Okurka letní

Jelikož se blíží léto a s ním každoročně oblíbená okurková sezóna, na vědomí se dává, že tento blog zpustne ještě více než obvykle, aby se autor vyhnul počinům podporující růst okurek. Občas jen poloha, nebo letmý popis citů bude zveřejněn. Nenechte se ošálit. A nezoufejte, jásejte... Odpočiňte si od kázání, připravte se na nové a užívejte léta. Váš dopis budu samozřejmě očekávataž do konce července: Letní tábor Junáka Praha>301 - Sovy>Jen Zacek>Budákov, pošta Kaplice>PSČ 382 41 Okurkám zdar (pozor, toto samozřejmě do adresy nepatří) .

Pět překážek

Zhlédli jsme velice zajímavý dokumentární film dánského režiséra Larse von Triera, ve kterém vystupuje filmový veterán stejné národnosti - Jorgen Leth. Jde o stylizovaný dokument a pětinásobnou rekontrsukci filmu Jorgena Letha z roku 1967 The Perfect Human. Musím říci, že jsem film předtím neviděl, ale přesto mne velice zaujal. Ten byl v Čechách poprvé uveden v rámci retrospektivy Jorgena Letha na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava 2005. Pět překážek - to je to co za výzvu položí Larse von Trier svému kolegovi. Znamená to předělat dokumentární film dle představ a pravidel, které v rámci této hry určí. Nutno dodat, že autor který nechal vzniknout dílu v roce 67, se s každým novým záludným zadání překážky svého kolegy a snad i žáka nenechá nalapat. Můžeme tak sledovat, jak zvniká nové filmové dílo. Dokonce i to, co se na začátku zdá být nejtěžší překážkou, je nakonec radostí autora a film díky zadaným zátežím - rozumějte "dokonalým výtvarným a filmových prvkům" - získává na zajímavosti. Autor mne opravdu šokoval, protože se nezalekl ani toho nejtěžšího a tak mi dokázal, že je opravdu mistrem v oboru a že je schopen splnit jakékoliv zadání a to ještě tak, že vše vypadá velmi líbivě...

Mnohem více se o filmu samtném i o dokumentu, který měl u nsá premiéru letos v červnu, dozvíte na webu Institute of Documentary Film.

Dokument o procesu s Miladou Horákovou

Na Radiožurnálu jsem nedávno vyslechnul orpavdu skvěle zpracovaný dokument...

úrvyke ze stránek ČRO1:

Před 56 lety začal největší politický proces proti odpůrcům komunistického režimu. Poslal na popraviště jedinou ženu zavražděnou v tomto období - Miladu Horákovou - a další tři muže. Za smrt nevinných lidí dodnes nebyl nikdo potrestán. Marek Janáč připravil o vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou a jejími společníky unikátní dvoudílný dokument.

Jistě stojí za zslechnutí. Sice je v archivu ochuzen o 48 vteřin záznamu z Národního filmového archivu, které ČR mohl odvysílat pouze v živém vysílání, ale i tak má velikou vypovídací hodnotu.

• Informace na ČRO1
• 1. díl
• 2. díl

ZaDní vchod

Toto je můj příspěvek k autorskému čtení, které probělo dne 31. května 2006 v Trmalově vile ve Strašnicích. Téma tvorby bylo Zadní vchod. Oproti předchozím ročníkům se v tomto díle mém vysktují prvky dramatické.

---

[scéna je temná; v čele jeviště se nacházejí zavřené dveře; vážná, avšak jazzová a tajemná hudba uvádí scénu]

[rychle čtené] …„z tohoto hlediska, jsou nesmírně důležité předchozí relevantní odkazy osoby stejně tak, jakožto interpelentní poznámky při jejím investigativním chování.“ Když dočetla řádek, zaklapla knihu. [znechucený povzdych] Pomnula si oči. Vstala z křesla, zhasla lampičku, šla do kuchyně, vzala sklenku a nalila si vody z láhve. Šla do ložnice, lehla si a znavená i oblečená usnula.elou noc nehnuta ležela. Ale ve skutečnosti si to myslela jinak: probudil ji jakýsi divný pocit. Nějaká touha. [dveře klapnou; malinko se pootevřou; do otevřeného místa svítí bodový reflektor] Touha jít za něčím tajemný, za něčím neznámým… [dveře se otevírají o něco více] Tam hned vedle vitrínky. Prošla. [z pozapublika přichází dívka; zkoumavě hledí; proklouzne dovnitř] Objevila se v nádherném světě. Jakoby to už ani nebyla ona. Byla příliš dokonalá. Prostředí jen těžko popsatelné – měnilo se každým okamžikem, jak ona si usmyslela. Slunná pláž, západ slunce v horách, prví schůzka se svým milým i ta místa přeplněná nakupujícími co tolik zbožňovala. [čteno s dramatickým pauzami] Chodila, plavala, dýchala, ale také nemusela. Létala – dělala co se jí zlíbilo. Bylo to nádherné. Beze spěchu. [] Nějakou chvíli pobyla, ale pak se rozhodla vydat se zpět – ta nejistota tam, uvnitř, jí znepokojovala. [dívka vychází ze dveří; mizí za publikem]

