Náročný víkend

Rozhodl jsem se a zatoužil jsem po tom, vyrazit někam ven. Do přírody. Patrně poslední listopadový víkend. Zkusil jsem obvolat několik přátel a nakonec se se mnou jeden odvážlivec vydal.

V rukou třímám pana Nevrlého. Chvály Zadní země nás budou doprovázet celé putování... Pro toho, kdo neví kde "Zadní země" leží, jde o Labské pískovce, Šluknovský výběžek, hranice s Německem. Procházíme našimi končinami a dálemi "cizích" sousedních krajů, když si sem tam přeskakujeme přes pomyslné dělítko na mapě. Je opravdu nádherně. Místy sice mnoho túristů, ale kraj mi naprosto učaroval.

Hledáme vodu, ale nemůžeme ji nalézt. Jsme někde v druhém pásmu Národního parku České Švýcarsko. Je večer. Zpěv ptáků se nese po kopcích a šelest listí mu přizvukuje. Náhle zaslechnu dobře známý zvuk. A zrovna ve chvíli, kdy jsme se chystali si najít podle knihy místečko k přenocování: dvojitý skalní převis zvaný Ludwiksloch - Ludvíkův brloh. Za zády se nám objevý vůz správy NP.

"Dobrej den, kampak, kampak? No vidím že jste na těžko, takže si nebudeme nic vykládat...."
Pan ochranář byl moc hodný: vysvětlil nám vše důkladně, kde je první zóna, že se do ní smí jen po značených a že jsme jen kousek od jejího počátku, a tak dále, a tak dále... Když se zmíním o knize pana Nevrlého, je vše jasné: "Jo, tak to tady hledám marně už čtyřicet let. A nikde nic, je to zajímavý..."

Ke konci sáhodlouhého rozhovoru nám doporučil, vzhledem k zákazu nocování v NP, ho opusit i když už je šest hodin. Jistě mohli bychom se schoval do prvního lesíku, ale řekl jsem, že půjdeme...

Už teď jsme měli celý den za sebou, v tlapkách kilometry lesů, soutěsek úžlabin, klesání a stoupání... A teď ještě narychlo ven z parku. A takový "kousek"...

Do nejbližší vesnice dorážíme za tmy. V tom se vedle nás zastaví opět ten samý vůz a chválí naší rychlou chůzi, vzhledem k denní dálce. Ale přesto: než tu přespat pak se vracet zase zpět do rezervace se nám nechce. Zkusíme spojení do Prahy. Nic. Tak tedy stopem. Nohy nás bolí, ze starých bot otlačené paty. Nejdříve se dostáváme na hlavní tah směrem na Děčín. Tam pak dlouhé dvě hodiny stopujme. Nakonec nám zastaví mladá slečna, která jede sama. Bohužel jen do vedlejší vesnice. Stejně tak jako mladík, který zastavil chvilinku po ní. Zkoušíme tedy znovu vlak, ale nic.

Když se občerstvíme, vydáme se hledat místo k noclehu, abychom mohli ráno vstát a odjet první vlakem ještě před sluncesvítáním. V lesíku, kde jsme si chystali ustlat zřejmě znepokojujeme majitele psa z nedaleké chatky, který nás prozradí. Než abychom dostali kulku do zad, nebo abychom byli oslněni svitem baterky, odebíráme se k ústupu.

Na druhé straně od nádraží, kousek za výhybkou na severozápad a severovýchod se ukládáme v měkké trávě pod širým nebem.

V noci nás budí déšť a tak si rychle stavíme přístřešek. Když je hotovo zjišťujeme, že je skoro čas na vstávání. Na chvíli zalehneme, ale pak přeci jen balíme... Šraňky už padají. Máme jště pár minut. Na zádech batoh, přes rameno brašnu, narychlo v ruce spacák a malý ručník jež jsem našel na poslední chvíli ležet v trávě. Děkuji za něj...

Běžíme na vlak. Už ho slyším z poza mých zad. Přidávám do svého běhu na špičkách. Nohy bolí. V tom škobrtnu o jeden pražec. Letím vzduchem. Najednou ležím na zemi, hlavu opřenou o kolejnici a vlak projíždí kolem. Doslova sesbítám vše co ze men zbylo a pokouším se znovu dostat do běhu. Moc to nejde, mám zničené levé koleno a nebýt toho ručníku, který jsem náhodou vložil mezi bradu a kolejnici, asi bych měl o pár zubů méně.

