Často procházím městem a rozhlížím se po okolí. Sleduji všechno možné, skoro bych až řekl, že je to úchylka. Ale snažím si všímat všeho, co se okolo šustne, všeho, co mě osloví. Hledám hezké věci v okolí. Hledám krásné věci i tam, kde je jiní nehledají. Hledám zajímavé věci. Nechávám se oslovit. Potkávám lidi. Potkávám děti, mladé i staré, poustevníky, páry i skupiny, kamarády, přátele, obchodníky, pracující, dělníky… Říkám si, co je asi spojuje? Mají vůči sobě navzájem nějakou odpovědnost? Po čase vždy dojdu k odpovědi: jsou členy naší společnosti. Jsou to obyvatelé planety Země.
Představit si život každého jednoho z nich je neuvěřitelné. Ale každý z nich v sobě ten životní příběh má. Ať už je to rutinní život, rutinní sled úkonů konaných za sebou v hodinách a dnech, či naprosto jedinečné okamžiky každého z nich. Každého z lidí. Ale mají se mnou něco společného? Ano. Pořád jsme členy jedné společnosti. A něco navíc?
Co každý z nás pro onu společnost dělá? (Myslím, že je to otázka, kterou si většina lidí vyřeší v dospívání. Souvisí to podle mě s jakýmsi hledáním sebe sama, s upevněním svého vztahu ke společnosti samotné i k sobě samému.) Co bychom pro ni mohli dělat? Co dělá ona pro nás? Co z toho máme? Co z toho mám já? Proč to dělám?
Co tedy děláme pro společnost? Především jí každý z nás tvoří. Každý náš skutek se na společnosti podepisuje. A za vše, co dělám, jsem společnosti a zároveň sám sobě odpovědný. Každý z nás tím pádem na společnost působí. To je něco, co pro společnost děláme automaticky, vždy, pasivně – podobně jako komunikujeme vším co děláme i neděláme. Ostatně do značné míry je tvoření oné společnosti právě vysíláním signálů k ostatním. Vlastní chování je komunikace, která společnost tvoří.
Pro společnost bychom ale mohli dělat mnohem více. Můžeme ji totiž aktivně spoluutvářet – „posouvat“ ji. Myslím, že forem může být opravdu mnoho: od některých hodně „vznešených“ – takových, při kterých se moc nenadřeme nebo nadřít nemusíme a třeba jen moralizujeme –, přes aktivní tvoření společnosti tím, že vezmeme jednu její malou část do vlastních rukou, po jen souznění s některými myšlenkami, například u voleb nebo při demonstracích. Každá z nich se vymezuje měrou intenzity vlastního nasazení které do „posunu“ vložíme a s tím související hloubka promyšlení daného tématu. Z toho mi jasně vyplívá, že mít myšlenky, kterými ovlivním ostatní a nechám je prosazovat je něco, co mi zabere mnoho času, protože pro to bych měl mít vše důkladně, do hloubky a komplexně promyšlené, což může být hodně náročné. Oproti tomu nejnižší míra participace – pokud nepočítám s tím, že bych se uzavřel sám do sebe, odstěhoval se na konec světa, či nekomunikoval aktivně – je jen v přidání se k některému z již vyřčeného – v připojení se k již existujícím proudům. Poměrně nenáročné na čas i míru participace. Stále se ale můžeme rozhodnout, zda budeme chtít jen volit, nebo i podepisovat petice, nebo i chodit na demonstrace když se nám něco nelíbí, nebo se nechat volit…?
Václav Havel, často ve svých knihách píše o občanské společnosti. O občanské společnosti přesně takové, jakou si ji představuji. A zároveň trochu jinou než ji popisuji? Hovoří o výchově k aktivnímu občanství, tedy asi o lépe vystihujícím spojení „active citizenship“, což je bezesporu něco, co v naší společnosti zatím chybí. Ale mezistupněm je, řekl bych, zajímavá cesta, kterou se pokusím uvést na jednom příkladu a o kterém si dovolím tvrdit, že je velmi, velmi správný a dnes pro mě představuje nejvzornější ze vzorů.
