středa 19. listopadu 2008

Moje společnost

Někdy se stává, že člověk přijde večer domů a je naprosto vyčerpán. Tak se cítím teď. K typům vyčerpání, které jsem už dlouho znal, tedy fyzické a psychické se dnes přidalo ještě jedno, pro mě nové. Vlastně se tento typ vyčerpání střádá poslední dva týdny...



Stalo se 12. listopadu 08' Demonstrace pro vládu - Díky vládě! To je první kamínek mozaiky. Rozhodl jsem se, zapojit do iniciativy, která konečně nechtěla něco kritizovat, ale vyjádřit něčemu dík. Ne bezvýhradný dík, ale dík. Chtěl jsem to udělat. Měl jsem za, že je to potřeba. Je potřeba se tomu postavit. A jak? Nejlépe tím, že opravdu dám najevo, co si myslím. Ne v hospodě, ani na veřejné diskuzi. Vzpomněl jsem si na článek Ne, díky, který jsem psal před časem. Přesně. Dva týdny příprav. Chvíle těžké. Chvíle, kde bylo čas jen pro Díky. Mediálně povedené. V podstatě úspěšné.

Stalo se 14. listopadu 08' Moje obec vypsala konkurz na zástupce veřejnosti do komise udělování veřejných zakázek. Rozhodl jsem se přihlásit. Vyplnil formulář. Tisíc potvrzení, tisíc razítek, notářsky ověřené, samo sebou. Je přeci důležité, vědět o tom, co se děje v mé čtvrti. Ani ne tak rozhodovat, jako spíše pozorovat.

Stalo se 18. listopadu 08' Rozhodl jsem se již nezavírat oči. Vlastně jsem je spíš ještě více otevřel. Jsem ten jediný, kdo s tím může něco udělat. Ale co když to není správné? Co když se pletu? Co když lidé, kterým to řeknu, nebudou jednat správně? Je to jediná cesta. Musím to udělat. Jedná se o celý život toho dítěte. A navíc i psychoterapeutka K. i supervizorka Linky bezpečí P. říkala několik dní nazad to samé. "Když to neuděláš ty, nikdo jiný to neudělá ... jde o celý jeho život." Zanedbávané dítě. Zvedl jsem telefon, ujistil se, že ten s kým mluvím je důvěryhodný. Ujistil jsem se, jak bude postupovat. Je to opravdu správné? ... Rozhodl jsem se: věřím mu...

Stalo se 19. listopadu 08' V 10.00 začíná hlavní líčení. Osm měsíců po tom, co jsme ji chytli, když chtěla ukrást auto. Nepovedlo se. Přicházím do místnosti, nikde nikdo. Mám čekat venku. Dívám se z okna a snažím se uklidnit. Nedívat se okolo. Ani za zvuky několika bot jdoucích po schodech. Ani za mrazivě kovovým cinknotem. ... Zvou mě dovnitř. Zase ji vidím. Podivné pocity. Bere drogy. Musela to udělat? Vyhýbám se jejímu pohledu. Vypovídám. Všechno. Jak to bylo. Manipulující otázky advokáta ex offo mě dopalují. Dávám to znát a s jasným stanoviskem i nervozitou v hlase odpovídám. Snažím se dát najevo svou pozici i rozhodnost. I když chvílemi si připadám ztracený. "Je osoba, kterou jste viděl ve vozidle zde přítomná obžalovaná?" Naše pohledy se střetnou. Divný pocit. Pohrdavý pohled je určen mě. Ne jí. Jí patří ten lítostný. Soucitný. Bolestivý.



ad 1 To že se v médiích objevují zkreslená fakta je jasné. Že se v médiích objeví lži? No asi ano. Že musím počítat s tím, že mě média properou, když se budu kdekoliv angažovat? Samozřejmě, jak by ne. Že se na internetu obejví články, které nemají s žurnalistikou nic společného a je v nich jen to, co někdo najde na Googleu, informace vytrhne z kontextu a "fakta" neověří? No ano. I to je realita. A já to nezvládnul, protože jsem asi měl na nose růžové brýle občasnké angažovanosti. Před proměnou a po proměně.

ad 3 Teď jen čekám, zda jsem byl příliš důvěřivý a informace, kterou jsem podal se obrátí někam, kde nepomůže. Někam, kde uškodí. Ne mě. Ale jemu... A co škola, podnikla v tom něco? Jaktože se nic nedělo už dříve. Neměl jsem mlčet? Prostě jen ohnout záda, zavřít oči?

ad 4 Další oběť, kterou děláme všichni pro demokracii. A já si ji nikdy předtím neuvědomil. Za cenu toho, že mě někdo neprávem obviní, mám nárok na advokáta ex offo. Ten opravdu chrání mé zájmy - až mě to překvapilo. Nejen formálně, ale skutečně brání. A to i v případě, kdy skutečnost je dost zřejmá - když vás někdo chytí za ruku. Neuvěřitelné. Ono to funguje! Ale funguje to, i když jsem na straně poškozeného. I když jsem na straně poškozeného a je to zřejmé. A ochrana svědků? Kdybych měl říci nulová, asi i to je hodně. Adresa na každém papíru, můj obličej vidí každý.



