čtvrtek 3. listopadu 2005

Návleky

Ať už je název příspěvku jakkoliv prozaický, dnes jsem si vzpomněl na jednu událost z letošního času velikonočního: vydal jsem se na putování po horách. Útočiště mi poskytnul Národní park Šumava. Když jsem se chystal, chtěl jsem si s sebou vzít návleky, ale nemohl jsem je najít. Až později jsem si uvědomil, že jsem je půjčil jednomu příteli. Šumava pod sněhem - opravdu nádhera. Sněhu po pas. Jsem mokrý, je mi zima, ale je mi krásně. Večer ulehám pod borovicí. Pod borovicí poutníků, ale o tom až jindy. Když večer za soumraku sedím téměř nahý na spacáku hledím na krajinu, kterou ozařuje měsíc. Všude klid. Teplý vzduch vane, pode mnou více jak metr sněhu...
Ráno vstávám časně s hlasy ptáků. Těším se tomu, že toho mnoho stihnu. Snídám až po několika kilometrech na slunném kameni uprostřed lesa. Cítím se jako král. Když jsem si mazal bochánek máslem a připíjel čerstvě umletou kávu, vzpomněl jsem na ty, s nimiž se mám v některý z dalších dní sejít. Napsal jsem:


Návleky jsem hledal marně,
cítím se jak na plovárně.
Kalhoty mám po kolena mokré,
je mi zima, ty jeden lotre!

Co však možná zachránit Tě může,
od zarývající se rány do Tvé kůže?
Přivez litr rumu a nebo vodky
a nezapomeň čisté spodky.
A nebo místo toho návlek jeden,
jinak potáhnem se domů s vředem...

Nesplníš-li moje požadavky,
sjednej aspoň náhradu,
jinak zapomeň na ňáké vdavky,
nebo přijdeš o hlavu...


Máš však štěstí, milý brachu.
Sedě na rozcestí, slunce pasu.

A pak?

Náhlé zvěsti: v sluncejasu,
bochánek a čerstvá káva přivedou mne zpátky ke cti...


věnováno Štěpánu Urbánkovi

úterý 25. října 2005

Náročný víkend

Rozhodl jsem se a zatoužil jsem po tom, vyrazit někam ven. Do přírody. Patrně poslední listopadový víkend. Zkusil jsem obvolat několik přátel a nakonec se se mnou jeden odvážlivec vydal.

V rukou třímám pana Nevrlého. Chvály Zadní země nás budou doprovázet celé putování... Pro toho, kdo neví kde "Zadní země" leží, jde o Labské pískovce, Šluknovský výběžek, hranice s Německem. Procházíme našimi končinami a dálemi "cizích" sousedních krajů, když si sem tam přeskakujeme přes pomyslné dělítko na mapě. Je opravdu nádherně. Místy sice mnoho túristů, ale kraj mi naprosto učaroval.

Hledáme vodu, ale nemůžeme ji nalézt. Jsme někde v druhém pásmu Národního parku České Švýcarsko. Je večer. Zpěv ptáků se nese po kopcích a šelest listí mu přizvukuje. Náhle zaslechnu dobře známý zvuk. A zrovna ve chvíli, kdy jsme se chystali si najít podle knihy místečko k přenocování: dvojitý skalní převis zvaný Ludwiksloch - Ludvíkův brloh. Za zády se nám objevý vůz správy NP.

"Dobrej den, kampak, kampak? No vidím že jste na těžko, takže si nebudeme nic vykládat...."
Pan ochranář byl moc hodný: vysvětlil nám vše důkladně, kde je první zóna, že se do ní smí jen po značených a že jsme jen kousek od jejího počátku, a tak dále, a tak dále... Když se zmíním o knize pana Nevrlého, je vše jasné: "Jo, tak to tady hledám marně už čtyřicet let. A nikde nic, je to zajímavý..."

Ke konci sáhodlouhého rozhovoru nám doporučil, vzhledem k zákazu nocování v NP, ho opusit i když už je šest hodin. Jistě mohli bychom se schoval do prvního lesíku, ale řekl jsem, že půjdeme...

Už teď jsme měli celý den za sebou, v tlapkách kilometry lesů, soutěsek úžlabin, klesání a stoupání... A teď ještě narychlo ven z parku. A takový "kousek"...