Mám známého, který je vzdělaný a vzácný člověk. Hodně si ho považuji. Je to člověk, který žil v Praze, začal dobře vydělávat, oženil se a pak se najednou přestěhoval na venkov. Dnes má pět dětí. Denně jezdí do Prahy pracovat. Je to lékař. Alespoň dvě hodiny denně ho stojí ta cesta. A já jsem si dlouho kladl otázku: proč se proboha takový člověk jako on přestěhoval? Že by jen vztah k přírodě? Nebo že by větší klid? Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Ale v tomhle to netkvělo. Po delší době jsem poznal, že vše je v něčem jiném. On se totiž přestěhoval na venkov proto, aby mohl začít budovat společnost. Pche – zní to trapně a navíc i trochu budovatelsky. Ale přesto. Tak jsem si to pro sebe popsal. Budovat společnost. Tedy v jeho případě, mít několik dětí, dělat něco pro lidi ve vesnici a okolí, příznivě je ovlivňovat a posouvat je. Založit kapelu s místními dětmi, začít společně s ostatními z vesnice dodržovat místní tradice, začít organizovat promítání – tedy skoro filmový klub – na místní faře, v létě pořádat English-camp – tábor pro děti z okolí, kde se mluví jen anglicky –, začít s lidmi z vesnice hrát divadlo, motivovat je k novým věcem, motivovat je k vlastnímu posunu. Motivovat je k posunu společnosti.
Jaké jsou motivace lidí takto budovat společnost? Domnívám se, že jich může být několik. Tak jen výběrem několik zajímavých. Asi nejvznešenější bych pravděpodobně našel v náboženství a víře. Pro lepší uchopitelnost jsem ale sáhnul k britskému generálovi. K siru Robertu Baden-Powellovi, zakladateli skautského hnutí. Tento muž totiž kdysi prohlásil, že by „chtěl svět zanechat o něco lepším, než když na něj přišel“. Bohužel nevím přesně, odkud citát je, pravděpodobně ale z některého z mnoha televizních interview nebo proslovů. Tento citát je pro mě „hmatatelný“ a konkrétní, což rozhodně v případě náboženství pro sebe sama říci nemůžu, ačkoliv zřejmě obé sleduje stejný cíl.
Když pak ale mluvíme o motivaci společnost posouvat a o vyšší míře participace, mohli bychom se dostat k absolutně přímé demokracii. Tedy demokracii takové, kde by o všem rozhodovali přímo občané. Když budeme mít přímý vliv, tak to přeci půjde nejlépe, ne? Nebudu zmiňovat, že naše společnost, náš národ na to ještě není zralý, ale pokusím se vše přenést do obecné roviny. Co totiž znamená přímá demokracie v důsledku? Například u volby prezidenta. Kdybych byl zodpovědný občan, kterému opravdu jde o „dobro společnosti“, musel bych důkladně rozhodnutí promýšlet. Číst, sledovat, scházet se, porovnávat, diskutovat, vybírat. Asi stejně, jako to zodpovědný občan může dělat při regulérních volbách politických stran či osob do Poslanecké sněmovny. K čemu by ale došlo v přímé demokracii? Z důvodu častého rozhodování bychom začali zanedbávat nastudovávání jednotlivých témat a následně bychom začali dělat chyby. Začali bychom dělat chybná rozhodnutí. A proto, pokud chceme hledat cestu vyšší participace na tvorbě společnosti, nebude absolutní demokracie ta správná cesta.
Téma demonstrací a peticí pro mne otevírá další zajímavou otázku: kde se pro mě samotného nachází hranice, která determinuje, že teď už bych se měl zapojit a zároveň, jak radikálně bych měl dát svůj souhlas či nesouhlas najevo?
Pravděpodobně si nejde pevně říci, do jaké míry by člověk měl aktivně participovat na tvorbě společnosti. Tedy mám pocit, že bych se pokaždé znovu a znovu měl ohlížet na to o co jde, jak je to závažné, v jakých je to souvislostech a kolik bych do toho měl dát. Je jasné – pro mě – že pokud půjde například o otázky svobody, svobody slova, demokracie (jistě je zde opět na místě se ptát po obsahu oněch slov), spravedlnosti apod., bude to pro mě impuls poměrně silný. Dost těžko si představuji doby minulého režimu, které jsem prakticky nezažil. Každopádně vždy, když čtu, vidím, nebo slyším obrazy té doby, něco se ve mně začíná převracet a vařit. Něco se ve mně hýbe a mám chuť říci „Ne!“ a něco udělat. Na druhou stranu myslím, že může být hodně těžké poznat v běžných situacích, které jsou často na hraně, zda už je potřeba říci „Ne, díky, ne!“ a neohýbat záda.
-jan žáček-
[1]Jean Giono: Muž, který sázel stromy, str. 7, ISBN 8086653129
[2]Edmond Rostand: Cyrano de Bergerac, str. 48, ISBN 802381740
Představit si život každého jednoho z nich je neuvěřitelné. Ale každý z nich v sobě ten životní příběh má. Ať už je to rutinní život, rutinní sled úkonů konaných za sebou v hodinách a dnech, či naprosto jedinečné okamžiky každého z nich. Každého z lidí. Ale mají se mnou něco společného? Ano. Pořád jsme členy jedné společnosti. A něco navíc?