Dnešním dnem pro mě byl z náročnějších. V 830 schůzka s J. kvůli RB, pak stresující líčení, které mě oddělalo na zbytek dne, následuje přednáška, druhá, která odpadá, návštěva úřadu, nákup několika nezbytností, který zabere třeba i dvě hodiny, pak schůzka, práce, hádka s dobrým kamarádem - s J., schůzka, práce, dlouhá práce a na vrch porada až do 2300. Nepočítám dvě schůzky, které jsem zrušil, stejně jako oběd a večeři. Fyzicky i psychicky na dně. A konečně, na dně i nově poznaným způsobem. Morálně.

A teď jen čekám, kdy ztratím důvěru lidí v mém okolí, protože nepochopí, proč to dělám ani co za tím je, že si na mě někdo počká s baseballkou před domem, aby mi vysvětlil, co se má říkat a co ne, a že přijdu o práci, protože jsem to zkrátka jako profík nezvládnul nebo protože na to společnost není připravena...

A teď píšu tento článek. Proč asi? Chci zase další ránu?

sobota 30. srpna 2008

Sedmnáct dlouhých týdnů...

Dokázal jsem to! Dnes je totiž 30. srpna. A já jsem to dokázal. Uvařil jsem si lahodný oběd - na italském olivovém oleji na rychlo osmahnuté krůtí s trochou solí a špetkou čerstvého pepře, k tomu bagetka rozpečená v troubě, potřena nakládaným česnekem, bazalkou a několika kapkami panenského olivového oleje - mmm...) zapil sklenkou bílého Veltlínského od pana Hanuše z Moravy, pustil dobrou hudbu. Dobou hudbu. Jablkoň. Alternativní, můžeme říci.

Asi každý si jednou za čas pustí Vánoční písně. Na tom není nic divného. A o tom ani psát nebudu. Animantes Dei [Hovada Boží] tedy v případě Jablkoně. Ale poprvé jsem si letos vzpomněl na Vánoce. Tedy svátku klidu a míru. Svátky přemýšlení, postění, svátky duchovní. svátky skromnosti, svátky oslavující narození Ježíška, Ježíse Krista. I hle! Dokázal jsem to...

Poprvé za dlouhou dobu let jsem se nenechal překvapit žádnou reklamou. žádným supermarketem, žádným PR eventem. Jo! Jsem fakt dobrej. Povedlo se. Jsem z toho úplně na větvi... Joooo!

No jasně, dyk je konec srpna, že... Ale je to pro mě velký úspěch. Třeba se mi podaří rozestup mezi tím, kdy začnou dělat Vánocím promo (jistě, všechny supermarkety dělají přece promo Vánocům) a mezi tím, kdy si vzpomenu na reklamu, která mě - nás - čeká. Asi nejsem dobrý marketér, neb ten by si to dost pravděpodobně uvědomil v době dostatečné předstihem. Anebo naopak dobrý, protože vím, že lidi jako jsem já to zlobí. Nebo se už těším na vánoční slevy, na velké nákupy, na utrácení a na to, až pod tím, čemu se dnes říká Vánoční stromek, obejvím majland v podobě darů od všech co znám... Tedy alespoň v € vyčíslený (dříve bych asi použil znak dolaru, ale když už jsme v unii ... vlastně ani nevím, kde se ten prokletý znak ukrývá), pochopitelně.

Nezbývá nám tedy, než se opět těšit na svátky vánoční. Na Vánoce. Svátky klidu, míru a tak podobně... Protože:
Sedmnáct dlouhých týdnů,
zbývá do Vánoc,
sedmnáct dlouhých týdnů,
zybývá do Vánoc.

Když se týden překulí,
tak stejně je to na nás moc,
šestnáct dlouhých týdnů,
zbývá do Vánoc.

(Jablkoň: Animantes Dei
#18 - 17 dlouhých týdnů)

pátek 13. června 2008

Joachime, hoď to do stroje

V posledním RESPEKTu 24 / 2008 najdete velice zajímavé interview s bývalým evangelický pastorem a ředitel Úřadu pro dokumenty státní bezpečnosti NDR, Joachimem Gauckem.

Ač to tak z dálky nevypadá, článek se nás neuvěřitelně týká, protože pojednává o naší minulosti a současnosti. O současnosti našeho národa, o tom, jak se stavíme k naší minulosti.

Slunce, vzduch, chlad a hory...

... sestupuji dolů do údolí po strmé cestě. Nohy mě bolí, sestup je mnohem namahavější než jít do kopce. Slyšet je jen řeku, která teče v údolí. Vzduch je chladný a rozhodně čerstvý. Slunce které občas prosvitne mezi mraky příjemně hřeje. Když míjím řeku, divoce burácí na všechno kolem. Na každého kdo kolem letí, na každého, kdo kolem prochází. Asi vypráví svou dávnou píseň, která jí doprovází už nějaký ten pátek právě tady, v horách, na dlouhé a nekonečné cestě. Zpívá čistě a průzračně, stejně jako je čistá i ona sama. A jak voní ... ?

