pondělí 22. května 2006

Dobro, zlo, systém , manipulace a obdiv

Přihodilo se mi cosi, co jsem nečekal. Vlastně ani nevím, odkud bych začal... ... ... ...Manipulace. Je to něco, co ve spojení s myšlením a chováním člověka vzbuzuje odpor. Nabíhá mi husí kůže, když to slyším. Mám chuť se bít. Vzepřít se.

Začalo to neškodnou hrou. Zkouškou, pobavením se, rozšířením si obzorů. Byl jsem pro - zajímavé libreto z doby nedávno minulé, jejíž vzdorovatele obdivuji a představitele tak zatracuji a nenávidím. Je asi dost silným slovem mluvit o nenávisti k někomu. Je to spíše nenávist k něčemu - nenávist k jistému systému. Přesto že zatracuji systém, obdivuji jeho vzdorovatele... Doba totality.

Během hry jsem něco zjistil. Možná jsem si to začal uvědomovat až později, ale to sdělení bylo šílené: ovládám schopnost manipulace. Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to velice nepříjemné. Co ale bylo mnohem horší byl moment, kdy jsem pochopil, že zlo má i další podobu. Podobu jejíž příčinou není zlo pro zlo. Podobu, která nestaví jen na faktu bezpříčinného zla. Podobu závsilou právě na tom, že někdo využívá schopnosti manipulace, aniž by si to uvědomoval, nebo o to usiloval. Působil jsem na lidi - byla to hra - tak dlouho dokud se nepoddali. Využíval jsem k tomu ruzných prostředků. V jednu chvíli mne to dokonce začalo bavit, naprosto jsem podlehl.

Kdy jsem ale naprosto natvrdo spadl na zem byla chvíle, kdy skupinka hráčů začala hru sabotovat. Prostě se otočili proti pravidlům. Pravidla byla nemorální, odporná, ale byla jasně daná. Když je porušili, mísily se ve mně pocity mnohé: jeden říkal, že mám důvod být rozčilen, jakožto někdo kdo hru vede, druhý, že nemám být rozčilen - sledovat a podporovat rozvoj jiného směru hry, jakožto někdo kdo hru vede, třetí mi říkal, a to bych podtrhnul - vždyť je to správné, budeme-li realisté, nejde o hru, ale o systém, jakým budu k dané situaci jako "hráč" přistupovat - a to mi najednou přišlo uplně báječné, báječné, že na to někdo přišel. Ale teď...další mi říká, jdi dál... Opět jsem se nevědomky naprosto vcítil do role již jsem zastupoval. A aniž bych to chtěl, zašel jsem za další roh. Když podvedli oni, podvedl jsem já. Byl jsem v pozici někoho, kdo hru vede, tím pádem jsem měl i jistý vliv v ohledu posunutí tématu, popř. urychlení hry, zakončení etc. a toho jsem využil.

Zdá se to divné, avšak zřejmé: podvedl jsem. Na druhé straně, je ta věc, že je "to" - tedy podovd - v kompetenci role, kterou jsem během hry hrál. To je něco, co mne tolik rozrušilo... Že jsem to zvládnul udělat, ačkoliv jsem to dělat nechtěl. Dělal jsem něco, o čem jsem byl bytosně přesvědčen, že je špatné. Konal jsem zlo. Bolelo to. Věděl jsem, že je to špatné. Moc špatné. Využíval jsem těch nejodpornějších metod: Jedné osobě jsem před ostatními, kteří s ní drželi, začel našeptávat do ouška, abych je rozdělil... Začalo to působit... Nervozita a nedůvěra na stranách jednotlivce i skupiny, nikdo nevěděl "kdo s kým peče"... Jedinec začal podléhat. Skupina podlehla. Nikdo nevěděl na čem je, prostředí na ostří nožů...

