Ať už je název příspěvku jakkoliv prozaický, dnes jsem si vzpomněl na jednu událost z letošního času velikonočního: vydal jsem se na putování po horách. Útočiště mi poskytnul Národní park Šumava. Když jsem se chystal, chtěl jsem si s sebou vzít návleky, ale nemohl jsem je najít. Až později jsem si uvědomil, že jsem je půjčil jednomu příteli. Šumava pod sněhem - opravdu nádhera. Sněhu po pas. Jsem mokrý, je mi zima, ale je mi krásně. Večer ulehám pod borovicí. Pod borovicí poutníků, ale o tom až jindy. Když večer za soumraku sedím téměř nahý na spacáku hledím na krajinu, kterou ozařuje měsíc. Všude klid. Teplý vzduch vane, pode mnou více jak metr sněhu...
Ráno vstávám časně s hlasy ptáků. Těším se tomu, že toho mnoho stihnu. Snídám až po několika kilometrech na slunném kameni uprostřed lesa. Cítím se jako král. Když jsem si mazal bochánek máslem a připíjel čerstvě umletou kávu, vzpomněl jsem na ty, s nimiž se mám v některý z dalších dní sejít. Napsal jsem:
Návleky jsem hledal marně,
cítím se jak na plovárně.
Kalhoty mám po kolena mokré,
je mi zima, ty jeden lotre!
Co však možná zachránit Tě může,
od zarývající se rány do Tvé kůže?
Přivez litr rumu a nebo vodky
a nezapomeň čisté spodky.
A nebo místo toho návlek jeden,
jinak potáhnem se domů s vředem...
Nesplníš-li moje požadavky,
sjednej aspoň náhradu,
jinak zapomeň na ňáké vdavky,
nebo přijdeš o hlavu...
Máš však štěstí, milý brachu.
Sedě na rozcestí, slunce pasu.
A pak?
Náhlé zvěsti: v sluncejasu,
bochánek a čerstvá káva přivedou mne zpátky ke cti...
věnováno Štěpánu Urbánkovi
