„Jiřího z Poděbrad“, příští zastávku vystupuji. Je moc příjemné být mezi lidmi. Tamta paní se na mne usmála. A hle tamhleten jak se zašklebil sám pro sebe. „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice Flora.“ I kdybych žil na kraji zeměkoule, chtěl bych jezdit metrem a sledovat hejna spěchajících lidí. Čtu z jejich tváří i z jejich očí. Je to krásné, ale…“Flora“ … á tahle je moje, poskočím si ven z metra a svištím vzhůru po eskalátoru. Mám dnes dobrou náladu a tak půjdu domů pěšky. Spousty lidí natlačených ve vestibulu metra čekají u východů pod schody. Vyběhnu ven. Padají kapky. Prší. „Báječné“, zavýsknu si. Kráčím deštěm, což mi ještě více přidá na dobré náladě. Nechávám vtékat déšť do mých rukou. Až dovnitř – pod kůži – je mi blaho! Navzdory klapajícímu dešti si kolem prozpěvují ptáčci.
Otvírám domovní dveře a ze schránky mi do vlastních rukou vpadl dopis. Hurá, někdo mi píše. Obálka z ručního papíru pokreslená kroucenými písmeny zaznamenané tuší hlásá: Rodina Kiesingerova, U Bezu 1, Praha – Vinohrady. Těším se až ho nahoře otevřu. Chápu se nože na dopisy a zbrkle otevírám. Papír s jemnou strukturou a černým lemováním na mne hledí. Čtu tučně tištěné …oznamujeme Vám tímto, že otec rodiny, pan Kiesinger, skonal dne 27… dopis mi vyklouzává z rukou. Dává se do nich chvění. Úzkost mi svírá hrdlo. Hlava se mi točí a probíhá jí tisíce myšlenek. Vlhnou mi oči. Vzpomínám si, když jsem byl malý a nemohl usnout, jak seděl na mém lůžku a zatímco já hleděl z okna na měsíc, on zpíval; jak když jsem byl nemocný se o mne staral a držel mi ruku na ramenou, jak jsem od něj do vlastních rukou dostal svoji první korunu; jak se mne zastával, když to bylo třeba; jak se o mne celý život maminkou staral; jak mi vysvětloval… Slzy mi proudem kanou po tvářích. Cítím se slabý. Padám na kolena, svíjím se do klubíčka. Špatně se mi dýchá. Do rukou se mi dostává zlost. Zlost na sebe sama. Svírám je co největší silou v pěsti až to bolí. Proč?! Proč jsem mu věnoval tak málo sebe?! Co jsem udělal špatně?! Že by doopravdy mohlo mít nějakou váhu slovo Boží?! Myšlenky plynou dál a dál. Bolestivé chvíle. Ztrácím pojem o čase, jen ležím v jinak světlé místnosti v srdci temno, na těle bolest. Celý svět se mi před očima bortí.
Probouzím se. Musel jsem tak ležet několik dní. Výčitky i bolest jsou tu stále. Přemýšlím, jak nečekaně to přišlo. Nemohu uvěřit. Pohlédnu na dopis. Leží vedle mě. Zaostřuji linky písmen. Píše se tam něco o zpopelnění. Vždycky si to tak přál – vznášet se a splynout s přírodou… Poslední rozloučení je tedy v pátek v 10 hodin. Při představě člověka, který leží, nedýchá, který…zamrazí mne. Můj otec!
Zapínám rozhlas, snad v domnění rozptýlení. Vše, naprosto vše mi tu bolestnou událost připomíná. Nemohu na to přestat myslet. Tu mne ze stesku vytrhne poslední věta zpráv: „…to byly zprávy v deset na našem Rozhlase1. Dnes je pátek, devátého čer…“ Teprve teď si uvědomuji kolik dní jsem bezvládně ležel na podlaze. Musím ho vidět. Oblékám se a běžím tak rychle, jak jen to jde. Chci ho naposled vidět.
Když dorazím do sálu stojí tam jen málo lidí. Nikdo, koho bych znal. Tatínek nikde. Ptám se, kde otec je. Prý je již na poslední cestě. Citům nechávám volnost. Oči se mi opět zalévají slzami. Neznámí mi vyjadřují soustrast, ale mé city to nijak netiší.
Zůstávám v sále dlouho sám. Přichází ke mně nějaký pracovník. Nese s sebou papíry a žádá mne o dva podpisy. Jak malicherné. Jeden papír si nechám. Dávám ho do kapsy.
Teď ho držím v rukou… Do vlastních, do vlastních rukou rukou jsem dostal schránku… Vše mi probíhá hlavou znovu. Je to nesnesitelná bolest. Co pro mne všechno udělal… On a má matka. Vlastně tu dnes ani nebyla. Bude to pro ni jistě také těžké. Nasedám do taxíku a cestuji do bytu rodičů.
Už když jdu chodbou cítím, jak se peče bábovka. Maminka vždy pekla pro odpočinek při rozčilení. Odemykám. Jdu do kuchyně. Matku tisknu beze slova k sobě. Tluče mi srdce.
„A mne neobejmeš“, slyším z rohu od psacího stolu. Pomalu se otáčím a tam sedí můj tatínek. Hledím na něj ústa otevřená. Vidím ještě dobře? „Tak co“, naléhá. Jsem naprosto zmatený. Přiskočím k němu. Objímám ho. Jsem šťastný. Krev mi pulzuje v žilách. Slzy se mi ženou do očí. „Miluji Tě, tati.“ „Copak se stalo“, ptá se maminka. Obejmu ji stejně vroucně jako otce. Znepokojeně dýchá. „Miluji Tě, mami.“
Vytahuji z kapsy dokument a začnu jej důkladně pročítat. Tady, tady to je! Je tam jiné datum narození. Shoda jmen…
Mýlka v rukou člověka může být velké neštěstí.
Mýlka v mých vlastních rukou bylo velké neštěstí s návalem náhlé radosti a cenného pochopení.
