Český novinář – portrét lidí pracujících v médiích

Přečetl jsem si interview s Jaromírem Volkem¹, známým sociologem médií, které probíhalo na radiu BBC; moderátorem byl Václav Moravec, téma „Český novinář – portrét lidí pracujících v médiích“.

Téměř celý rozhovor se točil kolem sociologického výzkumu stejného názvu, který pan Volek prováděl společně s Janem Jirákem a to „poprvé“ v našich dějinách (předchozí výzkumy nebyly relevantní a nebylo na ně možno navázat). Jde tedy o výzkum specifické socio-profesní skupiny, který v našich krajích bezpochyby chyběl. Na první pohled mne toto téma zaujalo, neboť se mne jako novináře bezprostředně dotýká, navíc v sociologickém pojetí celé věci působí „velká žurnalistika“ jako ta nejmenší profese, která může být rozebrána na ty nejmenší atomy a výsledně vyobrazena jako nejméně hodnotná.

V celém rozhovoru se objevilo několik velice zajímavých témat, jako je třeba vnímání novináře společností, splňování kategorií sociologického pojetí profese žurnalistikou, deprofesionalizace a proletarizace žurnalistiky a další. Paradoxně je těchto několik zmíněných témat v protikladu a je naprosto neuvěřitelné, že mohou stát vedle se a fungovat.

Když začnu pohledem veřejnosti na novináře, na novinářskou profesi v obecném slova smyslu, je ceněná velice vysoko. Pro mne se naprosto neuvěřitelně umístila před profesí učitelskou. Jak můžeme vůbec ve společnosti fungovat, jak můžou fungovat novináři, když ti, co by měli každému vštepovat to základní – vzdělání – jsou v žebříčku top povolání až za novináři? Možná je vše způsobeno nedoceněním kantorů a v důsledku toho se novináři a jiné profese posunuli na příčky před nimi. A nebo tuto situaci dokáže pochopit jen někdo s vysoce vyvinutou sociologickou imaginací – a já to nebudu, protože pro ní nemohu najít z hlediska sociologie žádné pádné vysvětlení. Nebo se veřejnost raději nechá vychovávat médii než učiteli? Dnes už ale média – mám naštěstí pocit – na vychovávání občanů rezignovala. Naštěstí pro tu nešťastnou formu a kvalitu obsahu.

Proletarizace žurnalistiky je něco, co u nás má také vzestupný trend. Novinář, žurnalista se tomu může bránit jednoduše – tedy minimálně se to hezky řekne: bude prostě na volné noze. Představa, že editoři nebo šéfredaktoři naprosto přebírají veškerou tvůrčí a odpovědnou práci, mne děsí. Musím přiznat, že měl bych-li být někým, kdo zastává profesi proletarizovanou, nedělal bych ji. Řekl bych, že právě proletarizace žurnalistiky hraničí se sociálním faktem. Moment, kdy proletarizaci jedinec naprosto nemůže ovlivnit – stává se tak pro něj vnějším a daným – se může přihodit u některých sociálních vrstev a neřekl bych, že budou málo početné.

Stejně tak bych zmínil globalizační proces, mezi nímž a proletarizací by se daly vysledovat jisté paralely. I když – uznávám – se v žurnalistice neobjevují (jako stěžejní) prvky, které se týkají zaměstnávání levné pracovní síly nadnárodními společnostmi v zemích třetího světa. Přesto se ale nad novináři vytváří jakýsi národní, či nadnárodní trh (v případě nadnárodních nakladatelů) a vyvíjí na ně nátlak. A to je moment, kdy se opět dostáváme zpět k proletarizaci oné profese, potažmo semi-profese.

