Toto je můj příspěvek k autorskému čtení, které probělo dne 31. května 2006 v Trmalově vile ve Strašnicích. Téma tvorby bylo Zadní vchod. Oproti předchozím ročníkům se v tomto díle mém vysktují prvky dramatické.
[scéna je temná; v čele jeviště se nacházejí zavřené dveře; vážná, avšak jazzová a tajemná hudba uvádí scénu]Vrátila se tedy zpět. Prošla místem, jímž předtím přišla a jelikož bylo již světlo na chvilinku ulehla a pak jakoby se znovu probudila vstala vstříc dalšímu dni. [světlo ve dveřích zhasíná]
Další den utekl. Večer vypadal podobně jako ten předchozí. Když však ulehla. Hned mohla projít tím místem. [rozsvěcuje se světlo; dívka prochází] Učinila tak… Celou dobu dělala věci nemožné, věci které by jinak dělat nemohla. Zase létala, běhala, [ironicky] opět se poprvé setkala se svým milým…ale zacházela ještě dál. Potkala se s ním i podruhé. [] Vše si vychutnávala. Když byla plna, vrátila se zpět, prošla a na svém loži opět spočinula jen na několik okamžiků. [světlo zhasíná]
Takto se to opakovalo několikrát.
[pauza]
Klaply dveře. Věší kabát, klíče, zouvá lodičky. Rozpouští si vlasy a je vidět její nádherná šíje. Přišla z města časně ráno, po dlouhém flámu. Znavena lehla si na pohovku. „Na chvilku odpočinout a pak zase dál...“ Ale jen co se opřela, už se jí zase zmocňovala ta touha. [světlo se rozsvěcí] Touha duší vstát a jít k tajemnému vchodu. Chvíli odolávala. [pauza] Pak proběhla. A zase byla náramně svěží. Obdivovala se další schůzce se svým milým, světu, zpívala, celý svět patřil jenom jí. Zneklidňující pocit ji rychleji než dříve připomněl, že tady není doma. [do dveří si stoupne statný muž zády k publiku] Mířila tedy zpět. Když přišla ke vchodu, stál tam jakýsi statný muž. Nevšímala si ho, chtěla projít, teď, rychle už ani chvíli zde. Nenechal ji jít. Chvíli to opakovala. [dívka se snaží projít; muž se nehýbá; v momentě kdy chce dívka proklouznout o kousek dál, pouze se přesune] Muž byl neoblomný. Nakonec zklamaná a zničená vzdala. [dívka opět mizí ‚uvnitř‘]
Nezbývalo jí, než létat, odpočívat a dělat všechno možné, co mohla jen zde. Nemohla vejít zpět, domů… Dokonce si i představovala, že je doma. Ale hned jak myslela na něco jiného, představa se ztratila. A zase plavala, věšela kabát, běhala, milovala se a byla šťastná a patřil jí celý svět, dokud si nevzpomněla na domov. Stýskalo se jí. Zkusila to tedy znovu. Jiná cesta než projít není. Ale když tam bude muž, nepůjde to…
[pauza]
Přichází. [zevnitř jsou slyšet její spěšné kroky] Když je o něco blíže, vidí postavu vrhající stín. [hlava dívky se objeví za mužem] Opět zkouší proklouznout, ale opět se nedaří. Muž za to ani nemůže. Ale ona chce přeci projít! [pauza] Hledí na něho. Je jako z kamene. Že by byl tak necitlivý? [pauza; dívka hledí na muže] Udeří ho. Nic, muž se ani nehne. Vzdává se. [dívka se vrací dovnitř]
Nezbývalo jí, než létat, odpočívat a dělat všechno možné, co mohla jen zde. Nemohla vejít zpět, domů… Dokonce si i představovala, že je doma. Ale hned jak myslela na něco jiného, představa se ztratila. A zase plavala, věšela kabát, běhala, milovala se a byla šťastná a patřil jí celý svět, dokud si nevzpomněla na domov. Stýskalo se jí. Zkusila to tedy znovu. Jiná cesta než projít není. Ale když tam bude muž, nepůjde to…
[pauza]
Přichází. [zevnitř jsou slyšet její spěšné kroky] Když je o něco blíže, vidí postavu vrhající stín. [hlava dívky se objeví za mužem] Opět zkouší proklouznout, ale opět se nedaří. Muž za to ani nemůže. Ale ona chce přeci projít! [pauza] Hledí na něho. Je jako z kamene. Že by byl tak necitlivý? [pauza; dívka hledí na muže] Udeří ho. Nic, muž se ani nehne. Vzdává se. [dívka se vrací dovnitř]
[pauza]
[světlo zhasíná; muž znuděně a laxně promluví; kouká na hodinky] „A hele, svítá, půl sedmý – končí mi šichta…“ [zavírá dveře; odchází do publika] A tak se hrdinka této tragédie nikdy nedostala domů, jelikož nepřišla na tajemství slov „Za dní vchod“. Pohybuje se za hranicí reality, do níž vchod ústí patrně ještě dnes a vysnívá si svůj život tak, jako nikdo z nás…
[hudba v závěru je veselá]
[hudba v závěru je veselá]
