Totalita aneb cesta tam a zase zpátky

V Respektu je zmínka o Mikulášském semináři: jako komerční příloha se objevila Totalita aneb cesta tam a zase zpátky (pdf). Myslím, že je to docela povedené...

více se dozvíte na:

• Mikulášský seminář
• Polibek můzy
• Mikulášský víkend

- btw. veškeré lístky v on-line shopu jsou už dlouho vyprodané a to i přes to, že jich bylo dodatečně několik desítek přidáno

...potkáme se...?

Malování potmě

Shlédnul jsem dokumentární film pana Štingla (2003) na ČT2 Malování po tmě. Musím říci, že na mne opravdu zapůsobil. Určitě si najděte chvilku a mrkněte se na něj při dalším vysílání... Nevidět neznamená nemít bohatou obrazotvornost a nemalovat. Překvapující zpověď atletky Pavly Francové-Valníčkové.

Nevidomou Pavlu Francovou-Valníčkovou znají televizní diváci jako vynikající atletku a lyžařku, držitelku rekordů a nejcennějších medailí z paralympijských her. Dokument, který je zčásti jejím dialogem s režisérem a přítelkyní, výtvarnicí Bárou Hubenou, vypovídá o jejím pohledu na svět, jak jej my ostatní vidět nemůžeme. Její výpověď o pocitech, zkušenostech, láskách, snech a hledání je zasazena do výtvarného rámce. Pavla se velmi často vyjadřuje kresbou. Všechno, čím žije, co potřebuje a prožívá, se promítá do barev. Barvy neslouží jen k ilustraci, ale i k ztvárnění asociací, které se k věcem či jevům vztahují. Postupně zapomínáme na to, že Pavla nevidí. Ona sama o svém handicapu hovoří věcně a přemýšlí o své schopnosti jakéhosi vnitřního vidění.

Při vzpomínkách na dětství se Pavla Francová dotkne rodinného zázemí a významné role, jakou v jejím životě sehrála matka. Přivedla ji ke sportu, svým přístupem k její oční vadě a praktickým stránkám života v ní vypěstovala mnohé z potřebných vlastností. Dětství má svou barevnou škálu odvozenou od vzpomínek na konkrétní věci a situace. Velmi silným momentem byla později snaha postavit se na vlastní nohy a silnou osobnost matky vzdálit vlivu na svůj vlastní život, stejně jako poměrně nečekané ukončení sportovní kariéry. Atletika pro ni není jen vůle a cílevědomý trénink, medaile a pozornost novinářů, ale i potřeba partnerství, síla motivace k překonání překážek i vlastnosti, které později mnohokrát potřebovala alarmovat. Zmiňován je i pobyt v zahraničí a cesty do exotických zemí, vždy jako další impuls a zdroj nových zkušeností. Fantazie získává nové podněty prostřednictvím zvláštních setkání a zážitků spojených s přírodou, svou roli sehrává rytmus, tanec, doteky a sny. Jakoby mimochodem je zmiňováno krátké manželství a rozchod. Cítíme, že otázka kvality vztahů, jejich trvalost, možnost spolehnout se na někoho a důvěřovat mu, stejně jako otevřenost, s jakou rozkrývá svůj vlastní vnitřní svět, je pro ni velmi podstatná. Všechno, čím žije, co potřebuje a prožívá, se promítá do barev a zmiňuje jejich prostřednictvím. Dny v týdnu i telefonní čísla mají své barevné vyjádření. Barvy jí neslouží jen k ilustraci, ale i k ztvárnění asociací, které se k zmiňovaným věcem či jevům vztahují. V průběhu dokumentu jako bychom zapomínali na skutečnost, že Pavla nevidí. Ale ona sama svůj handicap připomene a hovoří o něm věcně, jako o dávno zvládnutém faktu a nahlas přemýšlí o své schopnosti jakéhosi vnitřního vidění. Předem vlastně odpovídá na otázku, jaké by to bylo, kdyby opět nabyla schopnost vidět svět kolem sebe. Původně byl tento dokument zamýšlen jako rozhovor s Pavlou, ale postupně, během přípravy a natáčení, se stal víceméně monologem hlavní hrdinky, do něhož svými otázkami zpoza kamery vstupuje režisér Pavel Štingl. Významná je účast výtvarnice Báry Hubené, která se v dokumentu objevuje jako partnerka v tvůrčím dialogu a první vnímatel kreseb a výtvarných projevů. dramaturg: Aleš Jurda vokální improvizace: Pavla Francová animace: Bára Dlouhá spolupracovali: David Čaš, Tomáš Benda, Tomáš Táborský výtvarná spolupráce: Barbora Hubená technická spolupráce, zvuk: Michael Míček zvukový mix, střih: Tonička Janková kameraman: Miroslav Janek vedoucí produkce: Renata Vlčková šéfdramaturg: Lenka Poláková šéfproducent: David Boháč scénář a režie: Pavel Štingl

zobrazit všechna vysílání pořadu
zobrazit životopis Pavly Francové Valníčkové
převzato z http://www.czech-tv.cz

Návleky

Ať už je název příspěvku jakkoliv prozaický, dnes jsem si vzpomněl na jednu událost z letošního času velikonočního: vydal jsem se na putování po horách. Útočiště mi poskytnul Národní park Šumava. Když jsem se chystal, chtěl jsem si s sebou vzít návleky, ale nemohl jsem je najít. Až později jsem si uvědomil, že jsem je půjčil jednomu příteli. Šumava pod sněhem - opravdu nádhera. Sněhu po pas. Jsem mokrý, je mi zima, ale je mi krásně. Večer ulehám pod borovicí. Pod borovicí poutníků, ale o tom až jindy. Když večer za soumraku sedím téměř nahý na spacáku hledím na krajinu, kterou ozařuje měsíc. Všude klid. Teplý vzduch vane, pode mnou více jak metr sněhu...

Ráno vstávám časně s hlasy ptáků. Těším se tomu, že toho mnoho stihnu. Snídám až po několika kilometrech na slunném kameni uprostřed lesa. Cítím se jako král. Když jsem si mazal bochánek máslem a připíjel čerstvě umletou kávu, vzpomněl jsem na ty, s nimiž se mám v některý z dalších dní sejít. Napsal jsem:

Návleky jsem hledal marně,
cítím se jak na plovárně.
Kalhoty mám po kolena mokré,
je mi zima, ty jeden lotre!

Co však možná zachránit Tě může,
od zarývající se rány do Tvé kůže?
Přivez litr rumu a nebo vodky
a nezapomeň čisté spodky.
A nebo místo toho návlek jeden,
jinak potáhnem se domů s vředem...

Nesplníš-li moje požadavky,
sjednej aspoň náhradu,
jinak zapomeň na ňáké vdavky,
nebo přijdeš o hlavu...


Máš však štěstí, milý brachu.
Sedě na rozcestí, slunce pasu.

A pak?

Náhlé zvěsti: v sluncejasu,
bochánek a čerstvá káva přivedou mne zpátky ke cti...

věnováno Štěpánu Urbánkovi