Povánoční cestování

Konečně se mi povedlo přidat nějaké fotografie z mého zimního, vánočně osamělého i novoročně společnského cestování, vandrování a týpkování... Ty najdete ve Photothece. Snad se mi povede vše popsasti i jinak, než jen pár obrázky...

Pour Féliciter 2006

Je to neuvěřitelné, ale zase máme rok za sebou. Ať už Vánoce bereme za svoje či nikoliv, ať už sdílíme myšlenku s darováním drobných dárečků či ne, jsou Vánoce časem hodnocení uplynulého roku. Asi málokdo z nás ho o Vánočních svátcích nehodnotí, protože často si ani neuvědomí že tak již činí...

Ať už je to jakkliv, přeji všem klid, mír a pohodu o Vánocích, příjemná předsevzetí na Nový rok a mnoho Lásky se špetkou toho Štěstí v roce nadcházejícím.

Jen Žáček

Lednové jaro

Pak budete mít jasnosti, pravdy, upřímnosti co srdci libo. Střecha tohoto bídného života, na nějž si tolik stěžujete, se rozevře a my všichni bok po boku vstoupíme do vznešení říše svobody. A i kdyby se nám nepodařilo dosáhnout tohoto konečného završení, kdyby mělo být všechno horší než předtím, kdyby celá pravda měla být nesnesitelnější než pravda poloviční; i kdyby se mělo ukázat, že ti, kdo mlčí, jsou vskutku pravými strážci existence, kdyby namísto slabé naděje, již dosud máme, nastoupila čirá beznaděj, stojí to přesto za pokus, protože člověk netouží žít, jak je žít nucen.

Franz Kafka, Výzkumy psa

Zlaté časy médií v Národním muzeu

Navštívil jsem výstavu Zlaté časy médií. Výstava poměrně zajímavá, ale musím se přiznat, že jsem od toho očekával víc...mnohem víc... To co jsem se dozvěděl si mohu najít prakticky v jakékoliv knize o historii médií. Výstava je z převážné většiny sestavena z textu a několika zvukových a vizuálních nahrávek (například fotbalových přenosů rozhlasem). K vidění je také dokument 'cesty příspěvku' do Českého Rozhlasu, můžete si vyzkoušet 'nahrávací studio' (počítač s mikrofonem), nebo jaké to je, když čtete odraz textu z kamery která vás snímá. Můžete se podívat co to je ČeTKa (dozvíte se tedy asi ve dvou větách), když uvidíte obscéní obrázek líbajícího se Klause a Havla víte, jak jednoduché je dělat fotomontáže, kouknete se do hospody kde běží televize, stejně jako ve vedlejší domáctnosti, projdete kolem vitríny s propagačními předměty médií a nakonec si můžete přečíst pár vět o serióznosti médií a jejich konzumentech.

Myslím, že tato výstava zaujme školáky, s pochybami bych uvažoval nad středoškoláky, ale pro oddech není špatné jí prolétnout... A co jsem si z toho odnesl já? Prohlédl jsem fotomateriál a pokoušel jsem si do hlavy vtlouci nějaká jména, ale to co jsem si opět připoměl a zvedlo mi náladu bylo Borovského rčení: "Moje barva červená a bílá, moje heslo poctivost a síla..."

• web o výstavě na stránkách NM
• web samotné výstavy

Kamínky zpod brnění

Na webu Třech kamínků se objevila pozvánka na spoelčný hudební večer. Přijďte, rádi vás uvidíme...

Fotografie z podzimu

Konečně jsem se dostal k tomu uploadovat fotky. Některé z nich jsou už od počátku října, ty nejposlednější z listopadu. Jako první můžete mrknout na obrázky z mého podzimního víkendu, dále fotky z okolí Ledče nad Sázavou a v neposlední řadě vzpomínky z mé návštěvy Zadní země - Českého Švýcarska popsané ve článku Náročný víkend. Jsou jako obvykle ve Photothece...