Nacházím se v místě, kde každý kdo mě potká, pozdraví neuvěřitelným Dobrého dosytosti, nebo třeba Dobrého k dobru, nebo Dobro na zdraví... Každý koho minu opravdu přející. Zdravící. Nacházím se v kraji, kde rostou neuvěřitelné byliny a květiny, kde louky jsou jimi porostlé, kde kopce jsou loukami obsypané, a kopce tvoří pohoří a hory. Na jejich vrcholcích jsou udivující masy sněhu. Působí tak ohromujícně. Nedosažitelně. Přírodně. Opravdově. Žádný trik. A já jsem tu zase. Uprostřed všeho. Malý člověk. Človíček. Malý človíček. Človíčíček. Malý človíčíček...

Když jdu po cestě, větřík lehce vane a krom zvuku jeho, zvuku řeky a horské vůně zaslechnu z dálky zvuk, který jsem předtím nezaslechl. Opakuje se. Trochu nepravidelně. Ale uklidňuje mě. Blíží se. Jakoby cinkání. Horské cinkání. Zvonění zvonců. Búvy vyšly na pastvu a jsou slyšet daleko. Když je po chvíli míjím na cestě, jako bych se ukolinl a div nezdvihnul klobouk. Jakoby chápavě pokývaly hlavou a přívětivě zabučely. Za nimi se objeví pasák s úsměvem na tváři. Dobrého dosytosti...

Když se cesta konečně láme a začíná stoupat, oddychnu si. Je úzká a kromě mě a několika domorodců napotkávám po cestě nikoho. Mířím do nedalé vesnice. Cesta se nepatrně točí sem a tam. Konečně jsem skoro nahoře. Vesnice je plná lidí, opravdu to tu žije. Dnes je totiž Märit. Všichni říkají, že je to jarní slavnost. Jarní. Hm. Třináctého června. Hm ... Spojená s trhy. Ale její podstatou je něco moc zajímavého co mě doslova nadchlo. Každý pastevec má právo na louky, na kterých může přes léto pást krávy. A protože každý rok má pastevec jiný počet krav, tak se vše každý rok rozděluje znovu, protože to závisí na tom, kolik bův má. Ale kromě toho, se zbylé pozemky draží, prodávají a šmelí. A to se děje právě dnes.

Neuvěřitelná podívaná. Pánové se schází z celé vesnice i širokého okolí. Někdo má na sobě oblek a je slušně upravený, někdy potkám někoho s vyšívaným sakem a nebo něcím, co připomíná kroj, jindy potkám pána, kterému může být skoro devadesát a je neuvěřitelně elegantně oblečen. Naproti němu někteří pánové vypadají jakoby od krav neodcházeli a dokonce s nimi i spali, jak o ně pečují - zarostlí, vonící po bůvách, "oblek" doplěný holinkami... Pro nikoho to ale nic neznamená, každý se soustředí... Jednají spolu, baví se, diskutují, pokřikují na sebe, pobíhají od skupinky ke skupince. Nevídaná podívaná.

Vesnicí voní sýry několika druhů od těch nejvoňavějších až po ty nejvoňavější, zapečené i nezapečené, klobásy, olivy... Na hlavní třídě je nespočet různých stánečků, které prodávají vše od ponožek, přes jídlo, až po nože nebo výrobky ze dřeva. Mezi stánky je i jeden, kde prodávají nářadí a nsátroje pro pasáčky. Rolničky, zvonečky, zvonky, zvony. Bůůů ... Cink ... Bůů ...

Představení místní kultury, místních lidí, které si každý cestující - nevím zda turista, ale cestující jistě - jen může přát. Představení toho, jak se tady žije, jací jsou lidé, co dělají

Když si vprostřed dne sednu abych si dal kávu a dobrý švestkový koláč, čtu si a přemýšlím. Přemýšlím nad vším možným od občanské společny - mým věčným támatem - až po zdejší kultury a lidi. Pročítám poslední číslo Respektu, kde mě zaujalo hned několik článků, ale o tom až jidny. Uvědomuji si, jak funguje občanská společnost tady. Co za tím sotjí... Jaké doba, jaká práce. Máme co dělat.

Po cestě zpět jsem se málem zalknul při průhledu přes údolí na protější kopec a stoupající hřebínek. Už zase jsem sebou neměl tu krabici do které z venku svítí kreslícíc světlo - proklatě... Slunce prosvítalo mezi mraky tak, že na neuvěřitelně zelené louky nedopadalo všude, zatímco se mraky válely u vrchoků. Dokonalost sama. Krása okamžiku. Asi proto je dobře, že s sebou tu krabici vlastně nemám. Právě pro takovéhle okamžiky to má cenu...

Dobrého dosytosti...

středa 4. června 2008

Pravda a lež v reklamě

Pokud jde o pravdu a lež v reklamě, je to skutečně velké téma. Úvaha nad tím, jak to vlastně všechno je, může být dost široká. Mohli bychom hodiny hovořit o etice, o zákonech i dalších aspektech, které na reklamu mají vliv.

Reklama vždy předchází skutečnosti. Ale ví to každý? Reklama je vždy malinko nadsazená. Vždy říká o něco více než jak to je. Říká více, než méně. Lepší než horší. Říká spíše ano, než ne. Má totiž jediný cíl: ovlivnit. Ovlivnit recipienta ke koupi, ke změně názoru, k reakci. Jediný cíl ovlivnit, bez ohledu na okolnosti. Okolností je ovlivněn i samotný příjemce reklamy – jestli mu bude dobře, jestli ho to bude zajímat, zda se mu daří… nic z toho Reklamu nezajímá. Je trochu sobecká. Chce jen ovlivnit. Jakkoliv. Omezení je jen několik.

