Přečetl jsem si text v Literárních novinách1 v rubrice Civilizace od Jakuba Macka s názvem „Mýtus přirozeně demokratické technologie“. Pojednává o problematice demokratičnosti internetu jako média. Přirozeně je internet médium, jako každé jiné, z čehož plyne, že se dá použít jak ke „svobodě a emancipaci“, tak k „moci a opresi“.
Pokusím s problematiku shrnout: několik velkých nadnárodních firem jako Google, Yahoo a Microsoft, se sjednotilo a dodávají do zemí, kde funguje komunistický režim, radikální islamistická vláda, nebo diktatura, produkty, které omezují občany na svobodě – například blokují přístup na světové internetové stránky kritizující ten který režim. Nejvíce tato souvislost vyšla najevo s Čínou, kde právě Google na žádost vlády zablokoval, nebo odfiltroval z vyhledávačů určitá slova. Třeba slovo Tibet bychom v čínském Googlu hledali marně.
Někdo by mohl namítnout, že taková firma jedná naprosto amorálně a popírá principy demokracie. A také že ano. Kdybychom vše viděli v makroskopickém měřítku, je zde firma, která jde za vidinou profitu, tedy materiálního vlastnictví, a na druhé straně se nachází vláda země, což by mohl být aktér na podobné sociální úrovni (modelově vše bez ohledu na jedince). Kdybych se teď zamyslel nad Ritzerovou2 konstrukcí sociální reality – pominu-li mikroskopicko-makroskopické kontinuum – stojí na jedné straně nějací aktéři (vláda, firma), na straně druhé normy a hodnoty. Stojí zde proti sobě část objektivní a subjektivní: je dokonale vidět, kde se objektivní část střetává s částí subjektivní.
Navíc komunistický režim jasně vyznává nějaké hodnoty (to, zda to vůbec můžeme označit za hodnoty a vůbec celkovou správnost ponecháme stranou), které v dané zemi působí jako sociální fakt, ale v celosvětovém, makroskopickém měřítku, je již sociálním faktem nazvat nemůžeme. Prvotně ne. Asi těžko bychom vystihovali celosvětové kolektivní vědomí v této věci, ale přesto mám pocit, že by říkalo jedno: něco takového by se dít nemělo.
Kdybychom věc vzali z pohledu zainteresovaného státu, patrně bychom začali bloumat a možná bychom byli na rozpacích. Morální hledisko by nás vůbec netrápilo, protože by šlo o běžnou věc, kterou už máme vyřešenou, naším cílem by bylo prosadit jen to jedno: naši ideologii a v návaznosti na ní i naše cíle. Jde tedy jen o jeden z prostředků, který omezuje a popírá demokracii, svobodu slova a právo na informace v zemi, která beztak demokratická není.
Podívejme se na další, jiný pohled, a to sice jak tato věc dopadá na všechny ostatní státy? V první fázi asi nijak. Nicméně postupem času se může kolektivní vědomí začít posouvat. V celosvětovém měřítku bude kolektivní vědomí záviset na jednotlivci, kterého si můžeme představit jako stát. Jakmile se posunou morální hranice státu, stejně tak se ale můžou posunout i hranice dostupných, nebo všeobecně přijatelných prostředků. Už nám nebude dělat problém sáhnout po prostředcích jako je cenzura, nebo třeba jednostranné vymezování se státu vůči státům ostatním, nebo svým občanům.
Naproti tomu ale je dnes už například cenzura „zábavy na internetu“ na pracovišti (za účelem zvýšení produktivity) celkem běžná. Proto je možné, že právě ony hranice se budou posouvat nejdříve v měřítku mikroskopickém a až následně v tom makroskopickém. To je tedy oproti předchozí tezi rozdíl.
Plyne z toho pro mne jediné poučení: cenzura vždy existovala a bohužel i existovat bude. Vždy to bude jen o její formě a o vymezení pojmu samotného v rovině kolektivního vědomí. Internet se dá použít jak ke „svobodě a emancipaci“, tak k „moci a opresi“.
-jan žáček-
1 Jakub Macek – Literární noviny, 2006-25, Civilizace: Mýtus přirozeně demokratické technologie
2 G. Ritzer – Contemporary sociological theory: 399, New York 1998
