Potkáme se v Jednom světě?

Na stole je Jeden svět - potkáme se v něm? Festival dokumentárních filmů o lidských právech www.jedensvet.cz. A je jako vždy z čeho vybírat i přesto, že některé filmy jsou na chlup podobné těm loňským. A téma? Diktatura...

Diktatura live? Proč musím obíhat každé jedno kino? Proč pro každou jednotlivou vstupenku musím lítat po Praze, když jde o jeden festival? A co partnerská akreditace? Nejdříve jeden den předem. Takže nejen lítat po Praze po různých budovách, ale dokonce několikrát. Každý předden představení.

Že by se mi opět chtělo cytovat Cirana, když jsem si na něj dnes koupil lístky? Ne. Nebudu ho citovat. Ne, díky, ne...

Pátek 7. 3.

• 17.30 Budovatelé ruin, Lucerna
• 20.00 Nepřítel mého nepřítele, Atlas

Neděle 9. 3.

• 17.30 Putování červené ledničky, Atlas
• 20.00 Občan Havel + Debata: Miroslav Janek (režisér), Tonička Janková (střih), Světozor

Úterý 11. 3.

• 17.30 Zpátky ni krok / China from the Inside: Shifting Nature + Debata: Pavel Přibyl (Hnutí Duha) Nezapomeň, že vítězíme
• 21.30 Esma, Tváře / FACES [:phases], Žirafa v nesnázích, Mojí řečí, Evald

Středa 12. 3.

• nemám vybráno, poradíte? .)
  

Čtvrtek 13. 3.

• nemám vybráno, poradíte?.)

Od jednoho kamaráda z PiN (snad můžu), playlist nejdoporučenějších filmů :)

• Budovatelé ruin, Durakovo: vesnice bláznů, Mechanická láska, Na konci duhy, Občan Havel (režisérská verze), Ohnivé jezero, Plavba po Jang C´Tiang, Vězeňský lovesong, Nepřítel mého nepřítele, Ve stín u proroka, Mezi nebem a zemí, Pracující máma, Putování červené ledničky, Autobus, Jmenuje se Sabine, Oni, my a Skotskou, Problém s komáry a jiné příběhy, Za Dárfúr
• české dokumenty ze 60. let, které byly zakázané: 10 bodů, Jan 69, Moravská hala, Ticho, Tribunál, Zmatek

A jak dopadl OW v roce 2006? Chytli jsme za kliku...

Potkáme se na FEBIO festu?

23. března začíná 14. FEBIO fest. Několik hodin jsme vybírali ze stovek filmů. Dokonáno. Pokud chcete, nahlédněte do mého výběru. Chystám se na níže uvedená představení a rád se s vámi potkám. Snad vám to usnadní výběr. Lístky kupujte co nejdříve, pokud se chystáte napište, budu se těšit, J.


pátek 23. 3.
18.30 Sedmá pečeť
22.00 Ráno v Benátkách

sobota 24. 3.
18.30 Druhý rok FEBIA
20.30 Operace filmař
22.15 Má země

neděle 25. 3.
18.30 Letní palác
23.00 Sedm a půl

pondělí 26. 3.
14.30 Člověk proti hysterii
19.30 Blízko domů
23.59 Kdo je tady ředitel

úterý 27. 3.
15.00 Nafaka
23.30 Kronika jednoho útěku

středa 28. 3.
17.45 Japonsko
21.00 Opilost mocí
23.15 Ničema

čtvrtek 29. 3.

21.45 Člověk bez osudu

23.59 Edith Piaf

pátek 30. 3.
14.30 Půl čtvrté

REPORT: Váleční reportéři

21. 11. 2006 proběhla ve Francouzském institutu projekce filmu slavného francouzského reportéra Patricka Chauvela. Při vstupu nejdříve každý projde bezpečnostní kontrolou a pak spěchá o několik pater níže do velkého sálu, který je přeplněný. Na sedadlech připomínající svým sklonem posezení v Mercedesu, netrpělivě čekám na začátek projekce. Publikum vypadá různorodě: nejen žurnalisté, ale i francouzští a čeští studenti, Francouzi žijící v Praze, jeptišky, starší, postižení... Neuvěřitelně rozmanité publikum, které na jiné projekci jen těžko uvidíte.