Setkání

Včera večer jsem cestoval metrem. Navzdory večení hodine bylo až dost plné. V jedné stanici téměř všichni vystoupili. Posadil jsem se. Náladu jsem měl báječnou a přemýšlel jsem si o všem možném co na mne čeká v následující den. Když jsem se probudil ze svého zamyšlení, seděla naproti mně slečna. Měla špunty a v nich svůj malý orchestr, který hrál jen pro ni. Seděla jako zvířena která chce splynout s prostředím a nevnímá žádné okolní podněty. Ačkoliv nedávala nic najevo, pocítil jsem náhlý smutek… Bylo to zvláštní. Tušil jsem značné napětí. Její smutek. V tom na mne z druhého konce vozu někdo mává. Byl to jeden známý skautský vedoucí. Sedl si vedle slečny. Začali jsme se bavit, ale přesto jsem se nemohl plně soustředit a byl jsem neklidný. Kdybych jí mohl nějak pomoci, třeba jen vlídným slovem, nebo třeba pohlazením, úsměvem. Ale nechtěl jsem ji ‚rušit‘ a věnoval jsem se rozhovoru. Na chvilku mi přišlo, že má vlhké oči, ale asi se mi to jen zdálo. Co jsme probírali jsme probrat nestihli, ale ač to bylo sebedůležitější, přišlo mi to tak povrchní, nepodstatné a nepatrné ve srovnání s tím co musela prožívat ona. Samozřejmě že mi do toho nic není. Ale přesto! Má nálada se změnila. Těsně předtím než jsem vystoupil, jsem naposledy zahlédl její tvář: hudba vyhrávala, ona hleděla stále dopředu na stejné místo, do prázdna, do minulosti, do lepšího světa… V jéjí tváři byla bolest a stékaly po ní pramínky slaných slz. Velice mne mrzelo, že jsem jí nedokázal pomoci. Pche – pomoci – jak to asi zní? A jak bych toho dosáhl…zrovna já… Ale asi je pravdou že jsou chvíle, kdy se druhému pomoci nedá a potřebuje vlastní čas. Asi…

Totalita aneb cesta tam a zase zpátky

V Respektu je zmínka o Mikulášském semináři: jako komerční příloha se objevila Totalita aneb cesta tam a zase zpátky (pdf). Myslím, že je to docela povedené...

více se dozvíte na:

• Mikulášský seminář
• Polibek můzy
• Mikulášský víkend

- btw. veškeré lístky v on-line shopu jsou už dlouho vyprodané a to i přes to, že jich bylo dodatečně několik desítek přidáno

...potkáme se...?

Malování potmě

Shlédnul jsem dokumentární film pana Štingla (2003) na ČT2 Malování po tmě. Musím říci, že na mne opravdu zapůsobil. Určitě si najděte chvilku a mrkněte se na něj při dalším vysílání... Nevidět neznamená nemít bohatou obrazotvornost a nemalovat. Překvapující zpověď atletky Pavly Francové-Valníčkové.

Nevidomou Pavlu Francovou-Valníčkovou znají televizní diváci jako vynikající atletku a lyžařku, držitelku rekordů a nejcennějších medailí z paralympijských her. Dokument, který je zčásti jejím dialogem s režisérem a přítelkyní, výtvarnicí Bárou Hubenou, vypovídá o jejím pohledu na svět, jak jej my ostatní vidět nemůžeme. Její výpověď o pocitech, zkušenostech, láskách, snech a hledání je zasazena do výtvarného rámce. Pavla se velmi často vyjadřuje kresbou. Všechno, čím žije, co potřebuje a prožívá, se promítá do barev. Barvy neslouží jen k ilustraci, ale i k ztvárnění asociací, které se k věcem či jevům vztahují. Postupně zapomínáme na to, že Pavla nevidí. Ona sama o svém handicapu hovoří věcně a přemýšlí o své schopnosti jakéhosi vnitřního vidění.

