Taimagura Baachan

Taimagurská babička

Yoshihiko Sumikawa / Japan / 2005 / 110 min.

Režisér filmu sledoval dlouhou dobu 15ti let téměř devadésátiletou paní, žijící v japonských horách, na úpatí hory Iwate v osadě Taimagur - "cesta na úpatí lesa". Natáčel ji při každodenních činnostech a tak prostřednictvím kamery vyjádřil klid, jaký v duši může nosit jen někdo žijící v horách. Se svým manželem (který je o něco starší než ona, ale rozhodně na jejich věk ani jeden z nich nevypadá) společně 'vše' zvládají na výbornou již 60 let - od doby, kdy se sem přistěhovali - od dob konce druhé světové války.

Ono slovo 'vše' znamená vlastně 'jen' práci od rána do večera, která představuje tvrdou dřinu při sklízení a plení sojových bobů, jejich následné úpravě, sušení, vyrábění toffu, sušení brambor... Vše se dělá ručně, technika do těchto koutů zatím nedorazila. V jednom ze vstupů se sice babička rozhovoří o zavedení elektřiny a úžívání televizoru, ale to je asi tak vše.

Je spokojena s tím co má, cítí se v přírodě blaze a soužije s ostatními přírodními druhy, které ji tu a tam připravý o kousek úrody. Ale ani toto ji nedokáže roztrpčit a bere vše takové, jaké to je. Pan Yoshihiko (režisér) vše podává velice sumbisivně - přesně podle běžného rytmu paní Masayové. Tím sice v dokumentu vznikají "hluchá místa", ale to jistě na jeho výstižném podání nic neubírá.

Člověk by si pomyslel, že nastane zvrat, když paní Masayové zemře manžel, který jí velmi pomáhal - sbalí se, odejde do města za příbuznými, nechá přírodu přírodou. Ale je to velký omyl: zůstává dále žít v tomto překrásném prostředí, kterému ona nevládne - je tady jen hostem. Svému manželu postaví ve srubu malý oltář, kde se modlí, kam mu přináší plody které vypěstuje a také vypráví vše co se děje - stejně jako dříve...

Co mne uchvátilo, byl způsob, jakým dále přistupovala k životu: ne dle našeho přísloví "co můžeš uděleat dnes, neodkládej na zítřžek", ale zkrášlila jej v něco báječného: "co nedoděláš dnes, doděláš zítra". A tak se o sebe stará dál. Seká dříví, pleje soju, sklízí, vyrábí toffu...stále dokola. Je stále veselá a ač nám může přijít její činnost jako rutina, v podání režiséra drobnokresba denního sledu vypadá, jakoby jí přinášela radost a uspokojení. Smrt, které se nebojí, jí zastihne v osmdesátisedmi letech.

Režisér se nechal slyšet, že "smrt staré ženy, přezdívané Taimagurská babička, není koncem osady na úpatí lesa. V cyklu zemědělského horského života bude pokračovat mladá rodina, jejíhož synka pomáhala paní Masajová přivést na svět."

Tento snímek je netradičním pojetím motviu nedbající formy, přesto však dokonale podtrhující vyrovnanost ústřední postavy.

Můj životní strom...

Našel jsem něco o Borovicích... Tedy ne že by informací o nich bylo tak málo, ale tato faktografie doplněna o užití v "léčitelství", ač postrádající veškaré spirituální kořeny borovice, mne pobavila, protože jsem nic podobného ještě nečetl.

Statná borovice dorůstá do výšky 30 až 40m. Je to pozoruhodný strom, od nepaměti vyhledávaný pro svoje dřevo i pro svou léčivou sílu. Na počátku minulého století byla vysazována k upevňování písků (Polabí). Borovicové dřevo je měkké, s červenavě hnědým jádrem. Je pružné, lehké, bohaté na pryskyřici, a proto trvanlivé ve vodě. Je výborným palivem, ale využívalo se především na výdřevy v dolech a na pražce.

V lidovém léčitelství se používalo všechno - pupeny, mladé výhonky, pyl, jadérka i pryskyřice. Už za dob Galénových byla pryskyřice ceněna jako hojivý balzám a dodnes je součástí léků hlavně při katarech dýchacích cest. Jako hlavní droga se dnes používají pupeny a mladé výhonky, které se sbírají v dubnu a květnu, suší se opatrně ve stínu v tenké vrstvě a uchovávají se v dobře uzavřené sklenici.

byliny.blogspot.com

Zalepené huby aneb o čem se ani na internetu nepíše

Před nějakou dobou jsem upozorňoval na situaci, ktreou nastavil brouzdál Google (který, mimo jiné poskytuje prostor pro můj blog...) v Číně. Pokud vás toto téma zajímá, nenechte bez povšimnutí článek Katky Jonášové "Zalepené huby aneb o čem se ani na internetu nepíše". Ukáže vám i širší obzory co se svobody slova týká.

