Zpravidla poslední výkřik před "smrtí" blogisty bývá článek o tom, že "to nestíhá, ale že se to v budoucnu zlepší..." Jasně - nestíhám - projekty se mne valí ze všech stran, článků rozpracovaných na desítky, dalších několik desítek námětů a nápadů uložených tam - vzadu - a popsaných po papírcích, zápisníčcích a bločcích. Chybí kuráž? Chybí tam něco, co by bylo poslední kapkou, poslední hvězdou v souhvězdí? Ano, obé, ale také chybí čas.
Často se mi stává, že napíši článek. Někdy celý, někdy jen část, ale nechám ho odpočinou - uležet. Někdy jeden, někdy dva dny, někdy rok. Článek zraje, zušlechťuje se a nebo jen odpočívá. Většinou mám po napsání jasno: je to tak - znám "všechny" pohledy na věc. Ale přihodí se, patrně díky mávnutí motýlího křídla na jihu Provance, že článek se rozleží v mé mysli a nechá objevovat své nové obzory. A pak jej již nemohu publikovat - není hotov. A tak vzniká nedohledný zástup myšlenek a článků.
Kdy ale člověk nejvíce má chuť psát? Má osoba vnímá toto zpravidla ve dvou případech: tím prvním je, když z okolí dostává nesčetné množství podnětů - tedy když je velice zatížena a je časově omezena; tím druhým, méně běžným, je stav bez jakýchkoliv povinností a závazků - tedy čas, kdy není žádného omezení a je možnost pohroužení se do sebe sama, možnost přemýšlení - to je také zdrojem mnoha podnětů. Bohu žel ani v jednom z případů není prostor na to, myšlenky nechat vyjít napovrch, tedy výřečněji, publikovat. Buď je času nedostatek kvůli "nutnosti" věnování se ostatním "záležitostem", či naprostý dostatek, který nastává ve chvílích samoty, klidu, někdy v prostředí hor, či přírody, někdy ve ztracení se v sobě sama při vysokých horečkách, jindy ve ztracení velkoměstem... Ani toto ale nedává příležitost alespoň mihnutí se písmenek před zraky ostatních - čas je určen k přemítání toho, na co jindy není čas - nelze se od toho odtrhnout "přízemním" zaznamenáváním myšlenek... Moment, kdy člověk má "tak normálně na starosti" - je-li člověk někdy v takovém stavu, čehož absence možná může být příčinnou neúspěchu - je podle mne asi nejméně plodným, oproti zmíněnému "náročnému" období, kdy je člověk nucen tak jako tak ukrajovat jednou za čas z ostatních koláčků, méně, či více vypečených, malý dílek a přidávat ho jinam, kde se zužitkuje i za cenu toho, že na místě prvním bude chybět.
Nicméně se jistě nechystám psát samoúčelně články jen z důvodu, aby se na blogu udržela stálá návštěvnost, či něco v tomto duchu... Tento přízemní styl mne příliš neláká - spíše leká. A když se mne někdo zeptá, proč jsem vzhůru až do noci, není to vždy jen kvůli nekončícím "povinnostem", ale i pro moje malé radosti: psaní.
Přes tuto drobnokresebnou polemiku k cíli: "...uzavření blogu? Ani náhodou... je to tak - nestíhám ale v budoucnu se to jistě zlepší..."
pro tu, které se stýská po mých písmenkách...
