dřeva. Mezi stánky je i jeden, kde prodávají nářadí a nsátroje pro pasáčky. Rolničky, zvonečky, zvonky, zvony. Bůůů ... Cink ... Bůů ...

Představení místní kultury, místních lidí, které si každý cestující - nevím zda turista, ale cestující jistě - jen může přát. Představení toho, jak se tady žije, jací jsou lidé, co dělají

Když si vprostřed dne sednu abych si dal kávu a dobrý švestkový koláč, čtu si a přemýšlím. Přemýšlím nad vším možným od občanské společny - mým věčným támatem - až po zdejší kultury a lidi. Pročítám poslední číslo Respektu, kde mě zaujalo hned několik článků, ale o tom až jidny. Uvědomuji si, jak funguje občanská společnost tady. Co za tím sotjí... Jaké doba, jaká práce. Máme co dělat.

Po cestě zpět jsem se málem zalknul při průhledu přes údolí na protější kopec a stoupající hřebínek. Už zase jsem sebou neměl tu krabici do které z venku svítí kreslícíc světlo - proklatě... Slunce prosvítalo mezi mraky tak, že na neuvěřitelně zelené louky nedopadalo všude, zatímco se mraky válely u vrchoků. Dokonalost sama. Krása okamžiku. Asi proto je dobře, že s sebou tu krabici vlastně nemám. Právě pro takovéhle okamžiky to má cenu...

Dobrého dosytosti...

Pravda a lež v reklamě

Pokud jde o pravdu a lež v reklamě, je to skutečně velké téma. Úvaha nad tím, jak to vlastně všechno je, může být dost široká. Mohli bychom hodiny hovořit o etice, o zákonech i dalších aspektech, které na reklamu mají vliv.

Reklama vždy předchází skutečnosti. Ale ví to každý? Reklama je vždy malinko nadsazená. Vždy říká o něco více než jak to je. Říká více, než méně. Lepší než horší. Říká spíše ano, než ne. Má totiž jediný cíl: ovlivnit. Ovlivnit recipienta ke koupi, ke změně názoru, k reakci. Jediný cíl ovlivnit, bez ohledu na okolnosti. Okolností je ovlivněn i samotný příjemce reklamy – jestli mu bude dobře, jestli ho to bude zajímat, zda se mu daří… nic z toho Reklamu nezajímá. Je trochu sobecká. Chce jen ovlivnit. Jakkoliv. Omezení je jen několik.

Pokud budeme předcházet Skutečnosti, což Reklama dělá, musíme být obezřetní. Pokud se Reklama rozeběhne moc dopředu před Skutečnost, a lidé si produkt o nějž jde, koupí, budou zklamaní. Příliš veliká propast mezi Reklamou a Skutečností vyvolá nedůvěru klienta, který k nám příště pro produkt již nepřijde. A je to zcela jasné a přirozené.

Podstata reklamy tkví v technice bodového reflektoru. Národní divadlo. Tisíce diváků se žene dovnitř. Usedají. Osvětlení pohasne. Na podium přichází Reklama. Je osvětlena bodovým reflektorem. Všechny zraky teď směřují na ni. Popojde doprava, zraky hledí doprava. Popojde doleva, zraky hledí doleva. Stovky lidí. Jen ona ví, co chce ukázat. A dělá, co se jí zlíbí. Teď ukazuje svoji tvář. A o to právě jde. Neukazuje svá ošklivá a křivá záda. Vybrala si jen to co chce, jen něco, a to ukazuje. Jen a jen podle ní. Stejně, jako ten, kdo čte tento text. Sleduje teď totiž jen to, co mu chci říct. Ne to, co bych mohl, ani to, co je pravda, ale to, co já chci, to, co já ukazuji. Nemá na výběr. Leda nečíst, nesledovat.

Nečíst nebo nesledovat ale v případě Reklamy není tak jednoduché jako u tohoto textu. Reklama je všudypřítomná. Možná, že ji lze vypustit ze svého vědomí. Dost těžko se nám to ale povede v našem podvědomí. Cestou může být, pokusit se reklamu vypustit ze svého podvědomí a vědomě ji přijímat, hodnotit a uvědomovat si ji. Snažím se o podobný přístup. Ale daří se to? Je Reklama přesto se mnou v mém podvědomí?

Problém vnímání reklamy spočívá v tom, že na trhu je obrovské množství zboží. A nejde jen o fazole, nebo třeba čočku. Proč? Protože na trhu nemáme fazole ani čočku, ale Heinz a Lagris. Když už mám luštěninu vybranou, hledím po značce. Asi bychom se zde pohybovali na půdě brandingu a značek, ale i to úzce souvisí s reklamou. V dávných dobách, v Americe existovali jen hokynáři. Lidé k nim přišli a objednali si prostě půl kila fazolí. A nebo půl kila čočky. V té době se poprvé objevil fenomén značky: pan Heinz totiž neprodával fazole, ale Heinzovy fazole. Když pak člověk přišel do obchodu, již si kupoval nějakou kvalitu, něco co zná a má prověřené[1]. A právě na tom Reklama staví. Může se člověku dostat do podvědomí a působit na něj při výběru zboží. Může být stále s ním. Se spotřebitelem.

Mohli bychom se i zamyslet nad tím, zda by vzhledem k okolnostem nestálo za to, Reklamu zakázat. Zní to docela jednoduše. Prostě by se nesmělo nic z reklamních praktik. Tím by se vyřešily všechny bolístky, lidé by byli šťastnější a nic by je neovlivňovalo a netrápilo. Idea je hezká. Jenže. Co má dnes největší cenu? Informace? Včasná informace? Vliv? … Zakázat Reklamu je ve skutečnosti nemožné. Reklama mezi námi je už odedávna. Už kdysi fungovala reklama virální a jí podobné. Nemůžeme zabránit tomu, aby se lidé o nějakém produktu byť jen bavili, protože i to je forma reklamy. Nemůžeme zabránit tomu, aby firmy měly svá jména. Neboť si je vždy nějak získají. Ať už jménem provozovatele nebo umístěním. Nebudeme tedy chodit pro mouku do Tesca, ale na roh Bělocerkevské a Vršovické. A budeme chodit na zmrzlinu k Hájkovi. Do Světozoru. Nebo k Hájkovi na Chodově. Zakázat reklamu je technicky nemožné. Můžeme jen posouvat její hranice. Hranice toho, kdy, kde a jaká reklama se může objevovat.