Těžké také bylo po skončení hry provést její reflexi, která probíhala stejně dlouho jako hra samotná. Bylo to neuvěřitelně náročně a situace byla velmi vypjatá. Vlastně ně. Nebyla, teď už ne. Jen já jsem byl pln emocí, které se ve mně nashromáždili během hry. Po celou dobu jsem nemohl říci ani slovo a když jsem se po notné době ke slovu dostal a měl něco říci, skoro jsem to před tolika lidmi nezvládl. Cítil jsem se velice špatně i po skončení reflexe, která mne nezbavila myšlenky, otevírající nové pohledy na dobu nedávno minulou. A to nejen mně, ale zřejmě všem zúčastněným, to bylo to jediné s čím jsem počítal. Vlastně jsem řekl že onu roli přijmu, protože jsem si předem neuvědomoval tento zpětnovazebný efekt působící i na někoho, kdo hru vede. Neuvědomoval jsem si náročnost tohoto úkolu. Možná jsem byl trochu hloupý a krátkozraký. Přesto jsem rád, že jsem si něco takového vyzkoušel, něco velmi cenného se dozvěděl a už nic podobného nebudu muset absolvovat - i když to je samozřejmě bláhová představa...

Až dnes jsem si uvědomil, že když budu zpětně hodnotit, nebyl to podvod, jistě že ne a ani já jsem nepodvedl. Naprosto schvaluji co hráči udělali. Vzdor proti systému. Vzdor proti systému, který tolik nenávidím. Oni jsou totiž Ti, které obdivuji...

čtvrtek 18. května 2006

Spirituál 5

20. duben 2006, "Kulturní Centum '12' " v modřanských končinách, 19.30hod. Uznávám, je to již nějaká chvíle za námi, ale mám za to, že sdělení je nadčasové: dusno, těsno, vedro. Po chvilce se vpředu na podiu objevuje partička osob. Mezi nimi Jiří Tichota (6 strun. kytara, uměl. vedoucí, loutna, aranžování, textování, pomocné zvuky), Jiří Cerha (zpěv, perkuse, skladba, aranžování), Zdenka Tichotová (zpěv, perkuse), Irena Budweiserová (zpěv, perkuse), Jiří Holoubek (zpěv, 12 strun. kytara, flétna) a Dušan Vančura (zpěv, kontrabas). Jsou to oni - Spirituál Kvintet v šesti...

Rozjíždějí se něčím lehce vokálním, přidávají se strunné. Publikum čítá ve svých řadách různorodé věky posluchačů - od těch nejmladších, až po ty nejstarší. Všichni se zajíkají - jednak napětím co přijde, druhak horším vzduchem, jehož příčinou je podle všeho Irena Budweiserová, kteréžto hlas si nerozumí s klimatizací (i když oba dva umějí dělat pořádný 'rachot'). Mezi písničkami slyšíme volně plynoucí rozhovory a žerty - je vidět snaha zapojení všech členů skupiny, ale nejvýraznějšími jsou Jiří Tichota a Dušan Vančura. Oba dva mistrně ovládají bavení publika a to především postupným nabalování obsahu vtipných komentářů ke kterým se vracejí, ale i výběrem témat. V dějové linii komentování je cítit gradace a tak odkazování se na předchozí rozhovory působí velice zajímavě. Na druhou stranu mám pocit, jako by se vše odehrávalo dle nějaké knihy: nemám na mysli, že by byl předem nacvičený scénář, ale spíše že jde o striktně dodržovaný systém, který funguje a "umí zaujmout".

S hudbou je to velice podobné. Naprosto vyvážená a připravená kompozice obsahové linie koncertu není k přehlédnutí. Je to až příliš dokonalé. Člověka ale zaujme především dynamika, které se objevuje v jednotlivých písních - bez ní by se mohlo stát, že posluchač klidně zadříme. Ale právě proto, vás probudí třeba Jirka Holoubek, který z ničeho nic, kde se vzala tu se vzala, má v rukou flétnu, kterou při rychlém, vhodném a nečekaném nasazení naprosto dokonale trefí, co se snaží zasáhnout - posluchače...

Z toho plyne, že po stránce hudební mne koncert převelmi zaujal... Jsou to prostě těžké váhy. Je pravdou, že Spirituál kvintet zažil již mnohé a každé období různých zpěváků bylo něčím jedinečné. Stejně tak je toto. Jak jsem již předeslal, koncert jako takový mi nevyhovoval příliš - spíše méně. Přesto však věřím, že tato mně nevyhovující forma se do budoucna jistě změní a třeba se trefí stejně jako někteří spirituálové zrovna do toho, jak by se to líbilo práve mně. A když ne? Pak už mi zbývá jen vyčkávat nové krve, jakou byl v současné době právě Jirka Holoubek a čekat na další, nové období skvělého muzicírování v novém kabátu...

