Slunce, vzduch, chlad a hory...

... sestupuji dolů do údolí po strmé cestě. Nohy mě bolí, sestup je mnohem namahavější než jít do kopce. Slyšet je jen řeku, která teče v údolí. Vzduch je chladný a rozhodně čerstvý. Slunce které občas prosvitne mezi mraky příjemně hřeje. Když míjím řeku, divoce burácí na všechno kolem. Na každého kdo kolem letí, na každého, kdo kolem prochází. Asi vypráví svou dávnou píseň, která jí doprovází už nějaký ten pátek právě tady, v horách, na dlouhé a nekonečné cestě. Zpívá čistě a průzračně, stejně jako je čistá i ona sama. A jak voní ... ?

Nacházím se v místě, kde každý kdo mě potká, pozdraví neuvěřitelným Dobrého dosytosti, nebo třeba Dobrého k dobru, nebo Dobro na zdraví... Každý koho minu opravdu přející. Zdravící. Nacházím se v kraji, kde rostou neuvěřitelné byliny a květiny, kde louky jsou jimi porostlé, kde kopce jsou loukami obsypané, a kopce tvoří pohoří a hory. Na jejich vrcholcích jsou udivující masy sněhu. Působí tak ohromujícně. Nedosažitelně. Přírodně. Opravdově. Žádný trik. A já jsem tu zase. Uprostřed všeho. Malý člověk. Človíček. Malý človíček. Človíčíček. Malý človíčíček...

Když jdu po cestě, větřík lehce vane a krom zvuku jeho, zvuku řeky a horské vůně zaslechnu z dálky zvuk, který jsem předtím nezaslechl. Opakuje se. Trochu nepravidelně. Ale uklidňuje mě. Blíží se. Jakoby cinkání. Horské cinkání. Zvonění zvonců. Búvy vyšly na pastvu a jsou slyšet daleko. Když je po chvíli míjím na cestě, jako bych se ukolinl a div nezdvihnul klobouk. Jakoby chápavě pokývaly hlavou a přívětivě zabučely. Za nimi se objeví pasák s úsměvem na tváři. Dobrého dosytosti...

Když se cesta konečně láme a začíná stoupat, oddychnu si. Je úzká a kromě mě a několika domorodců napotkávám po cestě nikoho. Mířím do nedalé vesnice. Cesta se nepatrně točí sem a tam. Konečně jsem skoro nahoře. Vesnice je plná lidí, opravdu to tu žije. Dnes je totiž Märit. Všichni říkají, že je to jarní slavnost. Jarní. Hm. Třináctého června. Hm ... Spojená s trhy. Ale její podstatou je něco moc zajímavého co mě doslova nadchlo. Každý pastevec má právo na louky, na kterých může přes léto pást krávy. A protože každý rok má pastevec jiný počet krav, tak se vše každý rok rozděluje znovu, protože to závisí na tom, kolik bův má. Ale kromě toho, se zbylé pozemky draží, prodávají a šmelí. A to se děje právě dnes.

Neuvěřitelná podívaná. Pánové se schází z celé vesnice i širokého okolí. Někdo má na sobě oblek a je slušně upravený, někdy potkám někoho s vyšívaným sakem a nebo něcím, co připomíná kroj, jindy potkám pána, kterému může být skoro devadesát a je neuvěřitelně elegantně oblečen. Naproti němu někteří pánové vypadají jakoby od krav neodcházeli a dokonce s nimi i spali, jak o ně pečují - zarostlí, vonící po bůvách, "oblek" doplěný holinkami... Pro nikoho to ale nic neznamená, každý se soustředí... Jednají spolu, baví se, diskutují, pokřikují na sebe, pobíhají od skupinky ke skupince. Nevídaná podívaná.

Vesnicí voní sýry několika druhů od těch nejvoňavějších až po ty nejvoňavější, zapečené i nezapečené, klobásy, olivy... Na hlavní třídě je nespočet různých stánečků, které prodávají vše od ponožek, přes jídlo, až po nože nebo výrobky ze dřeva. Mezi stánky je i jeden, kde prodávají nářadí a nsátroje pro pasáčky. Rolničky, zvonečky, zvonky, zvony. Bůůů ... Cink ... Bůů ...

Představení místní kultury, místních lidí, které si každý cestující - nevím zda turista, ale cestující jistě - jen může přát. Představení toho, jak se tady žije, jací jsou lidé, co dělají

Když si vprostřed dne sednu abych si dal kávu a dobrý švestkový koláč, čtu si a přemýšlím. Přemýšlím nad vším možným od občanské společny - mým věčným támatem - až po zdejší kultury a lidi. Pročítám poslední číslo Respektu, kde mě zaujalo hned několik článků, ale o tom až jidny. Uvědomuji si, jak funguje občanská společnost tady. Co za tím sotjí... Jaké doba, jaká práce. Máme co dělat.

Po cestě zpět jsem se málem zalknul při průhledu přes údolí na protější kopec a stoupající hřebínek. Už zase jsem sebou neměl tu krabici do které z venku svítí kreslícíc světlo - proklatě... Slunce prosvítalo mezi mraky tak, že na neuvěřitelně zelené louky nedopadalo všude, zatímco se mraky válely u vrchoků. Dokonalost sama. Krása okamžiku. Asi proto je dobře, že s sebou tu krabici vlastně nemám. Právě pro takovéhle okamžiky to má cenu...

Dobrého dosytosti...

... angažmá v Bělocerkevské

dopis pro M. i ostatní:

L. děkuji za poskytnutí azylu, pomoc při nahazovaní masky a asistenci při štípání kostí podivným sekáčkem. Z. pak za trpělivé přihlížení. Panu M. za aranžmá povedené show, včetně komparsu, který jsem v životě neviděl. Ani takovou show. Děkuji paní z domu, která dokonale zvládla situaci a podpořila, co se zrovna dálo. A děkuji i za to, co udělala, protože kdybych tam býval byl ležel třeba já nebo ty… Děkuji také příslušníkovi Policie České republiky, se kterým jsme nepočítali a přesto se do naší přestřelky zapojil. A dík i za to, že se nenechal odbýt tím, že je všechno v pohodě a že ho několikalitrová kaluž krve opravdu přiměla jít dovnitř a zeptat se, jestli je všechno: „OK?“ Díky K. který s ním mluvil. Díky operátorce, která M. vynadala. A dík, že nemusíme platit výjezd ZZS HLMP. Díky T. za tlak, který se snažil tvořit a vesele se mu to povedlo. Včetně zmatení příslušníka. Včetně toho, že to vypadalo, jako by příslušník hrál s námi. Díky také mrtvolám, B. bez palce a neznámé slečně X.(?) s otevřenou zlomeninou, která na otevřenou zlomeninu byla až překvapivě tichá. Díky klukům, kteří se dali do práce a všechny ošetřili. I když ne tak, aby oběti bez bolesti přežili. Díky reportérce z magazínu, která na T. koukala s otevřenou pusou. A díky kolegovi reportérky, jejímu fotografovi, který měl pro všechno pochopení a při házení zrcadla se koutkem usmíval. Asi jako já. Snad to vyjde. Ještě jednou díky M. Jsem nadšený, těším se na další akci. Jaké pak asi bude obsazení … ?

Děkuji uctivě,

J.

REPORT: Váleční reportéři

21. 11. 2006 proběhla ve Francouzském institutu projekce filmu slavného francouzského reportéra Patricka Chauvela. Při vstupu nejdříve každý projde bezpečnostní kontrolou a pak spěchá o několik pater níže do velkého sálu, který je přeplněný. Na sedadlech připomínající svým sklonem posezení v Mercedesu, netrpělivě čekám na začátek projekce. Publikum vypadá různorodě: nejen žurnalisté, ale i francouzští a čeští studenti, Francouzi žijící v Praze, jeptišky, starší, postižení... Neuvěřitelně rozmanité publikum, které na jiné projekci jen těžko uvidíte.

Při uvítání se objevuje i Jan Šibík, bezesporu nejznámější český fotoreportér, který je přítel Patricka a rovněž host projekce s následnou diskuzí. Padá několik vtipů o diskuzi, která má být zprostředkována pro obecenstvo v kavárně o několik pater výše, prý bude připravené i víno, ale kapacita není dostačující, mají se přihlásit ti, kteří se na diskuzi nechystají. Ale přesto je možných účastníků stále příliš...