Je zde jistá šance, že Reklamě nebude věřit nikdo. Ani já, ani vy, ani nikdo jiný kolem. Protože z podstaty Reklamy může vycházet, že je apriori nepravdivá. Nebo to tak není? Záleží třeba i více na celé společnosti, kam bude směřovat se sebou samou, aby tak ovlivnila i Reklamu? Nebude reklama pořád stejná? Změní se? Může Reklama sledovat svůj cíl, přitom být důvěryhodná ale i lidská? Lidštější?

Co když se Reklama oblékne do těch nejhezčích šatů, vkusně se nalíčí, navoní a bude stát na ulici, zády ke zdi a křičet: „Kupte si mě, kupte!“ Lidé si jí koupí. Ale jaká bude jejich motivace? Koupí si ji, protože ji viděli krásnou, milou, vonící a protože je oslovila. Nevšimli si přitom ale křivých zad, které už odedávna má. Klamala tělem... ReKlamala, stejně jako předtím v divadle. Když si ale jen tak stoupne na ulici a bude křičet, že je ta nejhezčí s nejhezčími zády na světě, jistě ji někdo koupí. A když zjistí, že záda jsou křivá a ošklivá, shledá, že Reklama lhala. A když se reklama hezky oblékne a nalíčí stoupne si do ulic a bude křičet, že je nejhezčí s nejkrásnějšími zády, tak nejen že klame tělem, ale i lže. Klamavá a lživá Reklama. Zákonem zakázána. Je něco z toho horší? Klam nebo lež?

Reklama si usmyslí, že bude mluvit o novém produktu. Je jí jasné, že jí nikdo nevěří. Co jí zbývá, než s tím počítat… „Kupte si nejrovnější záda na celém světě.“ Když pak k Reklamě přijde kupující, bude hledat rovná nebo křivá záda? Co když i on počítá s tím, že reklama lže? Nestane se lež samotná snad ještě větší lží? Nebo se vše posune a lež bude vypadat jako pravda? Bude pak kupující opravdu hledat rovná záda, nebo bude počítat s křivými?

Co se stane, když Reklama sama bude mluvit o lži? „Nevěřte nikomu, všichni lžou,“ zmíní se Reklama v okruhu svých přátel. Reklama lže. Počítá s tím. Recipient ví, že reklama lže. Také s tím počítá. Reklama mluví o lži. A o víře. Kde je pravda? A kde je smysl sdělení?

Reklama ale svým pohybem mezi lidmi dělá ještě jednu velice zajímavou věc. Pro spotřebitele poměrně děsivou. Neustále mluví o nějakých produktech, které možná ani recipienty nezajímají. Nemají jednoduše potřebu si ten produkt kupovat a tak je informace nezajímá. Ovlivní je ale přesto reklama? Pokud ano, plyne z toho pak, že Reklama vytváří virtuální trh lidských potřeb. Reklama tvoří potřeby lidí. Jakoby běhala v ulicích a šeptala: „Máš žízeň…“ A pak: „Kup si Coca-Colu…“ Ne. Tahle to nefunguje. Funguje to nejspíš přesně obráceně: „Kup si Coca-Colu, máš přece žízeň…“ Otázka zůstává stejně teď jako předtím: můžeme se tomu ubránit?

Reklama často chodí mezi lidi. A lidé si o ní říkají: „Podívej, tamhle jde Reklama. Dej si na ni pozor!“ Nebo: „Sleduj tamhle jde ta Reklama, o které jsme slyšeli minulý týden.“ Je to docela zajímavé, protože i Reklama má svoji pověst, svoji image. Pokud se bude procházet po městě a říkat nepravdu, lidé od ní nepravdu budou očekávat. Pokud jim bude pomáhat, i to od ni lidé budou očekávat. I když to navzdory její podstatě je trochu nesmysl. Kdyby si Reklama najala PR agenturu, jen těžko soudit, jak daleko by vše mohlo zajít. A v podstatě se tak možná děje, neb každá komunikační agentura je PR agenturou Reklamy. Nebo možná spíš komunikuje primárně – tím že je produktem…

Zajímavé je, že ve slově reklama je slovo „klam“. Klam – vědomě uvádět v omyl, podvádět, mást soupeře pohyby těla – dle Slovníku spisovné Češtiny[2]. Klam se kolem Reklamy tolik točí. Často chodí s ní, někdy se ukáže, jindy zůstane skryt, nebo tam vždy není? Je náhodou, že právě Klam a Reklama mají společné už jenom ve svém jménu? Nebo to vychází z jejich vzájemné podstaty?

Možnost, že Reklama je vždy pravdivá a že na mě bude působit vždycky pravdivě je ve své podstatě poměrně veliká, protože to má ve jménu – je to přeci reklama… Je to přeci Reklama. A nebo mě teď jen ovlivnila její image?

-jan žáček-

[1] Naomi Klein: No logo; str. 5-7; Argo 80-7203-671-8
[2] Kolektiv: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, str. 133; Academia 2007; 80-200-1080-7;

Bibliografie
Kolektiv autorů: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost; Academia 80-200-1080-7Naomi Klein: No logo; str. 5-7; Argo 80-7203-671-8

Merci, oui?

Jedu po dálnici A12 směrem na Paříž. Když jsem někde u Versailles ozve se mi v bondovce, kterou mám zavěšenou na uchu pípnutí. Když se podívám na mobil, se kterým je moje naslouchátko spojené zjistím, že mi přišla podivná zpráva. A odesílatel? Neznámý. Jen vím, že zpráva přišla přes BlueTooth – tedy zařízení, které bezdrátově komunikuje s jinými zařízeními podobného typu (jako telefony, počítače apod.) a to jen na určitou vzdálenost.

A kdo by mi teď zasílal zprávu na mobil přes bluetooth? Nevím, nevadí – podívám se a hle: Mám si koupit auto. Merci, oui? Jak se tohle ke mně dostalo, říkám si… Po dalších několika stech metrech míjím billboard. Asi naprostou shodou náhod s reklamou na tejné vozidlo. Začíná mi to docházet. Nová média. Reklama. Agresivní reklama. Agresivní outdoorová reklama. Agresivní billboardy. Jedu kolem, pan billboard mi něco zašle, já to přijmu a o kousek dále si opět připomenu inzerované na velké reklamní ploše vizuálně. Ach jo. Chytré?

