ORBIS NEWS 2006

Byl jsem na ORBISu. Yes - there. Mezinárodní skautské setkání, tedy 8. středoevropské jamboree v Mariánském údolí u Brna. Než vám ale přiblížím tento happening svou obvyklou cestou - tedy minimálně fotografiemi, možná i nějakým textíkem - je zde něco poněkud netradičního: článek pro noviny onoho setkání skautů, kde jsem měl možnost zahrát si na PRESS - fotit, psát, vyptávat se, rýpat do všeho možného a lézt kam se nemá. A ještě k tomu to bylo mým úkolem a když mi někdo chtěl vynadat, stačilo zamávat cedulkou na krku. Pravdou je, že ne všechny materiály mnou nasbírané vedly k přímému výstupu přímo v rámci ORBISu, ale sběr informací byl o to jednodušší - když to dělám jinde, dělám to, řekl bych se stejným úsilím a to mám ještě jiné úkoly... Kdyby se vám zdál článek poněkud okleštěný vězte, že rozsah který zadává šéfredaktor je největším nepřítelem... Já jsem se pak stal nepřítelem toho, kdo po mně tento článek musel překládat do jazyka Anglického.

Honza jde do světa

„...uf to je vedro...“ povzdychne si kráčející Honza. „Stejné jako včera, předevčírem a dříve. Zítra můj sedmdesátý den na cestách a již několik dní jsem nebyl v žádném městě ni vesnici.“ Když kráčí po cestě směrem do údolí začíná se před ním objevovat jakási hradba v čele s věží. Konečně má úsměv na tváři – raduje se z toho, že opět uvidí živou duši po několika dnech – a přidává do kroku. Když už je úplně u brány a chystá se projít, tu ho zkříženými kopí zastaví stráž oděná do bordó: „Kampak?“ „Mířím do zdejšího města,“ odvětí Honza. Stráže se na sebe podívají, usmějí se a praví: „Tady se pípni.“ Honza – poněkud přihlouplý, jak už to v českých pohádkách bývá – se zamyslí a pak tedy uposlechne: „Pííííp,“ vydá ze sebe zvláštní zvuk. „Dojdi si zaplatit mýtné za průchod městem a dostaneš tam i svou pečeť,“ zašklebí se stráž, pak pokyne a před Honzou se rozkládají chýše, chatky a obydlí sdružené do malých osad.

Honza popojde směrem k hradu. Kolem něj proudí davy lidí podobně oděných a dle jeho úsudku se sem museli sjet opravdu z daleka. Po levé straně míjí pověstné toi-toiho budky, o kterých se nesou zvěsti i jinde, avšak teprve zde je pocítí doopravdy. Na příkaz stráží tedy míří do „Mýtného pointu“. Zaplatí poplatek, ale pro pečeť si má přijít až druhý den...

Chystá se tedy do krčmy. Obyvatelé města tady stojí dokonce i dlouhé řady, než se dovnitř dostanou. Šlechta chodí kolem, čekajícího zástupu nedbajíc. Lidé hovoří různě, Honza však ničemu nerozumí. Když je konečně v krčmě, chtějí po něm jeho pečeť, ale on ji nemá. „Až zítra, řekli mi v Mýtného pointu...“ přesvědčuje hospodského. Ten se ale nenechává přesvědčit a tak ho posílá do chýše, kde prý všechno vědí. Táže se tedy tam. Ti ho posílají za dědou Lebedou, který ví všechno ještě více než oni. Když ho po dlouhé době nalezne, pošle ho Lebeda do „Mýtného pointu“, kde mu prý pečeť přidělí. A tak se Honza znovu vypraví tam, odkud přišel. Opět si ho zapíší a řeknou mu, aby přišel v den následující – tak, jak už jednou řekli. Nezbývá mu tedy, než tajně projít za zády hostinského, aby proklouzl a alespoň trochu si zahřál žaludek. Povede se tedy a on nyní už s miskou míří k místu, kde dostane jídlo. Už několik dní nejedl a je opravdu hladový. Jistě zde dostane jídlo. A tak, když přijde na řadu, namiskují mu naběračku krmě a čeká co dále, avšak dcera hostinského nandavá již dalšímu.

