Nacházím se v místě, kde každý kdo mě potká, pozdraví neuvěřitelným Dobrého dosytosti, nebo třeba Dobrého k dobru, nebo Dobro na zdraví... Každý koho minu opravdu přející. Zdravící. Nacházím se v kraji, kde rostou neuvěřitelné byliny a květiny, kde louky jsou jimi porostlé, kde kopce jsou loukami obsypané, a kopce tvoří pohoří a hory. Na jejich vrcholcích jsou udivující masy sněhu. Působí tak ohromujícně. Nedosažitelně. Přírodně. Opravdově. Žádný trik. A já jsem tu zase. Uprostřed všeho. Malý člověk. Človíček. Malý človíček. Človíčíček. Malý človíčíček...
Když jdu po cestě, větřík lehce vane a krom zvuku jeho, zvuku řeky a horské vůně zaslechnu z dálky zvuk, který jsem předtím nezaslechl. Opakuje se. Trochu nepravidelně. Ale uklidňuje mě. Blíží se. Jakoby cinkání. Horské cinkání. Zvonění zvonců. Búvy vyšly na pastvu a jsou slyšet daleko. Když je po chvíli míjím na cestě, jako bych se ukolinl a div nezdvihnul klobouk. Jakoby chápavě pokývaly hlavou a přívětivě zabučely. Za nimi se objeví pasák s úsměvem na tváři. Dobrého dosytosti...
Když se cesta konečně láme a začíná stoupat, oddychnu si. Je úzká a kromě mě a několika domorodců napotkávám po cestě nikoho. Mířím do nedalé vesnice. Cesta se nepatrně točí sem a tam. Konečně jsem skoro nahoře. Vesnice je plná lidí, opravdu to tu žije. Dnes je totiž Märit. Všichni říkají, že je to jarní slavnost. Jarní. Hm. Třináctého června. Hm ... Spojená s trhy. Ale její podstatou je něco moc zajímavého co mě doslova nadchlo. Každý pastevec má právo na louky, na kterých může přes léto pást krávy. A protože každý rok má pastevec jiný počet krav, tak se vše každý rok rozděluje znovu, protože to závisí na tom, kolik bův má. Ale kromě toho, se zbylé pozemky draží, prodávají a šmelí. A to se děje právě dnes.
Neuvěřitelná podívaná. Pánové se schází z celé vesnice i širokého okolí. Někdo má na sobě oblek a je slušně upravený, někdy potkám někoho s vyšívaným sakem a nebo něcím, co připomíná kroj, jindy potkám pána, kterému může být skoro devadesát a je neuvěřitelně elegantně oblečen. Naproti němu někteří pánové vypadají jakoby od krav neodcházeli a dokonce s nimi i spali, jak o ně pečují - zarostlí, vonící po bůvách, "oblek" doplěný holinkami... Pro nikoho to ale nic neznamená, každý se soustředí... Jednají spolu, baví se, diskutují, pokřikují na sebe, pobíhají od skupinky ke skupince. Nevídaná podívaná.
Vesnicí voní sýry několika druhů od těch nejvoňavějších až po ty nejvoňavější, zapečené i nezapečené, klobásy, olivy... Na hlavní třídě je nespočet různých stánečků, které prodávají vše od ponožek, přes jídlo, až po nože nebo výrobky ze dřeva. Mezi stánky je i jeden, kde prodávají nářadí a nsátroje pro pasáčky. Rolničky, zvonečky, zvonky, zvony. Bůůů ... Cink ... Bůů ...
Představení místní kultury, místních lidí, které si každý cestující - nevím zda turista, ale cestující jistě - jen může přát. Představení toho, jak se tady žije, jací jsou lidé, co dělají
Když si vprostřed dne sednu abych si dal kávu a dobrý švestkový koláč, čtu si a přemýšlím. Přemýšlím nad vším možným od občanské společny - mým věčným támatem - až po zdejší kultury a lidi. Pročítám poslední číslo Respektu, kde mě zaujalo hned několik článků, ale o tom až jidny. Uvědomuji si, jak funguje občanská společnost tady. Co za tím sotjí... Jaké doba, jaká práce. Máme co dělat.
Po cestě zpět jsem se málem zalknul při průhledu přes údolí na protější kopec a stoupající hřebínek. Už zase jsem sebou neměl tu krabici do které z venku svítí kreslícíc světlo - proklatě... Slunce prosvítalo mezi mraky tak, že na neuvěřitelně zelené louky nedopadalo všude, zatímco se mraky válely u vrchoků. Dokonalost sama. Krása okamžiku. Asi proto je dobře, že s sebou tu krabici vlastně nemám. Právě pro takovéhle okamžiky to má cenu...
Dobrého dosytosti...