Co mne vyděsilo, je zmínka o deprofesionalizaci žurnalismu a žurnalistů. Stává se totiž čím dál častěji, že žurnalisté jsou lidé nízkého formálního vzdělání. Pan Volek zmiňuje: „…snad neprozradím nic příliš, příliš intimního, ale jeden z našich respondentů pracující jako novinář se před tím pětadvacet let živil jako bachař…“.¹ Svědčí to o celkově nízkém prahu pro vstup do žurnalistické profese. Nízká kriteria, například na regionální úrovni a na české scéně obzvláště, působí v důsledku velmi negativně. Negativně pro veřejnost, která by do budoucna mohla tento fakt spojit s předsudky i vůči formálně vzdělaným novinářům, kterým toto škodí v reputaci a zároveň snižuje jejich kredit. V České republice není ani polovina žurnalistů vzdělána vysokoškolsky – ostatně toto se v Evropě téměř neliší. A to nechci nijak snižovat sociální statut formálně nevzdělaných. Je zajímavé sledovat ten paradox: nízká úroveň vzdělání, ale přesto vysoká kredibilita v očích veřejnosti. Proč? Na historii se můžeme odkazovat jen stěží, protože žurnalisté byli v dobách nedávno minulých značně omezeni. I když možná, že to byli podobně jako umělci a další intelektuálové jedni z těch, kteří se zasloužili o informovanost, i když ne v té oficiální rovině. Rozhodně nešlo o profesionální novinářskou obec v tom smyslu, že by pracovala pro média v Čechách. Pracovali pro lidi, pro svět, oni byli ti odvážní, oni se nebáli vystoupit proti režimu. Snad to by mohlo být příčinou vysokého kreditu novinářů v kolektivním vědomí…

Jsem zvědavý, jaké trendy se objeví po několika letech, až se takovýto sociologický výzkum zopakuje. Zatím si můžeme odvodit jen velice málo. Snad do roku 2010 pochopíme, kam směřujeme, kam bychom směřovat měli, vymaníme se z idealistického smýšlení o žurnalistice jako takové a budeme ji vnímat komplexněji.

-jan žáček-

---

¹ Jaromír Volek – Rádio BBC Czech, 2005-12-05, Interview: Český novinář – portrét lidí pracujících v médiích, moderátor – Václav Moravec

Mýtus přirozeně demokratické technologie

Přečetl jsem si text v Literárních novinách¹ v rubrice Civilizace od Jakuba Macka s názvem „Mýtus přirozeně demokratické technologie“. Pojednává o problematice demokratičnosti internetu jako média. Přirozeně je internet médium, jako každé jiné, z čehož plyne, že se dá použít jak ke „svobodě a emancipaci“, tak k „moci a opresi“.

Pokusím s problematiku shrnout: několik velkých nadnárodních firem jako Google, Yahoo a Microsoft, se sjednotilo a dodávají do zemí, kde funguje komunistický režim, radikální islamistická vláda, nebo diktatura, produkty, které omezují občany na svobodě – například blokují přístup na světové internetové stránky kritizující ten který režim. Nejvíce tato souvislost vyšla najevo s Čínou, kde právě Google na žádost vlády zablokoval, nebo odfiltroval z vyhledávačů určitá slova. Třeba slovo Tibet bychom v čínském Googlu hledali marně.

Někdo by mohl namítnout, že taková firma jedná naprosto amorálně a popírá principy demokracie. A také že ano. Kdybychom vše viděli v makroskopickém měřítku, je zde firma, která jde za vidinou profitu, tedy materiálního vlastnictví, a na druhé straně se nachází vláda země, což by mohl být aktér na podobné sociální úrovni (modelově vše bez ohledu na jedince). Kdybych se teď zamyslel nad Ritzerovou² konstrukcí sociální reality – pominu-li mikroskopicko-makroskopické kontinuum – stojí na jedné straně nějací aktéři (vláda, firma), na straně druhé normy a hodnoty. Stojí zde proti sobě část objektivní a subjektivní: je dokonale vidět, kde se objektivní část střetává s částí subjektivní.

Navíc komunistický režim jasně vyznává nějaké hodnoty (to, zda to vůbec můžeme označit za hodnoty a vůbec celkovou správnost ponecháme stranou), které v dané zemi působí jako sociální fakt, ale v celosvětovém, makroskopickém měřítku, je již sociálním faktem nazvat nemůžeme. Prvotně ne. Asi těžko bychom vystihovali celosvětové kolektivní vědomí v této věci, ale přesto mám pocit, že by říkalo jedno: něco takového by se dít nemělo.

Kdybychom věc vzali z pohledu zainteresovaného státu, patrně bychom začali bloumat a možná bychom byli na rozpacích. Morální hledisko by nás vůbec netrápilo, protože by šlo o běžnou věc, kterou už máme vyřešenou, naším cílem by bylo prosadit jen to jedno: naši ideologii a v návaznosti na ní i naše cíle. Jde tedy jen o jeden z prostředků, který omezuje a popírá demokracii, svobodu slova a právo na informace v zemi, která beztak demokratická není.

