čtvrtek 27. dubna 2006

Marsyas a Apollón

Na zpívání "Tres Kamenos hrajó muzikos" jsme řešili problematiku písně Marsyas a Apollón od skupiny Marsyas. Zde je výklad obsahu prostřednictvím řecké mytologie, respektive knihy Řecké mýty I.

Když Apollón potom zabil satyra Marsya, vyznavače bohyně Kybelé. Stalo se to tak. Jednou vyrobila Athéna dvojitou flétnu z jeleních kostí a hrála na ni při hostině bohů. Nejdřív nechápala, proč se Héra a Afrodita tiše smějí do dlaní, když se zdálo, že ostatní bohy její hudba těší. Vyhledala tedy samotu ve frýžském háji, sedla si s flétnou u potoka a pozorovala při hře svůj obraz ve vodě. Okamžitě si uvědomila, jak směšný výraz jí dodává zmodralý obličej a nafouklé tváře, odhodila flétnu a předem proklela toho, kdo ji zvedne.

Nevinnou obětí tohoto prokletí se stal Marsyas. Zakopl o flétnu, a sotva ji přiložil ke rtům, začala hrát sama od sebe, jak se v ni probouzely vzpomínky na Athéninu hudbu. A Marsyas chodil po Frýgii v Kybelině průvodu a těšil nevzdělané rolníky. Vykřikovali, že ani sám Apollón by nemohl na svou lyru hrát lépe, a Marsyas byl tak hloupý, že jim neodporoval. To pochopitelně vzbudilo Apollónův hněv. Vyzval Marsya k soutěži, jejíž vítěz bude moci poraženého podle libosti potrestat. Marsyas souhlasil Apollón ustanovil jako porotu Múzy. Ukázalo se, že soutěž je velmi vyrovnaná. Múzy byly okouzleny oběma nástroji, až nakonec Apollón vykřikl na Marsya: „Zkus udělat se svým nástrojem to, co já s mým. Obrať ho nohama vzhůru a hraj a zároveň zpívej.“

To se s flétnou zcela jasně udělat nedalo, a Marsyas výzvy uposlechnout nemohl. Ale Apollón svou lyru obrátil a zpíval tak nádherně oslavné písně na olympské bohy, že Múzám nezbylo než vyslovit se v jeho prospěch. Potom se přes všechnu předstíranou líbeznost Apollón Marsyovi velmi krutě pomstil: zaživa ho stáhl z kůže a přibil ji na borovici (nebo, podle někt­erých, na platan) nedaleko pramene řeky, která nyní nese satyrovo jméno.

Robert Graves: Řecké mýty I (21 Apollón)

Diodóros Sicilský: III 58-9; Hyginus: Báje 165; Apollodóros: I 4,2; Druhý vatikánský mytograf: 115; Plinius Starší: O Přírodě XVI 89

úterý 25. dubna 2006

REPORT: Tres Kamenos hrajó muzikos

"Jarní koncert skupiny Tři Balvany na mateřské scéně ve Vršovicích..." uvádí svou reportáž Vladimír Ptáček... Popisuje průběh koncertu z 24. 4. 2006, ale stranou nezůstává ani repertoár skupiny a potenciální repertoár skupiny, k nahlédnutí dává dvě videa a přehršel fotgrafií.

Recenze na roveri.wulf.cz
Více informací na trikaminky.bpparket.cz

čtvrtek 20. dubna 2006

Fotografie

Ve Photothece naleznete nové fotografie. Jedná se o projekt Kniha a obrázky z procházky horami severní Moravy a Slezka ve dny Velikonoční. Snad se brzy objeví i nějaký ten mou rukou sepsaný a prožitý místopis...

středa 12. dubna 2006

Uzavření blogu

Zpravidla poslední výkřik před "smrtí" blogisty bývá článek o tom, že "to nestíhá, ale že se to v budoucnu zlepší..." Jasně - nestíhám - projekty se mne valí ze všech stran, článků rozpracovaných na desítky, dalších několik desítek námětů a nápadů uložených tam - vzadu - a popsaných po papírcích, zápisníčcích a bločcích. Chybí kuráž? Chybí tam něco, co by bylo poslední kapkou, poslední hvězdou v souhvězdí? Ano, obé, ale také chybí čas.

Často se mi stává, že napíši článek. Někdy celý, někdy jen část, ale nechám ho odpočinou - uležet. Někdy jeden, někdy dva dny, někdy rok. Článek zraje, zušlechťuje se a nebo jen odpočívá. Většinou mám po napsání jasno: je to tak - znám "všechny" pohledy na věc. Ale přihodí se, patrně díky mávnutí motýlího křídla na jihu Provance, že článek se rozleží v mé mysli a nechá objevovat své nové obzory. A pak jej již nemohu publikovat - není hotov. A tak vzniká nedohledný zástup myšlenek a článků.

Kdy ale člověk nejvíce má chuť psát? Má osoba vnímá toto zpravidla ve dvou případech: tím prvním je, když z okolí dostává nesčetné množství podnětů - tedy když je velice zatížena a je časově omezena; tím druhým, méně běžným, je stav bez jakýchkoliv povinností a závazků - tedy čas, kdy není žádného omezení a je možnost pohroužení se do sebe sama, možnost přemýšlení - to je také zdrojem mnoha podnětů. Bohu žel ani v jednom z případů není prostor na to, myšlenky nechat vyjít napovrch, tedy výřečněji, publikovat. Buď je času nedostatek kvůli "nutnosti" věnování se ostatním "záležitostem", či naprostý dostatek, který nastává ve chvílích samoty, klidu, někdy v prostředí hor, či přírody, někdy ve ztracení se v sobě sama při vysokých horečkách, jindy ve ztracení velkoměstem... Ani toto ale nedává příležitost alespoň mihnutí se písmenek před zraky ostatních - čas je určen k přemítání toho, na co jindy není čas - nelze se od toho odtrhnout "přízemním" zaznamenáváním myšlenek... Moment, kdy člověk má "tak normálně na starosti" - je-li člověk někdy v takovém stavu, čehož absence možná může být příčinnou neúspěchu - je podle mne asi nejméně plodným, oproti zmíněnému "náročnému" období, kdy je člověk nucen tak jako tak ukrajovat jednou za čas z ostatních koláčků, méně, či více vypečených, malý dílek a přidávat ho jinam, kde se zužitkuje i za cenu toho, že na místě prvním bude chybět.

Nicméně se jistě nechystám psát samoúčelně články jen z důvodu, aby se na blogu udržela stálá návštěvnost, či něco v tomto duchu... Tento přízemní styl mne příliš neláká - spíše leká. A když se mne někdo zeptá, proč jsem vzhůru až do noci, není to vždy jen kvůli nekončícím "povinnostem", ale i pro moje malé radosti: psaní.

Přes tuto drobnokresebnou polemiku k cíli: "...uzavření blogu? Ani náhodou... je to tak - nestíhám ale v budoucnu se to jistě zlepší..."


pro tu, které se stýská po mých písmenkách...