Je jasné, že čím déle se bude reklama snažit na lidi působit, tím intenzivnější budou muset být její podněty, aby recipienty zaujala. Stará známá pravda, asi. Ale. Přijde den, kdy se všichni stanou vůči reklamě imunní? Stane se, že svět bude reklamou tak přesycen, že jí začne ignorovat – o což se dnes již někteří lidé snaží – a nebude na něj působit ani podvědomě? Těžko říci. Ale podle výzkumu agentury Factum Invenio celých 83% diváků vnímá televizní reklamu jako příliš intenzivní a přehlcenou. A to už je docela silný ukazatel, ne?

Vrátím se ale ještě k intenzitě podnětu reklamy. Spojil bych toto s tezí PhDr. Miroslava Petříčka (snad se mi povede ji řádně interpretovat): v reklamách i umění se často objevuje agresivita. Proč? Souvisí to jednoznačně právě s intenzitou podnětu. Násilí je něco, čemu člověk z neznámého důvodu příliš nerozumí, ale jistým způsobem ho přitahuje a vždy přitahovalo. Násilí se tedy ať už v umění tak i v reklamě objevuje pouze jako light-motiv bez ohledu na téma. Bez ohledu na myšlenkový základ díla. Pouze jako intenzivní podnět, který dokáže zaujmout.

Snad se tedy nebudeme muset dočkat doby, kdy nás nejen bezdrátová reklama bude atakovat násilnými prvky, které zatím ještě neznáme. A snad nám zbude ještě něco jiného než jen odpovědět: Merci, oui.

-jan žáček-

Ne, díky!

Často procházím městem a rozhlížím se po okolí. Sleduji všechno možné, skoro bych až řekl, že je to úchylka. Ale snažím si všímat všeho, co se okolo šustne, všeho, co mě osloví. Hledám hezké věci v okolí. Hledám krásné věci i tam, kde je jiní nehledají. Hledám zajímavé věci. Nechávám se oslovit. Potkávám lidi. Potkávám děti, mladé i staré, poustevníky, páry i skupiny, kamarády, přátele, obchodníky, pracující, dělníky… Říkám si, co je asi spojuje? Mají vůči sobě navzájem nějakou odpovědnost? Po čase vždy dojdu k odpovědi: jsou členy naší společnosti. Jsou to obyvatelé planety Země.

Představit si život každého jednoho z nich je neuvěřitelné. Ale každý z nich v sobě ten životní příběh má. Ať už je to rutinní život, rutinní sled úkonů konaných za sebou v hodinách a dnech, či naprosto jedinečné okamžiky každého z nich. Každého z lidí. Ale mají se mnou něco společného? Ano. Pořád jsme členy jedné společnosti. A něco navíc?

Co každý z nás pro onu společnost dělá? (Myslím, že je to otázka, kterou si většina lidí vyřeší v dospívání. Souvisí to podle mě s jakýmsi hledáním sebe sama, s upevněním svého vztahu ke společnosti samotné i k sobě samému.) Co bychom pro ni mohli dělat? Co dělá ona pro nás? Co z toho máme? Co z toho mám já? Proč to dělám?

Co tedy děláme pro společnost? Především jí každý z nás tvoří. Každý náš skutek se na společnosti podepisuje. A za vše, co dělám, jsem společnosti a zároveň sám sobě odpovědný. Každý z nás tím pádem na společnost působí. To je něco, co pro společnost děláme automaticky, vždy, pasivně – podobně jako komunikujeme vším co děláme i neděláme. Ostatně do značné míry je tvoření oné společnosti právě vysíláním signálů k ostatním. Vlastní chování je komunikace, která společnost tvoří.

Pro společnost bychom ale mohli dělat mnohem více. Můžeme ji totiž aktivně spoluutvářet – „posouvat“ ji. Myslím, že forem může být opravdu mnoho: od některých hodně „vznešených“ – takových, při kterých se moc nenadřeme nebo nadřít nemusíme a třeba jen moralizujeme –, přes aktivní tvoření společnosti tím, že vezmeme jednu její malou část do vlastních rukou, po jen souznění s některými myšlenkami, například u voleb nebo při demonstracích. Každá z nich se vymezuje měrou intenzity vlastního nasazení které do „posunu“ vložíme a s tím související hloubka promyšlení daného tématu. Z toho mi jasně vyplívá, že mít myšlenky, kterými ovlivním ostatní a nechám je prosazovat je něco, co mi zabere mnoho času, protože pro to bych měl mít vše důkladně, do hloubky a komplexně promyšlené, což může být hodně náročné. Oproti tomu nejnižší míra participace – pokud nepočítám s tím, že bych se uzavřel sám do sebe, odstěhoval se na konec světa, či nekomunikoval aktivně – je jen v přidání se k některému z již vyřčeného – v připojení se k již existujícím proudům. Poměrně nenáročné na čas i míru participace. Stále se ale můžeme rozhodnout, zda budeme chtít jen volit, nebo i podepisovat petice, nebo i chodit na demonstrace když se nám něco nelíbí, nebo se nechat volit…?

Václav Havel, často ve svých knihách píše o občanské společnosti. O občanské společnosti přesně takové, jakou si ji představuji. A zároveň trochu jinou než ji popisuji? Hovoří o výchově k aktivnímu občanství, tedy asi o lépe vystihujícím spojení „active citizenship“, což je bezesporu něco, co v naší společnosti zatím chybí. Ale mezistupněm je, řekl bych, zajímavá cesta, kterou se pokusím uvést na jednom příkladu a o kterém si dovolím tvrdit, že je velmi, velmi správný a dnes pro mě představuje nejvzornější ze vzorů.

Mám známého, který je vzdělaný a vzácný člověk. Hodně si ho považuji. Je to člověk, který žil v Praze, začal dobře vydělávat, oženil se a pak se najednou přestěhoval na venkov. Dnes má pět dětí. Denně jezdí do Prahy pracovat. Je to lékař. Alespoň dvě hodiny denně ho stojí ta cesta. A já jsem si dlouho kladl otázku: proč se proboha takový člověk jako on přestěhoval? Že by jen vztah k přírodě? Nebo že by větší klid? Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Ale v tomhle to netkvělo. Po delší době jsem poznal, že vše je v něčem jiném. On se totiž přestěhoval na venkov proto, aby mohl začít budovat společnost. Pche – zní to trapně a navíc i trochu budovatelsky. Ale přesto. Tak jsem si to pro sebe popsal. Budovat společnost. Tedy v jeho případě, mít několik dětí, dělat něco pro lidi ve vesnici a okolí, příznivě je ovlivňovat a posouvat je. Založit kapelu s místními dětmi, začít společně s ostatními z vesnice dodržovat místní tradice, začít organizovat promítání – tedy skoro filmový klub – na místní faře, v létě pořádat English-camp – tábor pro děti z okolí, kde se mluví jen anglicky –, začít s lidmi z vesnice hrát divadlo, motivovat je k novým věcem, motivovat je k vlastnímu posunu. Motivovat je k posunu společnosti.