Pokud budeme předcházet Skutečnosti, což Reklama dělá, musíme být obezřetní. Pokud se Reklama rozeběhne moc dopředu před Skutečnost, a lidé si produkt o nějž jde, koupí, budou zklamaní. Příliš veliká propast mezi Reklamou a Skutečností vyvolá nedůvěru klienta, který k nám příště pro produkt již nepřijde. A je to zcela jasné a přirozené.

Podstata reklamy tkví v technice bodového reflektoru. Národní divadlo. Tisíce diváků se žene dovnitř. Usedají. Osvětlení pohasne. Na podium přichází Reklama. Je osvětlena bodovým reflektorem. Všechny zraky teď směřují na ni. Popojde doprava, zraky hledí doprava. Popojde doleva, zraky hledí doleva. Stovky lidí. Jen ona ví, co chce ukázat. A dělá, co se jí zlíbí. Teď ukazuje svoji tvář. A o to právě jde. Neukazuje svá ošklivá a křivá záda. Vybrala si jen to co chce, jen něco, a to ukazuje. Jen a jen podle ní. Stejně, jako ten, kdo čte tento text. Sleduje teď totiž jen to, co mu chci říct. Ne to, co bych mohl, ani to, co je pravda, ale to, co já chci, to, co já ukazuji. Nemá na výběr. Leda nečíst, nesledovat.

Nečíst nebo nesledovat ale v případě Reklamy není tak jednoduché jako u tohoto textu. Reklama je všudypřítomná. Možná, že ji lze vypustit ze svého vědomí. Dost těžko se nám to ale povede v našem podvědomí. Cestou může být, pokusit se reklamu vypustit ze svého podvědomí a vědomě ji přijímat, hodnotit a uvědomovat si ji. Snažím se o podobný přístup. Ale daří se to? Je Reklama přesto se mnou v mém podvědomí?

Problém vnímání reklamy spočívá v tom, že na trhu je obrovské množství zboží. A nejde jen o fazole, nebo třeba čočku. Proč? Protože na trhu nemáme fazole ani čočku, ale Heinz a Lagris. Když už mám luštěninu vybranou, hledím po značce. Asi bychom se zde pohybovali na půdě brandingu a značek, ale i to úzce souvisí s reklamou. V dávných dobách, v Americe existovali jen hokynáři. Lidé k nim přišli a objednali si prostě půl kila fazolí. A nebo půl kila čočky. V té době se poprvé objevil fenomén značky: pan Heinz totiž neprodával fazole, ale Heinzovy fazole. Když pak člověk přišel do obchodu, již si kupoval nějakou kvalitu, něco co zná a má prověřené[1]. A právě na tom Reklama staví. Může se člověku dostat do podvědomí a působit na něj při výběru zboží. Může být stále s ním. Se spotřebitelem.

Mohli bychom se i zamyslet nad tím, zda by vzhledem k okolnostem nestálo za to, Reklamu zakázat. Zní to docela jednoduše. Prostě by se nesmělo nic z reklamních praktik. Tím by se vyřešily všechny bolístky, lidé by byli šťastnější a nic by je neovlivňovalo a netrápilo. Idea je hezká. Jenže. Co má dnes největší cenu? Informace? Včasná informace? Vliv? … Zakázat Reklamu je ve skutečnosti nemožné. Reklama mezi námi je už odedávna. Už kdysi fungovala reklama virální a jí podobné. Nemůžeme zabránit tomu, aby se lidé o nějakém produktu byť jen bavili, protože i to je forma reklamy. Nemůžeme zabránit tomu, aby firmy měly svá jména. Neboť si je vždy nějak získají. Ať už jménem provozovatele nebo umístěním. Nebudeme tedy chodit pro mouku do Tesca, ale na roh Bělocerkevské a Vršovické. A budeme chodit na zmrzlinu k Hájkovi. Do Světozoru. Nebo k Hájkovi na Chodově. Zakázat reklamu je technicky nemožné. Můžeme jen posouvat její hranice. Hranice toho, kdy, kde a jaká reklama se může objevovat.

Je zde jistá šance, že Reklamě nebude věřit nikdo. Ani já, ani vy, ani nikdo jiný kolem. Protože z podstaty Reklamy může vycházet, že je apriori nepravdivá. Nebo to tak není? Záleží třeba i více na celé společnosti, kam bude směřovat se sebou samou, aby tak ovlivnila i Reklamu? Nebude reklama pořád stejná? Změní se? Může Reklama sledovat svůj cíl, přitom být důvěryhodná ale i lidská? Lidštější?

Co když se Reklama oblékne do těch nejhezčích šatů, vkusně se nalíčí, navoní a bude stát na ulici, zády ke zdi a křičet: „Kupte si mě, kupte!“ Lidé si jí koupí. Ale jaká bude jejich motivace? Koupí si ji, protože ji viděli krásnou, milou, vonící a protože je oslovila. Nevšimli si přitom ale křivých zad, které už odedávna má. Klamala tělem... ReKlamala, stejně jako předtím v divadle. Když si ale jen tak stoupne na ulici a bude křičet, že je ta nejhezčí s nejhezčími zády na světě, jistě ji někdo koupí. A když zjistí, že záda jsou křivá a ošklivá, shledá, že Reklama lhala. A když se reklama hezky oblékne a nalíčí stoupne si do ulic a bude křičet, že je nejhezčí s nejkrásnějšími zády, tak nejen že klame tělem, ale i lže. Klamavá a lživá Reklama. Zákonem zakázána. Je něco z toho horší? Klam nebo lež?