Co každý z nás pro onu společnost dělá? (Myslím, že je to otázka, kterou si většina lidí vyřeší v dospívání. Souvisí to podle mě s jakýmsi hledáním sebe sama, s upevněním svého vztahu ke společnosti samotné i k sobě samému.) Co bychom pro ni mohli dělat? Co dělá ona pro nás? Co z toho máme? Co z toho mám já? Proč to dělám?
Co tedy děláme pro společnost? Především jí každý z nás tvoří. Každý náš skutek se na společnosti podepisuje. A za vše, co dělám, jsem společnosti a zároveň sám sobě odpovědný. Každý z nás tím pádem na společnost působí. To je něco, co pro společnost děláme automaticky, vždy, pasivně – podobně jako komunikujeme vším co děláme i neděláme. Ostatně do značné míry je tvoření oné společnosti právě vysíláním signálů k ostatním. Vlastní chování je komunikace, která společnost tvoří.
Pro společnost bychom ale mohli dělat mnohem více. Můžeme ji totiž aktivně spoluutvářet – „posouvat“ ji. Myslím, že forem může být opravdu mnoho: od některých hodně „vznešených“ – takových, při kterých se moc nenadřeme nebo nadřít nemusíme a třeba jen moralizujeme –, přes aktivní tvoření společnosti tím, že vezmeme jednu její malou část do vlastních rukou, po jen souznění s některými myšlenkami, například u voleb nebo při demonstracích. Každá z nich se vymezuje měrou intenzity vlastního nasazení které do „posunu“ vložíme a s tím související hloubka promyšlení daného tématu. Z toho mi jasně vyplívá, že mít myšlenky, kterými ovlivním ostatní a nechám je prosazovat je něco, co mi zabere mnoho času, protože pro to bych měl mít vše důkladně, do hloubky a komplexně promyšlené, což může být hodně náročné. Oproti tomu nejnižší míra participace – pokud nepočítám s tím, že bych se uzavřel sám do sebe, odstěhoval se na konec světa, či nekomunikoval aktivně – je jen v přidání se k některému z již vyřčeného – v připojení se k již existujícím proudům. Poměrně nenáročné na čas i míru participace. Stále se ale můžeme rozhodnout, zda budeme chtít jen volit, nebo i podepisovat petice, nebo i chodit na demonstrace když se nám něco nelíbí, nebo se nechat volit…?
Václav Havel, často ve svých knihách píše o občanské společnosti. O občanské společnosti přesně takové, jakou si ji představuji. A zároveň trochu jinou než ji popisuji? Hovoří o výchově k aktivnímu občanství, tedy asi o lépe vystihujícím spojení „active citizenship“, což je bezesporu něco, co v naší společnosti zatím chybí. Ale mezistupněm je, řekl bych, zajímavá cesta, kterou se pokusím uvést na jednom příkladu a o kterém si dovolím tvrdit, že je velmi, velmi správný a dnes pro mě představuje nejvzornější ze vzorů.
Mám známého, který je vzdělaný a vzácný člověk. Hodně si ho považuji. Je to člověk, který žil v Praze, začal dobře vydělávat, oženil se a pak se najednou přestěhoval na venkov. Dnes má pět dětí. Denně jezdí do Prahy pracovat. Je to lékař. Alespoň dvě hodiny denně ho stojí ta cesta. A já jsem si dlouho kladl otázku: proč se proboha takový člověk jako on přestěhoval? Že by jen vztah k přírodě? Nebo že by větší klid? Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Ale v tomhle to netkvělo. Po delší době jsem poznal, že vše je v něčem jiném. On se totiž přestěhoval na venkov proto, aby mohl začít budovat společnost. Pche – zní to trapně a navíc i trochu budovatelsky. Ale přesto. Tak jsem si to pro sebe popsal. Budovat společnost. Tedy v jeho případě, mít několik dětí, dělat něco pro lidi ve vesnici a okolí, příznivě je ovlivňovat a posouvat je. Založit kapelu s místními dětmi, začít společně s ostatními z vesnice dodržovat místní tradice, začít organizovat promítání – tedy skoro filmový klub – na místní faře, v létě pořádat English-camp – tábor pro děti z okolí, kde se mluví jen anglicky –, začít s lidmi z vesnice hrát divadlo, motivovat je k novým věcem, motivovat je k vlastnímu posunu. Motivovat je k posunu společnosti.
