Někdy přemýšlím, co by o mě ostatní měli vědět. Přemýšlím, co bych si měl vepsat do tváře, co strčit za klobouk. Na co bych měl upozornit, na co bych si měl dávat pozor, na co by si měli dávat pozor ostatní. A zda je na něco upozornit. Co ostatní vidí, cítí, čtou, čeho si nevšimnou, čemu rozumí a nerozumí. Čemu by chtěli rozumět.
Někdy přemýšlím, co by o mě ostatní vědět neměli vůbec. A proč vlastně. Je něco, co by ostatní vědět neměli? Teď? Za měsíc? Nikdy?! Ne. Asi ne. Jsou věci, které bych chtěl dnes nikomu neprozradit. Možná to jsou věci, které by dnes mohli někomu ublížit. Věci, které by dnes mohli někomu ublížit, ale zítra mu udělali radost. Je to lež?
Co když to ostatní ale stejně ví? Chci se tvářit, jako že to neví? Nebo předjímám, že to ví a třeba to vůbec neví.
Nakolik jsem sám sebou, pokud něco skrývám? Nakolik jsme sami sebou, pokud něco skrýváme? Když něco skrýváme nejen před ostatními, ale i sami před sebou? ... Každý něco skrývá. Asi. ... Vzpomínám na Stalkera...
Co když to ostatní ale stejně ví. A já to vím - že ví. Co když to není důležité a nikomu to nemůže ublížit? Pak je to hra - je to legrace! Zábava. Hra. Na schovávanou. Už jako malý jsem jí hrál rád. Rád jsem se schovával. Do míst, která dodnes nikdo nezná. A nechal jsem se hledat třeba několik hodin. Měl jsem ohromnou radost z toho nepohodlí. Nikdo mě nemohl najít. A já triumfálně vítězil, když jsem se nakonec odněkud objevil a nikdo nevěděl, kde jsem byl schovaný. Divili se, byli zvědaví a já měl své tajemství. Byl jsem na místech, kam možná za celý dlouhý svět nikdo nevkročil. Nebo třeba jen jednou, dvakrát. Rád hraji i dnes. Baví mě, když je někdo zvědavý. A baví mě, když někdo trochu tuší, kde se schovávám.
Právě hraji na schovávanou. A trochu si to užívám. Čekám, kdy to skončí. A budu na to vzpomínat. A užívat si to i potom.