Při uvítání se objevuje i Jan Šibík, bezesporu nejznámější český fotoreportér, který je přítel Patricka a rovněž host projekce s následnou diskuzí. Padá několik vtipů o diskuzi, která má být zprostředkována pro obecenstvo v kavárně o několik pater výše, prý bude připravené i víno, ale kapacita není dostačující, mají se přihlásit ti, kteří se na diskuzi nechystají. Ale přesto je možných účastníků stále příliš...

Autor filmu prošel třiceti pěti lety fotografování většiny světových konfliktů. Odkojený takovými jmény jako Kessel, Monfreid a Schoendoerffer strávil svůj život v těsné blízkosti aktuálního dění. Je jedním z posledních členů generace reportérů, který zažil šestidenní válku, Vietnam, Kambodžu, Libanon, Panamu, Afghánistán, Čečensko, Irák… Během svých reportáží byl Patrick Chauvel unesen, ocitl se tváří v tvář popravčí četě, ztroskotal s tzv. „boat people“ na Haiti. Byl několikrát raněn a mohl být už stokrát po smrti. (text distributora) Nicméně z autora vyzařuje zkušenost. Je znát, že si již mnohé prožil a přesto s tím umí zacházet.

Ve filmu samotném Patrick zpovídá své kolegy jako jsou James Nachtwey, Chris Morris, Ron Haviv, Luc Delahaye nebo Gilles Perres. Těžko, jak sám říká, by tito váleční reportéři, většinou introverti, svěřily svoje emoce a zážitky někomu jinému, než svému příteli, který je na stejné vlně a zažil si alespoň totéž. Film samotný je poskládaný z různých záběrů průřezem let, byl vydán v roce 1998 ve Francii a pyšní se akorátní stopáží 55 minut. Je opravdu působivý. Většina reportérů mluví o snaze odstranění objektivity v zájmu autentičnosti fotografií, v zájmu prosazení pocitů autora do díla. To je asi důvodem, proč film samotný je tak působivý. Je až neuvěřitelné, jak vypjaté situace mohou nastat a jak je dokáží autoři zprostředkovat. Když jsem zhlédnul celý film, jako bych měl pocit, že žádná z mých fotografií nemá pramalý význam. Jakoby to, co tvoří tito velikáni jakýmsi přesahem - a to co je mnohými "humanisty" zatracováno - dalece převyšovalo veškeré ostatní žánry...

Po skončení projekce máme možnost občerstvit se ve foyer. Organizátoři velice pohotově zareagovali a samotnou diskuzi přesunuli z kavárny do sálu, kde probíhalo promítání. Diskuze trvala přes hodinu a obecenstvo se tázalo Patricka Chauvela i Jana Šibíka na otázky často velmi osobní a nejednoduché k odpovědi. Vše bylo tlumočeno obousměrně francouzština-čeština, což značně přidávalo celé záležitosti na čase. Moderátor byl nucen diskuzi ukončit, protože dotazů se v publiku vyskytovalo stále mnoho.

Přestože byla diskuze nanejvýš zajímavá a rozhodně účasti na ní ani na projekci nelituji řekl bych, že kamera s objektivem oběma kolegům padne do ruky o něco lépe, než mikrofon...

web Francouzského institutu
interview s Patrickem Chauvelem na ČT24

Pět překážek

Zhlédli jsme velice zajímavý dokumentární film dánského režiséra Larse von Triera, ve kterém vystupuje filmový veterán stejné národnosti - Jorgen Leth. Jde o stylizovaný dokument a pětinásobnou rekontrsukci filmu Jorgena Letha z roku 1967 The Perfect Human. Musím říci, že jsem film předtím neviděl, ale přesto mne velice zaujal. Ten byl v Čechách poprvé uveden v rámci retrospektivy Jorgena Letha na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava 2005. Pět překážek - to je to co za výzvu položí Larse von Trier svému kolegovi. Znamená to předělat dokumentární film dle představ a pravidel, které v rámci této hry určí. Nutno dodat, že autor který nechal vzniknout dílu v roce 67, se s každým novým záludným zadání překážky svého kolegy a snad i žáka nenechá nalapat. Můžeme tak sledovat, jak zvniká nové filmové dílo. Dokonce i to, co se na začátku zdá být nejtěžší překážkou, je nakonec radostí autora a film díky zadaným zátežím - rozumějte "dokonalým výtvarným a filmových prvkům" - získává na zajímavosti. Autor mne opravdu šokoval, protože se nezalekl ani toho nejtěžšího a tak mi dokázal, že je opravdu mistrem v oboru a že je schopen splnit jakékoliv zadání a to ještě tak, že vše vypadá velmi líbivě...