Nohavice má nové entlování

Po velúspěšné šňůře Pražská pálená, která proběhla v lednu tohoto roku, jakoby Jarek měnil svou image... Možná, že jí nemění - spíše jsem ji neznal - vlastně to ani není image. Nejdříve se rozhodl na svém napůl oficiálním webu publikovat vždy dvě nahrávky z každého koncertu (2006/01/25 Pražská pálená), až se na závěr sestavilo stejnojmené album, což už samo bylo poměrně zajímavé. Ale překvapení neustávala: v závěsu se totiž objevila soutěž o nejhezčí přebal tohoto 'alba', nakonec několik neplánovaných bonusů, jako je třeba povedená instrumentálka s brilantním zakončením Honzíkova cesta.

A teď? Nohavice má nové entlování - Jarek má svůj web v novém kabátě... Už je celý 'jenom jeho'. Jde na něm najít všechno možné od kalendáře s koncerty, biografii, až po různé interview a recenze. Některé rubriky jako kupříkladu diskografie zatím nejsou hotovy, ale to jistě přijde.

Ale aby toho nebylo málo, začaly se na webu objevovat i další písně. Písničkový blog. Sám autor píše: "Jsou pocity a nálady, které si přímo říkají o reflexi. Jak jinak než hudební... Životnost jednotlivých stránek tohoto zápisníku hudebních fejetonů bude různá - měřítkem bude vaše chuť se k nim vracet." Já se prozatím vracet budu...

www.nohavica.cz

Jeden svět 2006

Osmý ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět pořádaný společností Člověk v tísni při České televizi se uskuteční v Praze od 1. do 9. března 2006. Jestli je něco, co opravdu stojí za to, pak je to nejen tato plejáda filmů, ale akce se svým poselstvím jako taková... Potkáme se?

Dne 5.3. ČT2 v rámci pořadu 'Večer na téma' uvede film My Beloved Child (Má milovaná holčička) a krátký film Nima.

Skauti mají po přihlášení skupinovou slevu na Jednosvětové pořady. Já se jistě na nějaké chystám, tak kdybyste neměli ke komu, stačí napsat. Podrobnější info je na skautské křižovatce...

---

„Jeden svět není pouze svědectvím o lidském utrpení. Je také poselstvím o síle sounáležitosti a o vůli vzepřít se násilí a bezpráví, je posilou lidské důstojnosti, víry a naděje.“

Václav Havel

---

www.jedensvet.cz
www.clovekvtisni.cz

Jaroslav Foglar za války

V Reflexu 6/2006 vyšel článek o Jaroslavu Foglarovi doplněný o fotografie ze známé Dvojky. Pokud jste tuto informaci zatím nezaregistrovali, podivte se na něj. Jistě stojí za to...

Reflex 6/2006 Jaroslav Foglar za války

Zaklínač - Geralt z Rivie opět na ČT

Sice pozdě, ale přece... Minulý týden jsem zahlédl na ČT2 třináctidílný pokračující se film na motivy knih Andrzeje Sapkowského. Zaklínač je zase na cestách...

Ač nevím, kde a jak se objevil zrovna třetí díl velice mne potěšil. Co mne však uchvátilo méně je, že stejně jako se objevil zase zmizel. Nemůžu nikde najít, kdy bude pokračovat svým čtvrtým dílem. Tak tedy nic než oči na stopkách a vzhůru novému dobrodružství při hledání po nocích...

Sapkowského dílo je velice obratnou hříčkou s nářečími, přízvuky, slangy a dalšími jazykovými prvky, ale ani velice povedený překlad knih, jak se mi jeví, by neměl zůstat nepochválen. V jeho textech je něco tejemného, dramatického, něco pohádkového ale vždy překvapujícího. Je to tak trochu jiná 'fantasy' než jakou vídáme denně...

Silou ani myšlením se s ním obyčejný člověk nemohl měřit. Dobrodružný polský seriál podle slavné fantasy Andrzeje Sapkowského (2002). Hrají: M. Żebrowski, A. Dymná, E. Wiśniewská, G. Wolszczaková, A. Chyra, M. Kozłowski, Z. Zamachowski a další. Režie Marek Brodzki