Podívejme se na další, jiný pohled, a to sice jak tato věc dopadá na všechny ostatní státy? V první fázi asi nijak. Nicméně postupem času se může kolektivní vědomí začít posouvat. V celosvětovém měřítku bude kolektivní vědomí záviset na jednotlivci, kterého si můžeme představit jako stát. Jakmile se posunou morální hranice státu, stejně tak se ale můžou posunout i hranice dostupných, nebo všeobecně přijatelných prostředků. Už nám nebude dělat problém sáhnout po prostředcích jako je cenzura, nebo třeba jednostranné vymezování se státu vůči státům ostatním, nebo svým občanům.

Naproti tomu ale je dnes už například cenzura „zábavy na internetu“ na pracovišti (za účelem zvýšení produktivity) celkem běžná. Proto je možné, že právě ony hranice se budou posouvat nejdříve v měřítku mikroskopickém a až následně v tom makroskopickém. To je tedy oproti předchozí tezi rozdíl.

Plyne z toho pro mne jediné poučení: cenzura vždy existovala a bohužel i existovat bude. Vždy to bude jen o její formě a o vymezení pojmu samotného v rovině kolektivního vědomí. Internet se dá použít jak ke „svobodě a emancipaci“, tak k „moci a opresi“.

-jan žáček-

---

¹ Jakub Macek – Literární noviny, 2006-25, Civilizace: Mýtus přirozeně demokratické technologie

² G. Ritzer – Contemporary sociological theory: 399, New York 1998

Novinové posezení

Není to tak dávno, kdy se na toaletách v téměř všech domácnostech začaly objevovat různé tiskoviny. Možná že to nebylo období, které by znamenalo rozvoj v tomto směru, tedy jakýsi boom, ale patrně jsem si toho začal více všímat, či tomu náhoda chtěla tak, abych si toho všiml. Časopisy rozličného charakteru i barev, noviny, knihy, komiksy... A tak se mi nejednou stalo, že na polední kávě u známých při návštěvě toalety jsem pobyl déle a popadal se za břicho nad srandokapsy, které tam visely. Že u některých známých byly na toaletě vyskládány hromady pornočasopisů, všichni mlčky přecházeli. Dokonce jsem narazil na tiskovinu, na které bylo napsáno: "Nejdřív přečti, potom utři...". U jiných známých jsem zase na toaletě objevil knihovničku a stolek s lampičkou a brýlemi.

Jendo místo, kam se tento trend nedostal jsem však zaznamenal: latríny a kadibudky. Jsou to dvě místa, ale podle mne podobného kouzla a charakteru. I když u latrín jde většinou o skupinovou záležitost. Patrně bychom mohli přidat ještě turecké záchody a pisoáry, kde to podmínky pravděpodobně neumožňují, i když reklama nad mušlemi tuto tezi popírá.

Doba se změnila. Již dlouho jsem neviděl tiskoviny na toaletách. Patrně většina mých přátel přešla na takzvaný Pod casting, což je stahování zvukových souborů a zpráv do mobilních přehrávačů - můžete si tedy poslechnou zprávy například cestou do práce, nebo i ... jinde. Přesto ale onen pod casting není natolik rozšířený, aby si všichni moji známí pouštěli na toaletě MP3 přehrávač. Mohlo by to být i jinak. Když půjdeme kousek zpět, před zvukové zprávy z přehrávače, zažívala - a konec konců stále zažívá - velký boom nová forma médií. Elektronická forma médií. Internetové zpravodajství, blogy, aktuality, maily, osobní komunikace a podobně. Přesto si nepředstavuji, že by na každé toaletě měl být zabudován monitor. Myslím si, že mnohem dostupnější variantou je přenosný počítač. A když disponuje zařízení pro bezdrátové připojení, můžete si třeba číst noviny. Nebo třeba psát. A tak za nedlouho budeme říkat: "Není to tak dávno, co ve vše domácnostech na toalety začali všichni cestovat s laptopem..."

Nakonec - kde si myslíte, že vzniknul tento článek?