Když se Honza nasytí (tedy trochu...) odebírá se na náměstí, kde velká slavnost chystána jest. Převeliká, zatím se zde tucet chasníků sešel a přicházejí další. Hudba hraje a prázdné náměstí se plní poskakujícími děvečkami, pannami, dámami, chlapci, panoši a pány. Brzy jich je tu několik přehršlí tak, že tu k hnutí není. Mezi děvami zahlédne fešnou cizinku se kterou se ihned dává do... řeči. Když desátá hodina odbije, mladý Honza na své lože strážemi hnán jest, říká, že se jen umyje a hnedle chrápat bude o stošest.

Hned co zavře oči sen o tom krásném městě se mu zdá: „Tam hordy přátel nalezl a se všemi se zná. Zábavy je dosti, občas přijdou hosti, všude mír a klid, jen tady on chce žít. Každý z koutu jiného, přidá něco dobrého a pak všichni společně, nežijí tu zbytečně. Každý jiný než ten druhý a přeci je něco spojuje, jazyk to není, šatstvo trochu, jeden svět se to jmenuje... Když hlad donutí ho na cesty se dát, v koutku hladovém dle chutí může brát (není třeba putovat).“

Bije 2. hodina ranní a stráž obchází město. Tu najednou spatří cizince v koutu hladovém se cpát. Na malér to vypadá a tak křičí: „Stát!“ V žroutovi však Honzu poznává a hned se k němu směle přidává - sen se stává skutečností...

ORBIS je jméno toho města a tudy vede naše cesta....

-jen křeček žáček-

Slovník, který by se vám mohl hodit pro pochopení článku:
pípnout se - přiložit čip ke čtečce
mýtné - registrační poplatek
pačeť - čip a badge (jmenovka)
osada - subcamp
mýtného point - registrační stan
šlechta - servis team
místo kde všechno vědí - infostan
hladový koutek - místo kam si můžete kdykoliv zajít pro jídlo, když áte hlad
velká slavnsot - koncert, který probíhá v rámci každodenního večerního programu
lože - jeden ze stovek stanů






A tady ještě jeden článek z dramatické noci, kterou přinesla díky Bohu česká média v pátek 5. a 6. srpna 2006

Bahno na entou

Ve čtvrtek 4. srpna 2006 kolem 23 buší někdo na stan. Musíme ven – subcampy Mercury a Venus jsou pod vodou. Zapříčinil to studený frontální systém. Místy se po cestách válí několik tun bahna a až dvacet centimetrů vody. Na místě se mísí mnoho lidí, nikdo neví, kam by skočil. Mezi členy subcampů, kteří si začínali balit, probíhají členové ST a jiní dobrovolníci s nářadím, igelitovými pytli a různými nástroji. Bahno čvachtá a ti co mají zabaleno míří ke gatu do připravených autobusů, odkud budou odvezeni do tělocvičen v Brnu, kde stráví zbytek noci a část pátku.

Mezitím se v obou subcampech odčerpává voda a kopají svodné kanálky. Dokonce i po hodině práce se v některém ze stanů objeví spáči, kteří se nechtějí nechat evakuovat. Akce je kolem půl druhé v noci u konce a téměř všechno je v suchu. Meteorologové tvrdí, že počasí se bude nadále zlepšovat.

Mnoho deníků, internetových, rozhlasových i televizních zpravodajství – všechna celostátní média – se dala do práce aby o nás napsala mnoho zajímavého: „Voda vyhnala skauty z tábora“, „Hasiči evakuovali tisícovku skautů ze zaplaveného údolí“ a mnoho dalších přezajímavých palcových titulků i pro nás překvapujících článků. Zajímavá diskuze se také rozeběhla na serveru iDNES.cz

Program ORBISu však běží dál. Na Plaze drobně upravené plaza activity (například na dívčí souboje v bahně), ale mimo campy samozřejmě hiky ba dokonce bahenní lázně k dostání na každém kroku. Zítra na nás čeká v centru Brna v Lužanském parku akce nazvaná Open Gate – „Před branami ORBIS 2006“. Jde o akci pro veřejnost, na které veřejnost bude moci poznat kultury různých účastnických zemí ORBISu díky prezentacím různých výprav. Za zmínku stojí samozřejmě i vernisáž fotografií výtvarných ateliérů, jež se bude také v centru Brna konat. Ukažme tedy lidem, že jsme se nepotopili... Mnoho kultur – jeden svět.