Autor filmu prošel třiceti pěti lety fotografování většiny světových konfliktů. Odkojený takovými jmény jako Kessel, Monfreid a Schoendoerffer strávil svůj život v těsné blízkosti aktuálního dění. Je jedním z posledních členů generace reportérů, který zažil šestidenní válku, Vietnam, Kambodžu, Libanon, Panamu, Afghánistán, Čečensko, Irák… Během svých reportáží byl Patrick Chauvel unesen, ocitl se tváří v tvář popravčí četě, ztroskotal s tzv. „boat people“ na Haiti. Byl několikrát raněn a mohl být už stokrát po smrti. (text distributora) Nicméně z autora vyzařuje zkušenost. Je znát, že si již mnohé prožil a přesto s tím umí zacházet.

Ve filmu samotném Patrick zpovídá své kolegy jako jsou James Nachtwey, Chris Morris, Ron Haviv, Luc Delahaye nebo Gilles Perres. Těžko, jak sám říká, by tito váleční reportéři, většinou introverti, svěřily svoje emoce a zážitky někomu jinému, než svému příteli, který je na stejné vlně a zažil si alespoň totéž. Film samotný je poskládaný z různých záběrů průřezem let, byl vydán v roce 1998 ve Francii a pyšní se akorátní stopáží 55 minut. Je opravdu působivý. Většina reportérů mluví o snaze odstranění objektivity v zájmu autentičnosti fotografií, v zájmu prosazení pocitů autora do díla. To je asi důvodem, proč film samotný je tak působivý. Je až neuvěřitelné, jak vypjaté situace mohou nastat a jak je dokáží autoři zprostředkovat. Když jsem zhlédnul celý film, jako bych měl pocit, že žádná z mých fotografií nemá pramalý význam. Jakoby to, co tvoří tito velikáni jakýmsi přesahem - a to co je mnohými "humanisty" zatracováno - dalece převyšovalo veškeré ostatní žánry...

Po skončení projekce máme možnost občerstvit se ve foyer. Organizátoři velice pohotově zareagovali a samotnou diskuzi přesunuli z kavárny do sálu, kde probíhalo promítání. Diskuze trvala přes hodinu a obecenstvo se tázalo Patricka Chauvela i Jana Šibíka na otázky často velmi osobní a nejednoduché k odpovědi. Vše bylo tlumočeno obousměrně francouzština-čeština, což značně přidávalo celé záležitosti na čase. Moderátor byl nucen diskuzi ukončit, protože dotazů se v publiku vyskytovalo stále mnoho.

Přestože byla diskuze nanejvýš zajímavá a rozhodně účasti na ní ani na projekci nelituji řekl bych, že kamera s objektivem oběma kolegům padne do ruky o něco lépe, než mikrofon...

web Francouzského institutu
interview s Patrickem Chauvelem na ČT24

ORBIS NEWS 2006

Byl jsem na ORBISu. Yes - there. Mezinárodní skautské setkání, tedy 8. středoevropské jamboree v Mariánském údolí u Brna. Než vám ale přiblížím tento happening svou obvyklou cestou - tedy minimálně fotografiemi, možná i nějakým textíkem - je zde něco poněkud netradičního: článek pro noviny onoho setkání skautů, kde jsem měl možnost zahrát si na PRESS - fotit, psát, vyptávat se, rýpat do všeho možného a lézt kam se nemá. A ještě k tomu to bylo mým úkolem a když mi někdo chtěl vynadat, stačilo zamávat cedulkou na krku. Pravdou je, že ne všechny materiály mnou nasbírané vedly k přímému výstupu přímo v rámci ORBISu, ale sběr informací byl o to jednodušší - když to dělám jinde, dělám to, řekl bych se stejným úsilím a to mám ještě jiné úkoly... Kdyby se vám zdál článek poněkud okleštěný vězte, že rozsah který zadává šéfredaktor je největším nepřítelem... Já jsem se pak stal nepřítelem toho, kdo po mně tento článek musel překládat do jazyka Anglického.

Honza jde do světa

„...uf to je vedro...“ povzdychne si kráčející Honza. „Stejné jako včera, předevčírem a dříve. Zítra můj sedmdesátý den na cestách a již několik dní jsem nebyl v žádném městě ni vesnici.“ Když kráčí po cestě směrem do údolí začíná se před ním objevovat jakási hradba v čele s věží. Konečně má úsměv na tváři – raduje se z toho, že opět uvidí živou duši po několika dnech – a přidává do kroku. Když už je úplně u brány a chystá se projít, tu ho zkříženými kopí zastaví stráž oděná do bordó: „Kampak?“ „Mířím do zdejšího města,“ odvětí Honza. Stráže se na sebe podívají, usmějí se a praví: „Tady se pípni.“ Honza – poněkud přihlouplý, jak už to v českých pohádkách bývá – se zamyslí a pak tedy uposlechne: „Pííííp,“ vydá ze sebe zvláštní zvuk. „Dojdi si zaplatit mýtné za průchod městem a dostaneš tam i svou pečeť,“ zašklebí se stráž, pak pokyne a před Honzou se rozkládají chýše, chatky a obydlí sdružené do malých osad.

Honza popojde směrem k hradu. Kolem něj proudí davy lidí podobně oděných a dle jeho úsudku se sem museli sjet opravdu z daleka. Po levé straně míjí pověstné toi-toiho budky, o kterých se nesou zvěsti i jinde, avšak teprve zde je pocítí doopravdy. Na příkaz stráží tedy míří do „Mýtného pointu“. Zaplatí poplatek, ale pro pečeť si má přijít až druhý den...

Chystá se tedy do krčmy. Obyvatelé města tady stojí dokonce i dlouhé řady, než se dovnitř dostanou. Šlechta chodí kolem, čekajícího zástupu nedbajíc. Lidé hovoří různě, Honza však ničemu nerozumí. Když je konečně v krčmě, chtějí po něm jeho pečeť, ale on ji nemá. „Až zítra, řekli mi v Mýtného pointu...“ přesvědčuje hospodského. Ten se ale nenechává přesvědčit a tak ho posílá do chýše, kde prý všechno vědí. Táže se tedy tam. Ti ho posílají za dědou Lebedou, který ví všechno ještě více než oni. Když ho po dlouhé době nalezne, pošle ho Lebeda do „Mýtného pointu“, kde mu prý pečeť přidělí. A tak se Honza znovu vypraví tam, odkud přišel. Opět si ho zapíší a řeknou mu, aby přišel v den následující – tak, jak už jednou řekli. Nezbývá mu tedy, než tajně projít za zády hostinského, aby proklouzl a alespoň trochu si zahřál žaludek. Povede se tedy a on nyní už s miskou míří k místu, kde dostane jídlo. Už několik dní nejedl a je opravdu hladový. Jistě zde dostane jídlo. A tak, když přijde na řadu, namiskují mu naběračku krmě a čeká co dále, avšak dcera hostinského nandavá již dalšímu.

Když se Honza nasytí (tedy trochu...) odebírá se na náměstí, kde velká slavnost chystána jest. Převeliká, zatím se zde tucet chasníků sešel a přicházejí další. Hudba hraje a prázdné náměstí se plní poskakujícími děvečkami, pannami, dámami, chlapci, panoši a pány. Brzy jich je tu několik přehršlí tak, že tu k hnutí není. Mezi děvami zahlédne fešnou cizinku se kterou se ihned dává do... řeči. Když desátá hodina odbije, mladý Honza na své lože strážemi hnán jest, říká, že se jen umyje a hnedle chrápat bude o stošest.

Hned co zavře oči sen o tom krásném městě se mu zdá: „Tam hordy přátel nalezl a se všemi se zná. Zábavy je dosti, občas přijdou hosti, všude mír a klid, jen tady on chce žít. Každý z koutu jiného, přidá něco dobrého a pak všichni společně, nežijí tu zbytečně. Každý jiný než ten druhý a přeci je něco spojuje, jazyk to není, šatstvo trochu, jeden svět se to jmenuje... Když hlad donutí ho na cesty se dát, v koutku hladovém dle chutí může brát (není třeba putovat).“

Bije 2. hodina ranní a stráž obchází město. Tu najednou spatří cizince v koutu hladovém se cpát. Na malér to vypadá a tak křičí: „Stát!“ V žroutovi však Honzu poznává a hned se k němu směle přidává - sen se stává skutečností...