Vrátila se tedy zpět. Prošla místem, jímž předtím přišla a jelikož bylo již světlo na chvilinku ulehla a pak jakoby se znovu probudila vstala vstříc dalšímu dni. [světlo ve dveřích zhasíná]

Další den utekl. Večer vypadal podobně jako ten předchozí. Když však ulehla. Hned mohla projít tím místem. [rozsvěcuje se světlo; dívka prochází] Učinila tak… Celou dobu dělala věci nemožné, věci které by jinak dělat nemohla. Zase létala, běhala, [ironicky] opět se poprvé setkala se svým milým…ale zacházela ještě dál. Potkala se s ním i podruhé. [] Vše si vychutnávala. Když byla plna, vrátila se zpět, prošla a na svém loži opět spočinula jen na několik okamžiků. [světlo zhasíná]

Takto se to opakovalo několikrát.

[pauza]

Klaply dveře. Věší kabát, klíče, zouvá lodičky. Rozpouští si vlasy a je vidět její nádherná šíje. Přišla z města časně ráno, po dlouhém flámu. Znavena lehla si na pohovku. „Na chvilku odpočinout a pak zase dál...“ Ale jen co se opřela, už se jí zase zmocňovala ta touha. [světlo se rozsvěcí] Touha duší vstát a jít k tajemnému vchodu. Chvíli odolávala. [pauza] Pak proběhla. A zase byla náramně svěží. Obdivovala se další schůzce se svým milým, světu, zpívala, celý svět patřil jenom jí. Zneklidňující pocit ji rychleji než dříve připomněl, že tady není doma. [do dveří si stoupne statný muž zády k publiku] Mířila tedy zpět. Když přišla ke vchodu, stál tam jakýsi statný muž. Nevšímala si ho, chtěla projít, teď, rychle už ani chvíli zde. Nenechal ji jít. Chvíli to opakovala. [dívka se snaží projít; muž se nehýbá; v momentě kdy chce dívka proklouznout o kousek dál, pouze se přesune] Muž byl neoblomný. Nakonec zklamaná a zničená vzdala. [dívka opět mizí ‚uvnitř‘]

Nezbývalo jí, než létat, odpočívat a dělat všechno možné, co mohla jen zde. Nemohla vejít zpět, domů… Dokonce si i představovala, že je doma. Ale hned jak myslela na něco jiného, představa se ztratila. A zase plavala, věšela kabát, běhala, milovala se a byla šťastná a patřil jí celý svět, dokud si nevzpomněla na domov. Stýskalo se jí. Zkusila to tedy znovu. Jiná cesta než projít není. Ale když tam bude muž, nepůjde to…

[pauza]

Přichází. [zevnitř jsou slyšet její spěšné kroky] Když je o něco blíže, vidí postavu vrhající stín. [hlava dívky se objeví za mužem] Opět zkouší proklouznout, ale opět se nedaří. Muž za to ani nemůže. Ale ona chce přeci projít! [pauza] Hledí na něho. Je jako z kamene. Že by byl tak necitlivý? [pauza; dívka hledí na muže] Udeří ho. Nic, muž se ani nehne. Vzdává se. [dívka se vrací dovnitř]

[pauza]

[světlo zhasíná; muž znuděně a laxně promluví; kouká na hodinky] „A hele, svítá, půl sedmý – končí mi šichta…“ [zavírá dveře; odchází do publika] A tak se hrdinka této tragédie nikdy nedostala domů, jelikož nepřišla na tajemství slov „Za dní vchod“. Pohybuje se za hranicí reality, do níž vchod ústí patrně ještě dnes a vysnívá si svůj život tak, jako nikdo z nás…

[hudba v závěru je veselá]