-jen křeček žáček-

Výkřik džungle

Jestli déšť nesoucí smutek skrývá sílu a nálada šprýmů připomíná stesk, pocit osamělosti a touhy budící zášť zasahující cizí srdce...

Monotóní příslib ticha mizící ve tmě vane mlhou... vane... mlhou... Jeden - dva... Dva.

Empirický průběhm vnitřním zevnějškem, vnějším uvnitř... Jeden - dva... Dva.

Silueta fobie kroužící vzdcuhem... tmou... temným vzduchem... temnou tmou... tmou... Jeden - dva... Dva.

Květina klanící se v cizí vůni přinášející pocit, pocit neklidu, pocit nevlastního neklidu, pocit... Jeden - dva... Dva.

...je bledá paměť skromnějící časem osamělým srdcem. Rosa padající vzhůru víří prach. Hvězdy pláčou rytmickým dechem.

Jeden - dva... Dva.

Okurka letní

Jelikož se blíží léto a s ním každoročně oblíbená okurková sezóna, na vědomí se dává, že tento blog zpustne ještě více než obvykle, aby se autor vyhnul počinům podporující růst okurek. Občas jen poloha, nebo letmý popis citů bude zveřejněn. Nenechte se ošálit. A nezoufejte, jásejte... Odpočiňte si od kázání, připravte se na nové a užívejte léta. Váš dopis budu samozřejmě očekávataž do konce července: Letní tábor Junáka Praha>301 - Sovy>Jen Zacek>Budákov, pošta Kaplice>PSČ 382 41 Okurkám zdar (pozor, toto samozřejmě do adresy nepatří) .

Pět překážek

Zhlédli jsme velice zajímavý dokumentární film dánského režiséra Larse von Triera, ve kterém vystupuje filmový veterán stejné národnosti - Jorgen Leth. Jde o stylizovaný dokument a pětinásobnou rekontrsukci filmu Jorgena Letha z roku 1967 The Perfect Human. Musím říci, že jsem film předtím neviděl, ale přesto mne velice zaujal. Ten byl v Čechách poprvé uveden v rámci retrospektivy Jorgena Letha na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava 2005. Pět překážek - to je to co za výzvu položí Larse von Trier svému kolegovi. Znamená to předělat dokumentární film dle představ a pravidel, které v rámci této hry určí. Nutno dodat, že autor který nechal vzniknout dílu v roce 67, se s každým novým záludným zadání překážky svého kolegy a snad i žáka nenechá nalapat. Můžeme tak sledovat, jak zvniká nové filmové dílo. Dokonce i to, co se na začátku zdá být nejtěžší překážkou, je nakonec radostí autora a film díky zadaným zátežím - rozumějte "dokonalým výtvarným a filmových prvkům" - získává na zajímavosti. Autor mne opravdu šokoval, protože se nezalekl ani toho nejtěžšího a tak mi dokázal, že je opravdu mistrem v oboru a že je schopen splnit jakékoliv zadání a to ještě tak, že vše vypadá velmi líbivě...

Mnohem více se o filmu samtném i o dokumentu, který měl u nsá premiéru letos v červnu, dozvíte na webu Institute of Documentary Film.

Dokument o procesu s Miladou Horákovou

Na Radiožurnálu jsem nedávno vyslechnul orpavdu skvěle zpracovaný dokument...

úrvyke ze stránek ČRO1:

Před 56 lety začal největší politický proces proti odpůrcům komunistického režimu. Poslal na popraviště jedinou ženu zavražděnou v tomto období - Miladu Horákovou - a další tři muže. Za smrt nevinných lidí dodnes nebyl nikdo potrestán. Marek Janáč připravil o vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou a jejími společníky unikátní dvoudílný dokument.

Jistě stojí za zslechnutí. Sice je v archivu ochuzen o 48 vteřin záznamu z Národního filmového archivu, které ČR mohl odvysílat pouze v živém vysílání, ale i tak má velikou vypovídací hodnotu.