ORBIS je jméno toho města a tudy vede naše cesta....

-jen křeček žáček-

Slovník, který by se vám mohl hodit pro pochopení článku:
pípnout se - přiložit čip ke čtečce
mýtné - registrační poplatek
pačeť - čip a badge (jmenovka)
osada - subcamp
mýtného point - registrační stan
šlechta - servis team
místo kde všechno vědí - infostan
hladový koutek - místo kam si můžete kdykoliv zajít pro jídlo, když áte hlad
velká slavnsot - koncert, který probíhá v rámci každodenního večerního programu
lože - jeden ze stovek stanů






A tady ještě jeden článek z dramatické noci, kterou přinesla díky Bohu česká média v pátek 5. a 6. srpna 2006

Bahno na entou

Ve čtvrtek 4. srpna 2006 kolem 23 buší někdo na stan. Musíme ven – subcampy Mercury a Venus jsou pod vodou. Zapříčinil to studený frontální systém. Místy se po cestách válí několik tun bahna a až dvacet centimetrů vody. Na místě se mísí mnoho lidí, nikdo neví, kam by skočil. Mezi členy subcampů, kteří si začínali balit, probíhají členové ST a jiní dobrovolníci s nářadím, igelitovými pytli a různými nástroji. Bahno čvachtá a ti co mají zabaleno míří ke gatu do připravených autobusů, odkud budou odvezeni do tělocvičen v Brnu, kde stráví zbytek noci a část pátku.

Mezitím se v obou subcampech odčerpává voda a kopají svodné kanálky. Dokonce i po hodině práce se v některém ze stanů objeví spáči, kteří se nechtějí nechat evakuovat. Akce je kolem půl druhé v noci u konce a téměř všechno je v suchu. Meteorologové tvrdí, že počasí se bude nadále zlepšovat.

Mnoho deníků, internetových, rozhlasových i televizních zpravodajství – všechna celostátní média – se dala do práce aby o nás napsala mnoho zajímavého: „Voda vyhnala skauty z tábora“, „Hasiči evakuovali tisícovku skautů ze zaplaveného údolí“ a mnoho dalších přezajímavých palcových titulků i pro nás překvapujících článků. Zajímavá diskuze se také rozeběhla na serveru iDNES.cz

Program ORBISu však běží dál. Na Plaze drobně upravené plaza activity (například na dívčí souboje v bahně), ale mimo campy samozřejmě hiky ba dokonce bahenní lázně k dostání na každém kroku. Zítra na nás čeká v centru Brna v Lužanském parku akce nazvaná Open Gate – „Před branami ORBIS 2006“. Jde o akci pro veřejnost, na které veřejnost bude moci poznat kultury různých účastnických zemí ORBISu díky prezentacím různých výprav. Za zmínku stojí samozřejmě i vernisáž fotografií výtvarných ateliérů, jež se bude také v centru Brna konat. Ukažme tedy lidem, že jsme se nepotopili... Mnoho kultur – jeden svět.

-jen křeček žáček-

Dobro, zlo, systém , manipulace a obdiv

Přihodilo se mi cosi, co jsem nečekal. Vlastně ani nevím, odkud bych začal... ... ... ...Manipulace. Je to něco, co ve spojení s myšlením a chováním člověka vzbuzuje odpor. Nabíhá mi husí kůže, když to slyším. Mám chuť se bít. Vzepřít se.

Začalo to neškodnou hrou. Zkouškou, pobavením se, rozšířením si obzorů. Byl jsem pro - zajímavé libreto z doby nedávno minulé, jejíž vzdorovatele obdivuji a představitele tak zatracuji a nenávidím. Je asi dost silným slovem mluvit o nenávisti k někomu. Je to spíše nenávist k něčemu - nenávist k jistému systému. Přesto že zatracuji systém, obdivuji jeho vzdorovatele... Doba totality.

Během hry jsem něco zjistil. Možná jsem si to začal uvědomovat až později, ale to sdělení bylo šílené: ovládám schopnost manipulace. Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to velice nepříjemné. Co ale bylo mnohem horší byl moment, kdy jsem pochopil, že zlo má i další podobu. Podobu jejíž příčinou není zlo pro zlo. Podobu, která nestaví jen na faktu bezpříčinného zla. Podobu závsilou právě na tom, že někdo využívá schopnosti manipulace, aniž by si to uvědomoval, nebo o to usiloval. Působil jsem na lidi - byla to hra - tak dlouho dokud se nepoddali. Využíval jsem k tomu ruzných prostředků. V jednu chvíli mne to dokonce začalo bavit, naprosto jsem podlehl.

Kdy jsem ale naprosto natvrdo spadl na zem byla chvíle, kdy skupinka hráčů začala hru sabotovat. Prostě se otočili proti pravidlům. Pravidla byla nemorální, odporná, ale byla jasně daná. Když je porušili, mísily se ve mně pocity mnohé: jeden říkal, že mám důvod být rozčilen, jakožto někdo kdo hru vede, druhý, že nemám být rozčilen - sledovat a podporovat rozvoj jiného směru hry, jakožto někdo kdo hru vede, třetí mi říkal, a to bych podtrhnul - vždyť je to správné, budeme-li realisté, nejde o hru, ale o systém, jakým budu k dané situaci jako "hráč" přistupovat - a to mi najednou přišlo uplně báječné, báječné, že na to někdo přišel. Ale teď...další mi říká, jdi dál... Opět jsem se nevědomky naprosto vcítil do role již jsem zastupoval. A aniž bych to chtěl, zašel jsem za další roh. Když podvedli oni, podvedl jsem já. Byl jsem v pozici někoho, kdo hru vede, tím pádem jsem měl i jistý vliv v ohledu posunutí tématu, popř. urychlení hry, zakončení etc. a toho jsem využil.

Zdá se to divné, avšak zřejmé: podvedl jsem. Na druhé straně, je ta věc, že je "to" - tedy podovd - v kompetenci role, kterou jsem během hry hrál. To je něco, co mne tolik rozrušilo... Že jsem to zvládnul udělat, ačkoliv jsem to dělat nechtěl. Dělal jsem něco, o čem jsem byl bytosně přesvědčen, že je špatné. Konal jsem zlo. Bolelo to. Věděl jsem, že je to špatné. Moc špatné. Využíval jsem těch nejodpornějších metod: Jedné osobě jsem před ostatními, kteří s ní drželi, začel našeptávat do ouška, abych je rozdělil... Začalo to působit... Nervozita a nedůvěra na stranách jednotlivce i skupiny, nikdo nevěděl "kdo s kým peče"... Jedinec začal podléhat. Skupina podlehla. Nikdo nevěděl na čem je, prostředí na ostří nožů...

Těžké také bylo po skončení hry provést její reflexi, která probíhala stejně dlouho jako hra samotná. Bylo to neuvěřitelně náročně a situace byla velmi vypjatá. Vlastně ně. Nebyla, teď už ne. Jen já jsem byl pln emocí, které se ve mně nashromáždili během hry. Po celou dobu jsem nemohl říci ani slovo a když jsem se po notné době ke slovu dostal a měl něco říci, skoro jsem to před tolika lidmi nezvládl. Cítil jsem se velice špatně i po skončení reflexe, která mne nezbavila myšlenky, otevírající nové pohledy na dobu nedávno minulou. A to nejen mně, ale zřejmě všem zúčastněným, to bylo to jediné s čím jsem počítal. Vlastně jsem řekl že onu roli přijmu, protože jsem si předem neuvědomoval tento zpětnovazebný efekt působící i na někoho, kdo hru vede. Neuvědomoval jsem si náročnost tohoto úkolu. Možná jsem byl trochu hloupý a krátkozraký. Přesto jsem rád, že jsem si něco takového vyzkoušel, něco velmi cenného se dozvěděl a už nic podobného nebudu muset absolvovat - i když to je samozřejmě bláhová představa...

Až dnes jsem si uvědomil, že když budu zpětně hodnotit, nebyl to podvod, jistě že ne a ani já jsem nepodvedl. Naprosto schvaluji co hráči udělali. Vzdor proti systému. Vzdor proti systému, který tolik nenávidím. Oni jsou totiž Ti, které obdivuji...

