Ležím pod mohutným stromem. Je jím stará lípa. Koukám vzhůru do košaté koruny a přemýšlím si: chtěl bych ji umět použít… Co bych za to jen dal, ale jak? Kdo pomůže? Měl bych za ní jít a požádat ji o radu, přeci si s tím lámu hlavu už tolik dnů! Ona sama již bude vědět, kde se použít.
Cítím ji, ale dávám jí málo. Chtěl bych ji použít u všech – u všeho. Vždyť přeci tolika bytostem a věcem chybí. Tolik lidí strádá tím, že ji necítí, ale ne kvůli tomu, že by ji cítit nechtěli. Na zemi nahmatám kamínek. Je tak akorát do dlaně. Ohmatávám ho. Příjemně hřeje, je hladký a hebčí nežli květina. A ta lehkost – je lehčí než peříčko bloudící vánkem. Přesto mu ale něco chybí: myslím, že jí nevyzařuje. „Tak mu nějakou dám“, zaplesá radostí mé srdce. Snažím se tedy dát jí najevo. Je cítit? Soustředím se… Oblázek nic neříká; povzdychnu – zase nic.
Vůně květů láká ptáčky, kteří štěbetají i v koruně stromu nade mnou. Líbezný tón jejich zpěvu mne přivádí na jiné myšlenky.
„Starý Indián přeci říkal, že ptáčci zůstávají s člověkem, když je má rád. Cítí to. Také ale říkal, že každý druh je jakýmsi znamením. Říkal ale také všelikteré jiné věci“, postesknu si. Náhle mi okolo hlavy proletí malý ptáček a usedne jen několik pídí ode mne.
Co teď? Hledí na mne. Listuji v paměti – přemýšlím, jakého že je ten ptáček druhu. Že by ji cítil? Můj úsměv se rozzáří. Už si vzpomínám je to Unamua a ta zpívá člověku, když si s něčím neví rady. Dodává mu sebedůvěry a odvahy. Byla to pravda, jelikož zrovna před chviloučkou jsem o ní přeci přemýšlel a nevěděl si rady. Ale teď, teď jsem se rozhodnul: půjdu za ní!
Hned se dávám na cestu. Půjdu tam, kde to jí kvete – ke srubu v horách. Cítím, jak mé nohy bez těžkosti kráčí. Skoro jakoby letěli. Cesta tím směrem trvá hodiny, ale já jsem tam co by ani slunce nevyšlo.
Stojím před srubem ve svahu. Srub skromný a jeho okna sledují hluboké údolí, odkud jsem přišel. Dveře jsou pootevřené, a tak vcházím dovnitř.
Ona tam sedí. Plápolající plamínek svíčky na stole jí osvětluje jen tvář. Sleduje tancující plamen. Chtěl bych se jí zeptat na nespočet otázek, ale nevím, kde bych začal.
Náhle, jakoby četla mou mysl na mne pohlédne a odpovídá na jednu z otázek: „Není nutné přemýšlet nad tolika věcmi… Není nutné vědět jak je použít, ale používat je. A to je to, co ty umíš. Já – láska jsem v Tobě. Cítím se u Tebe doma více než v mém srubu. A necítím to jen já, ale kolem dokola na sto honů každá bytost i věc. Lásku dávat umíš, a tak na to nehledej návodu – všechno se nedělá jen dle toho, jak to dělají ostatní, nebo jak by se to dělat mělo. A teď běž a nech to cítit. Miluj a budeš milován..."
