úterý 6. února 2007

Český novinář – portrét lidí pracujících v médiích

Přečetl jsem si interview s Jaromírem Volkem1, známým sociologem médií, které probíhalo na radiu BBC; moderátorem byl Václav Moravec, téma „Český novinář – portrét lidí pracujících v médiích“.

Téměř celý rozhovor se točil kolem sociologického výzkumu stejného názvu, který pan Volek prováděl společně s Janem Jirákem a to „poprvé“ v našich dějinách (předchozí výzkumy nebyly relevantní a nebylo na ně možno navázat). Jde tedy o výzkum specifické socio-profesní skupiny, který v našich krajích bezpochyby chyběl. Na první pohled mne toto téma zaujalo, neboť se mne jako novináře bezprostředně dotýká, navíc v sociologickém pojetí celé věci působí „velká žurnalistika“ jako ta nejmenší profese, která může být rozebrána na ty nejmenší atomy a výsledně vyobrazena jako nejméně hodnotná.

V celém rozhovoru se objevilo několik velice zajímavých témat, jako je třeba vnímání novináře společností, splňování kategorií sociologického pojetí profese žurnalistikou, deprofesionalizace a proletarizace žurnalistiky a další. Paradoxně je těchto několik zmíněných témat v protikladu a je naprosto neuvěřitelné, že mohou stát vedle se a fungovat.

Když začnu pohledem veřejnosti na novináře, na novinářskou profesi v obecném slova smyslu, je ceněná velice vysoko. Pro mne se naprosto neuvěřitelně umístila před profesí učitelskou. Jak můžeme vůbec ve společnosti fungovat, jak můžou fungovat novináři, když ti, co by měli každému vštepovat to základní – vzdělání – jsou v žebříčku top povolání až za novináři? Možná je vše způsobeno nedoceněním kantorů a v důsledku toho se novináři a jiné profese posunuli na příčky před nimi. A nebo tuto situaci dokáže pochopit jen někdo s vysoce vyvinutou sociologickou imaginací – a já to nebudu, protože pro ní nemohu najít z hlediska sociologie žádné pádné vysvětlení. Nebo se veřejnost raději nechá vychovávat médii než učiteli? Dnes už ale média – mám naštěstí pocit – na vychovávání občanů rezignovala. Naštěstí pro tu nešťastnou formu a kvalitu obsahu.

Proletarizace žurnalistiky je něco, co u nás má také vzestupný trend. Novinář, žurnalista se tomu může bránit jednoduše – tedy minimálně se to hezky řekne: bude prostě na volné noze. Představa, že editoři nebo šéfredaktoři naprosto přebírají veškerou tvůrčí a odpovědnou práci, mne děsí. Musím přiznat, že měl bych-li být někým, kdo zastává profesi proletarizovanou, nedělal bych ji. Řekl bych, že právě proletarizace žurnalistiky hraničí se sociálním faktem. Moment, kdy proletarizaci jedinec naprosto nemůže ovlivnit – stává se tak pro něj vnějším a daným – se může přihodit u některých sociálních vrstev a neřekl bych, že budou málo početné.

Stejně tak bych zmínil globalizační proces, mezi nímž a proletarizací by se daly vysledovat jisté paralely. I když – uznávám – se v žurnalistice neobjevují (jako stěžejní) prvky, které se týkají zaměstnávání levné pracovní síly nadnárodními společnostmi v zemích třetího světa. Přesto se ale nad novináři vytváří jakýsi národní, či nadnárodní trh (v případě nadnárodních nakladatelů) a vyvíjí na ně nátlak. A to je moment, kdy se opět dostáváme zpět k proletarizaci oné profese, potažmo semi-profese.

Co mne vyděsilo, je zmínka o deprofesionalizaci žurnalismu a žurnalistů. Stává se totiž čím dál častěji, že žurnalisté jsou lidé nízkého formálního vzdělání. Pan Volek zmiňuje: „…snad neprozradím nic příliš, příliš intimního, ale jeden z našich respondentů pracující jako novinář se před tím pětadvacet let živil jako bachař…“.1 Svědčí to o celkově nízkém prahu pro vstup do žurnalistické profese. Nízká kriteria, například na regionální úrovni a na české scéně obzvláště, působí v důsledku velmi negativně. Negativně pro veřejnost, která by do budoucna mohla tento fakt spojit s předsudky i vůči formálně vzdělaným novinářům, kterým toto škodí v reputaci a zároveň snižuje jejich kredit. V České republice není ani polovina žurnalistů vzdělána vysokoškolsky – ostatně toto se v Evropě téměř neliší. A to nechci nijak snižovat sociální statut formálně nevzdělaných. Je zajímavé sledovat ten paradox: nízká úroveň vzdělání, ale přesto vysoká kredibilita v očích veřejnosti. Proč? Na historii se můžeme odkazovat jen stěží, protože žurnalisté byli v dobách nedávno minulých značně omezeni. I když možná, že to byli podobně jako umělci a další intelektuálové jedni z těch, kteří se zasloužili o informovanost, i když ne v té oficiální rovině. Rozhodně nešlo o profesionální novinářskou obec v tom smyslu, že by pracovala pro média v Čechách. Pracovali pro lidi, pro svět, oni byli ti odvážní, oni se nebáli vystoupit proti režimu. Snad to by mohlo být příčinou vysokého kreditu novinářů v kolektivním vědomí…

Jsem zvědavý, jaké trendy se objeví po několika letech, až se takovýto sociologický výzkum zopakuje. Zatím si můžeme odvodit jen velice málo. Snad do roku 2010 pochopíme, kam směřujeme, kam bychom směřovat měli, vymaníme se z idealistického smýšlení o žurnalistice jako takové a budeme ji vnímat komplexněji.

