Přečetl jsem si interview s Jaromírem Volkem1, známým sociologem médií, které probíhalo na radiu BBC; moderátorem byl Václav Moravec, téma „Český novinář – portrét lidí pracujících v médiích“.
Téměř celý rozhovor se točil kolem sociologického výzkumu stejného názvu, který pan Volek prováděl společně s Janem Jirákem a to „poprvé“ v našich dějinách (předchozí výzkumy nebyly relevantní a nebylo na ně možno navázat). Jde tedy o výzkum specifické socio-profesní skupiny, který v našich krajích bezpochyby chyběl. Na první pohled mne toto téma zaujalo, neboť se mne jako novináře bezprostředně dotýká, navíc v sociologickém pojetí celé věci působí „velká žurnalistika“ jako ta nejmenší profese, která může být rozebrána na ty nejmenší atomy a výsledně vyobrazena jako nejméně hodnotná.
V celém rozhovoru se objevilo několik velice zajímavých témat, jako je třeba vnímání novináře společností, splňování kategorií sociologického pojetí profese žurnalistikou, deprofesionalizace a proletarizace žurnalistiky a další. Paradoxně je těchto několik zmíněných témat v protikladu a je naprosto neuvěřitelné, že mohou stát vedle se a fungovat.
Když začnu pohledem veřejnosti na novináře, na novinářskou profesi v obecném slova smyslu, je ceněná velice vysoko. Pro mne se naprosto neuvěřitelně umístila před profesí učitelskou. Jak můžeme vůbec ve společnosti fungovat, jak můžou fungovat novináři, když ti, co by měli každému vštepovat to základní – vzdělání – jsou v žebříčku top povolání až za novináři? Možná je vše způsobeno nedoceněním kantorů a v důsledku toho se novináři a jiné profese posunuli na příčky před nimi. A nebo tuto situaci dokáže pochopit jen někdo s vysoce vyvinutou sociologickou imaginací – a já to nebudu, protože pro ní nemohu najít z hlediska sociologie žádné pádné vysvětlení. Nebo se veřejnost raději nechá vychovávat médii než učiteli? Dnes už ale média – mám naštěstí pocit – na vychovávání občanů rezignovala. Naštěstí pro tu nešťastnou formu a kvalitu obsahu.
Proletarizace žurnalistiky je něco, co u nás má také vzestupný trend. Novinář, žurnalista se tomu může bránit jednoduše – tedy minimálně se to hezky řekne: bude prostě na volné noze. Představa, že editoři nebo šéfredaktoři naprosto přebírají veškerou tvůrčí a odpovědnou práci, mne děsí. Musím přiznat, že měl bych-li být někým, kdo zastává profesi proletarizovanou, nedělal bych ji. Řekl bych, že právě proletarizace žurnalistiky hraničí se sociálním faktem. Moment, kdy proletarizaci jedinec naprosto nemůže ovlivnit – stává se tak pro něj vnějším a daným – se může přihodit u některých sociálních vrstev a neřekl bych, že budou málo početné.
Stejně tak bych zmínil globalizační proces, mezi nímž a proletarizací by se daly vysledovat jisté paralely. I když – uznávám – se v žurnalistice neobjevují (jako stěžejní) prvky, které se týkají zaměstnávání levné pracovní síly nadnárodními společnostmi v zemích třetího světa. Přesto se ale nad novináři vytváří jakýsi národní, či nadnárodní trh (v případě nadnárodních nakladatelů) a vyvíjí na ně nátlak. A to je moment, kdy se opět dostáváme zpět k proletarizaci oné profese, potažmo semi-profese.
Co mne vyděsilo, je zmínka o deprofesionalizaci žurnalismu a žurnalistů. Stává se totiž čím dál častěji, že žurnalisté jsou lidé nízkého formálního vzdělání. Pan Volek zmiňuje: „…snad neprozradím nic příliš, příliš intimního, ale jeden z našich respondentů pracující jako novinář se před tím pětadvacet let živil jako bachař…“.1 Svědčí to o celkově nízkém prahu pro vstup do žurnalistické profese. Nízká kriteria, například na regionální úrovni a na české scéně obzvláště, působí v důsledku velmi negativně. Negativně pro veřejnost, která by do budoucna mohla tento fakt spojit s předsudky i vůči formálně vzdělaným novinářům, kterým toto škodí v reputaci a zároveň snižuje jejich kredit. V České republice není ani polovina žurnalistů vzdělána vysokoškolsky – ostatně toto se v Evropě téměř neliší. A to nechci nijak snižovat sociální statut formálně nevzdělaných. Je zajímavé sledovat ten paradox: nízká úroveň vzdělání, ale přesto vysoká kredibilita v očích veřejnosti. Proč? Na historii se můžeme odkazovat jen stěží, protože žurnalisté byli v dobách nedávno minulých značně omezeni. I když možná, že to byli podobně jako umělci a další intelektuálové jedni z těch, kteří se zasloužili o informovanost, i když ne v té oficiální rovině. Rozhodně nešlo o profesionální novinářskou obec v tom smyslu, že by pracovala pro média v Čechách. Pracovali pro lidi, pro svět, oni byli ti odvážní, oni se nebáli vystoupit proti režimu. Snad to by mohlo být příčinou vysokého kreditu novinářů v kolektivním vědomí…
Jsem zvědavý, jaké trendy se objeví po několika letech, až se takovýto sociologický výzkum zopakuje. Zatím si můžeme odvodit jen velice málo. Snad do roku 2010 pochopíme, kam směřujeme, kam bychom směřovat měli, vymaníme se z idealistického smýšlení o žurnalistice jako takové a budeme ji vnímat komplexněji.
-jan žáček-
1 Jaromír Volek – Rádio BBC Czech, 2005-12-05, Interview: Český novinář – portrét lidí pracujících v médiích, moderátor – Václav Moravec