Jaké jsou motivace lidí takto budovat společnost? Domnívám se, že jich může být několik. Tak jen výběrem několik zajímavých. Asi nejvznešenější bych pravděpodobně našel v náboženství a víře. Pro lepší uchopitelnost jsem ale sáhnul k britskému generálovi. K siru Robertu Baden-Powellovi, zakladateli skautského hnutí. Tento muž totiž kdysi prohlásil, že by „chtěl svět zanechat o něco lepším, než když na něj přišel“. Bohužel nevím přesně, odkud citát je, pravděpodobně ale z některého z mnoha televizních interview nebo proslovů. Tento citát je pro mě „hmatatelný“ a konkrétní, což rozhodně v případě náboženství pro sebe sama říci nemůžu, ačkoliv zřejmě obé sleduje stejný cíl.

Mají-li se v povaze člověka projevit skutečně výjimečné vlastnosti, musíme mít štěstí dlouhá léta pozorovat, co ten člověk dělá. Není-li v jeho práci ani stopa po sobectví, je-li myšlenka, řídící jeho činnost, bezpříkladně ušlechtilá a je naprosto jasné, že nejen nehledal nikde odměnu, ale dokonce zanechal ve světě i viditelné stopy, ocitáme se bez nebezpečí, že se zmýlíme před člověkem výjimečného charakteru.
[1]

Když pak ale mluvíme o motivaci společnost posouvat a o vyšší míře participace, mohli bychom se dostat k absolutně přímé demokracii. Tedy demokracii takové, kde by o všem rozhodovali přímo občané. Když budeme mít přímý vliv, tak to přeci půjde nejlépe, ne? Nebudu zmiňovat, že naše společnost, náš národ na to ještě není zralý, ale pokusím se vše přenést do obecné roviny. Co totiž znamená přímá demokracie v důsledku? Například u volby prezidenta. Kdybych byl zodpovědný občan, kterému opravdu jde o „dobro společnosti“, musel bych důkladně rozhodnutí promýšlet. Číst, sledovat, scházet se, porovnávat, diskutovat, vybírat. Asi stejně, jako to zodpovědný občan může dělat při regulérních volbách politických stran či osob do Poslanecké sněmovny. K čemu by ale došlo v přímé demokracii? Z důvodu častého rozhodování bychom začali zanedbávat nastudovávání jednotlivých témat a následně bychom začali dělat chyby. Začali bychom dělat chybná rozhodnutí. A proto, pokud chceme hledat cestu vyšší participace na tvorbě společnosti, nebude absolutní demokracie ta správná cesta.

Téma demonstrací a peticí pro mne otevírá další zajímavou otázku: kde se pro mě samotného nachází hranice, která determinuje, že teď už bych se měl zapojit a zároveň, jak radikálně bych měl dát svůj souhlas či nesouhlas najevo?

Pravděpodobně si nejde pevně říci, do jaké míry by člověk měl aktivně participovat na tvorbě společnosti. Tedy mám pocit, že bych se pokaždé znovu a znovu měl ohlížet na to o co jde, jak je to závažné, v jakých je to souvislostech a kolik bych do toho měl dát. Je jasné – pro mě – že pokud půjde například o otázky svobody, svobody slova, demokracie (jistě je zde opět na místě se ptát po obsahu oněch slov), spravedlnosti apod., bude to pro mě impuls poměrně silný. Dost těžko si představuji doby minulého režimu, které jsem prakticky nezažil. Každopádně vždy, když čtu, vidím, nebo slyším obrazy té doby, něco se ve mně začíná převracet a vařit. Něco se ve mně hýbe a mám chuť říci „Ne!“ a něco udělat. Na druhou stranu myslím, že může být hodně těžké poznat v běžných situacích, které jsou často na hraně, zda už je potřeba říci „Ne, díky, ne!“ a neohýbat záda.

...a dělat přemety na každé zapísknutí?
Ne, díky, ne!
Mám se tu zabývat břídily? Vynášet podvodníky?
Ne, díky.
Z ruky žrát, utírat střevíce vousem, lézt do zadku?
Ne, díky…
[2]

-jan žáček-


[1]Jean Giono: Muž, který sázel stromy, str. 7, ISBN 8086653129
[2]Edmond Rostand: Cyrano de Bergerac, str. 48, ISBN 802381740

Bez nadpisu, bez konce....

Dnes se mi stalo něco, co bych si nikdy předtím nepomyslel. Potkal jsem jednu paní, kterou jsem dobře znal. Je už o více jak deset let starší. To není nic zvláštního. I přes její věk pořád vypadá fit a udržuje si styl sportovního člověka. To mi přijde ve věku po sedmdesáti opravdu prima. Sportovní batoh od Bellu, kvalitní trekingové boty... Stále jí to zůstalo. To mne velmi potěšilo. I snad proto vypadala tak, tak čile. Každopádně to z ní vyzařovalo na míle daleko. Byla mi mnohem blíž, než někteří padesátníci. Dnes také. Ale pak to přišlo. Opravdu to nedokážu pochopit. Moc mi na ní záleží. Byla jednou z těch, která pomáhala formování mojí osobnosti. Byla tou, kdo do mně vkládal nějaké úsilí. Nebyla z mojí rodiny. A vlastně jsem s ní neměl ani žádný osobní vztah. Jen malinkatý. Především šlo o vztah formální, za kterým se ten osobní schovával. A měl jsem ji moc rád, moc jsem si jí vážil a dnes možná ještě více, ale v ten moment... Občas jsem na ni myslíval. Chtěl jsem jí napsat dopis, zavolat, sejít se na šálek kávy. Nestalo se tak. Dnes jsem asi pochopil proč. Bylo to přesně ve chvíli, kdy jsem ji viděl a čekal, jestli uvidí ona mne. Vyhlížím. Ona hledí. Ale nevšimla si mne. Chci k ní vykročit a pozdravit, udělat jí radost. Nakročím, ale pak zůstávám stát. Nejdu k ní, nepozdravím, nebudu si s ní povídat o minulosti. Proč? Bojím se. To je to. Jindy bych to neřekl. Neuvědomuji si to. Ale teď se bojím, bojím se jí oslovit. Proč? Nevím. Snad v domnění, že vzpomínky v ní vzbudí jiné city, než radost. Jiné pocity, než pocit z dobře vykonané práce... Snad jsem měl strach, že bude zklamaná. Styděl jsem se za sebe? Proč jsem jí neoslovil? Teď mne to mrzí, ale nějak cítím, že to bylo v pořádku. Že to, jak se to stalo, je správné. Teď jsem znovu na začátku: to, o čem jsem si myslel že vím, stejně nevím. Chtěl bych jí napsat dopis, zavolat, pozvat ji na kávu...

