Bez nadpisu, bez konce....

Dnes se mi stalo něco, co bych si nikdy předtím nepomyslel. Potkal jsem jednu paní, kterou jsem dobře znal. Je už o více jak deset let starší. To není nic zvláštního. I přes její věk pořád vypadá fit a udržuje si styl sportovního člověka. To mi přijde ve věku po sedmdesáti opravdu prima. Sportovní batoh od Bellu, kvalitní trekingové boty... Stále jí to zůstalo. To mne velmi potěšilo. I snad proto vypadala tak, tak čile. Každopádně to z ní vyzařovalo na míle daleko. Byla mi mnohem blíž, než někteří padesátníci. Dnes také. Ale pak to přišlo. Opravdu to nedokážu pochopit. Moc mi na ní záleží. Byla jednou z těch, která pomáhala formování mojí osobnosti. Byla tou, kdo do mně vkládal nějaké úsilí. Nebyla z mojí rodiny. A vlastně jsem s ní neměl ani žádný osobní vztah. Jen malinkatý. Především šlo o vztah formální, za kterým se ten osobní schovával. A měl jsem ji moc rád, moc jsem si jí vážil a dnes možná ještě více, ale v ten moment... Občas jsem na ni myslíval. Chtěl jsem jí napsat dopis, zavolat, sejít se na šálek kávy. Nestalo se tak. Dnes jsem asi pochopil proč. Bylo to přesně ve chvíli, kdy jsem ji viděl a čekal, jestli uvidí ona mne. Vyhlížím. Ona hledí. Ale nevšimla si mne. Chci k ní vykročit a pozdravit, udělat jí radost. Nakročím, ale pak zůstávám stát. Nejdu k ní, nepozdravím, nebudu si s ní povídat o minulosti. Proč? Bojím se. To je to. Jindy bych to neřekl. Neuvědomuji si to. Ale teď se bojím, bojím se jí oslovit. Proč? Nevím. Snad v domnění, že vzpomínky v ní vzbudí jiné city, než radost. Jiné pocity, než pocit z dobře vykonané práce... Snad jsem měl strach, že bude zklamaná. Styděl jsem se za sebe? Proč jsem jí neoslovil? Teď mne to mrzí, ale nějak cítím, že to bylo v pořádku. Že to, jak se to stalo, je správné. Teď jsem znovu na začátku: to, o čem jsem si myslel že vím, stejně nevím. Chtěl bych jí napsat dopis, zavolat, pozvat ji na kávu...