• Informace na ČRO1
• 1. díl
• 2. díl

ZaDní vchod

Toto je můj příspěvek k autorskému čtení, které probělo dne 31. května 2006 v Trmalově vile ve Strašnicích. Téma tvorby bylo Zadní vchod. Oproti předchozím ročníkům se v tomto díle mém vysktují prvky dramatické.

---

[scéna je temná; v čele jeviště se nacházejí zavřené dveře; vážná, avšak jazzová a tajemná hudba uvádí scénu]

[rychle čtené] …„z tohoto hlediska, jsou nesmírně důležité předchozí relevantní odkazy osoby stejně tak, jakožto interpelentní poznámky při jejím investigativním chování.“ Když dočetla řádek, zaklapla knihu. [znechucený povzdych] Pomnula si oči. Vstala z křesla, zhasla lampičku, šla do kuchyně, vzala sklenku a nalila si vody z láhve. Šla do ložnice, lehla si a znavená i oblečená usnula.elou noc nehnuta ležela. Ale ve skutečnosti si to myslela jinak: probudil ji jakýsi divný pocit. Nějaká touha. [dveře klapnou; malinko se pootevřou; do otevřeného místa svítí bodový reflektor] Touha jít za něčím tajemný, za něčím neznámým… [dveře se otevírají o něco více] Tam hned vedle vitrínky. Prošla. [z pozapublika přichází dívka; zkoumavě hledí; proklouzne dovnitř] Objevila se v nádherném světě. Jakoby to už ani nebyla ona. Byla příliš dokonalá. Prostředí jen těžko popsatelné – měnilo se každým okamžikem, jak ona si usmyslela. Slunná pláž, západ slunce v horách, prví schůzka se svým milým i ta místa přeplněná nakupujícími co tolik zbožňovala. [čteno s dramatickým pauzami] Chodila, plavala, dýchala, ale také nemusela. Létala – dělala co se jí zlíbilo. Bylo to nádherné. Beze spěchu. [] Nějakou chvíli pobyla, ale pak se rozhodla vydat se zpět – ta nejistota tam, uvnitř, jí znepokojovala. [dívka vychází ze dveří; mizí za publikem]

Vrátila se tedy zpět. Prošla místem, jímž předtím přišla a jelikož bylo již světlo na chvilinku ulehla a pak jakoby se znovu probudila vstala vstříc dalšímu dni. [světlo ve dveřích zhasíná]

Další den utekl. Večer vypadal podobně jako ten předchozí. Když však ulehla. Hned mohla projít tím místem. [rozsvěcuje se světlo; dívka prochází] Učinila tak… Celou dobu dělala věci nemožné, věci které by jinak dělat nemohla. Zase létala, běhala, [ironicky] opět se poprvé setkala se svým milým…ale zacházela ještě dál. Potkala se s ním i podruhé. [] Vše si vychutnávala. Když byla plna, vrátila se zpět, prošla a na svém loži opět spočinula jen na několik okamžiků. [světlo zhasíná]

Takto se to opakovalo několikrát.

[pauza]

Klaply dveře. Věší kabát, klíče, zouvá lodičky. Rozpouští si vlasy a je vidět její nádherná šíje. Přišla z města časně ráno, po dlouhém flámu. Znavena lehla si na pohovku. „Na chvilku odpočinout a pak zase dál...“ Ale jen co se opřela, už se jí zase zmocňovala ta touha. [světlo se rozsvěcí] Touha duší vstát a jít k tajemnému vchodu. Chvíli odolávala. [pauza] Pak proběhla. A zase byla náramně svěží. Obdivovala se další schůzce se svým milým, světu, zpívala, celý svět patřil jenom jí. Zneklidňující pocit ji rychleji než dříve připomněl, že tady není doma. [do dveří si stoupne statný muž zády k publiku] Mířila tedy zpět. Když přišla ke vchodu, stál tam jakýsi statný muž. Nevšímala si ho, chtěla projít, teď, rychle už ani chvíli zde. Nenechal ji jít. Chvíli to opakovala. [dívka se snaží projít; muž se nehýbá; v momentě kdy chce dívka proklouznout o kousek dál, pouze se přesune] Muž byl neoblomný. Nakonec zklamaná a zničená vzdala. [dívka opět mizí ‚uvnitř‘]

