Vítr mi fouká do tváře. Boty jsou vlhké. Ramena unavená. Takový správný večer po návratu z přírody a ještě k tomu je to večer podzimní, který se probouzí ze svého letního spánku... Barvy, chlad, tvary, vlhko...
Nejlepší příležitost na to, setkat se s přáteli. Vlastně si tu příležitost jen hledáme: příležitostí by mohlo být cokoli, kdyby se nám to hodilo, ale dnes jsem to cítil - bude to naplňující a osvěžují setkání s blízkými přáteli. Sedíme okolo stolu jedné kavárny a náramně se bavíme. Tu o tom co je, tu o tom co bylo, ale i o tom co bude. Pronikavá vůně kávy se vznáší ve vzduchu, a tak společně s hudbou dělají kavárnu kavárnou. Pánská jízda. Už chybí jen whisky a kubánské doutníky, k čemuž má ale každý z nás dostatečný odstup. Hrubé hlasy pánů vyruší postava ženy. Mladé ženy. Přistoupí a táže se mne, ovládám-li hru na kytaru. Odvětím, že jen trochu a pohédnu jí do očí. Ani si přitom nevšimnu, že třímá v ruce onen hudební nástroj. Když ho zahlédnu, zalekám se, že mne snad chce požádat, abych teď, na místě zahrál, ale nic neříkám.
"Chic jí dát někomu, kdo na ni bude hrát..." Udiven hledím.
"A to jen tak?", zeptal jsem se, když jsem si úvědomil o co jde. Proč? Běhalo mi hlavou proč ji chce někomu dát? Nádherná kytara se zvukem, o kterém jsem v té chvíli neměl ani tuchy.
"A co za ní chcete?"
"Nic, jen ji chci dát někomu, kdo na ni bude hrát", opakovala... Pořád jsem tomu nerozuměl a nějak nevěřil. Mám pocit, že jsem se zeptal i něco ve smyslu proč, ale odpovědi se mi nedostlao. Jeden z mých přátel prohodil něco o bazaru a o hromadě peněz a tak slečna řekla, že neví, když pohlíží na mé přáte, zda si to ještě nerozmyslí. Celé se to seběhlo dost rychle... Najednou jsem měl kytaru v ruce a nevěděl jak se odvděčit.
Hledal jsem v batohu mezi svými poklady, ale nenašel jsem co jsem hledal. Tak ji alespoň pozveme na náš koncert. Báječná myšlenka. Dáme se tedy do toho: kdy, kde, v kolik? Ne to se nehodí tak jindy. Konečně se shodujeme všichni. Tvoříme pozvánku, kterou podepisujeme a pak ji předávám slečně sedící u vedlejšího stolu. Snad přijde.
Je to zvláštní: jakoby v sobě ten nástroj třímal něco...něco jako vzpomínku. Dlouhá, zlatozelená, károvaná šlajfa taky asi není ozdobou jen tak. Trochu mne děsí představa vzpomínky na něco smutného, těžkého, bolestného... Na chvilku mne také napadne jaká je to náhoda: moje kytara je rozbitá. Přemítám, zda jsem se o tom předtím nezmínil. Nevybavuji si to. Nejspíš ne. Nebo to nebyla náhoda, ani osud, ale něco promyšleného? Nevím, ale kytara hraje opravdu nádherně, mocně a naprosto rozhodně. Mám z toho smíšené pocity, ale po prožitém večeru naprosto báječnou náladu. Děkuji, slečno...
