Stojím na pražské zastávce. Slunko mi svítí do tváře. Vítr vane. Je to vítr nesoucí s sebou barvy i tvary podzimu. Jeho vůně je ořechově nasládlá. Vypadá to na poslední víkend léta. Nebo první podzimu? Nevím, ale bude to nádhera…
Teď jsem uprostřed plání vedoucí odněkud někam. Přede mnou i za mnou dálka, vlevo i vpravo nekonečno. A je tak nádherně. Cítím se opravdu svobodný. Jít tam, či tam… Kam jen si oko nebo srdce zamane, tam mne nohy ponesou.
Maršíkov. Starý kostel celý ze dřeva. Kdysi bez jediného hřebu. Dnes však mu pomáhají stát a jsou mu oporou. Škoda, ale kostel je přesto krásný. Jen skrze dřevěné mřížoví hledím dovnitř: zemi tvoří staré, velké, rustikální, jen málo opracované kameny. Na ně skrze dřevěné lavice prosvítává slunko. Barokní světlo, řekl by klasik. Vše vypadá skromně, ale přesto živě a v žádném případě chudě. Člověk má hned lepší náladu když to vidí.
Velké Losiny. Krásný zámek nesoucí vrypy dlouhé doby. Povětšinou renesanční prvky, ale semtam se objeví i něco jiného. Vše nahání trochu hrůzu, když si představím, kolik žen zde trpělo v době velkých Čarodějnických procesů. Dle knih, kterými jsem listoval, to byla asi stovka duší. Mráz mi přechází po zádech…
Údolí Desné. Ruční papírna ve Velkých Losinách. Snad jako jediná na našem území vyrábějící bez ustání ruční papír již od sklonku 16. století. O papír se tu opravdu starají s láskou. Vždyť byť jedinému listu se dostane pozornost třiceti rukou, kterým mám možnost nahlédnout pod prstíky. Každý se stará o list zatím nehotového papíru jak nejlépe dovede. Umění, využívané k umění. Grafici, hudebníci, ale i spisovatelé se stejnou odhodlaností a respektem zdobí papír svými značkami. I zkušenosti, které čiší z očí „papírníkům“ jsou pozoruhodné. Báječné. Jsem rád, že něco takového u nás opravdu „je“.
Lázně. Ať jsem tu a nebo tam, v tomto kraji je to samá lázeň a vlnka. Zřejmě aby si „pánové“ zdejších končin mohly špendýrovat nejen nad úchvatnou krajinou, ale i nad teplou vodou zahřívající jim nožky. Nakonec proč ne. Je to příjemné…
Mířím na sever. Vychutnávám okolní rovinu. Najednou z ničeho nic se přede mnou objeví. Nadechuji se a cítím ten vlahý, čerstvý vzduch vanoucí ze severu. Mám zase pocit toho, jak jen jsem malý a nicotný… Vůbec jsem to tak náhle nečekal. Najednou se objevily. Hory. Ve svých podzimních barvách vypadají něžné tvary opravdu kouzelně. Prostě podzim jak se sluší. Nemůžu se vynadívat. Naštěstí není spěchu.
Červenohorské sedlo. 1013 metrů nad mořem asi 260km od matičky Prahy. Rozhled do širé dálky. Křivky kopečků a hor dramatizuje zapadající slunko a jejich siluety v oparu jsou teď pány kraje. Společně s chladem se hlásí o večerní, dnes poslední slovo.
Neskutečně krásný čas. Již dlouho jsem necítil to, co po této cestě. Plný sil, radosti a odhodlání se vracím zpět. Ale vím že bude příště. Už teď se těším. A nestihnu-li to, pak už mne čeká úchvatná a mocná zima. Naviděnou…