Mnohem více se o filmu samtném i o dokumentu, který měl u nsá premiéru letos v červnu, dozvíte na webu Institute of Documentary Film.

The Chelsea girls

Andy Warhole / USA / 1966 / 210 min.

V rámci FEBIO FESTu jsem navštívil v Ponrepu film Dívky z hotelu Chelsea. Asi si netroufnu tento "film" Andyho Warhola o dvou obrazech promítaný na jedno plátno vedle sebe řádně recenzovat, takže jen krátce:

Warholovy filmy se podílely na kulturních změnách stylistického novátorství a pomáhaly přenést underground z podzemí na denní světlo. Tím, že do svých filmů postupně zařadil strukturovanější vyprávěcí postupy vedle detabuizace homosexuality a erotismu, oslovil širší publikum.

Dívky z hotelu Chelsea byly distribuovány komerčně a vyvolaly mimořádný zájem sdělovacích prostředků. Jeho ,,superstars“ - křiklavě nápadná Edie Sedgwicková, tajemně krásná Nico a Joe Dalessandro, Ondine ve věčném amfetaminovém opojení, či neustále zfetovaná Viva, vyprávějící dokola anekdoty ze svého katolického dětství – byly na plátně zvizualizovány beze střihu, jako dva obrazy běžící vedle sebe, nezávislé na sobě navzájem. Takovýchto nezávislých obrazů - tedy dějů - měla 3 a půlhodinová podívaná jedenáct. Opravdu prima zacloumání: více než polovina diváku se v průběhu "filmu" vytrácela - tomu se říká avantgarda...

anotace na Febiofest.cz
rozbor díla

Taimagura Baachan

Taimagurská babička

Yoshihiko Sumikawa / Japan / 2005 / 110 min.

Režisér filmu sledoval dlouhou dobu 15ti let téměř devadésátiletou paní, žijící v japonských horách, na úpatí hory Iwate v osadě Taimagur - "cesta na úpatí lesa". Natáčel ji při každodenních činnostech a tak prostřednictvím kamery vyjádřil klid, jaký v duši může nosit jen někdo žijící v horách. Se svým manželem (který je o něco starší než ona, ale rozhodně na jejich věk ani jeden z nich nevypadá) společně 'vše' zvládají na výbornou již 60 let - od doby, kdy se sem přistěhovali - od dob konce druhé světové války.

Ono slovo 'vše' znamená vlastně 'jen' práci od rána do večera, která představuje tvrdou dřinu při sklízení a plení sojových bobů, jejich následné úpravě, sušení, vyrábění toffu, sušení brambor... Vše se dělá ručně, technika do těchto koutů zatím nedorazila. V jednom ze vstupů se sice babička rozhovoří o zavedení elektřiny a úžívání televizoru, ale to je asi tak vše.

Je spokojena s tím co má, cítí se v přírodě blaze a soužije s ostatními přírodními druhy, které ji tu a tam připravý o kousek úrody. Ale ani toto ji nedokáže roztrpčit a bere vše takové, jaké to je. Pan Yoshihiko (režisér) vše podává velice sumbisivně - přesně podle běžného rytmu paní Masayové. Tím sice v dokumentu vznikají "hluchá místa", ale to jistě na jeho výstižném podání nic neubírá.

Člověk by si pomyslel, že nastane zvrat, když paní Masayové zemře manžel, který jí velmi pomáhal - sbalí se, odejde do města za příbuznými, nechá přírodu přírodou. Ale je to velký omyl: zůstává dále žít v tomto překrásném prostředí, kterému ona nevládne - je tady jen hostem. Svému manželu postaví ve srubu malý oltář, kde se modlí, kam mu přináší plody které vypěstuje a také vypráví vše co se děje - stejně jako dříve...

Co mne uchvátilo, byl způsob, jakým dále přistupovala k životu: ne dle našeho přísloví "co můžeš uděleat dnes, neodkládej na zítřžek", ale zkrášlila jej v něco báječného: "co nedoděláš dnes, doděláš zítra". A tak se o sebe stará dál. Seká dříví, pleje soju, sklízí, vyrábí toffu...stále dokola. Je stále veselá a ač nám může přijít její činnost jako rutina, v podání režiséra drobnokresba denního sledu vypadá, jakoby jí přinášela radost a uspokojení. Smrt, které se nebojí, jí zastihne v osmdesátisedmi letech.