Spirituál 5

20. duben 2006, "Kulturní Centum '12' " v modřanských končinách, 19.30hod. Uznávám, je to již nějaká chvíle za námi, ale mám za to, že sdělení je nadčasové: dusno, těsno, vedro. Po chvilce se vpředu na podiu objevuje partička osob. Mezi nimi Jiří Tichota (6 strun. kytara, uměl. vedoucí, loutna, aranžování, textování, pomocné zvuky), Jiří Cerha (zpěv, perkuse, skladba, aranžování), Zdenka Tichotová (zpěv, perkuse), Irena Budweiserová (zpěv, perkuse), Jiří Holoubek (zpěv, 12 strun. kytara, flétna) a Dušan Vančura (zpěv, kontrabas). Jsou to oni - Spirituál Kvintet v šesti...

Rozjíždějí se něčím lehce vokálním, přidávají se strunné. Publikum čítá ve svých řadách různorodé věky posluchačů - od těch nejmladších, až po ty nejstarší. Všichni se zajíkají - jednak napětím co přijde, druhak horším vzduchem, jehož příčinou je podle všeho Irena Budweiserová, kteréžto hlas si nerozumí s klimatizací (i když oba dva umějí dělat pořádný 'rachot'). Mezi písničkami slyšíme volně plynoucí rozhovory a žerty - je vidět snaha zapojení všech členů skupiny, ale nejvýraznějšími jsou Jiří Tichota a Dušan Vančura. Oba dva mistrně ovládají bavení publika a to především postupným nabalování obsahu vtipných komentářů ke kterým se vracejí, ale i výběrem témat. V dějové linii komentování je cítit gradace a tak odkazování se na předchozí rozhovory působí velice zajímavě. Na druhou stranu mám pocit, jako by se vše odehrávalo dle nějaké knihy: nemám na mysli, že by byl předem nacvičený scénář, ale spíše že jde o striktně dodržovaný systém, který funguje a "umí zaujmout".

S hudbou je to velice podobné. Naprosto vyvážená a připravená kompozice obsahové linie koncertu není k přehlédnutí. Je to až příliš dokonalé. Člověka ale zaujme především dynamika, které se objevuje v jednotlivých písních - bez ní by se mohlo stát, že posluchač klidně zadříme. Ale právě proto, vás probudí třeba Jirka Holoubek, který z ničeho nic, kde se vzala tu se vzala, má v rukou flétnu, kterou při rychlém, vhodném a nečekaném nasazení naprosto dokonale trefí, co se snaží zasáhnout - posluchače...

Z toho plyne, že po stránce hudební mne koncert převelmi zaujal... Jsou to prostě těžké váhy. Je pravdou, že Spirituál kvintet zažil již mnohé a každé období různých zpěváků bylo něčím jedinečné. Stejně tak je toto. Jak jsem již předeslal, koncert jako takový mi nevyhovoval příliš - spíše méně. Přesto však věřím, že tato mně nevyhovující forma se do budoucna jistě změní a třeba se trefí stejně jako někteří spirituálové zrovna do toho, jak by se to líbilo práve mně. A když ne? Pak už mi zbývá jen vyčkávat nové krve, jakou byl v současné době právě Jirka Holoubek a čekat na další, nové období skvělého muzicírování v novém kabátu...

Oficiální web skupiny Spirituál Kvintet
Oficiální web p. o. Kulturní Centum '12'

REPORT: Tres Kamenos hrajó muzikos

"Jarní koncert skupiny Tři Balvany na mateřské scéně ve Vršovicích..." uvádí svou reportáž Vladimír Ptáček... Popisuje průběh koncertu z 24. 4. 2006, ale stranou nezůstává ani repertoár skupiny a potenciální repertoár skupiny, k nahlédnutí dává dvě videa a přehršel fotgrafií.

Recenze na roveri.wulf.cz
Více informací na trikaminky.bpparket.cz

Návštěva 'kina'

Včera jsem se chtěl vypravit na film Taimagurská babička, který v rámci festivalu Jeden svět dávali v promítacím sále Národního filového archívu, v mém oblíbeném kině Ponrepo. Film začínal v děvět hodin a protože jsem si říkal, že i přesto, že do tohoto kina chodí lidí málo, mohlo by dnes být plno a tak jsem přišel již o půl deváté. Když jsem s průkazkou zamával před okénkem ozvalo se, že jsou již veškeré akreditace ta tam, ty pro hosty nelze použít a že lístky už také nejsou. Škoda, že jsem se nestihl dostat na vernisáž tohoto projektu, která probíhala jedno pondělí v Langhansu, jistě by mi to zajistilo bezproblémový vstup. Jelikož jsem si ale říkal, že akreditaci pro hosty nepotřebuji, nijak jsem to neřešil.

Zkoušel jsem tedy ještě svým šarmem okouzli pokladní. Okouzlit se nechala, ale chovala se chladně, neoblomně a důležitě. Řekl jsem si, že tady asi kvítí nepokvete. Vydal jsem se tedy na cestu k promítacímu sálu. Tam již několik lidí postávalo a u hlavního vchodu pouštěla návštěvníky dovnitř kamarádka té paní v pokladně.

Chytli jsme za kliku
Nešel jsem sám - teď jsme byli již dva, posávali jsme kolem a čekali na smilování, jelikož já ten film chtěl za každou cenu vidět. Kolem procházeli novináři s platnou akreditací... Bylo mi do breku, že jsem ji nevyzvednul. Vejít do sálu se dá několika dveřmi (v jedné chodbě, která může mít asi 10 metrů je velkých dvoj-dveří myslím pět) a tak jsme zkusili ty co jsme měli nejblíže. Asi jsem ani nepomýšlel na to, že by mohly být otevřené. Připadal jsem si jak nějaký lump, nějaký záškolák, který se v době kdy by neměl - a ješě k tomu zadarmo - snaží dostat na nepřístupný film, kde se ve dvou hodinách jednou ukáže část ženského ňadra. Ale nic takového se nekonalo. Každopádně ta představa byla velice vzrušující, připadal jsem si jako "hrec" mající roli v nějakém dětském filmu. Ještě jsem se nikdy nepokoušel takto pokoutně někam dostat, vždy jsem to zvládl jinými prostředky - řečí. Když jsme chytili za kliku, dveře byly opravdu otevřené...

Na vzdory báječné představě a pocitu vzrušení toho, že nás někdo lapí jsme se rozhodli, že to nemůžeme udělat. Vždyť vpředu stojí přeci taková milá starší paní... Kamarádka té nahoře! Navrhnul jsem ještě hcvíli vytrvat a čekat. Prohlíželi jsme si plakáty kolem - některé velmi pěkné, některé lecos pamatující. A tu kolem proběhla slečna, která nebyla z ponrepa - tedy to patrně nebyla kamarádka paní u pokladny a paní u vchodu - ale zástupce projektu Jeden svět. Měla na starosti promítání v tomto kině. Bylo by nevhodné udeřit ihned a tak jsme stále vyčkávali a pomalu se přibližovali ke vchodu. Tu se znovu objevila ona slečna a už byla zase pryč...

Chvíle čekání střídá otevírání úvěrového účtu v protekční bance oné slečny. Možná, že spíše ona provedla vklad u mně: pustila nás dovnitř. Teď bude čekat, zda se jí investice vyplatila a jednou, jednou se jí vše i s úroky vrátí. Já jí to rozhodně nezapomenu.

Uvnitř si sedáme na židle které stojí stranou a chystáme se sledovat film. Začíná tradičně o něco později a dalších 15 minut běží reklamy na dobročinné spolky, sdružení a filmy (a také jedno pivo). Pak film začíná a přeruší ho po nějaké době rozsvícení světel a zvolání: "Neodcházejte - né - počekjte - to je šestnáctka, tak musíme vyměnit kotouč...."

