Člověk kráčí, nese se sněhem... Nohy ho zebou, tváře mu planou. Je unavený. Celý den bloudí po kraji který nezná, ale cítí se tu vlastním. Ve vzduchu se nese hvizd větru, ve chvílích ticha ozdoben zavolaním mohutného ptáka. Usednout a spočinout pod stromem. Pod stromem stromů. Pod Borovicí.
Borovice a strom stromů? Její mohutné paže se napřahují do dálky, její kůra krásně voní, její prstíky příjemně hladí, její koruna nechá pobývat ve svém náručí třeba jmelí, její kořeny chrání každého poutníka. Jak jinak, než královna?
Tam, kde jsou Borovice nejmohutnější a sahají svými větvemi téměř na zem, najde poutník své místo. Tam složí svou hlavu. Vedle Borovice hromady sněhu, pod ní však travina. Na straně, kde jsou větve nejřidší výše nad zemí a kořeny nejotevřenější, tam bude každý přivítán i za nevlídného počasí. Když pak rozdělá svůj ohníček a kouř stoupá mezi větvemi nahoru jako by šplhal po každé z paží, královna se o něj stará, nikomu jej nevydá.
Když pak za noci 'venku' sněží, nebo se žení čerti, poutník spí svým klidným spánkem. Na chvilounku ho neprobudí ani kapka, ani vločka, ni chlad. Borovice září svým klidem, sílou a energií kterou předá každému, kdo o ni požádá. K ránu mne probudí jen zaskřípění větve - jako by na pozdrav, jako by oznamovalo nový den a poté loučení...
Ale ten, kdo si vezme kousek borové kůry nebo šišku s sebou, může se těšit už jen na další shledání, které se mu jistě povede zanedlouho, protože kdo jednou pod borovicí spal, je od teď dozajista král...