Geralt je hlavní postavou jeho povídek vydaných v knížkách Zaklínač, Meč osudu, Poslední přání a také románové pentalogie Krev elfů, Čas pohrdání, Křest ohněm, Věž vlaštovky a Paní Jezera. V dílech Sapkowského jsou zaklínači dokonalí bojovníci překračující možnosti lidského vnímání. Smyslem jejich existence je zabíjení stryg, vlkodlaků, upírů, bazilišků a dalších netvorů, které pronásledují lidi. Bělovlasý zaklínač Geralt z Rivie se však trochu "vymkl" z řad běžných zaklínačů. Není jenom mistrem různých druhů zbraní, ačkoliv sám nejraději zápasí s mečem, také trochu rozumí magii a je schopen bojovat s každým protivníkem. Nikdy nezůstává pouze chladnokrevným profesionálem, má lidské stránky a slabosti. Postupně vychází najevo, že neměl možnost si svůj osud svobodně zvolit, stejně jako je donucen draze platit za schopnosti a dovednosti nedosažitelné a často rovněž nepochopitelné běžným smrtelníkům. Proto vyvolává strach a zároveň nevraživost a odpor těch, jejichž životy vlastně chrání. Přesto je Geralt, podobně jako ostatní zaklínači "odsouzen" k vyhnanství a životu na samém okraji jakési středověké společnosti, jež v mnohém připomíná i naši současnost. Problémy, konflikty, fobie a rozpory "našeho" světa se zde promítají do světa imaginárního a fantastické postavy rytířů, čarodějů, trpaslíků a nebo elfů nám tak připadají důvěrně blízké a jejich jednání logické. Zaklínačova dobrodružství se neomezují pouze na známá dějová schémata žánru meče a magie (sword and sorcery), právě proto jsou tak zajímavá a přitažlivá.

Podle cyklu Andrzeje Sapkowského povídek vznikl celovečerní snímek Zaklínač, a také stejnojmenný dobrodružný fantasy seriál, který natočil režisér Marek Brodzki. Znamenitou hudbu k seriálu napsal známý polský rockový skladatel, muzikant a hudební producent Grzegorz Ciechowski. Postavu osamělého zaklínače Geralta z Rivie vytvořil Michał Żebrowski (Pan Tadeáš), jeho přítele, barda a hudebníka Marigolda hraje Zbigniew Zamachowski (Plukovník Kwiatkowski, Ohněm a mečem, Ahoj, Terezko).

Česká Televize - Zaklínač

Čína a lidská práva?

V minulém čísle Repketu se objevil článek který komentuje, jak probíhá vyhledávání na velkém brouzdálu Google v Číně. Když jsem ho četl, naprosto mne šokovalo, že se něco takového může dít. Ne omezovaní lidských práv, o tom všichni víme a bouří to naše emoce již notnou dobu, ale to, že světový megabrouzdál a fulltextový vyhledavač si dovolí něco takového, jako znepřístupňovat jisté weby, či předstrkávat upravené dokumenty...

Reflex 05/2005 Gentleman.cz

Borovice poutníků

Člověk kráčí, nese se sněhem... Nohy ho zebou, tváře mu planou. Je unavený. Celý den bloudí po kraji který nezná, ale cítí se tu vlastním. Ve vzduchu se nese hvizd větru, ve chvílích ticha ozdoben zavolaním mohutného ptáka. Usednout a spočinout pod stromem. Pod stromem stromů. Pod Borovicí.

Borovice a strom stromů? Její mohutné paže se napřahují do dálky, její kůra krásně voní, její prstíky příjemně hladí, její koruna nechá pobývat ve svém náručí třeba jmelí, její kořeny chrání každého poutníka. Jak jinak, než královna?

Tam, kde jsou Borovice nejmohutnější a sahají svými větvemi téměř na zem, najde poutník své místo. Tam složí svou hlavu. Vedle Borovice hromady sněhu, pod ní však travina. Na straně, kde jsou větve nejřidší výše nad zemí a kořeny nejotevřenější, tam bude každý přivítán i za nevlídného počasí. Když pak rozdělá svůj ohníček a kouř stoupá mezi větvemi nahoru jako by šplhal po každé z paží, královna se o něj stará, nikomu jej nevydá.

Když pak za noci 'venku' sněží, nebo se žení čerti, poutník spí svým klidným spánkem. Na chvilounku ho neprobudí ani kapka, ani vločka, ni chlad. Borovice září svým klidem, sílou a energií kterou předá každému, kdo o ni požádá. K ránu mne probudí jen zaskřípění větve - jako by na pozdrav, jako by oznamovalo nový den a poté loučení...

Ale ten, kdo si vezme kousek borové kůry nebo šišku s sebou, může se těšit už jen na další shledání, které se mu jistě povede zanedlouho, protože kdo jednou pod borovicí spal, je od teď dozajista král...

Nevím, leč....

"Vůbec se domnívám, že je dobré číst povídku velmi chytré ženě, protože právě tato polovina lidského rodu je někdy ve svých pěkných exemplářích nadána absolutním vkusem, podobně jako jsou někteří lidé nadáni absolutním sluchem."

Issak Babel, 1937