Do nejbližší vesnice dorážíme za tmy. V tom se vedle nás zastaví opět ten samý vůz a chválí naší rychlou chůzi, vzhledem k denní dálce. Ale přesto: než tu přespat pak se vracet zase zpět do rezervace se nám nechce. Zkusíme spojení do Prahy. Nic. Tak tedy stopem. Nohy nás bolí, ze starých bot otlačené paty. Nejdříve se dostáváme na hlavní tah směrem na Děčín. Tam pak dlouhé dvě hodiny stopujme. Nakonec nám zastaví mladá slečna, která jede sama. Bohužel jen do vedlejší vesnice. Stejně tak jako mladík, který zastavil chvilinku po ní. Zkoušíme tedy znovu vlak, ale nic.

Když se občerstvíme, vydáme se hledat místo k noclehu, abychom mohli ráno vstát a odjet první vlakem ještě před sluncesvítáním. V lesíku, kde jsme si chystali ustlat zřejmě znepokojujeme majitele psa z nedaleké chatky, který nás prozradí. Než abychom dostali kulku do zad, nebo abychom byli oslněni svitem baterky, odebíráme se k ústupu.

Na druhé straně od nádraží, kousek za výhybkou na severozápad a severovýchod se ukládáme v měkké trávě pod širým nebem.

V noci nás budí déšť a tak si rychle stavíme přístřešek. Když je hotovo zjišťujeme, že je skoro čas na vstávání. Na chvíli zalehneme, ale pak přeci jen balíme... Šraňky už padají. Máme jště pár minut. Na zádech batoh, přes rameno brašnu, narychlo v ruce spacák a malý ručník jež jsem našel na poslední chvíli ležet v trávě. Děkuji za něj...

Běžíme na vlak. Už ho slyším z poza mých zad. Přidávám do svého běhu na špičkách. Nohy bolí. V tom škobrtnu o jeden pražec. Letím vzduchem. Najednou ležím na zemi, hlavu opřenou o kolejnici a vlak projíždí kolem. Doslova sesbítám vše co ze men zbylo a pokouším se znovu dostat do běhu. Moc to nejde, mám zničené levé koleno a nebýt toho ručníku, který jsem náhodou vložil mezi bradu a kolejnici, asi bych měl o pár zubů méně.

Pohled na nás musel být asi vskutku imposantní. Dva blázni spící na nádraží běží za tmy na první ranní vlak. Stihli jsme ho...

Nevím, dza to bylo vzrušující, ale myslím, že pokud bych chtěl jezdit s přátely na podobné putování, asi se mnou už nikdy nikdo nepojedee....

úterý 18. října 2005

Zvrat nehrozí...možná...

Tento týden se v Respektu objevil článek, který mne velmi oslovil: jde o článek Marka Švehly Zvrat nehrozí, možná. Opravdu mne zaujal. Jde o rozhovor s američanem Ericem Bestem, v Česku žijícím novinářem, komentátorem, sofistou... Podtitul článku zní "S Ericem Bestem o české svobodě, Paroubkově nechápavosti a výhře matky přírody". Jeho reakce jsou vskutku zaujímavé a mně velice blízké. Asi by se mi líbilo umět odpovídat na otázky tak přímě jako on. Je to prostě obraz člověka, který koresponduje s morálním jednáním tak, jak si ho já představuji. Především ta rozhodnost a odhodlanost je v našich končinách vzácná.. Vím není zdejší a ani chamtivý, nebo egoistický jako čech, ale třeba jednou, za několik let nebo desítek let to tu bude vypadat podle našich představ...


Zde je odkaz na web Respektu, kde dříve byli k přečtení články on-line. Nyní však musíte mít roční předplatné, abyste měli ke článku přístup. Nemáte-li tedy účet u respekt.inway.cz asi vám nezbude nic jiného, než si koupit v tištěné podobě noviny...

Respekt 42/2005 Zvrat nehrozí, možná

pondělí 10. října 2005

Podzimní čas

Stojím na pražské zastávce. Slunko mi svítí do tváře. Vítr vane. Je to vítr nesoucí s sebou barvy i tvary podzimu. Jeho vůně je ořechově nasládlá. Vypadá to na poslední víkend léta. Nebo první podzimu? Nevím, ale bude to nádhera…

Teď jsem uprostřed plání vedoucí odněkud někam. Přede mnou i za mnou dálka, vlevo i vpravo nekonečno. A je tak nádherně. Cítím se opravdu svobodný. Jít tam, či tam… Kam jen si oko nebo srdce zamane, tam mne nohy ponesou.