Český novinář – portrét lidí pracujících v médiích

Přečetl jsem si interview s Jaromírem Volkem¹, známým sociologem médií, které probíhalo na radiu BBC; moderátorem byl Václav Moravec, téma „Český novinář – portrét lidí pracujících v médiích“.

Téměř celý rozhovor se točil kolem sociologického výzkumu stejného názvu, který pan Volek prováděl společně s Janem Jirákem a to „poprvé“ v našich dějinách (předchozí výzkumy nebyly relevantní a nebylo na ně možno navázat). Jde tedy o výzkum specifické socio-profesní skupiny, který v našich krajích bezpochyby chyběl. Na první pohled mne toto téma zaujalo, neboť se mne jako novináře bezprostředně dotýká, navíc v sociologickém pojetí celé věci působí „velká žurnalistika“ jako ta nejmenší profese, která může být rozebrána na ty nejmenší atomy a výsledně vyobrazena jako nejméně hodnotná.

V celém rozhovoru se objevilo několik velice zajímavých témat, jako je třeba vnímání novináře společností, splňování kategorií sociologického pojetí profese žurnalistikou, deprofesionalizace a proletarizace žurnalistiky a další. Paradoxně je těchto několik zmíněných témat v protikladu a je naprosto neuvěřitelné, že mohou stát vedle se a fungovat.

Když začnu pohledem veřejnosti na novináře, na novinářskou profesi v obecném slova smyslu, je ceněná velice vysoko. Pro mne se naprosto neuvěřitelně umístila před profesí učitelskou. Jak můžeme vůbec ve společnosti fungovat, jak můžou fungovat novináři, když ti, co by měli každému vštepovat to základní – vzdělání – jsou v žebříčku top povolání až za novináři? Možná je vše způsobeno nedoceněním kantorů a v důsledku toho se novináři a jiné profese posunuli na příčky před nimi. A nebo tuto situaci dokáže pochopit jen někdo s vysoce vyvinutou sociologickou imaginací – a já to nebudu, protože pro ní nemohu najít z hlediska sociologie žádné pádné vysvětlení. Nebo se veřejnost raději nechá vychovávat médii než učiteli? Dnes už ale média – mám naštěstí pocit – na vychovávání občanů rezignovala. Naštěstí pro tu nešťastnou formu a kvalitu obsahu.

Proletarizace žurnalistiky je něco, co u nás má také vzestupný trend. Novinář, žurnalista se tomu může bránit jednoduše – tedy minimálně se to hezky řekne: bude prostě na volné noze. Představa, že editoři nebo šéfredaktoři naprosto přebírají veškerou tvůrčí a odpovědnou práci, mne děsí. Musím přiznat, že měl bych-li být někým, kdo zastává profesi proletarizovanou, nedělal bych ji. Řekl bych, že právě proletarizace žurnalistiky hraničí se sociálním faktem. Moment, kdy proletarizaci jedinec naprosto nemůže ovlivnit – stává se tak pro něj vnějším a daným – se může přihodit u některých sociálních vrstev a neřekl bych, že budou málo početné.

Stejně tak bych zmínil globalizační proces, mezi nímž a proletarizací by se daly vysledovat jisté paralely. I když – uznávám – se v žurnalistice neobjevují (jako stěžejní) prvky, které se týkají zaměstnávání levné pracovní síly nadnárodními společnostmi v zemích třetího světa. Přesto se ale nad novináři vytváří jakýsi národní, či nadnárodní trh (v případě nadnárodních nakladatelů) a vyvíjí na ně nátlak. A to je moment, kdy se opět dostáváme zpět k proletarizaci oné profese, potažmo semi-profese.

Co mne vyděsilo, je zmínka o deprofesionalizaci žurnalismu a žurnalistů. Stává se totiž čím dál častěji, že žurnalisté jsou lidé nízkého formálního vzdělání. Pan Volek zmiňuje: „…snad neprozradím nic příliš, příliš intimního, ale jeden z našich respondentů pracující jako novinář se před tím pětadvacet let živil jako bachař…“.¹ Svědčí to o celkově nízkém prahu pro vstup do žurnalistické profese. Nízká kriteria, například na regionální úrovni a na české scéně obzvláště, působí v důsledku velmi negativně. Negativně pro veřejnost, která by do budoucna mohla tento fakt spojit s předsudky i vůči formálně vzdělaným novinářům, kterým toto škodí v reputaci a zároveň snižuje jejich kredit. V České republice není ani polovina žurnalistů vzdělána vysokoškolsky – ostatně toto se v Evropě téměř neliší. A to nechci nijak snižovat sociální statut formálně nevzdělaných. Je zajímavé sledovat ten paradox: nízká úroveň vzdělání, ale přesto vysoká kredibilita v očích veřejnosti. Proč? Na historii se můžeme odkazovat jen stěží, protože žurnalisté byli v dobách nedávno minulých značně omezeni. I když možná, že to byli podobně jako umělci a další intelektuálové jedni z těch, kteří se zasloužili o informovanost, i když ne v té oficiální rovině. Rozhodně nešlo o profesionální novinářskou obec v tom smyslu, že by pracovala pro média v Čechách. Pracovali pro lidi, pro svět, oni byli ti odvážní, oni se nebáli vystoupit proti režimu. Snad to by mohlo být příčinou vysokého kreditu novinářů v kolektivním vědomí…

Jsem zvědavý, jaké trendy se objeví po několika letech, až se takovýto sociologický výzkum zopakuje. Zatím si můžeme odvodit jen velice málo. Snad do roku 2010 pochopíme, kam směřujeme, kam bychom směřovat měli, vymaníme se z idealistického smýšlení o žurnalistice jako takové a budeme ji vnímat komplexněji.

