Taimagura Baachan

Taimagurská babička

Yoshihiko Sumikawa / Japan / 2005 / 110 min.

Režisér filmu sledoval dlouhou dobu 15ti let téměř devadésátiletou paní, žijící v japonských horách, na úpatí hory Iwate v osadě Taimagur - "cesta na úpatí lesa". Natáčel ji při každodenních činnostech a tak prostřednictvím kamery vyjádřil klid, jaký v duši může nosit jen někdo žijící v horách. Se svým manželem (který je o něco starší než ona, ale rozhodně na jejich věk ani jeden z nich nevypadá) společně 'vše' zvládají na výbornou již 60 let - od doby, kdy se sem přistěhovali - od dob konce druhé světové války.

Ono slovo 'vše' znamená vlastně 'jen' práci od rána do večera, která představuje tvrdou dřinu při sklízení a plení sojových bobů, jejich následné úpravě, sušení, vyrábění toffu, sušení brambor... Vše se dělá ručně, technika do těchto koutů zatím nedorazila. V jednom ze vstupů se sice babička rozhovoří o zavedení elektřiny a úžívání televizoru, ale to je asi tak vše.

Je spokojena s tím co má, cítí se v přírodě blaze a soužije s ostatními přírodními druhy, které ji tu a tam připravý o kousek úrody. Ale ani toto ji nedokáže roztrpčit a bere vše takové, jaké to je. Pan Yoshihiko (režisér) vše podává velice sumbisivně - přesně podle běžného rytmu paní Masayové. Tím sice v dokumentu vznikají "hluchá místa", ale to jistě na jeho výstižném podání nic neubírá.

Člověk by si pomyslel, že nastane zvrat, když paní Masayové zemře manžel, který jí velmi pomáhal - sbalí se, odejde do města za příbuznými, nechá přírodu přírodou. Ale je to velký omyl: zůstává dále žít v tomto překrásném prostředí, kterému ona nevládne - je tady jen hostem. Svému manželu postaví ve srubu malý oltář, kde se modlí, kam mu přináší plody které vypěstuje a také vypráví vše co se děje - stejně jako dříve...

Co mne uchvátilo, byl způsob, jakým dále přistupovala k životu: ne dle našeho přísloví "co můžeš uděleat dnes, neodkládej na zítřžek", ale zkrášlila jej v něco báječného: "co nedoděláš dnes, doděláš zítra". A tak se o sebe stará dál. Seká dříví, pleje soju, sklízí, vyrábí toffu...stále dokola. Je stále veselá a ač nám může přijít její činnost jako rutina, v podání režiséra drobnokresba denního sledu vypadá, jakoby jí přinášela radost a uspokojení. Smrt, které se nebojí, jí zastihne v osmdesátisedmi letech.

Režisér se nechal slyšet, že "smrt staré ženy, přezdívané Taimagurská babička, není koncem osady na úpatí lesa. V cyklu zemědělského horského života bude pokračovat mladá rodina, jejíhož synka pomáhala paní Masajová přivést na svět."

Tento snímek je netradičním pojetím motviu nedbající formy, přesto však dokonale podtrhující vyrovnanost ústřední postavy.