Režisér se nechal slyšet, že "smrt staré ženy, přezdívané Taimagurská babička, není koncem osady na úpatí lesa. V cyklu zemědělského horského života bude pokračovat mladá rodina, jejíhož synka pomáhala paní Masajová přivést na svět."

Tento snímek je netradičním pojetím motviu nedbající formy, přesto však dokonale podtrhující vyrovnanost ústřední postavy.

Jeden svět 2006

Osmý ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět pořádaný společností Člověk v tísni při České televizi se uskuteční v Praze od 1. do 9. března 2006. Jestli je něco, co opravdu stojí za to, pak je to nejen tato plejáda filmů, ale akce se svým poselstvím jako taková... Potkáme se?

Dne 5.3. ČT2 v rámci pořadu 'Večer na téma' uvede film My Beloved Child (Má milovaná holčička) a krátký film Nima.

Skauti mají po přihlášení skupinovou slevu na Jednosvětové pořady. Já se jistě na nějaké chystám, tak kdybyste neměli ke komu, stačí napsat. Podrobnější info je na skautské křižovatce...

---

„Jeden svět není pouze svědectvím o lidském utrpení. Je také poselstvím o síle sounáležitosti a o vůli vzepřít se násilí a bezpráví, je posilou lidské důstojnosti, víry a naděje.“

Václav Havel

---

www.jedensvet.cz
www.clovekvtisni.cz

Zaklínač - Geralt z Rivie opět na ČT

Sice pozdě, ale přece... Minulý týden jsem zahlédl na ČT2 třináctidílný pokračující se film na motivy knih Andrzeje Sapkowského. Zaklínač je zase na cestách...

Ač nevím, kde a jak se objevil zrovna třetí díl velice mne potěšil. Co mne však uchvátilo méně je, že stejně jako se objevil zase zmizel. Nemůžu nikde najít, kdy bude pokračovat svým čtvrtým dílem. Tak tedy nic než oči na stopkách a vzhůru novému dobrodružství při hledání po nocích...

Sapkowského dílo je velice obratnou hříčkou s nářečími, přízvuky, slangy a dalšími jazykovými prvky, ale ani velice povedený překlad knih, jak se mi jeví, by neměl zůstat nepochválen. V jeho textech je něco tejemného, dramatického, něco pohádkového ale vždy překvapujícího. Je to tak trochu jiná 'fantasy' než jakou vídáme denně...

Silou ani myšlením se s ním obyčejný člověk nemohl měřit. Dobrodružný polský seriál podle slavné fantasy Andrzeje Sapkowského (2002). Hrají: M. Żebrowski, A. Dymná, E. Wiśniewská, G. Wolszczaková, A. Chyra, M. Kozłowski, Z. Zamachowski a další. Režie Marek Brodzki

Geralt je hlavní postavou jeho povídek vydaných v knížkách Zaklínač, Meč osudu, Poslední přání a také románové pentalogie Krev elfů, Čas pohrdání, Křest ohněm, Věž vlaštovky a Paní Jezera. V dílech Sapkowského jsou zaklínači dokonalí bojovníci překračující možnosti lidského vnímání. Smyslem jejich existence je zabíjení stryg, vlkodlaků, upírů, bazilišků a dalších netvorů, které pronásledují lidi. Bělovlasý zaklínač Geralt z Rivie se však trochu "vymkl" z řad běžných zaklínačů. Není jenom mistrem různých druhů zbraní, ačkoliv sám nejraději zápasí s mečem, také trochu rozumí magii a je schopen bojovat s každým protivníkem. Nikdy nezůstává pouze chladnokrevným profesionálem, má lidské stránky a slabosti. Postupně vychází najevo, že neměl možnost si svůj osud svobodně zvolit, stejně jako je donucen draze platit za schopnosti a dovednosti nedosažitelné a často rovněž nepochopitelné běžným smrtelníkům. Proto vyvolává strach a zároveň nevraživost a odpor těch, jejichž životy vlastně chrání. Přesto je Geralt, podobně jako ostatní zaklínači "odsouzen" k vyhnanství a životu na samém okraji jakési středověké společnosti, jež v mnohém připomíná i naši současnost. Problémy, konflikty, fobie a rozpory "našeho" světa se zde promítají do světa imaginárního a fantastické postavy rytířů, čarodějů, trpaslíků a nebo elfů nám tak připadají důvěrně blízké a jejich jednání logické. Zaklínačova dobrodružství se neomezují pouze na známá dějová schémata žánru meče a magie (sword and sorcery), právě proto jsou tak zajímavá a přitažlivá.