-jan žáček-

---

¹ Jaromír Volek – Rádio BBC Czech, 2005-12-05, Interview: Český novinář – portrét lidí pracujících v médiích, moderátor – Václav Moravec

Mýtus přirozeně demokratické technologie

Přečetl jsem si text v Literárních novinách¹ v rubrice Civilizace od Jakuba Macka s názvem „Mýtus přirozeně demokratické technologie“. Pojednává o problematice demokratičnosti internetu jako média. Přirozeně je internet médium, jako každé jiné, z čehož plyne, že se dá použít jak ke „svobodě a emancipaci“, tak k „moci a opresi“.

Pokusím s problematiku shrnout: několik velkých nadnárodních firem jako Google, Yahoo a Microsoft, se sjednotilo a dodávají do zemí, kde funguje komunistický režim, radikální islamistická vláda, nebo diktatura, produkty, které omezují občany na svobodě – například blokují přístup na světové internetové stránky kritizující ten který režim. Nejvíce tato souvislost vyšla najevo s Čínou, kde právě Google na žádost vlády zablokoval, nebo odfiltroval z vyhledávačů určitá slova. Třeba slovo Tibet bychom v čínském Googlu hledali marně.

Někdo by mohl namítnout, že taková firma jedná naprosto amorálně a popírá principy demokracie. A také že ano. Kdybychom vše viděli v makroskopickém měřítku, je zde firma, která jde za vidinou profitu, tedy materiálního vlastnictví, a na druhé straně se nachází vláda země, což by mohl být aktér na podobné sociální úrovni (modelově vše bez ohledu na jedince). Kdybych se teď zamyslel nad Ritzerovou² konstrukcí sociální reality – pominu-li mikroskopicko-makroskopické kontinuum – stojí na jedné straně nějací aktéři (vláda, firma), na straně druhé normy a hodnoty. Stojí zde proti sobě část objektivní a subjektivní: je dokonale vidět, kde se objektivní část střetává s částí subjektivní.

Navíc komunistický režim jasně vyznává nějaké hodnoty (to, zda to vůbec můžeme označit za hodnoty a vůbec celkovou správnost ponecháme stranou), které v dané zemi působí jako sociální fakt, ale v celosvětovém, makroskopickém měřítku, je již sociálním faktem nazvat nemůžeme. Prvotně ne. Asi těžko bychom vystihovali celosvětové kolektivní vědomí v této věci, ale přesto mám pocit, že by říkalo jedno: něco takového by se dít nemělo.

Kdybychom věc vzali z pohledu zainteresovaného státu, patrně bychom začali bloumat a možná bychom byli na rozpacích. Morální hledisko by nás vůbec netrápilo, protože by šlo o běžnou věc, kterou už máme vyřešenou, naším cílem by bylo prosadit jen to jedno: naši ideologii a v návaznosti na ní i naše cíle. Jde tedy jen o jeden z prostředků, který omezuje a popírá demokracii, svobodu slova a právo na informace v zemi, která beztak demokratická není.

Podívejme se na další, jiný pohled, a to sice jak tato věc dopadá na všechny ostatní státy? V první fázi asi nijak. Nicméně postupem času se může kolektivní vědomí začít posouvat. V celosvětovém měřítku bude kolektivní vědomí záviset na jednotlivci, kterého si můžeme představit jako stát. Jakmile se posunou morální hranice státu, stejně tak se ale můžou posunout i hranice dostupných, nebo všeobecně přijatelných prostředků. Už nám nebude dělat problém sáhnout po prostředcích jako je cenzura, nebo třeba jednostranné vymezování se státu vůči státům ostatním, nebo svým občanům.

Naproti tomu ale je dnes už například cenzura „zábavy na internetu“ na pracovišti (za účelem zvýšení produktivity) celkem běžná. Proto je možné, že právě ony hranice se budou posouvat nejdříve v měřítku mikroskopickém a až následně v tom makroskopickém. To je tedy oproti předchozí tezi rozdíl.

Plyne z toho pro mne jediné poučení: cenzura vždy existovala a bohužel i existovat bude. Vždy to bude jen o její formě a o vymezení pojmu samotného v rovině kolektivního vědomí. Internet se dá použít jak ke „svobodě a emancipaci“, tak k „moci a opresi“.

-jan žáček-

---

¹ Jakub Macek – Literární noviny, 2006-25, Civilizace: Mýtus přirozeně demokratické technologie

² G. Ritzer – Contemporary sociological theory: 399, New York 1998

Novinové posezení

Není to tak dávno, kdy se na toaletách v téměř všech domácnostech začaly objevovat různé tiskoviny. Možná že to nebylo období, které by znamenalo rozvoj v tomto směru, tedy jakýsi boom, ale patrně jsem si toho začal více všímat, či tomu náhoda chtěla tak, abych si toho všiml. Časopisy rozličného charakteru i barev, noviny, knihy, komiksy... A tak se mi nejednou stalo, že na polední kávě u známých při návštěvě toalety jsem pobyl déle a popadal se za břicho nad srandokapsy, které tam visely. Že u některých známých byly na toaletě vyskládány hromady pornočasopisů, všichni mlčky přecházeli. Dokonce jsem narazil na tiskovinu, na které bylo napsáno: "Nejdřív přečti, potom utři...". U jiných známých jsem zase na toaletě objevil knihovničku a stolek s lampičkou a brýlemi.

Jendo místo, kam se tento trend nedostal jsem však zaznamenal: latríny a kadibudky. Jsou to dvě místa, ale podle mne podobného kouzla a charakteru. I když u latrín jde většinou o skupinovou záležitost. Patrně bychom mohli přidat ještě turecké záchody a pisoáry, kde to podmínky pravděpodobně neumožňují, i když reklama nad mušlemi tuto tezi popírá.

Doba se změnila. Již dlouho jsem neviděl tiskoviny na toaletách. Patrně většina mých přátel přešla na takzvaný Pod casting, což je stahování zvukových souborů a zpráv do mobilních přehrávačů - můžete si tedy poslechnou zprávy například cestou do práce, nebo i ... jinde. Přesto ale onen pod casting není natolik rozšířený, aby si všichni moji známí pouštěli na toaletě MP3 přehrávač. Mohlo by to být i jinak. Když půjdeme kousek zpět, před zvukové zprávy z přehrávače, zažívala - a konec konců stále zažívá - velký boom nová forma médií. Elektronická forma médií. Internetové zpravodajství, blogy, aktuality, maily, osobní komunikace a podobně. Přesto si nepředstavuji, že by na každé toaletě měl být zabudován monitor. Myslím si, že mnohem dostupnější variantou je přenosný počítač. A když disponuje zařízení pro bezdrátové připojení, můžete si třeba číst noviny. Nebo třeba psát. A tak za nedlouho budeme říkat: "Není to tak dávno, co ve vše domácnostech na toalety začali všichni cestovat s laptopem..."