Oficiální web skupiny Spirituál Kvintet
Oficiální web p. o. Kulturní Centum '12'

úterý 2. května 2006

Diář na drátu

Už je tomu tak: Googlemanie... Je to cosi, co produkuje všude se rozmáchající Google. Začal obyčejným vyhledávačem, který si ale časem vydobyl jisté místo na internetu. Featurek které nabízejí je čím dál více (patrně díky projektům, na kterých může v rámci své pracovní doby pracovat každý zaměstnanec a nejsou nikterak omezeny zadáním - tedy kromě toho, že výstup musí být u Googlu - a dostane za ně zaplaceno) a tak se časem objevují různé typy služeb. Co ale můžeme vidět u internetového přístavu kam se lidé vrací, tedy u portálu tohoto rozmachu, je věc přinejmenším zajímavá.

Chytré to marketingové tahy, které neumožňovaly užívaní mailu komukoliv. Nemáte pozvánku, nemáte Gmail. Mezi lidmi, kteří počítačům "rozumí" se roznášelo, jaká že kvalita se tu objevuje. Všichni byli nadšeni prostorem, který mohou využívat, uživatelským rozhraním, které po čase začínají přebírat i české servery a cenou 0,- Kč, ale vytváření reklamy. Opravdu? Divíte se? Žádnými viditelnými bilboardy, nebo reklamními maily, ale šuškandou. Šuškandou každý kdo měl cokoliv dočinění se slovem co začíná na velké G přispíval k propagaci Googlu. Popularitu si brouzdál vydobyl právě díky jakési uzavřené komunitě programátorů - testerů - kteří mohli pozvánky posílat dál a dál... Tato skupina samozřejmě působila elitně a tak se do ní chtěl dostat každý. Dnes už každý uživatel Gmailu může poslat 99 pozvánek.

Kvalita služeb nejen mailových se začala zvedat, objevily se blogy, mailové konference a, a, a... Následovaly také různé aféry ohledně selektování obsahu v různých zemích (viz. Čína a lidská práva? nebo Zalepené huby, aneb o čem se ani na internetu nepíše). To co přišlo teď je ale opravdu dechvyrážející: kalendář, který můžete sdílet se světem. Neztrácíte čas domlouváním schůzek - prostě zadáte kdy, kde a s kým a čekáte, zda kolegovi termín vyhovuje (velice líbivě toto popisuje Miloš Čermák ve svém "Notebooku" v Reflexu 17/2006). Je to jistě veliký krok, ale kam se to posouváme? Válčil jsem dlouho s tím, zda se na něco takového alespoň podívat a když, tak takovým způsobem, abych nepodlehnul nátlaku "komunity" a jakési vizáže, či image...

Podíval jsem se. Hodnotil jsem. Snad jsem nepodlehnul. Přesto přeze všechno jsem se rozhodl si svůj diář vytvořit: za nějakou dobu toto jistě okruh několika spolupracovníků bude využívat a mně i jim to ušetří mnoho času. A když ne, pak kalendář přestanu používat. A když ani to ne, tak někdo mých dat zneužije, jelikož je samozřejmě poskytuji někomu třetímu, a já konečně zase pochopím, že papír a tužka nebude nahrazena ani mým kapesním Palmem s externí rozkládací klávesnicí, ani mobilem či něčím jiným, nýbrž si uchová svoje kouzlo a účelnost díky své jednoduchosti i přes četné překážky...

KeekStudio diář

čtvrtek 27. dubna 2006

Marsyas a Apollón

Na zpívání "Tres Kamenos hrajó muzikos" jsme řešili problematiku písně Marsyas a Apollón od skupiny Marsyas. Zde je výklad obsahu prostřednictvím řecké mytologie, respektive knihy Řecké mýty I.

Když Apollón potom zabil satyra Marsya, vyznavače bohyně Kybelé. Stalo se to tak. Jednou vyrobila Athéna dvojitou flétnu z jeleních kostí a hrála na ni při hostině bohů. Nejdřív nechápala, proč se Héra a Afrodita tiše smějí do dlaní, když se zdálo, že ostatní bohy její hudba těší. Vyhledala tedy samotu ve frýžském háji, sedla si s flétnou u potoka a pozorovala při hře svůj obraz ve vodě. Okamžitě si uvědomila, jak směšný výraz jí dodává zmodralý obličej a nafouklé tváře, odhodila flétnu a předem proklela toho, kdo ji zvedne.