Nezbývalo jí, než létat, odpočívat a dělat všechno možné, co mohla jen zde. Nemohla vejít zpět, domů… Dokonce si i představovala, že je doma. Ale hned jak myslela na něco jiného, představa se ztratila. A zase plavala, věšela kabát, běhala, milovala se a byla šťastná a patřil jí celý svět, dokud si nevzpomněla na domov. Stýskalo se jí. Zkusila to tedy znovu. Jiná cesta než projít není. Ale když tam bude muž, nepůjde to…

[pauza]

Přichází. [zevnitř jsou slyšet její spěšné kroky] Když je o něco blíže, vidí postavu vrhající stín. [hlava dívky se objeví za mužem] Opět zkouší proklouznout, ale opět se nedaří. Muž za to ani nemůže. Ale ona chce přeci projít! [pauza] Hledí na něho. Je jako z kamene. Že by byl tak necitlivý? [pauza; dívka hledí na muže] Udeří ho. Nic, muž se ani nehne. Vzdává se. [dívka se vrací dovnitř]

[pauza]

[světlo zhasíná; muž znuděně a laxně promluví; kouká na hodinky] „A hele, svítá, půl sedmý – končí mi šichta…“ [zavírá dveře; odchází do publika] A tak se hrdinka této tragédie nikdy nedostala domů, jelikož nepřišla na tajemství slov „Za dní vchod“. Pohybuje se za hranicí reality, do níž vchod ústí patrně ještě dnes a vysnívá si svůj život tak, jako nikdo z nás…

[hudba v závěru je veselá]

KohoVolit?

Volby jso za dveřmi. Letos mám pocit, že vybrat si je obvzláště těžké - to co je v současné době na naší politické scéně, je snad opravdu jedinečné -, jelikož současné nastavení politiků je přinejmenším prapodivné. Už se mi párkráte stalo, že jsem se rozhodnul pro jednu stranu a za pár dní, po zvážení rozhodnutí v houpacím křesle, si rozhodnutím vůbec nebyl jist. Nehledím na volební preference a také se snažím nenechat se ovlivnit předvolebními bitkami, které jsou často k pláči, ale tak nějak to přichází a odchází, když si vzpomenu na nějaké to faktum a spojím si to v souvistlost.

Minulý týden, když mi přišla modrá obálka s hlasovacími lístky zjitil jsem, že vlastně teď si nejsem jist vůbec ničím. Nejraděj bych nevolil. Ale to samozřejmě nejde, nechci-li podporovat komunisty. Ale přeci by si to všichni Ti politici zasloužili, aby viděli že staví špatně. Ale je to asi špatný způsob jak jim to říci. Správné by asi bylo vybrat někoho, kdo se chová podle mých představ, kdo nestaví vzdušné zámky, ani smetiště, že... Vybrat třeba nějakou novou, doposavad "nezatíženou" stranu. To ale nikam nevede, pokud se nedostane do parlamentu, jelikož by hlas stejně přišel v niveč nehledě na to, že mne zatím taková strana nepotkala.

Náhodou jsem na internetu objevil web zajímavého projektu Kohovolit.eu. Jde o projekt česko-slovenský a vy se ocitáte v pozici člověka, jež by měl hlasovat o vybraných zákonech (popř. jejich novelách, či zamítnutích). Vybíráte z nabídky zda se u toho či kterého hlasování zdržíte, zda jste pro, či proti. Zároveň vybíráte na kolik vás toto téma pálí: málo, středně, hodně. Po té co označíte libovolný počet hlasování a odešlete, ocitá se před vámi překvapení. Výsledek je procentuelní vyčíslení toho (v závislosti na míře palčivosti), která strana pro co hlasovala a kde se s vámi shoduje v jednotlivých hlasováních (vše velmi podrobně rozpracované). Už to včetně všech podrobností mi přijde velice zajíamvé, ale aby toho nebylo málo, tak autoři přidali ještě perličku navrch: uvidíte také shodu s jednotlivými poslanci. Zjistíte tedy, že vaším ideálním partnerem by mohl být ten a ten...no to tedy potěš...