Nakonec - kde si myslíte, že vzniknul tento článek?

O toleranci

Je to zvláštní: dělám si poznámky o řečeném Václavem Havlem, které mne zaujalo. Tedy to není ještě nic zvláštního. Chtěl jsem se o to podělit. Když jsem ale shlédl listy, zjistil jsem, že bude mnohem jednodušší opsat jeho veškerá díla, rozhovory a proslovy... Asi těžko vyjadřovat svůj obdiv někomu, jako je právě pan Havel - Pan Havel. V každé jeho větě je smysl, všechno má nějaký základ a jeden úryvek by asi vypadal jen jako vtip...

Někdy bych si přál s Panem Havlem mluvit osobně. Nebo ho jen chvíli pozorovat jak přemýšlí. Nebo jak pracuje. Diskutovat s ním nad nějakým tématem by pak asi bylo příčinou upadnutí do tranzu či nadčasové euforie...

Nedávno jsem si tak přemýšlel, co mne u pana Havla opravdu zarazilo, či zklamalo, u čeho jsem se v něm spletl. Moc mne toho nenapadlo. Co mne překvapilo, ale nestavím se k tomu záporně ni kladně, byl svazek s paní Veškrnovou. Co mne opravdu oslovilo, bylo to překrásně zářící srdce nad Pražským hradem. K vůli němu, jsem se notnou dobu vyhýbal místům odkud jej bylo možno spatřit a náležitě ho ignoroval stejně tak, jako se snažím ignorovat blikající srdce na krajích silnic a v příhraničí... Co mne překvapilo, bylo jedno jeho politické - prezidentské - rozhodnutí, které překvapilo asi i občany jiných národností. Ale je mi jasné, že správnost mohla být stejně tak obrácená a v podstatě obě varianty byly téměř vyvážené. No a tím jsem asi skončil - k neuvěření. Takové malichernosti... Nějaké hloupé srdce v porovnání s takovou osobností jakou je. Budiž mu to odpuštěno. Tedy vlastně mám pocit, že bych se mu měl omluvit za to, že mne vůbec napadlo mu takové věci zazlívat...

Shodou okolností jem se ten samý den zapojil do diskuze se dvěma pány - velice fundovanými, řekl bych dle všech dojmů - a naprosto mne překvapilo, že se výsledek diskuze naprosto shodoval s výstupem mého osobního mínění. A to nezávisle na mé argumentaci. Velice mne to potěšilo, protože jsem nabyl pocitu, že to co cítím k Panu Havlovi není jen nějaký chybný, příliš sentimentální, či jiný postoj. Přesto jsem si řekl, že toho budu muset ještě mnoho přečíst abych pana Havla pochopil, mnoho lidí poznat, než někoho jako je on v životě potkám - a jestli vůbec - a stát se více tolerantním, abych dokázal přehlížet drobná blikající srdíčka velkých - ne stejně velkých, ale jinak velkých, pokaždé jinak - osobností a přátel v mém okolí...

KohoVolit?

Volby jso za dveřmi. Letos mám pocit, že vybrat si je obvzláště těžké - to co je v současné době na naší politické scéně, je snad opravdu jedinečné -, jelikož současné nastavení politiků je přinejmenším prapodivné. Už se mi párkráte stalo, že jsem se rozhodnul pro jednu stranu a za pár dní, po zvážení rozhodnutí v houpacím křesle, si rozhodnutím vůbec nebyl jist. Nehledím na volební preference a také se snažím nenechat se ovlivnit předvolebními bitkami, které jsou často k pláči, ale tak nějak to přichází a odchází, když si vzpomenu na nějaké to faktum a spojím si to v souvistlost.

Minulý týden, když mi přišla modrá obálka s hlasovacími lístky zjitil jsem, že vlastně teď si nejsem jist vůbec ničím. Nejraděj bych nevolil. Ale to samozřejmě nejde, nechci-li podporovat komunisty. Ale přeci by si to všichni Ti politici zasloužili, aby viděli že staví špatně. Ale je to asi špatný způsob jak jim to říci. Správné by asi bylo vybrat někoho, kdo se chová podle mých představ, kdo nestaví vzdušné zámky, ani smetiště, že... Vybrat třeba nějakou novou, doposavad "nezatíženou" stranu. To ale nikam nevede, pokud se nedostane do parlamentu, jelikož by hlas stejně přišel v niveč nehledě na to, že mne zatím taková strana nepotkala.

Náhodou jsem na internetu objevil web zajímavého projektu Kohovolit.eu. Jde o projekt česko-slovenský a vy se ocitáte v pozici člověka, jež by měl hlasovat o vybraných zákonech (popř. jejich novelách, či zamítnutích). Vybíráte z nabídky zda se u toho či kterého hlasování zdržíte, zda jste pro, či proti. Zároveň vybíráte na kolik vás toto téma pálí: málo, středně, hodně. Po té co označíte libovolný počet hlasování a odešlete, ocitá se před vámi překvapení. Výsledek je procentuelní vyčíslení toho (v závislosti na míře palčivosti), která strana pro co hlasovala a kde se s vámi shoduje v jednotlivých hlasováních (vše velmi podrobně rozpracované). Už to včetně všech podrobností mi přijde velice zajíamvé, ale aby toho nebylo málo, tak autoři přidali ještě perličku navrch: uvidíte také shodu s jednotlivými poslanci. Zjistíte tedy, že vaším ideálním partnerem by mohl být ten a ten...no to tedy potěš...

Moji favoriti jsou daleko v mínusu. Jaké překvapení. Měl jsem za to, že se v politické scéně alespoň trochu orientuji, ale tohle? Jistě nemůže to být zcela objektivní, vzhledem k jinému počtu hlasování, které je nižší než ve skutečnosti. Teď vidím zcela zřetelněji i to, že politická strana může mít v programu věci jedny, ale prosazovat věci druhé. A ač jsem si říkal, že to není v takové míře, nyní to mám černé na bílém. Jak smutné. Mířím do houpacího křesla....

