Procházet noční Prahou. Nechat se unášet. Plout, poslouchat, nechat se vést. Vzpomínat, přemýšlet a hledat i nepřemýšlet a nacházet. Listovat, hmatat, sledovat, přivonět, vnímat. Vyrovnávat se se vším, co přichází. Překonávat a milovat.
Znovu a znovu mě překvapuje, čeho všeho jsem si předtím nevšiml. Co jsem nezaslechl, co neviděl, co necítil. A Praha je takových míst plna. Na každém rohu, na každé ulici je něco sobě vlastního. Něco, co lze vnímat. Často, když je mi smutno, vydám se na cestu. Těší mě pak potkat někoho jako já, někoho kdo ohmatává město. Uklidňuje to. Stojí na rohu náměstí, sleduje věž kostela. Slyší zvon. Rozhlédne se, přejede rukou po hrubých kamenitých zrnkách zdi. Sedne na kašnu. Zavře oči a zhluboka dýchá. Zvedne se, plouží se po náměstí. Dvakrát. Třikrát. Třikrát kolem dokola. Pokračuje dál.
Když nemám chvíli na to vyjet ven do divočiny, zbývá alespoň tichá procházka. Různá místa mě naplňují. Různá místa ve mě vyvolávají vzpomínky. Na některých jsem byl nespočetkrát - při nočních toulkách Prahou. Někdy sám, někdy s někým. Někdy jen s
Pražským chodcem. Někdy v myšlenkách se všemi, které mám rád. Stýská se mi po těch chvílích. Ale právě proto, jsou asi tak jedinečné. Rád se do nich vracím a představuji si jaké to bylo. Přemýšlím, jak asi ta vzpomínka voní. Jak jsem ji cítil. Často mám pocit, že vzpomínky voní. Vůně si uchovávám ve své malé parfumérii. Je tam řada flakónků a každý z nich trochu jiný. Každý jedinečný - jen otevřít a přivonět...
Vůně lišek, havajský tanec, zpěv z kostela na bočních schodech, rozhovor, moje první 'Miluji tě', svoboda, Borovice poutníků, sledování cizích oken, pomíjivost okamžiku, slepou procházku, promítání v prastarém kině, nadechnutí...
Vyběhne do další ulice. Nakoukne do průchodu. Stojí tam mlčky. Pak potichu mručí a zvuk zesiluje. Ozvěna ho halí. Před starým houslařstvím hledí přes sklo na vystavená díla. A hraje mu v uších. Stýská se mu. Nese si s sebou kostku. Dlažební kostku. Kámen, který ho tíží. Bojí se snad? Jakoby zaslechl ržát koně. Ztrácí se, snad sám v sobě. Nakonec míří do míst, kam sám nechodí. Cítí vůni gdoulí. Kostku pak topí ve vodě. Klesá ke dnu.