Moji favoriti jsou daleko v mínusu. Jaké překvapení. Měl jsem za to, že se v politické scéně alespoň trochu orientuji, ale tohle? Jistě nemůže to být zcela objektivní, vzhledem k jinému počtu hlasování, které je nižší než ve skutečnosti. Teď vidím zcela zřetelněji i to, že politická strana může mít v programu věci jedny, ale prosazovat věci druhé. A ač jsem si říkal, že to není v takové míře, nyní to mám černé na bílém. Jak smutné. Mířím do houpacího křesla....

KohoVolit.eu

Dobro, zlo, systém , manipulace a obdiv

Přihodilo se mi cosi, co jsem nečekal. Vlastně ani nevím, odkud bych začal... ... ... ...Manipulace. Je to něco, co ve spojení s myšlením a chováním člověka vzbuzuje odpor. Nabíhá mi husí kůže, když to slyším. Mám chuť se bít. Vzepřít se.

Začalo to neškodnou hrou. Zkouškou, pobavením se, rozšířením si obzorů. Byl jsem pro - zajímavé libreto z doby nedávno minulé, jejíž vzdorovatele obdivuji a představitele tak zatracuji a nenávidím. Je asi dost silným slovem mluvit o nenávisti k někomu. Je to spíše nenávist k něčemu - nenávist k jistému systému. Přesto že zatracuji systém, obdivuji jeho vzdorovatele... Doba totality.

Během hry jsem něco zjistil. Možná jsem si to začal uvědomovat až později, ale to sdělení bylo šílené: ovládám schopnost manipulace. Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to velice nepříjemné. Co ale bylo mnohem horší byl moment, kdy jsem pochopil, že zlo má i další podobu. Podobu jejíž příčinou není zlo pro zlo. Podobu, která nestaví jen na faktu bezpříčinného zla. Podobu závsilou právě na tom, že někdo využívá schopnosti manipulace, aniž by si to uvědomoval, nebo o to usiloval. Působil jsem na lidi - byla to hra - tak dlouho dokud se nepoddali. Využíval jsem k tomu ruzných prostředků. V jednu chvíli mne to dokonce začalo bavit, naprosto jsem podlehl.

Kdy jsem ale naprosto natvrdo spadl na zem byla chvíle, kdy skupinka hráčů začala hru sabotovat. Prostě se otočili proti pravidlům. Pravidla byla nemorální, odporná, ale byla jasně daná. Když je porušili, mísily se ve mně pocity mnohé: jeden říkal, že mám důvod být rozčilen, jakožto někdo kdo hru vede, druhý, že nemám být rozčilen - sledovat a podporovat rozvoj jiného směru hry, jakožto někdo kdo hru vede, třetí mi říkal, a to bych podtrhnul - vždyť je to správné, budeme-li realisté, nejde o hru, ale o systém, jakým budu k dané situaci jako "hráč" přistupovat - a to mi najednou přišlo uplně báječné, báječné, že na to někdo přišel. Ale teď...další mi říká, jdi dál... Opět jsem se nevědomky naprosto vcítil do role již jsem zastupoval. A aniž bych to chtěl, zašel jsem za další roh. Když podvedli oni, podvedl jsem já. Byl jsem v pozici někoho, kdo hru vede, tím pádem jsem měl i jistý vliv v ohledu posunutí tématu, popř. urychlení hry, zakončení etc. a toho jsem využil.

Zdá se to divné, avšak zřejmé: podvedl jsem. Na druhé straně, je ta věc, že je "to" - tedy podovd - v kompetenci role, kterou jsem během hry hrál. To je něco, co mne tolik rozrušilo... Že jsem to zvládnul udělat, ačkoliv jsem to dělat nechtěl. Dělal jsem něco, o čem jsem byl bytosně přesvědčen, že je špatné. Konal jsem zlo. Bolelo to. Věděl jsem, že je to špatné. Moc špatné. Využíval jsem těch nejodpornějších metod: Jedné osobě jsem před ostatními, kteří s ní drželi, začel našeptávat do ouška, abych je rozdělil... Začalo to působit... Nervozita a nedůvěra na stranách jednotlivce i skupiny, nikdo nevěděl "kdo s kým peče"... Jedinec začal podléhat. Skupina podlehla. Nikdo nevěděl na čem je, prostředí na ostří nožů...