Maršíkov. Starý kostel celý ze dřeva. Kdysi bez jediného hřebu. Dnes však mu pomáhají stát a jsou mu oporou. Škoda, ale kostel je přesto krásný. Jen skrze dřevěné mřížoví hledím dovnitř: zemi tvoří staré, velké, rustikální, jen málo opracované kameny. Na ně skrze dřevěné lavice prosvítává slunko. Barokní světlo, řekl by klasik. Vše vypadá skromně, ale přesto živě a v žádném případě chudě. Člověk má hned lepší náladu když to vidí.

Velké Losiny. Krásný zámek nesoucí vrypy dlouhé doby. Povětšinou renesanční prvky, ale semtam se objeví i něco jiného. Vše nahání trochu hrůzu, když si představím, kolik žen zde trpělo v době velkých Čarodějnických procesů. Dle knih, kterými jsem listoval, to byla asi stovka duší. Mráz mi přechází po zádech…

Údolí Desné. Ruční papírna ve Velkých Losinách. Snad jako jediná na našem území vyrábějící bez ustání ruční papír již od sklonku 16. století. O papír se tu opravdu starají s láskou. Vždyť byť jedinému listu se dostane pozornost třiceti rukou, kterým mám možnost nahlédnout pod prstíky. Každý se stará o list zatím nehotového papíru jak nejlépe dovede. Umění, využívané k umění. Grafici, hudebníci, ale i spisovatelé se stejnou odhodlaností a respektem zdobí papír svými značkami. I zkušenosti, které čiší z očí „papírníkům“ jsou pozoruhodné. Báječné. Jsem rád, že něco takového u nás opravdu „je“.

Lázně. Ať jsem tu a nebo tam, v tomto kraji je to samá lázeň a vlnka. Zřejmě aby si „pánové“ zdejších končin mohly špendýrovat nejen nad úchvatnou krajinou, ale i nad teplou vodou zahřívající jim nožky. Nakonec proč ne. Je to příjemné…

Mířím na sever. Vychutnávám okolní rovinu. Najednou z ničeho nic se přede mnou objeví. Nadechuji se a cítím ten vlahý, čerstvý vzduch vanoucí ze severu. Mám zase pocit toho, jak jen jsem malý a nicotný… Vůbec jsem to tak náhle nečekal. Najednou se objevily. Hory. Ve svých podzimních barvách vypadají něžné tvary opravdu kouzelně. Prostě podzim jak se sluší. Nemůžu se vynadívat. Naštěstí není spěchu.

Červenohorské sedlo. 1013 metrů nad mořem asi 260km od matičky Prahy. Rozhled do širé dálky. Křivky kopečků a hor dramatizuje zapadající slunko a jejich siluety v oparu jsou teď pány kraje. Společně s chladem se hlásí o večerní, dnes poslední slovo.


Neskutečně krásný čas. Již dlouho jsem necítil to, co po této cestě. Plný sil, radosti a odhodlání se vracím zpět. Ale vím že bude příště. Už teď se těším. A nestihnu-li to, pak už mne čeká úchvatná a mocná zima. Naviděnou…

pátek 7. října 2005

Tři Kamínky zase v Praze...

Tři Kamínky pořádají 18. 10. 2005 další koncert. Pozvánka je na jejich webu. Uvidíme se?

pondělí 3. října 2005

Báječný večer

Vítr mi fouká do tváře. Boty jsou vlhké. Ramena unavená. Takový správný večer po návratu z přírody a ještě k tomu je to večer podzimní, který se probouzí ze svého letního spánku... Barvy, chlad, tvary, vlhko...

Nejlepší příležitost na to, setkat se s přáteli. Vlastně si tu příležitost jen hledáme: příležitostí by mohlo být cokoli, kdyby se nám to hodilo, ale dnes jsem to cítil - bude to naplňující a osvěžují setkání s blízkými přáteli. Sedíme okolo stolu jedné kavárny a náramně se bavíme. Tu o tom co je, tu o tom co bylo, ale i o tom co bude. Pronikavá vůně kávy se vznáší ve vzduchu, a tak společně s hudbou dělají kavárnu kavárnou. Pánská jízda. Už chybí jen whisky a kubánské doutníky, k čemuž má ale každý z nás dostatečný odstup. Hrubé hlasy pánů vyruší postava ženy. Mladé ženy. Přistoupí a táže se mne, ovládám-li hru na kytaru. Odvětím, že jen trochu a pohédnu jí do očí. Ani si přitom nevšimnu, že třímá v ruce onen hudební nástroj. Když ho zahlédnu, zalekám se, že mne snad chce požádat, abych teď, na místě zahrál, ale nic neříkám.