Podle cyklu Andrzeje Sapkowského povídek vznikl celovečerní snímek Zaklínač, a také stejnojmenný dobrodružný fantasy seriál, který natočil režisér Marek Brodzki. Znamenitou hudbu k seriálu napsal známý polský rockový skladatel, muzikant a hudební producent Grzegorz Ciechowski. Postavu osamělého zaklínače Geralta z Rivie vytvořil Michał Żebrowski (Pan Tadeáš), jeho přítele, barda a hudebníka Marigolda hraje Zbigniew Zamachowski (Plukovník Kwiatkowski, Ohněm a mečem, Ahoj, Terezko).

Česká Televize - Zaklínač

Malování potmě

Shlédnul jsem dokumentární film pana Štingla (2003) na ČT2 Malování po tmě. Musím říci, že na mne opravdu zapůsobil. Určitě si najděte chvilku a mrkněte se na něj při dalším vysílání... Nevidět neznamená nemít bohatou obrazotvornost a nemalovat. Překvapující zpověď atletky Pavly Francové-Valníčkové.

Nevidomou Pavlu Francovou-Valníčkovou znají televizní diváci jako vynikající atletku a lyžařku, držitelku rekordů a nejcennějších medailí z paralympijských her. Dokument, který je zčásti jejím dialogem s režisérem a přítelkyní, výtvarnicí Bárou Hubenou, vypovídá o jejím pohledu na svět, jak jej my ostatní vidět nemůžeme. Její výpověď o pocitech, zkušenostech, láskách, snech a hledání je zasazena do výtvarného rámce. Pavla se velmi často vyjadřuje kresbou. Všechno, čím žije, co potřebuje a prožívá, se promítá do barev. Barvy neslouží jen k ilustraci, ale i k ztvárnění asociací, které se k věcem či jevům vztahují. Postupně zapomínáme na to, že Pavla nevidí. Ona sama o svém handicapu hovoří věcně a přemýšlí o své schopnosti jakéhosi vnitřního vidění.

Při vzpomínkách na dětství se Pavla Francová dotkne rodinného zázemí a významné role, jakou v jejím životě sehrála matka. Přivedla ji ke sportu, svým přístupem k její oční vadě a praktickým stránkám života v ní vypěstovala mnohé z potřebných vlastností. Dětství má svou barevnou škálu odvozenou od vzpomínek na konkrétní věci a situace. Velmi silným momentem byla později snaha postavit se na vlastní nohy a silnou osobnost matky vzdálit vlivu na svůj vlastní život, stejně jako poměrně nečekané ukončení sportovní kariéry. Atletika pro ni není jen vůle a cílevědomý trénink, medaile a pozornost novinářů, ale i potřeba partnerství, síla motivace k překonání překážek i vlastnosti, které později mnohokrát potřebovala alarmovat. Zmiňován je i pobyt v zahraničí a cesty do exotických zemí, vždy jako další impuls a zdroj nových zkušeností. Fantazie získává nové podněty prostřednictvím zvláštních setkání a zážitků spojených s přírodou, svou roli sehrává rytmus, tanec, doteky a sny. Jakoby mimochodem je zmiňováno krátké manželství a rozchod. Cítíme, že otázka kvality vztahů, jejich trvalost, možnost spolehnout se na někoho a důvěřovat mu, stejně jako otevřenost, s jakou rozkrývá svůj vlastní vnitřní svět, je pro ni velmi podstatná. Všechno, čím žije, co potřebuje a prožívá, se promítá do barev a zmiňuje jejich prostřednictvím. Dny v týdnu i telefonní čísla mají své barevné vyjádření. Barvy jí neslouží jen k ilustraci, ale i k ztvárnění asociací, které se k zmiňovaným věcem či jevům vztahují. V průběhu dokumentu jako bychom zapomínali na skutečnost, že Pavla nevidí. Ale ona sama svůj handicap připomene a hovoří o něm věcně, jako o dávno zvládnutém faktu a nahlas přemýšlí o své schopnosti jakéhosi vnitřního vidění. Předem vlastně odpovídá na otázku, jaké by to bylo, kdyby opět nabyla schopnost vidět svět kolem sebe. Původně byl tento dokument zamýšlen jako rozhovor s Pavlou, ale postupně, během přípravy a natáčení, se stal víceméně monologem hlavní hrdinky, do něhož svými otázkami zpoza kamery vstupuje režisér Pavel Štingl. Významná je účast výtvarnice Báry Hubené, která se v dokumentu objevuje jako partnerka v tvůrčím dialogu a první vnímatel kreseb a výtvarných projevů. dramaturg: Aleš Jurda vokální improvizace: Pavla Francová animace: Bára Dlouhá spolupracovali: David Čaš, Tomáš Benda, Tomáš Táborský výtvarná spolupráce: Barbora Hubená technická spolupráce, zvuk: Michael Míček zvukový mix, střih: Tonička Janková kameraman: Miroslav Janek vedoucí produkce: Renata Vlčková šéfdramaturg: Lenka Poláková šéfproducent: David Boháč scénář a režie: Pavel Štingl

