Včera jsem se chtěl vypravit na film Taimagurská babička, který v rámci festivalu Jeden svět dávali v promítacím sále Národního filového archívu, v mém oblíbeném kině Ponrepo. Film začínal v děvět hodin a protože jsem si říkal, že i přesto, že do tohoto kina chodí lidí málo, mohlo by dnes být plno a tak jsem přišel již o půl deváté. Když jsem s průkazkou zamával před okénkem ozvalo se, že jsou již veškeré akreditace ta tam, ty pro hosty nelze použít a že lístky už také nejsou. Škoda, že jsem se nestihl dostat na vernisáž tohoto projektu, která probíhala jedno pondělí v Langhansu, jistě by mi to zajistilo bezproblémový vstup. Jelikož jsem si ale říkal, že akreditaci pro hosty nepotřebuji, nijak jsem to neřešil.
Zkoušel jsem tedy ještě svým šarmem okouzli pokladní. Okouzlit se nechala, ale chovala se chladně, neoblomně a důležitě. Řekl jsem si, že tady asi kvítí nepokvete. Vydal jsem se tedy na cestu k promítacímu sálu. Tam již několik lidí postávalo a u hlavního vchodu pouštěla návštěvníky dovnitř kamarádka té paní v pokladně.
Chytli jsme za kliku
Nešel jsem sám - teď jsme byli již dva, posávali jsme kolem a čekali na smilování, jelikož já ten film chtěl za každou cenu vidět. Kolem procházeli novináři s platnou akreditací... Bylo mi do breku, že jsem ji nevyzvednul. Vejít do sálu se dá několika dveřmi (v jedné chodbě, která může mít asi 10 metrů je velkých dvoj-dveří myslím pět) a tak jsme zkusili ty co jsme měli nejblíže. Asi jsem ani nepomýšlel na to, že by mohly být otevřené. Připadal jsem si jak nějaký lump, nějaký záškolák, který se v době kdy by neměl - a ješě k tomu zadarmo - snaží dostat na nepřístupný film, kde se ve dvou hodinách jednou ukáže část ženského ňadra. Ale nic takového se nekonalo. Každopádně ta představa byla velice vzrušující, připadal jsem si jako "hrec" mající roli v nějakém dětském filmu. Ještě jsem se nikdy nepokoušel takto pokoutně někam dostat, vždy jsem to zvládl jinými prostředky - řečí. Když jsme chytili za kliku, dveře byly opravdu otevřené...
Na vzdory báječné představě a pocitu vzrušení toho, že nás někdo lapí jsme se rozhodli, že to nemůžeme udělat. Vždyť vpředu stojí přeci taková milá starší paní... Kamarádka té nahoře! Navrhnul jsem ještě hcvíli vytrvat a čekat. Prohlíželi jsme si plakáty kolem - některé velmi pěkné, některé lecos pamatující. A tu kolem proběhla slečna, která nebyla z ponrepa - tedy to patrně nebyla kamarádka paní u pokladny a paní u vchodu - ale zástupce projektu Jeden svět. Měla na starosti promítání v tomto kině. Bylo by nevhodné udeřit ihned a tak jsme stále vyčkávali a pomalu se přibližovali ke vchodu. Tu se znovu objevila ona slečna a už byla zase pryč...
Chvíle čekání střídá otevírání úvěrového účtu v protekční bance oné slečny. Možná, že spíše ona provedla vklad u mně: pustila nás dovnitř. Teď bude čekat, zda se jí investice vyplatila a jednou, jednou se jí vše i s úroky vrátí. Já jí to rozhodně nezapomenu.
Uvnitř si sedáme na židle které stojí stranou a chystáme se sledovat film. Začíná tradičně o něco později a dalších 15 minut běží reklamy na dobročinné spolky, sdružení a filmy (a také jedno pivo). Pak film začíná a přeruší ho po nějaké době rozsvícení světel a zvolání: "Neodcházejte - né - počekjte - to je šestnáctka, tak musíme vyměnit kotouč...."
Nejvyšší cena
Pokud jde o festival upozorňující na lidská práva, přijde mi velice zajímavé a poučné, aby si v jeho rámci mohl každý návštěvník vyzkoušet podobný "work-shop", jakým jsme prošli my. Sice to asi žádný z pořadatelů nazamýšlel, ale atraktivitě to značně přidalo. Co jsem ale pominul je fakt, že v sále bylo ještě několik míst volných. Takže jako obyčejný pěšák? Nemůžu takovýto film shlédnout. A že za tu dobu, kterou jsem se tvářil "nenápadně" jich poslali domů desítky... Bohužel téměř jediné co v "dnešním světe" má hodnotu jsou konexe a informace (které jsou mmj. nejobchodovanější komoditou 21. stol).