Při vzpomínkách na dětství se Pavla Francová dotkne rodinného zázemí a významné role, jakou v jejím životě sehrála matka. Přivedla ji ke sportu, svým přístupem k její oční vadě a praktickým stránkám života v ní vypěstovala mnohé z potřebných vlastností. Dětství má svou barevnou škálu odvozenou od vzpomínek na konkrétní věci a situace. Velmi silným momentem byla později snaha postavit se na vlastní nohy a silnou osobnost matky vzdálit vlivu na svůj vlastní život, stejně jako poměrně nečekané ukončení sportovní kariéry. Atletika pro ni není jen vůle a cílevědomý trénink, medaile a pozornost novinářů, ale i potřeba partnerství, síla motivace k překonání překážek i vlastnosti, které později mnohokrát potřebovala alarmovat. Zmiňován je i pobyt v zahraničí a cesty do exotických zemí, vždy jako další impuls a zdroj nových zkušeností. Fantazie získává nové podněty prostřednictvím zvláštních setkání a zážitků spojených s přírodou, svou roli sehrává rytmus, tanec, doteky a sny. Jakoby mimochodem je zmiňováno krátké manželství a rozchod. Cítíme, že otázka kvality vztahů, jejich trvalost, možnost spolehnout se na někoho a důvěřovat mu, stejně jako otevřenost, s jakou rozkrývá svůj vlastní vnitřní svět, je pro ni velmi podstatná. Všechno, čím žije, co potřebuje a prožívá, se promítá do barev a zmiňuje jejich prostřednictvím. Dny v týdnu i telefonní čísla mají své barevné vyjádření. Barvy jí neslouží jen k ilustraci, ale i k ztvárnění asociací, které se k zmiňovaným věcem či jevům vztahují. V průběhu dokumentu jako bychom zapomínali na skutečnost, že Pavla nevidí. Ale ona sama svůj handicap připomene a hovoří o něm věcně, jako o dávno zvládnutém faktu a nahlas přemýšlí o své schopnosti jakéhosi vnitřního vidění. Předem vlastně odpovídá na otázku, jaké by to bylo, kdyby opět nabyla schopnost vidět svět kolem sebe. Původně byl tento dokument zamýšlen jako rozhovor s Pavlou, ale postupně, během přípravy a natáčení, se stal víceméně monologem hlavní hrdinky, do něhož svými otázkami zpoza kamery vstupuje režisér Pavel Štingl. Významná je účast výtvarnice Báry Hubené, která se v dokumentu objevuje jako partnerka v tvůrčím dialogu a první vnímatel kreseb a výtvarných projevů. dramaturg: Aleš Jurda vokální improvizace: Pavla Francová animace: Bára Dlouhá spolupracovali: David Čaš, Tomáš Benda, Tomáš Táborský výtvarná spolupráce: Barbora Hubená technická spolupráce, zvuk: Michael Míček zvukový mix, střih: Tonička Janková kameraman: Miroslav Janek vedoucí produkce: Renata Vlčková šéfdramaturg: Lenka Poláková šéfproducent: David Boháč scénář a režie: Pavel Štingl

zobrazit všechna vysílání pořadu
zobrazit životopis Pavly Francové Valníčkové
převzato z http://www.czech-tv.cz

Návleky

Ať už je název příspěvku jakkoliv prozaický, dnes jsem si vzpomněl na jednu událost z letošního času velikonočního: vydal jsem se na putování po horách. Útočiště mi poskytnul Národní park Šumava. Když jsem se chystal, chtěl jsem si s sebou vzít návleky, ale nemohl jsem je najít. Až později jsem si uvědomil, že jsem je půjčil jednomu příteli. Šumava pod sněhem - opravdu nádhera. Sněhu po pas. Jsem mokrý, je mi zima, ale je mi krásně. Večer ulehám pod borovicí. Pod borovicí poutníků, ale o tom až jindy. Když večer za soumraku sedím téměř nahý na spacáku hledím na krajinu, kterou ozařuje měsíc. Všude klid. Teplý vzduch vane, pode mnou více jak metr sněhu...

Ráno vstávám časně s hlasy ptáků. Těším se tomu, že toho mnoho stihnu. Snídám až po několika kilometrech na slunném kameni uprostřed lesa. Cítím se jako král. Když jsem si mazal bochánek máslem a připíjel čerstvě umletou kávu, vzpomněl jsem na ty, s nimiž se mám v některý z dalších dní sejít. Napsal jsem:

Návleky jsem hledal marně,
cítím se jak na plovárně.
Kalhoty mám po kolena mokré,
je mi zima, ty jeden lotre!

Co však možná zachránit Tě může,
od zarývající se rány do Tvé kůže?
Přivez litr rumu a nebo vodky
a nezapomeň čisté spodky.
A nebo místo toho návlek jeden,
jinak potáhnem se domů s vředem...

Nesplníš-li moje požadavky,
sjednej aspoň náhradu,
jinak zapomeň na ňáké vdavky,
nebo přijdeš o hlavu...


Máš však štěstí, milý brachu.
Sedě na rozcestí, slunce pasu.

A pak?

Náhlé zvěsti: v sluncejasu,
bochánek a čerstvá káva přivedou mne zpátky ke cti...

věnováno Štěpánu Urbánkovi