Neustále se vracím

Vracím se ke svým článkům na blogu a přemýšlím, zda je již zub času rozdrtil. Zapadaly již do propadliště dějin? Zapadaly již dalšími, novějšími, aktuálnějšími články? Odporná klišé, což je opět oblíbené klišé, jež se opět stává dalším klišé... Ale k věci: dostal jsem se k článku Báječný večer, který mluví o jednom silném zážitku, při kterém jsem nabyl kytary. Přidal jsem k němu teď, po delší době komentář. Článek je hodně stručný a usoudil jsem, že doplnění potřebuje...

Pour Féliciter 2007

Do nového roku vše dobře naplánovat... Mnoho zdaru a úspěchu přeje
Jen Žáček

REPORT: Váleční reportéři

21. 11. 2006 proběhla ve Francouzském institutu projekce filmu slavného francouzského reportéra Patricka Chauvela. Při vstupu nejdříve každý projde bezpečnostní kontrolou a pak spěchá o několik pater níže do velkého sálu, který je přeplněný. Na sedadlech připomínající svým sklonem posezení v Mercedesu, netrpělivě čekám na začátek projekce. Publikum vypadá různorodě: nejen žurnalisté, ale i francouzští a čeští studenti, Francouzi žijící v Praze, jeptišky, starší, postižení... Neuvěřitelně rozmanité publikum, které na jiné projekci jen těžko uvidíte.

Při uvítání se objevuje i Jan Šibík, bezesporu nejznámější český fotoreportér, který je přítel Patricka a rovněž host projekce s následnou diskuzí. Padá několik vtipů o diskuzi, která má být zprostředkována pro obecenstvo v kavárně o několik pater výše, prý bude připravené i víno, ale kapacita není dostačující, mají se přihlásit ti, kteří se na diskuzi nechystají. Ale přesto je možných účastníků stále příliš...

Autor filmu prošel třiceti pěti lety fotografování většiny světových konfliktů. Odkojený takovými jmény jako Kessel, Monfreid a Schoendoerffer strávil svůj život v těsné blízkosti aktuálního dění. Je jedním z posledních členů generace reportérů, který zažil šestidenní válku, Vietnam, Kambodžu, Libanon, Panamu, Afghánistán, Čečensko, Irák… Během svých reportáží byl Patrick Chauvel unesen, ocitl se tváří v tvář popravčí četě, ztroskotal s tzv. „boat people“ na Haiti. Byl několikrát raněn a mohl být už stokrát po smrti. (text distributora) Nicméně z autora vyzařuje zkušenost. Je znát, že si již mnohé prožil a přesto s tím umí zacházet.

Ve filmu samotném Patrick zpovídá své kolegy jako jsou James Nachtwey, Chris Morris, Ron Haviv, Luc Delahaye nebo Gilles Perres. Těžko, jak sám říká, by tito váleční reportéři, většinou introverti, svěřily svoje emoce a zážitky někomu jinému, než svému příteli, který je na stejné vlně a zažil si alespoň totéž. Film samotný je poskládaný z různých záběrů průřezem let, byl vydán v roce 1998 ve Francii a pyšní se akorátní stopáží 55 minut. Je opravdu působivý. Většina reportérů mluví o snaze odstranění objektivity v zájmu autentičnosti fotografií, v zájmu prosazení pocitů autora do díla. To je asi důvodem, proč film samotný je tak působivý. Je až neuvěřitelné, jak vypjaté situace mohou nastat a jak je dokáží autoři zprostředkovat. Když jsem zhlédnul celý film, jako bych měl pocit, že žádná z mých fotografií nemá pramalý význam. Jakoby to, co tvoří tito velikáni jakýmsi přesahem - a to co je mnohými "humanisty" zatracováno - dalece převyšovalo veškeré ostatní žánry...

Po skončení projekce máme možnost občerstvit se ve foyer. Organizátoři velice pohotově zareagovali a samotnou diskuzi přesunuli z kavárny do sálu, kde probíhalo promítání. Diskuze trvala přes hodinu a obecenstvo se tázalo Patricka Chauvela i Jana Šibíka na otázky často velmi osobní a nejednoduché k odpovědi. Vše bylo tlumočeno obousměrně francouzština-čeština, což značně přidávalo celé záležitosti na čase. Moderátor byl nucen diskuzi ukončit, protože dotazů se v publiku vyskytovalo stále mnoho.

Přestože byla diskuze nanejvýš zajímavá a rozhodně účasti na ní ani na projekci nelituji řekl bych, že kamera s objektivem oběma kolegům padne do ruky o něco lépe, než mikrofon...

web Francouzského institutu
interview s Patrickem Chauvelem na ČT24

...svátky...