Nejvyšší cena
Pokud jde o festival upozorňující na lidská práva, přijde mi velice zajímavé a poučné, aby si v jeho rámci mohl každý návštěvník vyzkoušet podobný "work-shop", jakým jsme prošli my. Sice to asi žádný z pořadatelů nazamýšlel, ale atraktivitě to značně přidalo. Co jsem ale pominul je fakt, že v sále bylo ještě několik míst volných. Takže jako obyčejný pěšák? Nemůžu takovýto film shlédnout. A že za tu dobu, kterou jsem se tvářil "nenápadně" jich poslali domů desítky... Bohužel téměř jediné co v "dnešním světe" má hodnotu jsou konexe a informace (které jsou mmj. nejobchodovanější komoditou 21. stol).

Jeden svět 2006

Osmý ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět pořádaný společností Člověk v tísni při České televizi se uskuteční v Praze od 1. do 9. března 2006. Jestli je něco, co opravdu stojí za to, pak je to nejen tato plejáda filmů, ale akce se svým poselstvím jako taková... Potkáme se?

Dne 5.3. ČT2 v rámci pořadu 'Večer na téma' uvede film My Beloved Child (Má milovaná holčička) a krátký film Nima.

Skauti mají po přihlášení skupinovou slevu na Jednosvětové pořady. Já se jistě na nějaké chystám, tak kdybyste neměli ke komu, stačí napsat. Podrobnější info je na skautské křižovatce...

---

„Jeden svět není pouze svědectvím o lidském utrpení. Je také poselstvím o síle sounáležitosti a o vůli vzepřít se násilí a bezpráví, je posilou lidské důstojnosti, víry a naděje.“

Václav Havel

---

www.jedensvet.cz
www.clovekvtisni.cz

Zima, jak ji neznáte 2006

Zima, jak ji neznáte 2006 proběhla. A bylo o ní slyšet. Nejen že jsem dělal několik interview do rádií, novin a televizí, ale přišel i redaktor ČTK. Jeho článek jsem umístil na web ORJ Praha 10. Jsou tam i fotky, takže račte nahlédnout...

Zlaté časy médií v Národním muzeu

Navštívil jsem výstavu Zlaté časy médií. Výstava poměrně zajímavá, ale musím se přiznat, že jsem od toho očekával víc...mnohem víc... To co jsem se dozvěděl si mohu najít prakticky v jakékoliv knize o historii médií. Výstava je z převážné většiny sestavena z textu a několika zvukových a vizuálních nahrávek (například fotbalových přenosů rozhlasem). K vidění je také dokument 'cesty příspěvku' do Českého Rozhlasu, můžete si vyzkoušet 'nahrávací studio' (počítač s mikrofonem), nebo jaké to je, když čtete odraz textu z kamery která vás snímá. Můžete se podívat co to je ČeTKa (dozvíte se tedy asi ve dvou větách), když uvidíte obscéní obrázek líbajícího se Klause a Havla víte, jak jednoduché je dělat fotomontáže, kouknete se do hospody kde běží televize, stejně jako ve vedlejší domáctnosti, projdete kolem vitríny s propagačními předměty médií a nakonec si můžete přečíst pár vět o serióznosti médií a jejich konzumentech.

Myslím, že tato výstava zaujme školáky, s pochybami bych uvažoval nad středoškoláky, ale pro oddech není špatné jí prolétnout... A co jsem si z toho odnesl já? Prohlédl jsem fotomateriál a pokoušel jsem si do hlavy vtlouci nějaká jména, ale to co jsem si opět připoměl a zvedlo mi náladu bylo Borovského rčení: "Moje barva červená a bílá, moje heslo poctivost a síla..."

• web o výstavě na stránkách NM
• web samotné výstavy

Setkání

Včera večer jsem cestoval metrem. Navzdory večení hodine bylo až dost plné. V jedné stanici téměř všichni vystoupili. Posadil jsem se. Náladu jsem měl báječnou a přemýšlel jsem si o všem možném co na mne čeká v následující den. Když jsem se probudil ze svého zamyšlení, seděla naproti mně slečna. Měla špunty a v nich svůj malý orchestr, který hrál jen pro ni. Seděla jako zvířena která chce splynout s prostředím a nevnímá žádné okolní podněty. Ačkoliv nedávala nic najevo, pocítil jsem náhlý smutek… Bylo to zvláštní. Tušil jsem značné napětí. Její smutek. V tom na mne z druhého konce vozu někdo mává. Byl to jeden známý skautský vedoucí. Sedl si vedle slečny. Začali jsme se bavit, ale přesto jsem se nemohl plně soustředit a byl jsem neklidný. Kdybych jí mohl nějak pomoci, třeba jen vlídným slovem, nebo třeba pohlazením, úsměvem. Ale nechtěl jsem ji ‚rušit‘ a věnoval jsem se rozhovoru. Na chvilku mi přišlo, že má vlhké oči, ale asi se mi to jen zdálo. Co jsme probírali jsme probrat nestihli, ale ač to bylo sebedůležitější, přišlo mi to tak povrchní, nepodstatné a nepatrné ve srovnání s tím co musela prožívat ona. Samozřejmě že mi do toho nic není. Ale přesto! Má nálada se změnila. Těsně předtím než jsem vystoupil, jsem naposledy zahlédl její tvář: hudba vyhrávala, ona hleděla stále dopředu na stejné místo, do prázdna, do minulosti, do lepšího světa… V jéjí tváři byla bolest a stékaly po ní pramínky slaných slz. Velice mne mrzelo, že jsem jí nedokázal pomoci. Pche – pomoci – jak to asi zní? A jak bych toho dosáhl…zrovna já… Ale asi je pravdou že jsou chvíle, kdy se druhému pomoci nedá a potřebuje vlastní čas. Asi…

Náročný víkend

Rozhodl jsem se a zatoužil jsem po tom, vyrazit někam ven. Do přírody. Patrně poslední listopadový víkend. Zkusil jsem obvolat několik přátel a nakonec se se mnou jeden odvážlivec vydal.

V rukou třímám pana Nevrlého. Chvály Zadní země nás budou doprovázet celé putování... Pro toho, kdo neví kde "Zadní země" leží, jde o Labské pískovce, Šluknovský výběžek, hranice s Německem. Procházíme našimi končinami a dálemi "cizích" sousedních krajů, když si sem tam přeskakujeme přes pomyslné dělítko na mapě. Je opravdu nádherně. Místy sice mnoho túristů, ale kraj mi naprosto učaroval.

Hledáme vodu, ale nemůžeme ji nalézt. Jsme někde v druhém pásmu Národního parku České Švýcarsko. Je večer. Zpěv ptáků se nese po kopcích a šelest listí mu přizvukuje. Náhle zaslechnu dobře známý zvuk. A zrovna ve chvíli, kdy jsme se chystali si najít podle knihy místečko k přenocování: dvojitý skalní převis zvaný Ludwiksloch - Ludvíkův brloh. Za zády se nám objevý vůz správy NP.

"Dobrej den, kampak, kampak? No vidím že jste na těžko, takže si nebudeme nic vykládat...."
Pan ochranář byl moc hodný: vysvětlil nám vše důkladně, kde je první zóna, že se do ní smí jen po značených a že jsme jen kousek od jejího počátku, a tak dále, a tak dále... Když se zmíním o knize pana Nevrlého, je vše jasné: "Jo, tak to tady hledám marně už čtyřicet let. A nikde nic, je to zajímavý..."

Ke konci sáhodlouhého rozhovoru nám doporučil, vzhledem k zákazu nocování v NP, ho opusit i když už je šest hodin. Jistě mohli bychom se schoval do prvního lesíku, ale řekl jsem, že půjdeme...

Už teď jsme měli celý den za sebou, v tlapkách kilometry lesů, soutěsek úžlabin, klesání a stoupání... A teď ještě narychlo ven z parku. A takový "kousek"...

Do nejbližší vesnice dorážíme za tmy. V tom se vedle nás zastaví opět ten samý vůz a chválí naší rychlou chůzi, vzhledem k denní dálce. Ale přesto: než tu přespat pak se vracet zase zpět do rezervace se nám nechce. Zkusíme spojení do Prahy. Nic. Tak tedy stopem. Nohy nás bolí, ze starých bot otlačené paty. Nejdříve se dostáváme na hlavní tah směrem na Děčín. Tam pak dlouhé dvě hodiny stopujme. Nakonec nám zastaví mladá slečna, která jede sama. Bohužel jen do vedlejší vesnice. Stejně tak jako mladík, který zastavil chvilinku po ní. Zkoušíme tedy znovu vlak, ale nic.