Reklama si usmyslí, že bude mluvit o novém produktu. Je jí jasné, že jí nikdo nevěří. Co jí zbývá, než s tím počítat… „Kupte si nejrovnější záda na celém světě.“ Když pak k Reklamě přijde kupující, bude hledat rovná nebo křivá záda? Co když i on počítá s tím, že reklama lže? Nestane se lež samotná snad ještě větší lží? Nebo se vše posune a lež bude vypadat jako pravda? Bude pak kupující opravdu hledat rovná záda, nebo bude počítat s křivými?

Co se stane, když Reklama sama bude mluvit o lži? „Nevěřte nikomu, všichni lžou,“ zmíní se Reklama v okruhu svých přátel. Reklama lže. Počítá s tím. Recipient ví, že reklama lže. Také s tím počítá. Reklama mluví o lži. A o víře. Kde je pravda? A kde je smysl sdělení?

Reklama ale svým pohybem mezi lidmi dělá ještě jednu velice zajímavou věc. Pro spotřebitele poměrně děsivou. Neustále mluví o nějakých produktech, které možná ani recipienty nezajímají. Nemají jednoduše potřebu si ten produkt kupovat a tak je informace nezajímá. Ovlivní je ale přesto reklama? Pokud ano, plyne z toho pak, že Reklama vytváří virtuální trh lidských potřeb. Reklama tvoří potřeby lidí. Jakoby běhala v ulicích a šeptala: „Máš žízeň…“ A pak: „Kup si Coca-Colu…“ Ne. Tahle to nefunguje. Funguje to nejspíš přesně obráceně: „Kup si Coca-Colu, máš přece žízeň…“ Otázka zůstává stejně teď jako předtím: můžeme se tomu ubránit?

Reklama často chodí mezi lidi. A lidé si o ní říkají: „Podívej, tamhle jde Reklama. Dej si na ni pozor!“ Nebo: „Sleduj tamhle jde ta Reklama, o které jsme slyšeli minulý týden.“ Je to docela zajímavé, protože i Reklama má svoji pověst, svoji image. Pokud se bude procházet po městě a říkat nepravdu, lidé od ní nepravdu budou očekávat. Pokud jim bude pomáhat, i to od ni lidé budou očekávat. I když to navzdory její podstatě je trochu nesmysl. Kdyby si Reklama najala PR agenturu, jen těžko soudit, jak daleko by vše mohlo zajít. A v podstatě se tak možná děje, neb každá komunikační agentura je PR agenturou Reklamy. Nebo možná spíš komunikuje primárně – tím že je produktem…

Zajímavé je, že ve slově reklama je slovo „klam“. Klam – vědomě uvádět v omyl, podvádět, mást soupeře pohyby těla – dle Slovníku spisovné Češtiny[2]. Klam se kolem Reklamy tolik točí. Často chodí s ní, někdy se ukáže, jindy zůstane skryt, nebo tam vždy není? Je náhodou, že právě Klam a Reklama mají společné už jenom ve svém jménu? Nebo to vychází z jejich vzájemné podstaty?

Možnost, že Reklama je vždy pravdivá a že na mě bude působit vždycky pravdivě je ve své podstatě poměrně veliká, protože to má ve jménu – je to přeci reklama… Je to přeci Reklama. A nebo mě teď jen ovlivnila její image?

-jan žáček-

[1] Naomi Klein: No logo; str. 5-7; Argo 80-7203-671-8
[2] Kolektiv: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, str. 133; Academia 2007; 80-200-1080-7;

Bibliografie
Kolektiv autorů: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost; Academia 80-200-1080-7Naomi Klein: No logo; str. 5-7; Argo 80-7203-671-8

čtvrtek 15. května 2008

... angažmá v Bělocerkevské

dopis pro M. i ostatní:


L. děkuji za poskytnutí azylu, pomoc při nahazovaní masky a asistenci při štípání kostí podivným sekáčkem. Z. pak za trpělivé přihlížení. Panu M. za aranžmá povedené show, včetně komparsu, který jsem v životě neviděl. Ani takovou show. Děkuji paní z domu, která dokonale zvládla situaci a podpořila, co se zrovna dálo. A děkuji i za to, co udělala, protože kdybych tam býval byl ležel třeba já nebo ty… Děkuji také příslušníkovi Policie České republiky, se kterým jsme nepočítali a přesto se do naší přestřelky zapojil. A dík i za to, že se nenechal odbýt tím, že je všechno v pohodě a že ho několikalitrová kaluž krve opravdu přiměla jít dovnitř a zeptat se, jestli je všechno: „OK?“ Díky K. který s ním mluvil. Díky operátorce, která M. vynadala. A dík, že nemusíme platit výjezd ZZS HLMP. Díky T. za tlak, který se snažil tvořit a vesele se mu to povedlo. Včetně zmatení příslušníka. Včetně toho, že to vypadalo, jako by příslušník hrál s námi. Díky také mrtvolám, B. bez palce a neznámé slečně X.(?) s otevřenou zlomeninou, která na otevřenou zlomeninu byla až překvapivě tichá. Díky klukům, kteří se dali do práce a všechny ošetřili. I když ne tak, aby oběti bez bolesti přežili. Díky reportérce z magazínu, která na T. koukala s otevřenou pusou. A díky kolegovi reportérky, jejímu fotografovi, který měl pro všechno pochopení a při házení zrcadla se koutkem usmíval. Asi jako já. Snad to vyjde. Ještě jednou díky M. Jsem nadšený, těším se na další akci. Jaké pak asi bude obsazení … ?