Pohled na nás musel být asi vskutku imposantní. Dva blázni spící na nádraží běží za tmy na první ranní vlak. Stihli jsme ho...

Nevím, dza to bylo vzrušující, ale myslím, že pokud bych chtěl jezdit s přátely na podobné putování, asi se mnou už nikdy nikdo nepojedee....

Zvrat nehrozí...možná...

Tento týden se v Respektu objevil článek, který mne velmi oslovil: jde o článek Marka Švehly Zvrat nehrozí, možná. Opravdu mne zaujal. Jde o rozhovor s američanem Ericem Bestem, v Česku žijícím novinářem, komentátorem, sofistou... Podtitul článku zní "S Ericem Bestem o české svobodě, Paroubkově nechápavosti a výhře matky přírody". Jeho reakce jsou vskutku zaujímavé a mně velice blízké. Asi by se mi líbilo umět odpovídat na otázky tak přímě jako on. Je to prostě obraz člověka, který koresponduje s morálním jednáním tak, jak si ho já představuji. Především ta rozhodnost a odhodlanost je v našich končinách vzácná.. Vím není zdejší a ani chamtivý, nebo egoistický jako čech, ale třeba jednou, za několik let nebo desítek let to tu bude vypadat podle našich představ...

Zde je odkaz na web Respektu, kde dříve byli k přečtení články on-line. Nyní však musíte mít roční předplatné, abyste měli ke článku přístup. Nemáte-li tedy účet u respekt.inway.cz asi vám nezbude nic jiného, než si koupit v tištěné podobě noviny...

Respekt 42/2005 Zvrat nehrozí, možná

Podzimní čas

Stojím na pražské zastávce. Slunko mi svítí do tváře. Vítr vane. Je to vítr nesoucí s sebou barvy i tvary podzimu. Jeho vůně je ořechově nasládlá. Vypadá to na poslední víkend léta. Nebo první podzimu? Nevím, ale bude to nádhera…

Teď jsem uprostřed plání vedoucí odněkud někam. Přede mnou i za mnou dálka, vlevo i vpravo nekonečno. A je tak nádherně. Cítím se opravdu svobodný. Jít tam, či tam… Kam jen si oko nebo srdce zamane, tam mne nohy ponesou.

Maršíkov. Starý kostel celý ze dřeva. Kdysi bez jediného hřebu. Dnes však mu pomáhají stát a jsou mu oporou. Škoda, ale kostel je přesto krásný. Jen skrze dřevěné mřížoví hledím dovnitř: zemi tvoří staré, velké, rustikální, jen málo opracované kameny. Na ně skrze dřevěné lavice prosvítává slunko. Barokní světlo, řekl by klasik. Vše vypadá skromně, ale přesto živě a v žádném případě chudě. Člověk má hned lepší náladu když to vidí.

Velké Losiny. Krásný zámek nesoucí vrypy dlouhé doby. Povětšinou renesanční prvky, ale semtam se objeví i něco jiného. Vše nahání trochu hrůzu, když si představím, kolik žen zde trpělo v době velkých Čarodějnických procesů. Dle knih, kterými jsem listoval, to byla asi stovka duší. Mráz mi přechází po zádech…

Údolí Desné. Ruční papírna ve Velkých Losinách. Snad jako jediná na našem území vyrábějící bez ustání ruční papír již od sklonku 16. století. O papír se tu opravdu starají s láskou. Vždyť byť jedinému listu se dostane pozornost třiceti rukou, kterým mám možnost nahlédnout pod prstíky. Každý se stará o list zatím nehotového papíru jak nejlépe dovede. Umění, využívané k umění. Grafici, hudebníci, ale i spisovatelé se stejnou odhodlaností a respektem zdobí papír svými značkami. I zkušenosti, které čiší z očí „papírníkům“ jsou pozoruhodné. Báječné. Jsem rád, že něco takového u nás opravdu „je“.

Lázně. Ať jsem tu a nebo tam, v tomto kraji je to samá lázeň a vlnka. Zřejmě aby si „pánové“ zdejších končin mohly špendýrovat nejen nad úchvatnou krajinou, ale i nad teplou vodou zahřívající jim nožky. Nakonec proč ne. Je to příjemné…

Mířím na sever. Vychutnávám okolní rovinu. Najednou z ničeho nic se přede mnou objeví. Nadechuji se a cítím ten vlahý, čerstvý vzduch vanoucí ze severu. Mám zase pocit toho, jak jen jsem malý a nicotný… Vůbec jsem to tak náhle nečekal. Najednou se objevily. Hory. Ve svých podzimních barvách vypadají něžné tvary opravdu kouzelně. Prostě podzim jak se sluší. Nemůžu se vynadívat. Naštěstí není spěchu.