Nevinnou obětí tohoto prokletí se stal Marsyas. Zakopl o flétnu, a sotva ji přiložil ke rtům, začala hrát sama od sebe, jak se v ni probouzely vzpomínky na Athéninu hudbu. A Marsyas chodil po Frýgii v Kybelině průvodu a těšil nevzdělané rolníky. Vykřikovali, že ani sám Apollón by nemohl na svou lyru hrát lépe, a Marsyas byl tak hloupý, že jim neodporoval. To pochopitelně vzbudilo Apollónův hněv. Vyzval Marsya k soutěži, jejíž vítěz bude moci poraženého podle libosti potrestat. Marsyas souhlasil Apollón ustanovil jako porotu Múzy. Ukázalo se, že soutěž je velmi vyrovnaná. Múzy byly okouzleny oběma nástroji, až nakonec Apollón vykřikl na Marsya: „Zkus udělat se svým nástrojem to, co já s mým. Obrať ho nohama vzhůru a hraj a zároveň zpívej.“

To se s flétnou zcela jasně udělat nedalo, a Marsyas výzvy uposlechnout nemohl. Ale Apollón svou lyru obrátil a zpíval tak nádherně oslavné písně na olympské bohy, že Múzám nezbylo než vyslovit se v jeho prospěch. Potom se přes všechnu předstíranou líbeznost Apollón Marsyovi velmi krutě pomstil: zaživa ho stáhl z kůže a přibil ji na borovici (nebo, podle někt­erých, na platan) nedaleko pramene řeky, která nyní nese satyrovo jméno.

Robert Graves: Řecké mýty I (21 Apollón)

Diodóros Sicilský: III 58-9; Hyginus: Báje 165; Apollodóros: I 4,2; Druhý vatikánský mytograf: 115; Plinius Starší: O Přírodě XVI 89

úterý 25. dubna 2006

REPORT: Tres Kamenos hrajó muzikos

"Jarní koncert skupiny Tři Balvany na mateřské scéně ve Vršovicích..." uvádí svou reportáž Vladimír Ptáček... Popisuje průběh koncertu z 24. 4. 2006, ale stranou nezůstává ani repertoár skupiny a potenciální repertoár skupiny, k nahlédnutí dává dvě videa a přehršel fotgrafií.

Recenze na roveri.wulf.cz
Více informací na trikaminky.bpparket.cz

čtvrtek 20. dubna 2006

Fotografie

Ve Photothece naleznete nové fotografie. Jedná se o projekt Kniha a obrázky z procházky horami severní Moravy a Slezka ve dny Velikonoční. Snad se brzy objeví i nějaký ten mou rukou sepsaný a prožitý místopis...

středa 12. dubna 2006

Uzavření blogu

Zpravidla poslední výkřik před "smrtí" blogisty bývá článek o tom, že "to nestíhá, ale že se to v budoucnu zlepší..." Jasně - nestíhám - projekty se mne valí ze všech stran, článků rozpracovaných na desítky, dalších několik desítek námětů a nápadů uložených tam - vzadu - a popsaných po papírcích, zápisníčcích a bločcích. Chybí kuráž? Chybí tam něco, co by bylo poslední kapkou, poslední hvězdou v souhvězdí? Ano, obé, ale také chybí čas.

Často se mi stává, že napíši článek. Někdy celý, někdy jen část, ale nechám ho odpočinou - uležet. Někdy jeden, někdy dva dny, někdy rok. Článek zraje, zušlechťuje se a nebo jen odpočívá. Většinou mám po napsání jasno: je to tak - znám "všechny" pohledy na věc. Ale přihodí se, patrně díky mávnutí motýlího křídla na jihu Provance, že článek se rozleží v mé mysli a nechá objevovat své nové obzory. A pak jej již nemohu publikovat - není hotov. A tak vzniká nedohledný zástup myšlenek a článků.