KohoVolit.eu

Diář na drátu

Už je tomu tak: Googlemanie... Je to cosi, co produkuje všude se rozmáchající Google. Začal obyčejným vyhledávačem, který si ale časem vydobyl jisté místo na internetu. Featurek které nabízejí je čím dál více (patrně díky projektům, na kterých může v rámci své pracovní doby pracovat každý zaměstnanec a nejsou nikterak omezeny zadáním - tedy kromě toho, že výstup musí být u Googlu - a dostane za ně zaplaceno) a tak se časem objevují různé typy služeb. Co ale můžeme vidět u internetového přístavu kam se lidé vrací, tedy u portálu tohoto rozmachu, je věc přinejmenším zajímavá.

Chytré to marketingové tahy, které neumožňovaly užívaní mailu komukoliv. Nemáte pozvánku, nemáte Gmail. Mezi lidmi, kteří počítačům "rozumí" se roznášelo, jaká že kvalita se tu objevuje. Všichni byli nadšeni prostorem, který mohou využívat, uživatelským rozhraním, které po čase začínají přebírat i české servery a cenou 0,- Kč, ale vytváření reklamy. Opravdu? Divíte se? Žádnými viditelnými bilboardy, nebo reklamními maily, ale šuškandou. Šuškandou každý kdo měl cokoliv dočinění se slovem co začíná na velké G přispíval k propagaci Googlu. Popularitu si brouzdál vydobyl právě díky jakési uzavřené komunitě programátorů - testerů - kteří mohli pozvánky posílat dál a dál... Tato skupina samozřejmě působila elitně a tak se do ní chtěl dostat každý. Dnes už každý uživatel Gmailu může poslat 99 pozvánek.

Kvalita služeb nejen mailových se začala zvedat, objevily se blogy, mailové konference a, a, a... Následovaly také různé aféry ohledně selektování obsahu v různých zemích (viz. Čína a lidská práva? nebo Zalepené huby, aneb o čem se ani na internetu nepíše). To co přišlo teď je ale opravdu dechvyrážející: kalendář, který můžete sdílet se světem. Neztrácíte čas domlouváním schůzek - prostě zadáte kdy, kde a s kým a čekáte, zda kolegovi termín vyhovuje (velice líbivě toto popisuje Miloš Čermák ve svém "Notebooku" v Reflexu 17/2006). Je to jistě veliký krok, ale kam se to posouváme? Válčil jsem dlouho s tím, zda se na něco takového alespoň podívat a když, tak takovým způsobem, abych nepodlehnul nátlaku "komunity" a jakési vizáže, či image...

Podíval jsem se. Hodnotil jsem. Snad jsem nepodlehnul. Přesto přeze všechno jsem se rozhodl si svůj diář vytvořit: za nějakou dobu toto jistě okruh několika spolupracovníků bude využívat a mně i jim to ušetří mnoho času. A když ne, pak kalendář přestanu používat. A když ani to ne, tak někdo mých dat zneužije, jelikož je samozřejmě poskytuji někomu třetímu, a já konečně zase pochopím, že papír a tužka nebude nahrazena ani mým kapesním Palmem s externí rozkládací klávesnicí, ani mobilem či něčím jiným, nýbrž si uchová svoje kouzlo a účelnost díky své jednoduchosti i přes četné překážky...

KeekStudio diář

Uzavření blogu

Zpravidla poslední výkřik před "smrtí" blogisty bývá článek o tom, že "to nestíhá, ale že se to v budoucnu zlepší..." Jasně - nestíhám - projekty se mne valí ze všech stran, článků rozpracovaných na desítky, dalších několik desítek námětů a nápadů uložených tam - vzadu - a popsaných po papírcích, zápisníčcích a bločcích. Chybí kuráž? Chybí tam něco, co by bylo poslední kapkou, poslední hvězdou v souhvězdí? Ano, obé, ale také chybí čas.

Často se mi stává, že napíši článek. Někdy celý, někdy jen část, ale nechám ho odpočinou - uležet. Někdy jeden, někdy dva dny, někdy rok. Článek zraje, zušlechťuje se a nebo jen odpočívá. Většinou mám po napsání jasno: je to tak - znám "všechny" pohledy na věc. Ale přihodí se, patrně díky mávnutí motýlího křídla na jihu Provance, že článek se rozleží v mé mysli a nechá objevovat své nové obzory. A pak jej již nemohu publikovat - není hotov. A tak vzniká nedohledný zástup myšlenek a článků.

Kdy ale člověk nejvíce má chuť psát? Má osoba vnímá toto zpravidla ve dvou případech: tím prvním je, když z okolí dostává nesčetné množství podnětů - tedy když je velice zatížena a je časově omezena; tím druhým, méně běžným, je stav bez jakýchkoliv povinností a závazků - tedy čas, kdy není žádného omezení a je možnost pohroužení se do sebe sama, možnost přemýšlení - to je také zdrojem mnoha podnětů. Bohu žel ani v jednom z případů není prostor na to, myšlenky nechat vyjít napovrch, tedy výřečněji, publikovat. Buď je času nedostatek kvůli "nutnosti" věnování se ostatním "záležitostem", či naprostý dostatek, který nastává ve chvílích samoty, klidu, někdy v prostředí hor, či přírody, někdy ve ztracení se v sobě sama při vysokých horečkách, jindy ve ztracení velkoměstem... Ani toto ale nedává příležitost alespoň mihnutí se písmenek před zraky ostatních - čas je určen k přemítání toho, na co jindy není čas - nelze se od toho odtrhnout "přízemním" zaznamenáváním myšlenek... Moment, kdy člověk má "tak normálně na starosti" - je-li člověk někdy v takovém stavu, čehož absence možná může být příčinnou neúspěchu - je podle mne asi nejméně plodným, oproti zmíněnému "náročnému" období, kdy je člověk nucen tak jako tak ukrajovat jednou za čas z ostatních koláčků, méně, či více vypečených, malý dílek a přidávat ho jinam, kde se zužitkuje i za cenu toho, že na místě prvním bude chybět.

Nicméně se jistě nechystám psát samoúčelně články jen z důvodu, aby se na blogu udržela stálá návštěvnost, či něco v tomto duchu... Tento přízemní styl mne příliš neláká - spíše leká. A když se mne někdo zeptá, proč jsem vzhůru až do noci, není to vždy jen kvůli nekončícím "povinnostem", ale i pro moje malé radosti: psaní.

Přes tuto drobnokresebnou polemiku k cíli: "...uzavření blogu? Ani náhodou... je to tak - nestíhám ale v budoucnu se to jistě zlepší..."

pro tu, které se stýská po mých písmenkách...