...

dárečky, Jéžišek, stromečky, spěch, příbuzní, břečka napodobující sníh, prasátko, prskavky, kosti v krku, půlnoční, klid, zima, davy, sáně, střevíc, kofola, svíčky, požár, holé stromy, tma, jablko, hvězdička, františek, šupina, kuba, přátelé, koledy, fujavice, atmosféra, jmelí, pohádky, cinkání, tradice, úsměv, příroda, láska, čokoláda, objetí, příjemná vlezlá zima, dlouhá nekončící noc, celý svět, krásné ráno

...

Ambiciózní skautský svět

Chtějí hledět do budoucnosti, a přitom se nepustit svých historických kořenů. Být dobře organizovaní v početném Junáku, a přitom pružní a uvnitř rozmanití. Nalákat děti na dobrodružství v partě, a přitom se nesmazatelně zapsat do jejich životních postojů.

Přesně takto začíná velice zajímavý článek Lenky Sedlákové, který vyšel v 36. Literárních novinách na první straně. Poměrně objektivně, ale přesto proskautsky hodnotí snahy junácké organizace i zájmy rodičů a dětí v souvisloti s nedávným sociologickým výzkumem. S nadhledem nazírá i do tématu současného žebříčku hodnot současného světa. Ale nechme už hodnocení hodnocení a podívejme se na samotný článek na webu LN.

O toleranci

Je to zvláštní: dělám si poznámky o řečeném Václavem Havlem, které mne zaujalo. Tedy to není ještě nic zvláštního. Chtěl jsem se o to podělit. Když jsem ale shlédl listy, zjistil jsem, že bude mnohem jednodušší opsat jeho veškerá díla, rozhovory a proslovy... Asi těžko vyjadřovat svůj obdiv někomu, jako je právě pan Havel - Pan Havel. V každé jeho větě je smysl, všechno má nějaký základ a jeden úryvek by asi vypadal jen jako vtip...

Někdy bych si přál s Panem Havlem mluvit osobně. Nebo ho jen chvíli pozorovat jak přemýšlí. Nebo jak pracuje. Diskutovat s ním nad nějakým tématem by pak asi bylo příčinou upadnutí do tranzu či nadčasové euforie...

Nedávno jsem si tak přemýšlel, co mne u pana Havla opravdu zarazilo, či zklamalo, u čeho jsem se v něm spletl. Moc mne toho nenapadlo. Co mne překvapilo, ale nestavím se k tomu záporně ni kladně, byl svazek s paní Veškrnovou. Co mne opravdu oslovilo, bylo to překrásně zářící srdce nad Pražským hradem. K vůli němu, jsem se notnou dobu vyhýbal místům odkud jej bylo možno spatřit a náležitě ho ignoroval stejně tak, jako se snažím ignorovat blikající srdce na krajích silnic a v příhraničí... Co mne překvapilo, bylo jedno jeho politické - prezidentské - rozhodnutí, které překvapilo asi i občany jiných národností. Ale je mi jasné, že správnost mohla být stejně tak obrácená a v podstatě obě varianty byly téměř vyvážené. No a tím jsem asi skončil - k neuvěření. Takové malichernosti... Nějaké hloupé srdce v porovnání s takovou osobností jakou je. Budiž mu to odpuštěno. Tedy vlastně mám pocit, že bych se mu měl omluvit za to, že mne vůbec napadlo mu takové věci zazlívat...

Shodou okolností jem se ten samý den zapojil do diskuze se dvěma pány - velice fundovanými, řekl bych dle všech dojmů - a naprosto mne překvapilo, že se výsledek diskuze naprosto shodoval s výstupem mého osobního mínění. A to nezávisle na mé argumentaci. Velice mne to potěšilo, protože jsem nabyl pocitu, že to co cítím k Panu Havlovi není jen nějaký chybný, příliš sentimentální, či jiný postoj. Přesto jsem si řekl, že toho budu muset ještě mnoho přečíst abych pana Havla pochopil, mnoho lidí poznat, než někoho jako je on v životě potkám - a jestli vůbec - a stát se více tolerantním, abych dokázal přehlížet drobná blikající srdíčka velkých - ne stejně velkých, ale jinak velkých, pokaždé jinak - osobností a přátel v mém okolí...