"Chic jí dát někomu, kdo na ni bude hrát..." Udiven hledím.
"A to jen tak?", zeptal jsem se, když jsem si úvědomil o co jde. Proč? Běhalo mi hlavou proč ji chce někomu dát? Nádherná kytara se zvukem, o kterém jsem v té chvíli neměl ani tuchy.
"A co za ní chcete?"
"Nic, jen ji chci dát někomu, kdo na ni bude hrát", opakovala... Pořád jsem tomu nerozuměl a nějak nevěřil. Mám pocit, že jsem se zeptal i něco ve smyslu proč, ale odpovědi se mi nedostlao. Jeden z mých přátel prohodil něco o bazaru a o hromadě peněz a tak slečna řekla, že neví, když pohlíží na mé přáte, zda si to ještě nerozmyslí. Celé se to seběhlo dost rychle... Najednou jsem měl kytaru v ruce a nevěděl jak se odvděčit.

Hledal jsem v batohu mezi svými poklady, ale nenašel jsem co jsem hledal. Tak ji alespoň pozveme na náš koncert. Báječná myšlenka. Dáme se tedy do toho: kdy, kde, v kolik? Ne to se nehodí tak jindy. Konečně se shodujeme všichni. Tvoříme pozvánku, kterou podepisujeme a pak ji předávám slečně sedící u vedlejšího stolu. Snad přijde.

Je to zvláštní: jakoby v sobě ten nástroj třímal něco...něco jako vzpomínku. Dlouhá, zlatozelená, károvaná šlajfa taky asi není ozdobou jen tak. Trochu mne děsí představa vzpomínky na něco smutného, těžkého, bolestného... Na chvilku mne také napadne jaká je to náhoda: moje kytara je rozbitá. Přemítám, zda jsem se o tom předtím nezmínil. Nevybavuji si to. Nejspíš ne. Nebo to nebyla náhoda, ani osud, ale něco promyšleného? Nevím, ale kytara hraje opravdu nádherně, mocně a naprosto rozhodně. Mám z toho smíšené pocity, ale po prožitém večeru naprosto báječnou náladu. Děkuji, slečno...

pondělí 26. září 2005

Web "Postavme školu v Africe"

Dnes jsem rozeběhnul nový web projektu Postavme školu v Africe. Je na http://www.skolavafrice.cz Pokud možno uvádějte do všech materiálů souvisejících se sbírkou tuto adresu. Jde o další prostředek pro komunikaci s veřejností. Snad se bude líbit a najdete na něm vše co potřebujete, nebo chcete vědět.... Když budete mít jakékoliv připomínky, nápady, nebo náměty neváhejte mi je poslat.

středa 21. září 2005

REPORT: Etiopské příběhy

Náprstkovo muzeum na Betlémském náměstí. Večer se šeří a uvnitř přízemního sálu se cosi chystá. Na dvoře se pomalu začínají scházet mladí lidé. Po chvíli je jich tu bezmála 50 a trochu nervózně postávají a čekají, co bude. Pojednou je slyšet sílící bubny a africké rytmy, které nás zvou dovnitř. Dav se začíná hrnout skrz chodbu do prvního přízemního sálu proti schodišti. Sál nevypadá zrovna používaně, na zdech jsou ocelová lana s háčky určenými k zavěšení obrazů, před okny stojí řada paravanů pokrytých látkou. Tmu deroucí se zvenku odhání bezpočet kuželů světla vrhaných lampičkami stojícími podél zdí. Dav rychle obsazuje oprýskaná sedadla známého architekta. Zvenku kdosi přináší ještě několik laviček, míst není dost. Stále přichází další lidé, je jich tu už okolo stovky...