Kdy ale člověk nejvíce má chuť psát? Má osoba vnímá toto zpravidla ve dvou případech: tím prvním je, když z okolí dostává nesčetné množství podnětů - tedy když je velice zatížena a je časově omezena; tím druhým, méně běžným, je stav bez jakýchkoliv povinností a závazků - tedy čas, kdy není žádného omezení a je možnost pohroužení se do sebe sama, možnost přemýšlení - to je také zdrojem mnoha podnětů. Bohu žel ani v jednom z případů není prostor na to, myšlenky nechat vyjít napovrch, tedy výřečněji, publikovat. Buď je času nedostatek kvůli "nutnosti" věnování se ostatním "záležitostem", či naprostý dostatek, který nastává ve chvílích samoty, klidu, někdy v prostředí hor, či přírody, někdy ve ztracení se v sobě sama při vysokých horečkách, jindy ve ztracení velkoměstem... Ani toto ale nedává příležitost alespoň mihnutí se písmenek před zraky ostatních - čas je určen k přemítání toho, na co jindy není čas - nelze se od toho odtrhnout "přízemním" zaznamenáváním myšlenek... Moment, kdy člověk má "tak normálně na starosti" - je-li člověk někdy v takovém stavu, čehož absence možná může být příčinnou neúspěchu - je podle mne asi nejméně plodným, oproti zmíněnému "náročnému" období, kdy je člověk nucen tak jako tak ukrajovat jednou za čas z ostatních koláčků, méně, či více vypečených, malý dílek a přidávat ho jinam, kde se zužitkuje i za cenu toho, že na místě prvním bude chybět.

Nicméně se jistě nechystám psát samoúčelně články jen z důvodu, aby se na blogu udržela stálá návštěvnost, či něco v tomto duchu... Tento přízemní styl mne příliš neláká - spíše leká. A když se mne někdo zeptá, proč jsem vzhůru až do noci, není to vždy jen kvůli nekončícím "povinnostem", ale i pro moje malé radosti: psaní.

Přes tuto drobnokresebnou polemiku k cíli: "...uzavření blogu? Ani náhodou... je to tak - nestíhám ale v budoucnu se to jistě zlepší..."


pro tu, které se stýská po mých písmenkách...

neděle 26. března 2006

The Chelsea girls

Andy Warhole / USA / 1966 / 210 min.

V rámci FEBIO FESTu jsem navštívil v Ponrepu film Dívky z hotelu Chelsea. Asi si netroufnu tento "film" Andyho Warhola o dvou obrazech promítaný na jedno plátno vedle sebe řádně recenzovat, takže jen krátce:

Warholovy filmy se podílely na kulturních změnách stylistického novátorství a pomáhaly přenést underground z podzemí na denní světlo. Tím, že do svých filmů postupně zařadil strukturovanější vyprávěcí postupy vedle detabuizace homosexuality a erotismu, oslovil širší publikum.

Dívky z hotelu Chelsea byly distribuovány komerčně a vyvolaly mimořádný zájem sdělovacích prostředků. Jeho ,,superstars“ - křiklavě nápadná Edie Sedgwicková, tajemně krásná Nico a Joe Dalessandro, Ondine ve věčném amfetaminovém opojení, či neustále zfetovaná Viva, vyprávějící dokola anekdoty ze svého katolického dětství – byly na plátně zvizualizovány beze střihu, jako dva obrazy běžící vedle sebe, nezávislé na sobě navzájem. Takovýchto nezávislých obrazů - tedy dějů - měla 3 a půlhodinová podívaná jedenáct. Opravdu prima zacloumání: více než polovina diváku se v průběhu "filmu" vytrácela - tomu se říká avantgarda...

anotace na Febiofest.cz
rozbor díla

pondělí 20. března 2006

Novinky ve Tractothece

V Tractothece naleznete ke stažení další zpracovaná témata Sebevraždy mladistvých a Dramatická výchova

středa 8. března 2006

Návštěva 'kina'

Včera jsem se chtěl vypravit na film Taimagurská babička, který v rámci festivalu Jeden svět dávali v promítacím sále Národního filového archívu, v mém oblíbeném kině Ponrepo. Film začínal v děvět hodin a protože jsem si říkal, že i přesto, že do tohoto kina chodí lidí málo, mohlo by dnes být plno a tak jsem přišel již o půl deváté. Když jsem s průkazkou zamával před okénkem ozvalo se, že jsou již veškeré akreditace ta tam, ty pro hosty nelze použít a že lístky už také nejsou. Škoda, že jsem se nestihl dostat na vernisáž tohoto projektu, která probíhala jedno pondělí v Langhansu, jistě by mi to zajistilo bezproblémový vstup. Jelikož jsem si ale říkal, že akreditaci pro hosty nepotřebuji, nijak jsem to neřešil.