Jaké jsou motivace lidí takto budovat společnost? Domnívám se, že jich může být několik. Tak jen výběrem několik zajímavých. Asi nejvznešenější bych pravděpodobně našel v náboženství a víře. Pro lepší uchopitelnost jsem ale sáhnul k britskému generálovi. K siru Robertu Baden-Powellovi, zakladateli skautského hnutí. Tento muž totiž kdysi prohlásil, že by „chtěl svět zanechat o něco lepším, než když na něj přišel“. Bohužel nevím přesně, odkud citát je, pravděpodobně ale z některého z mnoha televizních interview nebo proslovů. Tento citát je pro mě „hmatatelný“ a konkrétní, což rozhodně v případě náboženství pro sebe sama říci nemůžu, ačkoliv zřejmě obé sleduje stejný cíl.
Mají-li se v povaze člověka projevit skutečně výjimečné vlastnosti, musíme mít štěstí dlouhá léta pozorovat, co ten člověk dělá. Není-li v jeho práci ani stopa po sobectví, je-li myšlenka, řídící jeho činnost, bezpříkladně ušlechtilá a je naprosto jasné, že nejen nehledal nikde odměnu, ale dokonce zanechal ve světě i viditelné stopy, ocitáme se bez nebezpečí, že se zmýlíme před člověkem výjimečného charakteru.
[1]
[1]
Když pak ale mluvíme o motivaci společnost posouvat a o vyšší míře participace, mohli bychom se dostat k absolutně přímé demokracii. Tedy demokracii takové, kde by o všem rozhodovali přímo občané. Když budeme mít přímý vliv, tak to přeci půjde nejlépe, ne? Nebudu zmiňovat, že naše společnost, náš národ na to ještě není zralý, ale pokusím se vše přenést do obecné roviny. Co totiž znamená přímá demokracie v důsledku? Například u volby prezidenta. Kdybych byl zodpovědný občan, kterému opravdu jde o „dobro společnosti“, musel bych důkladně rozhodnutí promýšlet. Číst, sledovat, scházet se, porovnávat, diskutovat, vybírat. Asi stejně, jako to zodpovědný občan může dělat při regulérních volbách politických stran či osob do Poslanecké sněmovny. K čemu by ale došlo v přímé demokracii? Z důvodu častého rozhodování bychom začali zanedbávat nastudovávání jednotlivých témat a následně bychom začali dělat chyby. Začali bychom dělat chybná rozhodnutí. A proto, pokud chceme hledat cestu vyšší participace na tvorbě společnosti, nebude absolutní demokracie ta správná cesta.
Téma demonstrací a peticí pro mne otevírá další zajímavou otázku: kde se pro mě samotného nachází hranice, která determinuje, že teď už bych se měl zapojit a zároveň, jak radikálně bych měl dát svůj souhlas či nesouhlas najevo?
Pravděpodobně si nejde pevně říci, do jaké míry by člověk měl aktivně participovat na tvorbě společnosti. Tedy mám pocit, že bych se pokaždé znovu a znovu měl ohlížet na to o co jde, jak je to závažné, v jakých je to souvislostech a kolik bych do toho měl dát. Je jasné – pro mě – že pokud půjde například o otázky svobody, svobody slova, demokracie (jistě je zde opět na místě se ptát po obsahu oněch slov), spravedlnosti apod., bude to pro mě impuls poměrně silný. Dost těžko si představuji doby minulého režimu, které jsem prakticky nezažil. Každopádně vždy, když čtu, vidím, nebo slyším obrazy té doby, něco se ve mně začíná převracet a vařit. Něco se ve mně hýbe a mám chuť říci „Ne!“ a něco udělat. Na druhou stranu myslím, že může být hodně těžké poznat v běžných situacích, které jsou často na hraně, zda už je potřeba říci „Ne, díky, ne!“ a neohýbat záda.
...a dělat přemety na každé zapísknutí?
Ne, díky, ne!
Mám se tu zabývat břídily? Vynášet podvodníky?
Ne, díky.
Z ruky žrát, utírat střevíce vousem, lézt do zadku?
Ne, díky…
[2]
Ne, díky, ne!
Mám se tu zabývat břídily? Vynášet podvodníky?
Ne, díky.
Z ruky žrát, utírat střevíce vousem, lézt do zadku?
Ne, díky…
[2]
-jan žáček-
[1]Jean Giono: Muž, který sázel stromy, str. 7, ISBN 8086653129
[2]Edmond Rostand: Cyrano de Bergerac, str. 48, ISBN 802381740