Když se občerstvíme, vydáme se hledat místo k noclehu, abychom mohli ráno vstát a odjet první vlakem ještě před sluncesvítáním. V lesíku, kde jsme si chystali ustlat zřejmě znepokojujeme majitele psa z nedaleké chatky, který nás prozradí. Než abychom dostali kulku do zad, nebo abychom byli oslněni svitem baterky, odebíráme se k ústupu.

Na druhé straně od nádraží, kousek za výhybkou na severozápad a severovýchod se ukládáme v měkké trávě pod širým nebem.

V noci nás budí déšť a tak si rychle stavíme přístřešek. Když je hotovo zjišťujeme, že je skoro čas na vstávání. Na chvíli zalehneme, ale pak přeci jen balíme... Šraňky už padají. Máme jště pár minut. Na zádech batoh, přes rameno brašnu, narychlo v ruce spacák a malý ručník jež jsem našel na poslední chvíli ležet v trávě. Děkuji za něj...

Běžíme na vlak. Už ho slyším z poza mých zad. Přidávám do svého běhu na špičkách. Nohy bolí. V tom škobrtnu o jeden pražec. Letím vzduchem. Najednou ležím na zemi, hlavu opřenou o kolejnici a vlak projíždí kolem. Doslova sesbítám vše co ze men zbylo a pokouším se znovu dostat do běhu. Moc to nejde, mám zničené levé koleno a nebýt toho ručníku, který jsem náhodou vložil mezi bradu a kolejnici, asi bych měl o pár zubů méně.

Pohled na nás musel být asi vskutku imposantní. Dva blázni spící na nádraží běží za tmy na první ranní vlak. Stihli jsme ho...

Nevím, dza to bylo vzrušující, ale myslím, že pokud bych chtěl jezdit s přátely na podobné putování, asi se mnou už nikdy nikdo nepojedee....

Podzimní čas

Stojím na pražské zastávce. Slunko mi svítí do tváře. Vítr vane. Je to vítr nesoucí s sebou barvy i tvary podzimu. Jeho vůně je ořechově nasládlá. Vypadá to na poslední víkend léta. Nebo první podzimu? Nevím, ale bude to nádhera…

Teď jsem uprostřed plání vedoucí odněkud někam. Přede mnou i za mnou dálka, vlevo i vpravo nekonečno. A je tak nádherně. Cítím se opravdu svobodný. Jít tam, či tam… Kam jen si oko nebo srdce zamane, tam mne nohy ponesou.

Maršíkov. Starý kostel celý ze dřeva. Kdysi bez jediného hřebu. Dnes však mu pomáhají stát a jsou mu oporou. Škoda, ale kostel je přesto krásný. Jen skrze dřevěné mřížoví hledím dovnitř: zemi tvoří staré, velké, rustikální, jen málo opracované kameny. Na ně skrze dřevěné lavice prosvítává slunko. Barokní světlo, řekl by klasik. Vše vypadá skromně, ale přesto živě a v žádném případě chudě. Člověk má hned lepší náladu když to vidí.

Velké Losiny. Krásný zámek nesoucí vrypy dlouhé doby. Povětšinou renesanční prvky, ale semtam se objeví i něco jiného. Vše nahání trochu hrůzu, když si představím, kolik žen zde trpělo v době velkých Čarodějnických procesů. Dle knih, kterými jsem listoval, to byla asi stovka duší. Mráz mi přechází po zádech…

Údolí Desné. Ruční papírna ve Velkých Losinách. Snad jako jediná na našem území vyrábějící bez ustání ruční papír již od sklonku 16. století. O papír se tu opravdu starají s láskou. Vždyť byť jedinému listu se dostane pozornost třiceti rukou, kterým mám možnost nahlédnout pod prstíky. Každý se stará o list zatím nehotového papíru jak nejlépe dovede. Umění, využívané k umění. Grafici, hudebníci, ale i spisovatelé se stejnou odhodlaností a respektem zdobí papír svými značkami. I zkušenosti, které čiší z očí „papírníkům“ jsou pozoruhodné. Báječné. Jsem rád, že něco takového u nás opravdu „je“.

Lázně. Ať jsem tu a nebo tam, v tomto kraji je to samá lázeň a vlnka. Zřejmě aby si „pánové“ zdejších končin mohly špendýrovat nejen nad úchvatnou krajinou, ale i nad teplou vodou zahřívající jim nožky. Nakonec proč ne. Je to příjemné…

Mířím na sever. Vychutnávám okolní rovinu. Najednou z ničeho nic se přede mnou objeví. Nadechuji se a cítím ten vlahý, čerstvý vzduch vanoucí ze severu. Mám zase pocit toho, jak jen jsem malý a nicotný… Vůbec jsem to tak náhle nečekal. Najednou se objevily. Hory. Ve svých podzimních barvách vypadají něžné tvary opravdu kouzelně. Prostě podzim jak se sluší. Nemůžu se vynadívat. Naštěstí není spěchu.

Červenohorské sedlo. 1013 metrů nad mořem asi 260km od matičky Prahy. Rozhled do širé dálky. Křivky kopečků a hor dramatizuje zapadající slunko a jejich siluety v oparu jsou teď pány kraje. Společně s chladem se hlásí o večerní, dnes poslední slovo.

Neskutečně krásný čas. Již dlouho jsem necítil to, co po této cestě. Plný sil, radosti a odhodlání se vracím zpět. Ale vím že bude příště. Už teď se těším. A nestihnu-li to, pak už mne čeká úchvatná a mocná zima. Naviděnou…

Báječný večer

Vítr mi fouká do tváře. Boty jsou vlhké. Ramena unavená. Takový správný večer po návratu z přírody a ještě k tomu je to večer podzimní, který se probouzí ze svého letního spánku... Barvy, chlad, tvary, vlhko...

Nejlepší příležitost na to, setkat se s přáteli. Vlastně si tu příležitost jen hledáme: příležitostí by mohlo být cokoli, kdyby se nám to hodilo, ale dnes jsem to cítil - bude to naplňující a osvěžují setkání s blízkými přáteli. Sedíme okolo stolu jedné kavárny a náramně se bavíme. Tu o tom co je, tu o tom co bylo, ale i o tom co bude. Pronikavá vůně kávy se vznáší ve vzduchu, a tak společně s hudbou dělají kavárnu kavárnou. Pánská jízda. Už chybí jen whisky a kubánské doutníky, k čemuž má ale každý z nás dostatečný odstup. Hrubé hlasy pánů vyruší postava ženy. Mladé ženy. Přistoupí a táže se mne, ovládám-li hru na kytaru. Odvětím, že jen trochu a pohédnu jí do očí. Ani si přitom nevšimnu, že třímá v ruce onen hudební nástroj. Když ho zahlédnu, zalekám se, že mne snad chce požádat, abych teď, na místě zahrál, ale nic neříkám.

"Chic jí dát někomu, kdo na ni bude hrát..." Udiven hledím.
"A to jen tak?", zeptal jsem se, když jsem si úvědomil o co jde. Proč? Běhalo mi hlavou proč ji chce někomu dát? Nádherná kytara se zvukem, o kterém jsem v té chvíli neměl ani tuchy.
"A co za ní chcete?"
"Nic, jen ji chci dát někomu, kdo na ni bude hrát", opakovala... Pořád jsem tomu nerozuměl a nějak nevěřil. Mám pocit, že jsem se zeptal i něco ve smyslu proč, ale odpovědi se mi nedostlao. Jeden z mých přátel prohodil něco o bazaru a o hromadě peněz a tak slečna řekla, že neví, když pohlíží na mé přáte, zda si to ještě nerozmyslí. Celé se to seběhlo dost rychle... Najednou jsem měl kytaru v ruce a nevěděl jak se odvděčit.

Hledal jsem v batohu mezi svými poklady, ale nenašel jsem co jsem hledal. Tak ji alespoň pozveme na náš koncert. Báječná myšlenka. Dáme se tedy do toho: kdy, kde, v kolik? Ne to se nehodí tak jindy. Konečně se shodujeme všichni. Tvoříme pozvánku, kterou podepisujeme a pak ji předávám slečně sedící u vedlejšího stolu. Snad přijde.