Zkoušel jsem tedy ještě svým šarmem okouzli pokladní. Okouzlit se nechala, ale chovala se chladně, neoblomně a důležitě. Řekl jsem si, že tady asi kvítí nepokvete. Vydal jsem se tedy na cestu k promítacímu sálu. Tam již několik lidí postávalo a u hlavního vchodu pouštěla návštěvníky dovnitř kamarádka té paní v pokladně.

Chytli jsme za kliku
Nešel jsem sám - teď jsme byli již dva, posávali jsme kolem a čekali na smilování, jelikož já ten film chtěl za každou cenu vidět. Kolem procházeli novináři s platnou akreditací... Bylo mi do breku, že jsem ji nevyzvednul. Vejít do sálu se dá několika dveřmi (v jedné chodbě, která může mít asi 10 metrů je velkých dvoj-dveří myslím pět) a tak jsme zkusili ty co jsme měli nejblíže. Asi jsem ani nepomýšlel na to, že by mohly být otevřené. Připadal jsem si jak nějaký lump, nějaký záškolák, který se v době kdy by neměl - a ješě k tomu zadarmo - snaží dostat na nepřístupný film, kde se ve dvou hodinách jednou ukáže část ženského ňadra. Ale nic takového se nekonalo. Každopádně ta představa byla velice vzrušující, připadal jsem si jako "hrec" mající roli v nějakém dětském filmu. Ještě jsem se nikdy nepokoušel takto pokoutně někam dostat, vždy jsem to zvládl jinými prostředky - řečí. Když jsme chytili za kliku, dveře byly opravdu otevřené...

Na vzdory báječné představě a pocitu vzrušení toho, že nás někdo lapí jsme se rozhodli, že to nemůžeme udělat. Vždyť vpředu stojí přeci taková milá starší paní... Kamarádka té nahoře! Navrhnul jsem ještě hcvíli vytrvat a čekat. Prohlíželi jsme si plakáty kolem - některé velmi pěkné, některé lecos pamatující. A tu kolem proběhla slečna, která nebyla z ponrepa - tedy to patrně nebyla kamarádka paní u pokladny a paní u vchodu - ale zástupce projektu Jeden svět. Měla na starosti promítání v tomto kině. Bylo by nevhodné udeřit ihned a tak jsme stále vyčkávali a pomalu se přibližovali ke vchodu. Tu se znovu objevila ona slečna a už byla zase pryč...

Chvíle čekání střídá otevírání úvěrového účtu v protekční bance oné slečny. Možná, že spíše ona provedla vklad u mně: pustila nás dovnitř. Teď bude čekat, zda se jí investice vyplatila a jednou, jednou se jí vše i s úroky vrátí. Já jí to rozhodně nezapomenu.

Uvnitř si sedáme na židle které stojí stranou a chystáme se sledovat film. Začíná tradičně o něco později a dalších 15 minut běží reklamy na dobročinné spolky, sdružení a filmy (a také jedno pivo). Pak film začíná a přeruší ho po nějaké době rozsvícení světel a zvolání: "Neodcházejte - né - počekjte - to je šestnáctka, tak musíme vyměnit kotouč...."

Nejvyšší cena
Pokud jde o festival upozorňující na lidská práva, přijde mi velice zajímavé a poučné, aby si v jeho rámci mohl každý návštěvník vyzkoušet podobný "work-shop", jakým jsme prošli my. Sice to asi žádný z pořadatelů nazamýšlel, ale atraktivitě to značně přidalo. Co jsem ale pominul je fakt, že v sále bylo ještě několik míst volných. Takže jako obyčejný pěšák? Nemůžu takovýto film shlédnout. A že za tu dobu, kterou jsem se tvářil "nenápadně" jich poslali domů desítky... Bohužel téměř jediné co v "dnešním světe" má hodnotu jsou konexe a informace (které jsou mmj. nejobchodovanější komoditou 21. stol).