Děkuji uctivě,

J.

úterý 18. března 2008

Merci, oui?

Jedu po dálnici A12 směrem na Paříž. Když jsem někde u Versailles ozve se mi v bondovce, kterou mám zavěšenou na uchu pípnutí. Když se podívám na mobil, se kterým je moje naslouchátko spojené zjistím, že mi přišla podivná zpráva. A odesílatel? Neznámý. Jen vím, že zpráva přišla přes BlueTooth – tedy zařízení, které bezdrátově komunikuje s jinými zařízeními podobného typu (jako telefony, počítače apod.) a to jen na určitou vzdálenost.

A kdo by mi teď zasílal zprávu na mobil přes bluetooth? Nevím, nevadí – podívám se a hle: Mám si koupit auto. Merci, oui? Jak se tohle ke mně dostalo, říkám si… Po dalších několika stech metrech míjím billboard. Asi naprostou shodou náhod s reklamou na tejné vozidlo. Začíná mi to docházet. Nová média. Reklama. Agresivní reklama. Agresivní outdoorová reklama. Agresivní billboardy. Jedu kolem, pan billboard mi něco zašle, já to přijmu a o kousek dále si opět připomenu inzerované na velké reklamní ploše vizuálně. Ach jo. Chytré?

Je jasné, že čím déle se bude reklama snažit na lidi působit, tím intenzivnější budou muset být její podněty, aby recipienty zaujala. Stará známá pravda, asi. Ale. Přijde den, kdy se všichni stanou vůči reklamě imunní? Stane se, že svět bude reklamou tak přesycen, že jí začne ignorovat – o což se dnes již někteří lidé snaží – a nebude na něj působit ani podvědomě? Těžko říci. Ale podle výzkumu agentury Factum Invenio celých 83% diváků vnímá televizní reklamu jako příliš intenzivní a přehlcenou. A to už je docela silný ukazatel, ne?

Vrátím se ale ještě k intenzitě podnětu reklamy. Spojil bych toto s tezí PhDr. Miroslava Petříčka (snad se mi povede ji řádně interpretovat): v reklamách i umění se často objevuje agresivita. Proč? Souvisí to jednoznačně právě s intenzitou podnětu. Násilí je něco, čemu člověk z neznámého důvodu příliš nerozumí, ale jistým způsobem ho přitahuje a vždy přitahovalo. Násilí se tedy ať už v umění tak i v reklamě objevuje pouze jako light-motiv bez ohledu na téma. Bez ohledu na myšlenkový základ díla. Pouze jako intenzivní podnět, který dokáže zaujmout.

Snad se tedy nebudeme muset dočkat doby, kdy nás nejen bezdrátová reklama bude atakovat násilnými prvky, které zatím ještě neznáme. A snad nám zbude ještě něco jiného než jen odpovědět: Merci, oui.

-jan žáček-

sobota 8. března 2008

O mikrocelberitách

Článek co mě zaujal? Bezpochyby bych nechtěl být Paris Hiltonová … a už vůbec ne Britney Spearsová. A už vůbec ne v Notebooku Miloše Čermáka. O čem? O mě. A nejen o mě. O spousta dalších kamarádech a známých. Vlastně o mém světě. O našem světě. Asi. O mirkocelebritách. Miloš Čermák, Kika, Červ, Kretka, Sihaja, Bobo, Ladislav Špaček…? Když jsem to tak promýšlel, dělal si pomyslná odtřžítka a dopovídal si: ano, ano, ano … ehm, ano. Mikrocelebrita?

REFLEX 08/2008 Miloš Čermák: Nechtěl bych být Paris Hiltonová…

čtvrtek 6. března 2008

Potkáme se v Jednom světě?

Na stole je Jeden svět - potkáme se v něm? Festival dokumentárních filmů o lidských právech www.jedensvet.cz. A je jako vždy z čeho vybírat i přesto, že některé filmy jsou na chlup podobné těm loňským. A téma? Diktatura...

Diktatura live? Proč musím obíhat každé jedno kino? Proč pro každou jednotlivou vstupenku musím lítat po Praze, když jde o jeden festival? A co partnerská akreditace? Nejdříve jeden den předem. Takže nejen lítat po Praze po různých budovách, ale dokonce několikrát. Každý předden představení.

Že by se mi opět chtělo cytovat Cirana, když jsem si na něj dnes koupil lístky? Ne. Nebudu ho citovat. Ne, díky, ne...

Pátek 7. 3.
Neděle 9. 3.
Úterý 11. 3.
Středa 12. 3.
  • nemám vybráno, poradíte? .)
Čtvrtek 13. 3.
  • nemám vybráno, poradíte?.)