-jan žáček-


1 Jaromír Volek – Rádio BBC Czech, 2005-12-05, Interview: Český novinář – portrét lidí pracujících v médiích, moderátor – Václav Moravec

Mýtus přirozeně demokratické technologie

Přečetl jsem si text v Literárních novinách1 v rubrice Civilizace od Jakuba Macka s názvem „Mýtus přirozeně demokratické technologie“. Pojednává o problematice demokratičnosti internetu jako média. Přirozeně je internet médium, jako každé jiné, z čehož plyne, že se dá použít jak ke „svobodě a emancipaci“, tak k „moci a opresi“.

Pokusím s problematiku shrnout: několik velkých nadnárodních firem jako Google, Yahoo a Microsoft, se sjednotilo a dodávají do zemí, kde funguje komunistický režim, radikální islamistická vláda, nebo diktatura, produkty, které omezují občany na svobodě – například blokují přístup na světové internetové stránky kritizující ten který režim. Nejvíce tato souvislost vyšla najevo s Čínou, kde právě Google na žádost vlády zablokoval, nebo odfiltroval z vyhledávačů určitá slova. Třeba slovo Tibet bychom v čínském Googlu hledali marně.

Někdo by mohl namítnout, že taková firma jedná naprosto amorálně a popírá principy demokracie. A také že ano. Kdybychom vše viděli v makroskopickém měřítku, je zde firma, která jde za vidinou profitu, tedy materiálního vlastnictví, a na druhé straně se nachází vláda země, což by mohl být aktér na podobné sociální úrovni (modelově vše bez ohledu na jedince). Kdybych se teď zamyslel nad Ritzerovou2 konstrukcí sociální reality – pominu-li mikroskopicko-makroskopické kontinuum – stojí na jedné straně nějací aktéři (vláda, firma), na straně druhé normy a hodnoty. Stojí zde proti sobě část objektivní a subjektivní: je dokonale vidět, kde se objektivní část střetává s částí subjektivní.

Navíc komunistický režim jasně vyznává nějaké hodnoty (to, zda to vůbec můžeme označit za hodnoty a vůbec celkovou správnost ponecháme stranou), které v dané zemi působí jako sociální fakt, ale v celosvětovém, makroskopickém měřítku, je již sociálním faktem nazvat nemůžeme. Prvotně ne. Asi těžko bychom vystihovali celosvětové kolektivní vědomí v této věci, ale přesto mám pocit, že by říkalo jedno: něco takového by se dít nemělo.

Kdybychom věc vzali z pohledu zainteresovaného státu, patrně bychom začali bloumat a možná bychom byli na rozpacích. Morální hledisko by nás vůbec netrápilo, protože by šlo o běžnou věc, kterou už máme vyřešenou, naším cílem by bylo prosadit jen to jedno: naši ideologii a v návaznosti na ní i naše cíle. Jde tedy jen o jeden z prostředků, který omezuje a popírá demokracii, svobodu slova a právo na informace v zemi, která beztak demokratická není.

Podívejme se na další, jiný pohled, a to sice jak tato věc dopadá na všechny ostatní státy? V první fázi asi nijak. Nicméně postupem času se může kolektivní vědomí začít posouvat. V celosvětovém měřítku bude kolektivní vědomí záviset na jednotlivci, kterého si můžeme představit jako stát. Jakmile se posunou morální hranice státu, stejně tak se ale můžou posunout i hranice dostupných, nebo všeobecně přijatelných prostředků. Už nám nebude dělat problém sáhnout po prostředcích jako je cenzura, nebo třeba jednostranné vymezování se státu vůči státům ostatním, nebo svým občanům.

Naproti tomu ale je dnes už například cenzura „zábavy na internetu“ na pracovišti (za účelem zvýšení produktivity) celkem běžná. Proto je možné, že právě ony hranice se budou posouvat nejdříve v měřítku mikroskopickém a až následně v tom makroskopickém. To je tedy oproti předchozí tezi rozdíl.

Plyne z toho pro mne jediné poučení: cenzura vždy existovala a bohužel i existovat bude. Vždy to bude jen o její formě a o vymezení pojmu samotného v rovině kolektivního vědomí. Internet se dá použít jak ke „svobodě a emancipaci“, tak k „moci a opresi“.

-jan žáček-


1 Jakub Macek – Literární noviny, 2006-25, Civilizace: Mýtus přirozeně demokratické technologie

2 G. Ritzer – Contemporary sociological theory: 399, New York 1998