Těžké také bylo po skončení hry provést její reflexi, která probíhala stejně dlouho jako hra samotná. Bylo to neuvěřitelně náročně a situace byla velmi vypjatá. Vlastně ně. Nebyla, teď už ne. Jen já jsem byl pln emocí, které se ve mně nashromáždili během hry. Po celou dobu jsem nemohl říci ani slovo a když jsem se po notné době ke slovu dostal a měl něco říci, skoro jsem to před tolika lidmi nezvládl. Cítil jsem se velice špatně i po skončení reflexe, která mne nezbavila myšlenky, otevírající nové pohledy na dobu nedávno minulou. A to nejen mně, ale zřejmě všem zúčastněným, to bylo to jediné s čím jsem počítal. Vlastně jsem řekl že onu roli přijmu, protože jsem si předem neuvědomoval tento zpětnovazebný efekt působící i na někoho, kdo hru vede. Neuvědomoval jsem si náročnost tohoto úkolu. Možná jsem byl trochu hloupý a krátkozraký. Přesto jsem rád, že jsem si něco takového vyzkoušel, něco velmi cenného se dozvěděl a už nic podobného nebudu muset absolvovat - i když to je samozřejmě bláhová představa...

Až dnes jsem si uvědomil, že když budu zpětně hodnotit, nebyl to podvod, jistě že ne a ani já jsem nepodvedl. Naprosto schvaluji co hráči udělali. Vzdor proti systému. Vzdor proti systému, který tolik nenávidím. Oni jsou totiž Ti, které obdivuji...

Spirituál 5

20. duben 2006, "Kulturní Centum '12' " v modřanských končinách, 19.30hod. Uznávám, je to již nějaká chvíle za námi, ale mám za to, že sdělení je nadčasové: dusno, těsno, vedro. Po chvilce se vpředu na podiu objevuje partička osob. Mezi nimi Jiří Tichota (6 strun. kytara, uměl. vedoucí, loutna, aranžování, textování, pomocné zvuky), Jiří Cerha (zpěv, perkuse, skladba, aranžování), Zdenka Tichotová (zpěv, perkuse), Irena Budweiserová (zpěv, perkuse), Jiří Holoubek (zpěv, 12 strun. kytara, flétna) a Dušan Vančura (zpěv, kontrabas). Jsou to oni - Spirituál Kvintet v šesti...

Rozjíždějí se něčím lehce vokálním, přidávají se strunné. Publikum čítá ve svých řadách různorodé věky posluchačů - od těch nejmladších, až po ty nejstarší. Všichni se zajíkají - jednak napětím co přijde, druhak horším vzduchem, jehož příčinou je podle všeho Irena Budweiserová, kteréžto hlas si nerozumí s klimatizací (i když oba dva umějí dělat pořádný 'rachot'). Mezi písničkami slyšíme volně plynoucí rozhovory a žerty - je vidět snaha zapojení všech členů skupiny, ale nejvýraznějšími jsou Jiří Tichota a Dušan Vančura. Oba dva mistrně ovládají bavení publika a to především postupným nabalování obsahu vtipných komentářů ke kterým se vracejí, ale i výběrem témat. V dějové linii komentování je cítit gradace a tak odkazování se na předchozí rozhovory působí velice zajímavě. Na druhou stranu mám pocit, jako by se vše odehrávalo dle nějaké knihy: nemám na mysli, že by byl předem nacvičený scénář, ale spíše že jde o striktně dodržovaný systém, který funguje a "umí zaujmout".

S hudbou je to velice podobné. Naprosto vyvážená a připravená kompozice obsahové linie koncertu není k přehlédnutí. Je to až příliš dokonalé. Člověka ale zaujme především dynamika, které se objevuje v jednotlivých písních - bez ní by se mohlo stát, že posluchač klidně zadříme. Ale právě proto, vás probudí třeba Jirka Holoubek, který z ničeho nic, kde se vzala tu se vzala, má v rukou flétnu, kterou při rychlém, vhodném a nečekaném nasazení naprosto dokonale trefí, co se snaží zasáhnout - posluchače...