Je to zvláštní: jakoby v sobě ten nástroj třímal něco...něco jako vzpomínku. Dlouhá, zlatozelená, károvaná šlajfa taky asi není ozdobou jen tak. Trochu mne děsí představa vzpomínky na něco smutného, těžkého, bolestného... Na chvilku mne také napadne jaká je to náhoda: moje kytara je rozbitá. Přemítám, zda jsem se o tom předtím nezmínil. Nevybavuji si to. Nejspíš ne. Nebo to nebyla náhoda, ani osud, ale něco promyšleného? Nevím, ale kytara hraje opravdu nádherně, mocně a naprosto rozhodně. Mám z toho smíšené pocity, ale po prožitém večeru naprosto báječnou náladu. Děkuji, slečno...

REPORT: Etiopské příběhy

Náprstkovo muzeum na Betlémském náměstí. Večer se šeří a uvnitř přízemního sálu se cosi chystá. Na dvoře se pomalu začínají scházet mladí lidé. Po chvíli je jich tu bezmála 50 a trochu nervózně postávají a čekají, co bude. Pojednou je slyšet sílící bubny a africké rytmy, které nás zvou dovnitř. Dav se začíná hrnout skrz chodbu do prvního přízemního sálu proti schodišti. Sál nevypadá zrovna používaně, na zdech jsou ocelová lana s háčky určenými k zavěšení obrazů, před okny stojí řada paravanů pokrytých látkou. Tmu deroucí se zvenku odhání bezpočet kuželů světla vrhaných lampičkami stojícími podél zdí. Dav rychle obsazuje oprýskaná sedadla známého architekta. Zvenku kdosi přináší ještě několik laviček, míst není dost. Stále přichází další lidé, je jich tu už okolo stovky...

V čele sálu pod promítací stěnou vyhrává trojice bubeníků ze skupiny TiDiTaDe. Etnická hudba snad inspirovaná africkými rytmy duní sálem a vyzývá k pohybu. Po doznění přichází kluk v černém triku se stylizací žirafy - mají je všichni pořadatelé. Jmenuje se Lupen a vlastní mobilní telefon, osobní počítač a kdoví co ještě. Alespoň toliko o sobě řekl na uvítanou. Co tím asi sleduje, nikdo netuší. Představuje bubeníky a po pár slovech zase mizí. Slova se ujímají opět bubeníci. Hrají moc pěkně, když tu se zezadu plíživým tancem přiblíží dvojice mladých žen stylově oblečených do sukní a krátkých tílek zakrývajících jen to, co jest třeba. Tančí v rytmu bubnů a hudba graduje, stejně jako jejich tanec. Hned je to zajímavější. Dalších pár Lupenových slov upozorňuje na umístění záchodků a přítomnost požárních hlásičů, takže tu nemáme rozdělávat oheň... Zve všechny na vernisáž výstavy fotografií z přípravy dnešního večera, z jeho průběhu a z přípravy projektu „Postavme školu v Africe II“, která se bude konat 10. října od 20 hodin ve výstavní kavárně Dobrá Trafika (Korunní 42, Praha 2). Prý je zván každý koho to bude zajímat.

Program pokračuje velmi podobným stylem další čtvrt hodinku. V pauze Lupen představuje Křečka - Jena Žáčka, který celý večer spolu s Veverkou a Ijáčkem z Obvodu Praha 10 připravil. Vlastní prý byt 2+1, automobil, počítač a mobilní telefon. Řekne co nás dnes čeká a hned pak následuje přednáška, či spíše vyprávění, jednoho z pracovníků nadace ČvT Ondry Zapletala, o poměrech v Etiopii, o životě tamních lidí, náboženství, vzdělání, hospodářské situaci a dalších věcech. Ondřej prý vlastní počítač, mobil a má v kapse peníze na cestu busem do Brna. Ač slova prokládá vtipnými poznámkami, radostný pohled promítané fotografie z cesty po Etiopii rozhodně neskýtají. Lidé se na nich sice často smějí, ale doprovodný komentář jasně poukazuje na všudypřítomnou absenci věcí nutných pro zajištění základních životních potřeb lidí, o zvyšování životní úrovně nemluvě. Vždyť většina z nich se napájí ze stejných zdrojů, ve kterých se koupe dobytek, zemědělství je odkázáno na staré techniky, výjimkou není u těch šťastnějších dřevěný pluh tažený párem skotu. Nic tu nezáří novotou, všude posedávají žebrající lidé. Těžko bychom hledali takové věci, jako je televize, kávovar, počítač, automobil, na mnoha místech není vlastně ani zavedena elektřina. Na druhou stanu v poměru k absenci pitných zdrojů je to opravdu marginálie. Jako nádobí lidé používají leccos, od starých džbánů až po rezavé plechovky od čehosi. Jeden z velkých problémů je negramotnost velké části populace. Školy praskají ve švech, když už jsou nějaké nadosah. Upadá tu zemědělství, ale i jiné druhy lidské činnosti, protože obyvatelé postupem času zapomínají po dlouhé věky objevované základní principy. Například orání půdy po spádnici vede k odvádění vody z polí, místo aby byla vláha zadržována. Zvláštní, asi by málokoho z nás napadlo toto řešit. Třeba je to další známka chybějícího vzdělání. A tak by se dalo pokračovat.

A je tu přestávka. Většina lidí se hrne ven, kde je stůl s nápoji. V předsálí se nachází „Etiopský bazar“ - místo, kde si můžeme koupit nějakou tu upomínku... Pobyt na vzduchu přijde vhod. Diskutuje se o všem možném, co se Etiopie týká i netýká.

Další část programu zahajuje opět tanec v rytmu bubnů. Když přicházíme na svá místa, máme na židlích položené pamětní kartičky. Začíná druhá část promítání fotografií a přednášky. Pak už se vše točí kolem loňského ročníku akce „Postavme školu v Africe“, která dala vzniknout jedné opravdové škole v Asore, v jižní Etiopii. Při sbírce konané vloni v říjnu se vybralo něco přes 1 200 000 korun a škola, která funguje již od minulého školního roku, bude oficiálně předána úřadům kolem 22. září. Nejde o nic, co bychom znali z našich končin. Je to pár zdí, tabule, záchody a také základní učební pomůcky. Je vidět, že peněz by sem mohlo ještě hodně přitéct, než bychom se tu cítili podobně, jako je tomu v některé z našich škol. Ale takový „luxus“ se zdejším dětem asi hned tak nedostane.

Po vyprávění o loňské akci se slova ujímá Křeček, aby uvedl letošní ročník sbírky „Postavme školu v Africe II“, která se koná 11. - 13. října. Stejně jako vloni je vybírání v rukou mladých skautů, kteří vyrazí do ulic a dají lidem alespoň tušit něco o tom, že kdesi na jihu jsou děti, které také chtějí základní vzdělání ač jim ho stát nemůže automaticky zajistit. Letos chtějí organizátoři využít větší povědomí lidí o tomto projektu a plánují několik „stánků“ na frekventovaných místech, kde bude pestřejší program, celá škála informací o smyslu sbírky a o opravdovém využití. Vždyť škola v Etiopii je skutečná. A stojí právě díky lidem, kteří přispěli svými penězi. A také díky mladým "výběrčím" nebo spíše "informátorům", kteří zaujali kolemjdoucí a dokázali prezentovat smysl projektu takovým způsobem, který vzbudil v lidech snahu pomoci tím nejschůdnějším způsobem - větší či menší sumou peněz. A letošní ročník nebude příliš odlišný. Opět bude úspěch z velké části záviset na dobré vůli veřejnosti, stejně jako na aktivitě nás - skautů, až vyrazíme do ulic a povíme lidem, že tam jsou. Tam dole na jihu. Děti, které chtějí chodit do školy a pomoci tak sobě i ostatním žít lépe. Na Jungmannově náměstí na Praze 1 bude po dobu konání sbírky jeden ze stánků a každá pomocná ruka, která se z řad nás skautů nabídne, bude využita. Kdo má elán a chuť, může se ozvat Křečkovi (vaseafrika@seznam.cz nebo 777 800 254). Čím víc se nás přidá, tím víc pomůžeme dětem v Etiopii! A nebudete-li pomáhat přímo, můžete přijít i se svou smečkou, oddílem či kmenem. Informací k nasosání i fotek bude u stánku dost.