Od jednoho kamaráda z PiN (snad můžu), playlist nejdoporučenějších filmů :)
  • Budovatelé ruin, Durakovo: vesnice bláznů, Mechanická láska, Na konci duhy, Občan Havel (režisérská verze), Ohnivé jezero, Plavba po Jang C´Tiang, Vězeňský lovesong, Nepřítel mého nepřítele, Ve stín u proroka, Mezi nebem a zemí, Pracující máma, Putování červené ledničky, Autobus, Jmenuje se Sabine, Oni, my a Skotskou, Problém s komáry a jiné příběhy, Za Dárfúr
  • české dokumenty ze 60. let, které byly zakázané: 10 bodů, Jan 69, Moravská hala, Ticho, Tribunál, Zmatek

A jak dopadl OW v roce 2006? Chytli jsme za kliku...

úterý 4. března 2008

Ne, díky!

Často procházím městem a rozhlížím se po okolí. Sleduji všechno možné, skoro bych až řekl, že je to úchylka. Ale snažím si všímat všeho, co se okolo šustne, všeho, co mě osloví. Hledám hezké věci v okolí. Hledám krásné věci i tam, kde je jiní nehledají. Hledám zajímavé věci. Nechávám se oslovit. Potkávám lidi. Potkávám děti, mladé i staré, poustevníky, páry i skupiny, kamarády, přátele, obchodníky, pracující, dělníky… Říkám si, co je asi spojuje? Mají vůči sobě navzájem nějakou odpovědnost? Po čase vždy dojdu k odpovědi: jsou členy naší společnosti. Jsou to obyvatelé planety Země.

Představit si život každého jednoho z nich je neuvěřitelné. Ale každý z nich v sobě ten životní příběh má. Ať už je to rutinní život, rutinní sled úkonů konaných za sebou v hodinách a dnech, či naprosto jedinečné okamžiky každého z nich. Každého z lidí. Ale mají se mnou něco společného? Ano. Pořád jsme členy jedné společnosti. A něco navíc?

Co každý z nás pro onu společnost dělá? (Myslím, že je to otázka, kterou si většina lidí vyřeší v dospívání. Souvisí to podle mě s jakýmsi hledáním sebe sama, s upevněním svého vztahu ke společnosti samotné i k sobě samému.) Co bychom pro ni mohli dělat? Co dělá ona pro nás? Co z toho máme? Co z toho mám já? Proč to dělám?

Co tedy děláme pro společnost? Především jí každý z nás tvoří. Každý náš skutek se na společnosti podepisuje. A za vše, co dělám, jsem společnosti a zároveň sám sobě odpovědný. Každý z nás tím pádem na společnost působí. To je něco, co pro společnost děláme automaticky, vždy, pasivně – podobně jako komunikujeme vším co děláme i neděláme. Ostatně do značné míry je tvoření oné společnosti právě vysíláním signálů k ostatním. Vlastní chování je komunikace, která společnost tvoří.

Pro společnost bychom ale mohli dělat mnohem více. Můžeme ji totiž aktivně spoluutvářet – „posouvat“ ji. Myslím, že forem může být opravdu mnoho: od některých hodně „vznešených“ – takových, při kterých se moc nenadřeme nebo nadřít nemusíme a třeba jen moralizujeme –, přes aktivní tvoření společnosti tím, že vezmeme jednu její malou část do vlastních rukou, po jen souznění s některými myšlenkami, například u voleb nebo při demonstracích. Každá z nich se vymezuje měrou intenzity vlastního nasazení které do „posunu“ vložíme a s tím související hloubka promyšlení daného tématu. Z toho mi jasně vyplívá, že mít myšlenky, kterými ovlivním ostatní a nechám je prosazovat je něco, co mi zabere mnoho času, protože pro to bych měl mít vše důkladně, do hloubky a komplexně promyšlené, což může být hodně náročné. Oproti tomu nejnižší míra participace – pokud nepočítám s tím, že bych se uzavřel sám do sebe, odstěhoval se na konec světa, či nekomunikoval aktivně – je jen v přidání se k některému z již vyřčeného – v připojení se k již existujícím proudům. Poměrně nenáročné na čas i míru participace. Stále se ale můžeme rozhodnout, zda budeme chtít jen volit, nebo i podepisovat petice, nebo i chodit na demonstrace když se nám něco nelíbí, nebo se nechat volit…?

Václav Havel, často ve svých knihách píše o občanské společnosti. O občanské společnosti přesně takové, jakou si ji představuji. A zároveň trochu jinou než ji popisuji? Hovoří o výchově k aktivnímu občanství, tedy asi o lépe vystihujícím spojení „active citizenship“, což je bezesporu něco, co v naší společnosti zatím chybí. Ale mezistupněm je, řekl bych, zajímavá cesta, kterou se pokusím uvést na jednom příkladu a o kterém si dovolím tvrdit, že je velmi, velmi správný a dnes pro mě představuje nejvzornější ze vzorů.