Z toho plyne, že po stránce hudební mne koncert převelmi zaujal... Jsou to prostě těžké váhy. Je pravdou, že Spirituál kvintet zažil již mnohé a každé období různých zpěváků bylo něčím jedinečné. Stejně tak je toto. Jak jsem již předeslal, koncert jako takový mi nevyhovoval příliš - spíše méně. Přesto však věřím, že tato mně nevyhovující forma se do budoucna jistě změní a třeba se trefí stejně jako někteří spirituálové zrovna do toho, jak by se to líbilo práve mně. A když ne? Pak už mi zbývá jen vyčkávat nové krve, jakou byl v současné době právě Jirka Holoubek a čekat na další, nové období skvělého muzicírování v novém kabátu...

Oficiální web skupiny Spirituál Kvintet
Oficiální web p. o. Kulturní Centum '12'

Diář na drátu

Už je tomu tak: Googlemanie... Je to cosi, co produkuje všude se rozmáchající Google. Začal obyčejným vyhledávačem, který si ale časem vydobyl jisté místo na internetu. Featurek které nabízejí je čím dál více (patrně díky projektům, na kterých může v rámci své pracovní doby pracovat každý zaměstnanec a nejsou nikterak omezeny zadáním - tedy kromě toho, že výstup musí být u Googlu - a dostane za ně zaplaceno) a tak se časem objevují různé typy služeb. Co ale můžeme vidět u internetového přístavu kam se lidé vrací, tedy u portálu tohoto rozmachu, je věc přinejmenším zajímavá.

Chytré to marketingové tahy, které neumožňovaly užívaní mailu komukoliv. Nemáte pozvánku, nemáte Gmail. Mezi lidmi, kteří počítačům "rozumí" se roznášelo, jaká že kvalita se tu objevuje. Všichni byli nadšeni prostorem, který mohou využívat, uživatelským rozhraním, které po čase začínají přebírat i české servery a cenou 0,- Kč, ale vytváření reklamy. Opravdu? Divíte se? Žádnými viditelnými bilboardy, nebo reklamními maily, ale šuškandou. Šuškandou každý kdo měl cokoliv dočinění se slovem co začíná na velké G přispíval k propagaci Googlu. Popularitu si brouzdál vydobyl právě díky jakési uzavřené komunitě programátorů - testerů - kteří mohli pozvánky posílat dál a dál... Tato skupina samozřejmě působila elitně a tak se do ní chtěl dostat každý. Dnes už každý uživatel Gmailu může poslat 99 pozvánek.

Kvalita služeb nejen mailových se začala zvedat, objevily se blogy, mailové konference a, a, a... Následovaly také různé aféry ohledně selektování obsahu v různých zemích (viz. Čína a lidská práva? nebo Zalepené huby, aneb o čem se ani na internetu nepíše). To co přišlo teď je ale opravdu dechvyrážející: kalendář, který můžete sdílet se světem. Neztrácíte čas domlouváním schůzek - prostě zadáte kdy, kde a s kým a čekáte, zda kolegovi termín vyhovuje (velice líbivě toto popisuje Miloš Čermák ve svém "Notebooku" v Reflexu 17/2006). Je to jistě veliký krok, ale kam se to posouváme? Válčil jsem dlouho s tím, zda se na něco takového alespoň podívat a když, tak takovým způsobem, abych nepodlehnul nátlaku "komunity" a jakési vizáže, či image...

Podíval jsem se. Hodnotil jsem. Snad jsem nepodlehnul. Přesto přeze všechno jsem se rozhodl si svůj diář vytvořit: za nějakou dobu toto jistě okruh několika spolupracovníků bude využívat a mně i jim to ušetří mnoho času. A když ne, pak kalendář přestanu používat. A když ani to ne, tak někdo mých dat zneužije, jelikož je samozřejmě poskytuji někomu třetímu, a já konečně zase pochopím, že papír a tužka nebude nahrazena ani mým kapesním Palmem s externí rozkládací klávesnicí, ani mobilem či něčím jiným, nýbrž si uchová svoje kouzlo a účelnost díky své jednoduchosti i přes četné překážky...

KeekStudio diář