Na zpívání "Tres Kamenos hrajó muzikos" jsme řešili problematiku písně Marsyas a Apollón od skupiny Marsyas. Zde je výklad obsahu prostřednictvím řecké mytologie, respektive knihy Řecké mýty I.
Když Apollón potom zabil satyra Marsya, vyznavače bohyně Kybelé. Stalo se to tak. Jednou vyrobila Athéna dvojitou flétnu z jeleních kostí a hrála na ni při hostině bohů. Nejdřív nechápala, proč se Héra a Afrodita tiše smějí do dlaní, když se zdálo, že ostatní bohy její hudba těší. Vyhledala tedy samotu ve frýžském háji, sedla si s flétnou u potoka a pozorovala při hře svůj obraz ve vodě. Okamžitě si uvědomila, jak směšný výraz jí dodává zmodralý obličej a nafouklé tváře, odhodila flétnu a předem proklela toho, kdo ji zvedne.
Nevinnou obětí tohoto prokletí se stal Marsyas. Zakopl o flétnu, a sotva ji přiložil ke rtům, začala hrát sama od sebe, jak se v ni probouzely vzpomínky na Athéninu hudbu. A Marsyas chodil po Frýgii v Kybelině průvodu a těšil nevzdělané rolníky. Vykřikovali, že ani sám Apollón by nemohl na svou lyru hrát lépe, a Marsyas byl tak hloupý, že jim neodporoval. To pochopitelně vzbudilo Apollónův hněv. Vyzval Marsya k soutěži, jejíž vítěz bude moci poraženého podle libosti potrestat. Marsyas souhlasil Apollón ustanovil jako porotu Múzy. Ukázalo se, že soutěž je velmi vyrovnaná. Múzy byly okouzleny oběma nástroji, až nakonec Apollón vykřikl na Marsya: „Zkus udělat se svým nástrojem to, co já s mým. Obrať ho nohama vzhůru a hraj a zároveň zpívej.“
To se s flétnou zcela jasně udělat nedalo, a Marsyas výzvy uposlechnout nemohl. Ale Apollón svou lyru obrátil a zpíval tak nádherně oslavné písně na olympské bohy, že Múzám nezbylo než vyslovit se v jeho prospěch. Potom se přes všechnu předstíranou líbeznost Apollón Marsyovi velmi krutě pomstil: zaživa ho stáhl z kůže a přibil ji na borovici (nebo, podle některých, na platan) nedaleko pramene řeky, která nyní nese satyrovo jméno.
Robert Graves: Řecké mýty I (21 Apollón)
Diodóros Sicilský: III 58-9; Hyginus: Báje 165; Apollodóros: I 4,2; Druhý vatikánský mytograf: 115; Plinius Starší: O Přírodě XVI 89