zobrazit všechna vysílání pořadu
zobrazit životopis Pavly Francové Valníčkové
převzato z http://www.czech-tv.cz

Ray

Právě jsem se vrátil z filmu Ray. Moc jsem se na něj těšil, protože dlouhou dobu potom co byl uveden do kin nebyl k shlédnutí. Ale teď, teď jsem si nenechal ujít jeho první představení druhé vlny v Oku. Film mne naprosto okouzlil. Uchvátil. Nejen příběh, to že toho člověka "znám", to že se jedná o jazz a blues a báječně provedenou hudbu, ale i to jakým způsobem je vše divákovi podáno. Člověk se po shlédnutí takového filmu zase na chvilku "probere" a ani mu nepřijde, že má něco ke třem hodinám... Pokud se vám poštěstí, běžte se na film určitě podívat - je to opravdu záležistost.

Recenze na dokina.tiscali.cz
Recenze na kino.tiscali.cz

Ponrepo

Včera jsem poznal opět něco nového. Možná že si řeknete, že už to dávno znáte, ale pro mne to byl objev veliký. Za filmem pana Bergmana Pramen panny jsme se totiž vypravili do Bartolomějské ulice. Zde se nachází Konvikt Bio a uvnitř je promítací síň Národního filmového archívu - PONREPO. Sál je to malý, ale velice sympatický. Co se filmů týče jsou tu programové bloky jako jinde (např. Jeden svět nebo Vzpomínky a zapomínání...) a ty se týkají jednotlivých okruhů filmů. Programová nabídka je vybírána především z Nároního Filmového Archívu, což znamená starší filmy, ale nezřídka je zde uváděna i tvorba poslední doby, či profilové přehlídky zahraničních filmů. Ponepro je klubové kino, což obnáší koupi průkazky za 100Kč ale vstupné je poté většinou za 40Kč. koukněte na program a když se vám něco zalíbí, račte vstoupit...

Oficiální web PONREPO http://www.nfa.cz/?faid=40101
Neoficiální web http://www.sweb.cz/mjos/ponrepo/

Oděsa, Oděsa...

Ukrajinské město Oděsa na břehu Černého moře bylo vždy místem s velmi početnou židovskou komunitou. Její poslední členové dnes směsí ruštiny a jidiš s pohnutím vzpomínají na útrapy spojené s obsazením Oděsy německými vojsky a s následnou perzekucí komunistickým režimem. Plynulým střihem se přeneseme do newyorské čtvrti Malá Oděsa a seznámíme se s životem oděských imigrantů v zemi „neomezených možností". Poslední zastávkou v putování za oděskými Židy je město Ashdod v Izraeli. „V Oděse jsme byli Židy, v Izraeli jsme zase za Rusy," svěřuje se jedna z postav, jejíž jméno se stejně jako v ostatních případech ve filmu nedozvíme. Pro záměr režisérky Michale Boganimové totiž jména nejsou důležitá. Postavy jsou typickými zástupci v minulosti tak často pronásledovaného národa, který hledá svou zaslíbenou zemi. Poeticky laděný snímek, který letos získal na festivalu v Berlíně prestižní Cenu Mezinárodní konfederace art-kin, je vizuálně vytříbeným a lehce melancholickým portrétem židovské duše uvězněné v pasti vzpomínek, zklamání a nadějí vkládaných do nalezení pravého domova.

(Odessa Odessa...) Režie: Michale Boganim, Israel - Francie, 2004, , 96 min