V čele sálu pod promítací stěnou vyhrává trojice bubeníků ze skupiny TiDiTaDe. Etnická hudba snad inspirovaná africkými rytmy duní sálem a vyzývá k pohybu. Po doznění přichází kluk v černém triku se stylizací žirafy - mají je všichni pořadatelé. Jmenuje se Lupen a vlastní mobilní telefon, osobní počítač a kdoví co ještě. Alespoň toliko o sobě řekl na uvítanou. Co tím asi sleduje, nikdo netuší. Představuje bubeníky a po pár slovech zase mizí. Slova se ujímají opět bubeníci. Hrají moc pěkně, když tu se zezadu plíživým tancem přiblíží dvojice mladých žen stylově oblečených do sukní a krátkých tílek zakrývajících jen to, co jest třeba. Tančí v rytmu bubnů a hudba graduje, stejně jako jejich tanec. Hned je to zajímavější. Dalších pár Lupenových slov upozorňuje na umístění záchodků a přítomnost požárních hlásičů, takže tu nemáme rozdělávat oheň... Zve všechny na vernisáž výstavy fotografií z přípravy dnešního večera, z jeho průběhu a z přípravy projektu „Postavme školu v Africe II“, která se bude konat 10. října od 20 hodin ve výstavní kavárně Dobrá Trafika (Korunní 42, Praha 2). Prý je zván každý koho to bude zajímat.

Program pokračuje velmi podobným stylem další čtvrt hodinku. V pauze Lupen představuje Křečka - Jena Žáčka, který celý večer spolu s Veverkou a Ijáčkem z Obvodu Praha 10 připravil. Vlastní prý byt 2+1, automobil, počítač a mobilní telefon. Řekne co nás dnes čeká a hned pak následuje přednáška, či spíše vyprávění, jednoho z pracovníků nadace ČvT Ondry Zapletala, o poměrech v Etiopii, o životě tamních lidí, náboženství, vzdělání, hospodářské situaci a dalších věcech. Ondřej prý vlastní počítač, mobil a má v kapse peníze na cestu busem do Brna. Ač slova prokládá vtipnými poznámkami, radostný pohled promítané fotografie z cesty po Etiopii rozhodně neskýtají. Lidé se na nich sice často smějí, ale doprovodný komentář jasně poukazuje na všudypřítomnou absenci věcí nutných pro zajištění základních životních potřeb lidí, o zvyšování životní úrovně nemluvě. Vždyť většina z nich se napájí ze stejných zdrojů, ve kterých se koupe dobytek, zemědělství je odkázáno na staré techniky, výjimkou není u těch šťastnějších dřevěný pluh tažený párem skotu. Nic tu nezáří novotou, všude posedávají žebrající lidé. Těžko bychom hledali takové věci, jako je televize, kávovar, počítač, automobil, na mnoha místech není vlastně ani zavedena elektřina. Na druhou stanu v poměru k absenci pitných zdrojů je to opravdu marginálie. Jako nádobí lidé používají leccos, od starých džbánů až po rezavé plechovky od čehosi. Jeden z velkých problémů je negramotnost velké části populace. Školy praskají ve švech, když už jsou nějaké nadosah. Upadá tu zemědělství, ale i jiné druhy lidské činnosti, protože obyvatelé postupem času zapomínají po dlouhé věky objevované základní principy. Například orání půdy po spádnici vede k odvádění vody z polí, místo aby byla vláha zadržována. Zvláštní, asi by málokoho z nás napadlo toto řešit. Třeba je to další známka chybějícího vzdělání. A tak by se dalo pokračovat.

A je tu přestávka. Většina lidí se hrne ven, kde je stůl s nápoji. V předsálí se nachází „Etiopský bazar“ - místo, kde si můžeme koupit nějakou tu upomínku... Pobyt na vzduchu přijde vhod. Diskutuje se o všem možném, co se Etiopie týká i netýká.

Další část programu zahajuje opět tanec v rytmu bubnů. Když přicházíme na svá místa, máme na židlích položené pamětní kartičky. Začíná druhá část promítání fotografií a přednášky. Pak už se vše točí kolem loňského ročníku akce „Postavme školu v Africe“, která dala vzniknout jedné opravdové škole v Asore, v jižní Etiopii. Při sbírce konané vloni v říjnu se vybralo něco přes 1 200 000 korun a škola, která funguje již od minulého školního roku, bude oficiálně předána úřadům kolem 22. září. Nejde o nic, co bychom znali z našich končin. Je to pár zdí, tabule, záchody a také základní učební pomůcky. Je vidět, že peněz by sem mohlo ještě hodně přitéct, než bychom se tu cítili podobně, jako je tomu v některé z našich škol. Ale takový „luxus“ se zdejším dětem asi hned tak nedostane.