Mám známého, který je vzdělaný a vzácný člověk. Hodně si ho považuji. Je to člověk, který žil v Praze, začal dobře vydělávat, oženil se a pak se najednou přestěhoval na venkov. Dnes má pět dětí. Denně jezdí do Prahy pracovat. Je to lékař. Alespoň dvě hodiny denně ho stojí ta cesta. A já jsem si dlouho kladl otázku: proč se proboha takový člověk jako on přestěhoval? Že by jen vztah k přírodě? Nebo že by větší klid? Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Ale v tomhle to netkvělo. Po delší době jsem poznal, že vše je v něčem jiném. On se totiž přestěhoval na venkov proto, aby mohl začít budovat společnost. Pche – zní to trapně a navíc i trochu budovatelsky. Ale přesto. Tak jsem si to pro sebe popsal. Budovat společnost. Tedy v jeho případě, mít několik dětí, dělat něco pro lidi ve vesnici a okolí, příznivě je ovlivňovat a posouvat je. Založit kapelu s místními dětmi, začít společně s ostatními z vesnice dodržovat místní tradice, začít organizovat promítání – tedy skoro filmový klub – na místní faře, v létě pořádat English-camp – tábor pro děti z okolí, kde se mluví jen anglicky –, začít s lidmi z vesnice hrát divadlo, motivovat je k novým věcem, motivovat je k vlastnímu posunu. Motivovat je k posunu společnosti.

Jaké jsou motivace lidí takto budovat společnost? Domnívám se, že jich může být několik. Tak jen výběrem několik zajímavých. Asi nejvznešenější bych pravděpodobně našel v náboženství a víře. Pro lepší uchopitelnost jsem ale sáhnul k britskému generálovi. K siru Robertu Baden-Powellovi, zakladateli skautského hnutí. Tento muž totiž kdysi prohlásil, že by „chtěl svět zanechat o něco lepším, než když na něj přišel“. Bohužel nevím přesně, odkud citát je, pravděpodobně ale z některého z mnoha televizních interview nebo proslovů. Tento citát je pro mě „hmatatelný“ a konkrétní, což rozhodně v případě náboženství pro sebe sama říci nemůžu, ačkoliv zřejmě obé sleduje stejný cíl.

Mají-li se v povaze člověka projevit skutečně výjimečné vlastnosti, musíme mít štěstí dlouhá léta pozorovat, co ten člověk dělá. Není-li v jeho práci ani stopa po sobectví, je-li myšlenka, řídící jeho činnost, bezpříkladně ušlechtilá a je naprosto jasné, že nejen nehledal nikde odměnu, ale dokonce zanechal ve světě i viditelné stopy, ocitáme se bez nebezpečí, že se zmýlíme před člověkem výjimečného charakteru.
[1]

Když pak ale mluvíme o motivaci společnost posouvat a o vyšší míře participace, mohli bychom se dostat k absolutně přímé demokracii. Tedy demokracii takové, kde by o všem rozhodovali přímo občané. Když budeme mít přímý vliv, tak to přeci půjde nejlépe, ne? Nebudu zmiňovat, že naše společnost, náš národ na to ještě není zralý, ale pokusím se vše přenést do obecné roviny. Co totiž znamená přímá demokracie v důsledku? Například u volby prezidenta. Kdybych byl zodpovědný občan, kterému opravdu jde o „dobro společnosti“, musel bych důkladně rozhodnutí promýšlet. Číst, sledovat, scházet se, porovnávat, diskutovat, vybírat. Asi stejně, jako to zodpovědný občan může dělat při regulérních volbách politických stran či osob do Poslanecké sněmovny. K čemu by ale došlo v přímé demokracii? Z důvodu častého rozhodování bychom začali zanedbávat nastudovávání jednotlivých témat a následně bychom začali dělat chyby. Začali bychom dělat chybná rozhodnutí. A proto, pokud chceme hledat cestu vyšší participace na tvorbě společnosti, nebude absolutní demokracie ta správná cesta.

Téma demonstrací a peticí pro mne otevírá další zajímavou otázku: kde se pro mě samotného nachází hranice, která determinuje, že teď už bych se měl zapojit a zároveň, jak radikálně bych měl dát svůj souhlas či nesouhlas najevo?

Pravděpodobně si nejde pevně říci, do jaké míry by člověk měl aktivně participovat na tvorbě společnosti. Tedy mám pocit, že bych se pokaždé znovu a znovu měl ohlížet na to o co jde, jak je to závažné, v jakých je to souvislostech a kolik bych do toho měl dát. Je jasné – pro mě – že pokud půjde například o otázky svobody, svobody slova, demokracie (jistě je zde opět na místě se ptát po obsahu oněch slov), spravedlnosti apod., bude to pro mě impuls poměrně silný. Dost těžko si představuji doby minulého režimu, které jsem prakticky nezažil. Každopádně vždy, když čtu, vidím, nebo slyším obrazy té doby, něco se ve mně začíná převracet a vařit. Něco se ve mně hýbe a mám chuť říci „Ne!“ a něco udělat. Na druhou stranu myslím, že může být hodně těžké poznat v běžných situacích, které jsou často na hraně, zda už je potřeba říci „Ne, díky, ne!“ a neohýbat záda.

...a dělat přemety na každé zapísknutí?
Ne, díky, ne!
Mám se tu zabývat břídily? Vynášet podvodníky?
Ne, díky.
Z ruky žrát, utírat střevíce vousem, lézt do zadku?
Ne, díky…
[2]


-jan žáček-


[1]Jean Giono: Muž, který sázel stromy, str. 7, ISBN 8086653129
[2]Edmond Rostand: Cyrano de Bergerac, str. 48, ISBN 802381740