Večer se chýlí k závěru a Křeček děkuje spoluorganizátorům i účinkujícím večera a všem, kteří přišli. Ondřej Zapletal a jeden přítomný Etiopan jsou po skončení večera k dispozici pro otázky k tématu. Do davu je vrženo jedno z trik s žirafou. Někdo ho sebral. Ostatní trika je prý možno vyhandlovat přímo od jejich nositelů. Někdo ho zkouší vyměnit za půl páru tenisek, nebo za svůj pěkný kukuč. Ušetřen nezůstane ani hlavní pořadatel Křeček, který je ze svého trika téměř násilně vysvlečen.

Večer v Náprstkově muzeu skončil. Někomu z něj v hlavě možná nic nezůstalo, někdo si odnesl další pohled na svět. Někdo možná bude stát za pár dní s kasičkou u stánku a vyprávět o tom, co se dozvěděl. A k tomu patrně tato akce sloužila...

zapsal Kama, doplnil Křeček

Akce proběhla ve spolupráci s Národním muzeem - Náprstkovým muzeem asijských, afrických a amerických kultur, se sbírkou „Postavme školu v Africe II“ a za podpory Obvodní rady Junáka Praha 10

Info
www.skolavafrice.cz
www.skauting.cz/praha10
www.skaut.cz/charita

Foto: Bretagne 2005

Konečně jste se dočkali... Právě jsem nahrál fotografie z mých letních toulek po Francouzské Bretagni (a pár záběrů z Paříže). Je jich více, ale snad stojí za to. Můžete i místy zahlédnout ne uplně ostré snímky z mé nové negativní dírkové komory Canon EOS500. Máte-li chuť, mrkněte na ně. Jsou jako obvykle ve Photothece...

Foto: Obnova Tatier 2005

Ve Photothece jsou další fotografie z Vysokých Tater. Obnova Tatier 2005 - tentokráte snad již všechny fotky z velkolepého projektu...

Přidal jsem také slovy "pět" fotografií z Frankfurtu.

Fotky z tábora budou v dohledné době. Fotil jsem na diáky, takže je pro mne zpracování novinka...

Brzy se objeví i fotografie z Bretagne. Zatím čekám ještě na jeden negativ.

REPORT: Obnova Tatier 2005

Cestu vlakem z pondělí na úterý jsem ustál i bez lehátka... Z Popradu má za chvilku odjíždět osobák do Tatranské Lomnice. Už po cestě do tohoto horského městečka vidím kolem sebe mnoho poničenýchh stromů. Tyhle jsou polámané, jiné vyvrácené, některé obojí. Sem tam se na pasece spouště objeví mezi haluzinou nějaký domek. Občas má jen promáčklou střechu, jindy dopadl hůře...

Tatrasnská Lomnica. Malé slovenské městečko na úpatí Lomnického štítu. Vše nasvědčuje tomu, že se tu "občas" nějaký ten turista mihne. Suvenýry a "Wechselstube" jsou jen na místech okolo nádraží a v okolí parkoviště u lanovky na Skalnaté pleso (ta byla vystavěna na konci 40. let 20. stol.). Již od doby, kdy se zde postavil hotel Lomnica ke konci 19. století a Grandhotel na začátku století dvacátého se zde začala rozvíjet turistika. V sedmdesátých a osmdesátých letech se navrch Tatranská Lomnica, která dostala jméno díky tomu, že se nacházela v katastru obce Veľkej Lomnice, stala centrem "odborárskej rekreácie" a tak jen přidala faktu největšího rekreačního centra v Tatrách. Vedle dráhy s klasickým rozchodem zde končí svou trať také železnice elektrická, která odsud míří směrem na západ.

V rámci projektu Obnova Tatier 2005 máme všichni na ruce pásek - zřejmě nás čeká vše all-inculussive. Poznáme tak každého, kdo hraje s námi - je přeci také opáskovaný jak prasátko. Ubytováni jsme ve škole odkud vyrážíme do Javorinky, do malého baráčku, kde se nachází hlavní štáb a Kalamita Bar. Uznejte, že půlitr točené Kofoly za 15 Sk, nebo klobáska za 10 není už dnes k dostání tak úplně všude a proto se toto místo stává ihned velice oblíbeným. Ale i normálně se najíst můžeme do sytosti. Snídaně, pak balíček o několika chodech na přesden a lehkou večeři v Gazdovské Izbě máme jako výslužku. Servis pro pomocníky opravdu báječný. Konec konců při několikátém turnusu po dvoustech lidech se v tom člověk jistě už malinko vyzná a dokáže vše dopilovat ke spokojenosti pomocníků. Na projektu se má zúčastnit celkem něco přes 1000 lidí z celé Evropy. Potkávám zde mimo většiny čechů i slováky, maďary, nebo třeba němce.

Ve volných chvílích můžeme jako opáskovaní zadarmo třeba do muzea TANAPu, na tatrabob, na plováreň, na bowling, do Kalamita baru na deskovky, film nebo fotbálek, můžeme sportovat, nechat se vyvézt lanovkou na Skalnaté pleso, vyslechnout si ekologickou přednášku, nebo prostě jen někde polehávat a odpočívat... Můžeme také vyrazit do nedalekého hradu, plavit se po řece Dunajec, nebo navštívit Demänovské Jaskyne.

Počasí si s námi dosti zahrává. Celý týden se střídá oblačno, pršivo, nebo šílené vedro. Pravidla jsou jasná: když prší, tak se do roboty nejde, ale nahrazuje se v nepracovní den, v sobotu. Neděle je stůj co stůj nepracovní. Do práce se odjíždí vždy v menších pracovních skupinkách mezi osmou a devátou v závislosti na tom, co se dělá. Možností je několik: pomáhat při čištění okolí místní školky, či ministrantského zámečku, čištit potoky, zpřístupňovat komunikací, mnoho a mnoho dalšího. Nakonec je tu projekt Vodný les, kterého jsem se zúčastnil. Organizátorem bylo občanské sdružení Ľudia a voda, které projekt navrhlo. Ten, kdo se pro něj rozhodnul měl za úkol stavět dle značení hrázky v rozestupu asi 15 metrů, jež budou zadržovat vodu. Tak budou napomáhat místnímu koloběhu vody, budou zabraňovat přílišnému přehřátí prostředí a tím sníží pravděpodobnost výskytu podobné katastrofy. Také budou zavlažovat okolí, protože v současné době se voda nemá kde zachytit. To by mělo napomoci obnově lesů. V rámci této práce je také třeba okolí vyčistit od všudypřítomné haluziny a zbytků padlých kmenů. Dostaneme vlastní nářadí, rukavice, vody kolik uneseme a vlastního lesníka. Vlastně jsme k němu spíše přiděleni my. Ten pak dohlíží a udává pokyny k práci. Končí se pak mezi čtvrtou a pátou hodinou odpoledne.

Po týdnu pomoci se s projektem loučím. Na upomínku jsem dostal modré tričko Dobrovolník pre Tatry, které symbolizuje poděkování organizátorů. Akce pod záštitou Slovenského skautingu se opravdu povedla. Musím říci, že je to jedna z nejlepších akcí, které jsem se kdy zúčastnil. Z hlediska organizačního, z hlediska uživatelského komfortu i servisu pro účastníky není snad co vytknout. Přesto: bylo-li správné pomoci Tatrám, se dozvím až za dlouhou dobu - teď budu jen čekat a doufat, že jsem se rozhodnul správně. Děkuji, že jsem se mohl stát jedním z mnoha stovek pomáhajících...

To co jsem cítil, když jsem viděl místa zasažená kalamitou se snad ani nedá popsat. Člověk se pokouší představit si jaké to v tu chvíli mohlo být. Pak vám ale dojde, že je zde zase jen vidět, že člověk je příliš malý pán...

2005/08/09 Pomoci, či nepomoci Tatrám?
Obnova Tatier 2005 ve Phototece
Projekt Dobrovolnici pre Tatry na stránkách Slovenského skautingu

Reportáž: Do vlastních rukou

Reportáž Davida Volence Do vlastních rukou, téma tvorby bohémského večírku se objevila na autorově webu. Nepojímá celý večírek, ale je napsána velice poutavě...