Po vyprávění o loňské akci se slova ujímá Křeček, aby uvedl letošní ročník sbírky „Postavme školu v Africe II“, která se koná 11. - 13. října. Stejně jako vloni je vybírání v rukou mladých skautů, kteří vyrazí do ulic a dají lidem alespoň tušit něco o tom, že kdesi na jihu jsou děti, které také chtějí základní vzdělání ač jim ho stát nemůže automaticky zajistit. Letos chtějí organizátoři využít větší povědomí lidí o tomto projektu a plánují několik „stánků“ na frekventovaných místech, kde bude pestřejší program, celá škála informací o smyslu sbírky a o opravdovém využití. Vždyť škola v Etiopii je skutečná. A stojí právě díky lidem, kteří přispěli svými penězi. A také díky mladým "výběrčím" nebo spíše "informátorům", kteří zaujali kolemjdoucí a dokázali prezentovat smysl projektu takovým způsobem, který vzbudil v lidech snahu pomoci tím nejschůdnějším způsobem - větší či menší sumou peněz. A letošní ročník nebude příliš odlišný. Opět bude úspěch z velké části záviset na dobré vůli veřejnosti, stejně jako na aktivitě nás - skautů, až vyrazíme do ulic a povíme lidem, že tam jsou. Tam dole na jihu. Děti, které chtějí chodit do školy a pomoci tak sobě i ostatním žít lépe. Na Jungmannově náměstí na Praze 1 bude po dobu konání sbírky jeden ze stánků a každá pomocná ruka, která se z řad nás skautů nabídne, bude využita. Kdo má elán a chuť, může se ozvat Křečkovi (vaseafrika@seznam.cz nebo 777 800 254). Čím víc se nás přidá, tím víc pomůžeme dětem v Etiopii! A nebudete-li pomáhat přímo, můžete přijít i se svou smečkou, oddílem či kmenem. Informací k nasosání i fotek bude u stánku dost.

Večer se chýlí k závěru a Křeček děkuje spoluorganizátorům i účinkujícím večera a všem, kteří přišli. Ondřej Zapletal a jeden přítomný Etiopan jsou po skončení večera k dispozici pro otázky k tématu. Do davu je vrženo jedno z trik s žirafou. Někdo ho sebral. Ostatní trika je prý možno vyhandlovat přímo od jejich nositelů. Někdo ho zkouší vyměnit za půl páru tenisek, nebo za svůj pěkný kukuč. Ušetřen nezůstane ani hlavní pořadatel Křeček, který je ze svého trika téměř násilně vysvlečen.

Večer v Náprstkově muzeu skončil. Někomu z něj v hlavě možná nic nezůstalo, někdo si odnesl další pohled na svět. Někdo možná bude stát za pár dní s kasičkou u stánku a vyprávět o tom, co se dozvěděl. A k tomu patrně tato akce sloužila...

zapsal Kama, doplnil Křeček






Akce proběhla ve spolupráci s Národním muzeem - Náprstkovým muzeem asijských, afrických a amerických kultur, se sbírkou „Postavme školu v Africe II“ a za podpory Obvodní rady Junáka Praha 10


Info
www.skolavafrice.cz
www.skauting.cz/praha10
www.skaut.cz/charita

sobota 10. září 2005

V Alabě

V Reflexu se objevil článek o Etiopii. Pojednává o práci Člověka v Tísni v těchto končinách a přibližuje Etiopii jako zemi bídy, chudoby a nedostatků... Zmiňuje se také o výstavě škol a i když ani koutkem slova nenechá o naší, skautské, pomoci slyšet, není nad čím truchlit! Projekty jako Postavme školu v Africe jsou tady a my víme, že jsme udělali co bylo v našich silách. A letos? Letos budeme ještě úspěšnější!

pátek 9. září 2005

Foto: Bretagne 2005

Konečně jste se dočkali... Právě jsem nahrál fotografie z mých letních toulek po Francouzské Bretagni (a pár záběrů z Paříže). Je jich více, ale snad stojí za to. Můžete i místy zahlédnout ne uplně ostré snímky z mé nové negativní dírkové komory Canon EOS500. Máte-li chuť, mrkněte na ně. Jsou jako obvykle ve Photothece...