ORBIS NEWS 2006

Byl jsem na ORBISu. Yes - there. Mezinárodní skautské setkání, tedy 8. středoevropské jamboree v Mariánském údolí u Brna. Než vám ale přiblížím tento happening svou obvyklou cestou - tedy minimálně fotografiemi, možná i nějakým textíkem - je zde něco poněkud netradičního: článek pro noviny onoho setkání skautů, kde jsem měl možnost zahrát si na PRESS - fotit, psát, vyptávat se, rýpat do všeho možného a lézt kam se nemá. A ještě k tomu to bylo mým úkolem a když mi někdo chtěl vynadat, stačilo zamávat cedulkou na krku. Pravdou je, že ne všechny materiály mnou nasbírané vedly k přímému výstupu přímo v rámci ORBISu, ale sběr informací byl o to jednodušší - když to dělám jinde, dělám to, řekl bych se stejným úsilím a to mám ještě jiné úkoly... Kdyby se vám zdál článek poněkud okleštěný vězte, že rozsah který zadává šéfredaktor je největším nepřítelem... Já jsem se pak stal nepřítelem toho, kdo po mně tento článek musel překládat do jazyka Anglického.

Honza jde do světa

„...uf to je vedro...“ povzdychne si kráčející Honza. „Stejné jako včera, předevčírem a dříve. Zítra můj sedmdesátý den na cestách a již několik dní jsem nebyl v žádném městě ni vesnici.“ Když kráčí po cestě směrem do údolí začíná se před ním objevovat jakási hradba v čele s věží. Konečně má úsměv na tváři – raduje se z toho, že opět uvidí živou duši po několika dnech – a přidává do kroku. Když už je úplně u brány a chystá se projít, tu ho zkříženými kopí zastaví stráž oděná do bordó: „Kampak?“ „Mířím do zdejšího města,“ odvětí Honza. Stráže se na sebe podívají, usmějí se a praví: „Tady se pípni.“ Honza – poněkud přihlouplý, jak už to v českých pohádkách bývá – se zamyslí a pak tedy uposlechne: „Pííííp,“ vydá ze sebe zvláštní zvuk. „Dojdi si zaplatit mýtné za průchod městem a dostaneš tam i svou pečeť,“ zašklebí se stráž, pak pokyne a před Honzou se rozkládají chýše, chatky a obydlí sdružené do malých osad.

Honza popojde směrem k hradu. Kolem něj proudí davy lidí podobně oděných a dle jeho úsudku se sem museli sjet opravdu z daleka. Po levé straně míjí pověstné toi-toiho budky, o kterých se nesou zvěsti i jinde, avšak teprve zde je pocítí doopravdy. Na příkaz stráží tedy míří do „Mýtného pointu“. Zaplatí poplatek, ale pro pečeť si má přijít až druhý den...

Chystá se tedy do krčmy. Obyvatelé města tady stojí dokonce i dlouhé řady, než se dovnitř dostanou. Šlechta chodí kolem, čekajícího zástupu nedbajíc. Lidé hovoří různě, Honza však ničemu nerozumí. Když je konečně v krčmě, chtějí po něm jeho pečeť, ale on ji nemá. „Až zítra, řekli mi v Mýtného pointu...“ přesvědčuje hospodského. Ten se ale nenechává přesvědčit a tak ho posílá do chýše, kde prý všechno vědí. Táže se tedy tam. Ti ho posílají za dědou Lebedou, který ví všechno ještě více než oni. Když ho po dlouhé době nalezne, pošle ho Lebeda do „Mýtného pointu“, kde mu prý pečeť přidělí. A tak se Honza znovu vypraví tam, odkud přišel. Opět si ho zapíší a řeknou mu, aby přišel v den následující – tak, jak už jednou řekli. Nezbývá mu tedy, než tajně projít za zády hostinského, aby proklouzl a alespoň trochu si zahřál žaludek. Povede se tedy a on nyní už s miskou míří k místu, kde dostane jídlo. Už několik dní nejedl a je opravdu hladový. Jistě zde dostane jídlo. A tak, když přijde na řadu, namiskují mu naběračku krmě a čeká co dále, avšak dcera hostinského nandavá již dalšímu.

