Někdy se stává, že člověk přijde večer domů a je naprosto vyčerpán. Tak se cítím teď. K typům vyčerpání, které jsem už dlouho znal, tedy fyzické a psychické se dnes přidalo ještě jedno, pro mě nové. Vlastně se tento typ vyčerpání střádá poslední dva týdny...
Stalo se 12. listopadu 08' Demonstrace pro vládu - Díky vládě! To je první kamínek mozaiky. Rozhodl jsem se, zapojit do iniciativy, která konečně nechtěla něco kritizovat, ale vyjádřit něčemu dík. Ne bezvýhradný dík, ale dík. Chtěl jsem to udělat. Měl jsem za, že je to potřeba. Je potřeba se tomu postavit. A jak? Nejlépe tím, že opravdu dám najevo, co si myslím. Ne v hospodě, ani na veřejné diskuzi. Vzpomněl jsem si na článek
Ne, díky, který jsem psal před časem. Přesně. Dva týdny příprav. Chvíle těžké. Chvíle, kde bylo čas jen pro Díky. Mediálně povedené. V podstatě
úspěšné.
Stalo se 14. listopadu 08' Moje obec vypsala konkurz na zástupce veřejnosti do komise udělování veřejných zakázek. Rozhodl jsem se přihlásit. Vyplnil formulář. Tisíc potvrzení, tisíc razítek, notářsky ověřené, samo sebou. Je přeci důležité, vědět o tom, co se děje v mé čtvrti. Ani ne tak rozhodovat, jako spíše pozorovat.
Stalo se 18. listopadu 08' Rozhodl jsem se již nezavírat oči. Vlastně jsem je spíš ještě více otevřel. Jsem ten jediný, kdo s tím může něco udělat. Ale co když to není správné? Co když se pletu? Co když lidé, kterým to řeknu, nebudou jednat správně? Je to jediná cesta. Musím to udělat. Jedná se o celý život toho dítěte. A navíc i psychoterapeutka K. i supervizorka Linky bezpečí P. říkala několik dní nazad to samé. "
Když to neuděláš ty, nikdo jiný to neudělá ... jde o celý jeho život." Zanedbávané dítě. Zvedl jsem telefon, ujistil se, že ten s kým mluvím je důvěryhodný. Ujistil jsem se, jak bude postupovat. Je to opravdu správné? ... Rozhodl jsem se: věřím mu...
Stalo se 19. listopadu 08' V 10.00 začíná
hlavní líčení. Osm měsíců po tom, co jsme ji chytli, když chtěla ukrást auto. Nepovedlo se. Přicházím do místnosti, nikde nikdo. Mám čekat venku. Dívám se z okna a snažím se uklidnit. Nedívat se okolo. Ani za zvuky několika bot jdoucích po schodech. Ani za mrazivě kovovým cinknotem. ... Zvou mě dovnitř. Zase ji vidím. Podivné pocity. Bere drogy. Musela to udělat? Vyhýbám se jejímu pohledu. Vypovídám. Všechno. Jak to bylo. Manipulující otázky advokáta ex offo mě dopalují. Dávám to znát a s jasným stanoviskem i nervozitou v hlase odpovídám. Snažím se dát najevo svou pozici i rozhodnost. I když chvílemi si připadám ztracený. "
Je osoba, kterou jste viděl ve vozidle zde přítomná obžalovaná?" Naše pohledy se střetnou. Divný pocit. Pohrdavý pohled je určen mě. Ne jí. Jí patří ten lítostný. Soucitný. Bolestivý.
ad 1 To že se v médiích objevují zkreslená fakta je jasné. Že se v médiích objeví lži? No asi ano. Že musím počítat s tím, že mě média properou, když se budu kdekoliv angažovat? Samozřejmě, jak by ne. Že se na internetu obejví články, které nemají s žurnalistikou nic společného a je v nich jen to, co někdo najde na Googleu, informace vytrhne z kontextu a "fakta" neověří? No ano. I to je realita. A já to nezvládnul, protože jsem asi měl na nose růžové brýle občasnké angažovanosti.
Před proměnou a
po proměně.
ad 3 Teď jen čekám, zda jsem byl příliš důvěřivý a informace, kterou jsem podal se obrátí někam, kde nepomůže. Někam, kde uškodí. Ne mě. Ale jemu... A co škola, podnikla v tom něco? Jaktože se nic nedělo už dříve. Neměl jsem mlčet? Prostě jen ohnout záda, zavřít oči?
ad 4 Další oběť, kterou děláme všichni pro demokracii. A já si ji nikdy předtím neuvědomil. Za cenu toho, že mě někdo neprávem obviní, mám nárok na advokáta ex offo. Ten opravdu chrání mé zájmy - až mě to překvapilo. Nejen formálně, ale skutečně brání. A to i v případě, kdy skutečnost je dost zřejmá - když vás někdo chytí za ruku. Neuvěřitelné. Ono to funguje! Ale funguje to, i když jsem na straně poškozeného. I když jsem na straně poškozeného a je to zřejmé. A ochrana svědků? Kdybych měl říci nulová, asi i to je hodně. Adresa na každém papíru, můj obličej vidí každý.
Dnešním dnem pro mě byl z náročnějších. V 830 schůzka s J. kvůli RB, pak stresující líčení, které mě oddělalo na zbytek dne, následuje přednáška, druhá, která odpadá, návštěva úřadu, nákup několika nezbytností, který zabere třeba i dvě hodiny, pak schůzka, práce, hádka s dobrým kamarádem - s J., schůzka, práce, dlouhá práce a na vrch porada až do 2300. Nepočítám dvě schůzky, které jsem zrušil, stejně jako oběd a večeři. Fyzicky i psychicky na dně. A konečně, na dně i nově poznaným způsobem. Morálně.
A teď jen čekám, kdy ztratím důvěru lidí v mém okolí, protože nepochopí, proč to dělám ani co za tím je, že si na mě někdo počká s baseballkou před domem, aby mi vysvětlil, co se má říkat a co ne, a že přijdu o práci, protože jsem to zkrátka jako profík nezvládnul nebo protože na to společnost není připravena...
A teď píšu tento článek. Proč asi? Chci zase další ránu?