Červenohorské sedlo. 1013 metrů nad mořem asi 260km od matičky Prahy. Rozhled do širé dálky. Křivky kopečků a hor dramatizuje zapadající slunko a jejich siluety v oparu jsou teď pány kraje. Společně s chladem se hlásí o večerní, dnes poslední slovo.

Neskutečně krásný čas. Již dlouho jsem necítil to, co po této cestě. Plný sil, radosti a odhodlání se vracím zpět. Ale vím že bude příště. Už teď se těším. A nestihnu-li to, pak už mne čeká úchvatná a mocná zima. Naviděnou…

Tři Kamínky zase v Praze...

Tři Kamínky pořádají 18. 10. 2005 další koncert. Pozvánka je na jejich webu. Uvidíme se?

Báječný večer

Vítr mi fouká do tváře. Boty jsou vlhké. Ramena unavená. Takový správný večer po návratu z přírody a ještě k tomu je to večer podzimní, který se probouzí ze svého letního spánku... Barvy, chlad, tvary, vlhko...

Nejlepší příležitost na to, setkat se s přáteli. Vlastně si tu příležitost jen hledáme: příležitostí by mohlo být cokoli, kdyby se nám to hodilo, ale dnes jsem to cítil - bude to naplňující a osvěžují setkání s blízkými přáteli. Sedíme okolo stolu jedné kavárny a náramně se bavíme. Tu o tom co je, tu o tom co bylo, ale i o tom co bude. Pronikavá vůně kávy se vznáší ve vzduchu, a tak společně s hudbou dělají kavárnu kavárnou. Pánská jízda. Už chybí jen whisky a kubánské doutníky, k čemuž má ale každý z nás dostatečný odstup. Hrubé hlasy pánů vyruší postava ženy. Mladé ženy. Přistoupí a táže se mne, ovládám-li hru na kytaru. Odvětím, že jen trochu a pohédnu jí do očí. Ani si přitom nevšimnu, že třímá v ruce onen hudební nástroj. Když ho zahlédnu, zalekám se, že mne snad chce požádat, abych teď, na místě zahrál, ale nic neříkám.

"Chic jí dát někomu, kdo na ni bude hrát..." Udiven hledím.
"A to jen tak?", zeptal jsem se, když jsem si úvědomil o co jde. Proč? Běhalo mi hlavou proč ji chce někomu dát? Nádherná kytara se zvukem, o kterém jsem v té chvíli neměl ani tuchy.
"A co za ní chcete?"
"Nic, jen ji chci dát někomu, kdo na ni bude hrát", opakovala... Pořád jsem tomu nerozuměl a nějak nevěřil. Mám pocit, že jsem se zeptal i něco ve smyslu proč, ale odpovědi se mi nedostlao. Jeden z mých přátel prohodil něco o bazaru a o hromadě peněz a tak slečna řekla, že neví, když pohlíží na mé přáte, zda si to ještě nerozmyslí. Celé se to seběhlo dost rychle... Najednou jsem měl kytaru v ruce a nevěděl jak se odvděčit.

Hledal jsem v batohu mezi svými poklady, ale nenašel jsem co jsem hledal. Tak ji alespoň pozveme na náš koncert. Báječná myšlenka. Dáme se tedy do toho: kdy, kde, v kolik? Ne to se nehodí tak jindy. Konečně se shodujeme všichni. Tvoříme pozvánku, kterou podepisujeme a pak ji předávám slečně sedící u vedlejšího stolu. Snad přijde.

Je to zvláštní: jakoby v sobě ten nástroj třímal něco...něco jako vzpomínku. Dlouhá, zlatozelená, károvaná šlajfa taky asi není ozdobou jen tak. Trochu mne děsí představa vzpomínky na něco smutného, těžkého, bolestného... Na chvilku mne také napadne jaká je to náhoda: moje kytara je rozbitá. Přemítám, zda jsem se o tom předtím nezmínil. Nevybavuji si to. Nejspíš ne. Nebo to nebyla náhoda, ani osud, ale něco promyšleného? Nevím, ale kytara hraje opravdu nádherně, mocně a naprosto rozhodně. Mám z toho smíšené pocity, ale po prožitém večeru naprosto báječnou náladu. Děkuji, slečno...