Je to zvláštní: dělám si poznámky o řečeném Václavem Havlem, které mne zaujalo. Tedy to není ještě nic zvláštního. Chtěl jsem se o to podělit. Když jsem ale shlédl listy, zjistil jsem, že bude mnohem jednodušší opsat jeho veškerá díla, rozhovory a proslovy... Asi těžko vyjadřovat svůj obdiv někomu, jako je právě pan Havel - Pan Havel. V každé jeho větě je smysl, všechno má nějaký základ a jeden úryvek by asi vypadal jen jako vtip...
Někdy bych si přál s Panem Havlem mluvit osobně. Nebo ho jen chvíli pozorovat jak přemýšlí. Nebo jak pracuje. Diskutovat s ním nad nějakým tématem by pak asi bylo příčinou upadnutí do tranzu či nadčasové euforie...
Nedávno jsem si tak přemýšlel, co mne u pana Havla opravdu zarazilo, či zklamalo, u čeho jsem se v něm spletl. Moc mne toho nenapadlo. Co mne překvapilo, ale nestavím se k tomu záporně ni kladně, byl svazek s paní Veškrnovou. Co mne opravdu oslovilo, bylo to překrásně zářící srdce nad Pražským hradem. K vůli němu, jsem se notnou dobu vyhýbal místům odkud jej bylo možno spatřit a náležitě ho ignoroval stejně tak, jako se snažím ignorovat blikající srdce na krajích silnic a v příhraničí... Co mne překvapilo, bylo jedno jeho politické - prezidentské - rozhodnutí, které překvapilo asi i občany jiných národností. Ale je mi jasné, že správnost mohla být stejně tak obrácená a v podstatě obě varianty byly téměř vyvážené. No a tím jsem asi skončil - k neuvěření. Takové malichernosti... Nějaké hloupé srdce v porovnání s takovou osobností jakou je. Budiž mu to odpuštěno. Tedy vlastně mám pocit, že bych se mu měl omluvit za to, že mne vůbec napadlo mu takové věci zazlívat...
Shodou okolností jem se ten samý den zapojil do diskuze se dvěma pány - velice fundovanými, řekl bych dle všech dojmů - a naprosto mne překvapilo, že se výsledek diskuze naprosto shodoval s výstupem mého osobního mínění. A to nezávisle na mé argumentaci. Velice mne to potěšilo, protože jsem nabyl pocitu, že to co cítím k Panu Havlovi není jen nějaký chybný, příliš sentimentální, či jiný postoj. Přesto jsem si řekl, že toho budu muset ještě mnoho přečíst abych pana Havla pochopil, mnoho lidí poznat, než někoho jako je on v životě potkám - a jestli vůbec - a stát se více tolerantním, abych dokázal přehlížet drobná blikající srdíčka velkých - ne stejně velkých, ale jinak velkých, pokaždé jinak - osobností a přátel v mém okolí...
Někdy bych si přál s Panem Havlem mluvit osobně. Nebo ho jen chvíli pozorovat jak přemýšlí. Nebo jak pracuje. Diskutovat s ním nad nějakým tématem by pak asi bylo příčinou upadnutí do tranzu či nadčasové euforie...
Nedávno jsem si tak přemýšlel, co mne u pana Havla opravdu zarazilo, či zklamalo, u čeho jsem se v něm spletl. Moc mne toho nenapadlo. Co mne překvapilo, ale nestavím se k tomu záporně ni kladně, byl svazek s paní Veškrnovou. Co mne opravdu oslovilo, bylo to překrásně zářící srdce nad Pražským hradem. K vůli němu, jsem se notnou dobu vyhýbal místům odkud jej bylo možno spatřit a náležitě ho ignoroval stejně tak, jako se snažím ignorovat blikající srdce na krajích silnic a v příhraničí... Co mne překvapilo, bylo jedno jeho politické - prezidentské - rozhodnutí, které překvapilo asi i občany jiných národností. Ale je mi jasné, že správnost mohla být stejně tak obrácená a v podstatě obě varianty byly téměř vyvážené. No a tím jsem asi skončil - k neuvěření. Takové malichernosti... Nějaké hloupé srdce v porovnání s takovou osobností jakou je. Budiž mu to odpuštěno. Tedy vlastně mám pocit, že bych se mu měl omluvit za to, že mne vůbec napadlo mu takové věci zazlívat...
Shodou okolností jem se ten samý den zapojil do diskuze se dvěma pány - velice fundovanými, řekl bych dle všech dojmů - a naprosto mne překvapilo, že se výsledek diskuze naprosto shodoval s výstupem mého osobního mínění. A to nezávisle na mé argumentaci. Velice mne to potěšilo, protože jsem nabyl pocitu, že to co cítím k Panu Havlovi není jen nějaký chybný, příliš sentimentální, či jiný postoj. Přesto jsem si řekl, že toho budu muset ještě mnoho přečíst abych pana Havla pochopil, mnoho lidí poznat, než někoho jako je on v životě potkám - a jestli vůbec - a stát se více tolerantním, abych dokázal přehlížet drobná blikající srdíčka velkých - ne stejně velkých, ale jinak velkých, pokaždé jinak - osobností a přátel v mém okolí...