Když se Honza nasytí (tedy trochu...) odebírá se na náměstí, kde velká slavnost chystána jest. Převeliká, zatím se zde tucet chasníků sešel a přicházejí další. Hudba hraje a prázdné náměstí se plní poskakujícími děvečkami, pannami, dámami, chlapci, panoši a pány. Brzy jich je tu několik přehršlí tak, že tu k hnutí není. Mezi děvami zahlédne fešnou cizinku se kterou se ihned dává do... řeči. Když desátá hodina odbije, mladý Honza na své lože strážemi hnán jest, říká, že se jen umyje a hnedle chrápat bude o stošest.

Hned co zavře oči sen o tom krásném městě se mu zdá: „Tam hordy přátel nalezl a se všemi se zná. Zábavy je dosti, občas přijdou hosti, všude mír a klid, jen tady on chce žít. Každý z koutu jiného, přidá něco dobrého a pak všichni společně, nežijí tu zbytečně. Každý jiný než ten druhý a přeci je něco spojuje, jazyk to není, šatstvo trochu, jeden svět se to jmenuje... Když hlad donutí ho na cesty se dát, v koutku hladovém dle chutí může brát (není třeba putovat).“

Bije 2. hodina ranní a stráž obchází město. Tu najednou spatří cizince v koutu hladovém se cpát. Na malér to vypadá a tak křičí: „Stát!“ V žroutovi však Honzu poznává a hned se k němu směle přidává - sen se stává skutečností...

ORBIS je jméno toho města a tudy vede naše cesta....

-jen křeček žáček-

Slovník, který by se vám mohl hodit pro pochopení článku:
pípnout se - přiložit čip ke čtečce
mýtné - registrační poplatek
pačeť - čip a badge (jmenovka)
osada - subcamp
mýtného point - registrační stan
šlechta - servis team
místo kde všechno vědí - infostan
hladový koutek - místo kam si můžete kdykoliv zajít pro jídlo, když áte hlad
velká slavnsot - koncert, který probíhá v rámci každodenního večerního programu
lože - jeden ze stovek stanů






A tady ještě jeden článek z dramatické noci, kterou přinesla díky Bohu česká média v pátek 5. a 6. srpna 2006

Bahno na entou

Ve čtvrtek 4. srpna 2006 kolem 23 buší někdo na stan. Musíme ven – subcampy Mercury a Venus jsou pod vodou. Zapříčinil to studený frontální systém. Místy se po cestách válí několik tun bahna a až dvacet centimetrů vody. Na místě se mísí mnoho lidí, nikdo neví, kam by skočil. Mezi členy subcampů, kteří si začínali balit, probíhají členové ST a jiní dobrovolníci s nářadím, igelitovými pytli a různými nástroji. Bahno čvachtá a ti co mají zabaleno míří ke gatu do připravených autobusů, odkud budou odvezeni do tělocvičen v Brnu, kde stráví zbytek noci a část pátku.

Mezitím se v obou subcampech odčerpává voda a kopají svodné kanálky. Dokonce i po hodině práce se v některém ze stanů objeví spáči, kteří se nechtějí nechat evakuovat. Akce je kolem půl druhé v noci u konce a téměř všechno je v suchu. Meteorologové tvrdí, že počasí se bude nadále zlepšovat.

Mnoho deníků, internetových, rozhlasových i televizních zpravodajství – všechna celostátní média – se dala do práce aby o nás napsala mnoho zajímavého: „Voda vyhnala skauty z tábora“, „Hasiči evakuovali tisícovku skautů ze zaplaveného údolí“ a mnoho dalších přezajímavých palcových titulků i pro nás překvapujících článků. Zajímavá diskuze se také rozeběhla na serveru iDNES.cz

Program ORBISu však běží dál. Na Plaze drobně upravené plaza activity (například na dívčí souboje v bahně), ale mimo campy samozřejmě hiky ba dokonce bahenní lázně k dostání na každém kroku. Zítra na nás čeká v centru Brna v Lužanském parku akce nazvaná Open Gate – „Před branami ORBIS 2006“. Jde o akci pro veřejnost, na které veřejnost bude moci poznat kultury různých účastnických zemí ORBISu díky prezentacím různých výprav. Za zmínku stojí samozřejmě i vernisáž fotografií výtvarných ateliérů, jež se bude také v centru Brna konat. Ukažme tedy lidem, že jsme se nepotopili... Mnoho kultur – jeden svět.

-jen křeček žáček-