neděle 26. března 2006

The Chelsea girls

Andy Warhole / USA / 1966 / 210 min.

V rámci FEBIO FESTu jsem navštívil v Ponrepu film Dívky z hotelu Chelsea. Asi si netroufnu tento "film" Andyho Warhola o dvou obrazech promítaný na jedno plátno vedle sebe řádně recenzovat, takže jen krátce:

Warholovy filmy se podílely na kulturních změnách stylistického novátorství a pomáhaly přenést underground z podzemí na denní světlo. Tím, že do svých filmů postupně zařadil strukturovanější vyprávěcí postupy vedle detabuizace homosexuality a erotismu, oslovil širší publikum.

Dívky z hotelu Chelsea byly distribuovány komerčně a vyvolaly mimořádný zájem sdělovacích prostředků. Jeho ,,superstars“ - křiklavě nápadná Edie Sedgwicková, tajemně krásná Nico a Joe Dalessandro, Ondine ve věčném amfetaminovém opojení, či neustále zfetovaná Viva, vyprávějící dokola anekdoty ze svého katolického dětství – byly na plátně zvizualizovány beze střihu, jako dva obrazy běžící vedle sebe, nezávislé na sobě navzájem. Takovýchto nezávislých obrazů - tedy dějů - měla 3 a půlhodinová podívaná jedenáct. Opravdu prima zacloumání: více než polovina diváku se v průběhu "filmu" vytrácela - tomu se říká avantgarda...

anotace na Febiofest.cz
rozbor díla

pondělí 20. března 2006

Novinky ve Tractothece

V Tractothece naleznete ke stažení další zpracovaná témata Sebevraždy mladistvých a Dramatická výchova

středa 8. března 2006

Návštěva 'kina'

Včera jsem se chtěl vypravit na film Taimagurská babička, který v rámci festivalu Jeden svět dávali v promítacím sále Národního filového archívu, v mém oblíbeném kině Ponrepo. Film začínal v děvět hodin a protože jsem si říkal, že i přesto, že do tohoto kina chodí lidí málo, mohlo by dnes být plno a tak jsem přišel již o půl deváté. Když jsem s průkazkou zamával před okénkem ozvalo se, že jsou již veškeré akreditace ta tam, ty pro hosty nelze použít a že lístky už také nejsou. Škoda, že jsem se nestihl dostat na vernisáž tohoto projektu, která probíhala jedno pondělí v Langhansu, jistě by mi to zajistilo bezproblémový vstup. Jelikož jsem si ale říkal, že akreditaci pro hosty nepotřebuji, nijak jsem to neřešil.

Zkoušel jsem tedy ještě svým šarmem okouzli pokladní. Okouzlit se nechala, ale chovala se chladně, neoblomně a důležitě. Řekl jsem si, že tady asi kvítí nepokvete. Vydal jsem se tedy na cestu k promítacímu sálu. Tam již několik lidí postávalo a u hlavního vchodu pouštěla návštěvníky dovnitř kamarádka té paní v pokladně.

Chytli jsme za kliku
Nešel jsem sám - teď jsme byli již dva, posávali jsme kolem a čekali na smilování, jelikož já ten film chtěl za každou cenu vidět. Kolem procházeli novináři s platnou akreditací... Bylo mi do breku, že jsem ji nevyzvednul. Vejít do sálu se dá několika dveřmi (v jedné chodbě, která může mít asi 10 metrů je velkých dvoj-dveří myslím pět) a tak jsme zkusili ty co jsme měli nejblíže. Asi jsem ani nepomýšlel na to, že by mohly být otevřené. Připadal jsem si jak nějaký lump, nějaký záškolák, který se v době kdy by neměl - a ješě k tomu zadarmo - snaží dostat na nepřístupný film, kde se ve dvou hodinách jednou ukáže část ženského ňadra. Ale nic takového se nekonalo. Každopádně ta představa byla velice vzrušující, připadal jsem si jako "hrec" mající roli v nějakém dětském filmu. Ještě jsem se nikdy nepokoušel takto pokoutně někam dostat, vždy jsem to zvládl jinými prostředky - řečí. Když jsme chytili za kliku, dveře byly opravdu otevřené...

Na vzdory báječné představě a pocitu vzrušení toho, že nás někdo lapí jsme se rozhodli, že to nemůžeme udělat. Vždyť vpředu stojí přeci taková milá starší paní... Kamarádka té nahoře! Navrhnul jsem ještě hcvíli vytrvat a čekat. Prohlíželi jsme si plakáty kolem - některé velmi pěkné, některé lecos pamatující. A tu kolem proběhla slečna, která nebyla z ponrepa - tedy to patrně nebyla kamarádka paní u pokladny a paní u vchodu - ale zástupce projektu Jeden svět. Měla na starosti promítání v tomto kině. Bylo by nevhodné udeřit ihned a tak jsme stále vyčkávali a pomalu se přibližovali ke vchodu. Tu se znovu objevila ona slečna a už byla zase pryč...

Chvíle čekání střídá otevírání úvěrového účtu v protekční bance oné slečny. Možná, že spíše ona provedla vklad u mně: pustila nás dovnitř. Teď bude čekat, zda se jí investice vyplatila a jednou, jednou se jí vše i s úroky vrátí. Já jí to rozhodně nezapomenu.

Uvnitř si sedáme na židle které stojí stranou a chystáme se sledovat film. Začíná tradičně o něco později a dalších 15 minut běží reklamy na dobročinné spolky, sdružení a filmy (a také jedno pivo). Pak film začíná a přeruší ho po nějaké době rozsvícení světel a zvolání: "Neodcházejte - né - počekjte - to je šestnáctka, tak musíme vyměnit kotouč...."

Nejvyšší cena
Pokud jde o festival upozorňující na lidská práva, přijde mi velice zajímavé a poučné, aby si v jeho rámci mohl každý návštěvník vyzkoušet podobný "work-shop", jakým jsme prošli my. Sice to asi žádný z pořadatelů nazamýšlel, ale atraktivitě to značně přidalo. Co jsem ale pominul je fakt, že v sále bylo ještě několik míst volných. Takže jako obyčejný pěšák? Nemůžu takovýto film shlédnout. A že za tu dobu, kterou jsem se tvářil "nenápadně" jich poslali domů desítky... Bohužel téměř jediné co v "dnešním světe" má hodnotu jsou konexe a informace (které jsou mmj. nejobchodovanější komoditou 21. stol).

Taimagura Baachan

Taimagurská babička

Yoshihiko Sumikawa / Japan / 2005 / 110 min.

Režisér filmu sledoval dlouhou dobu 15ti let téměř devadésátiletou paní, žijící v japonských horách, na úpatí hory Iwate v osadě Taimagur - "cesta na úpatí lesa". Natáčel ji při každodenních činnostech a tak prostřednictvím kamery vyjádřil klid, jaký v duši může nosit jen někdo žijící v horách. Se svým manželem (který je o něco starší než ona, ale rozhodně na jejich věk ani jeden z nich nevypadá) společně 'vše' zvládají na výbornou již 60 let - od doby, kdy se sem přistěhovali - od dob konce druhé světové války.

Ono slovo 'vše' znamená vlastně 'jen' práci od rána do večera, která představuje tvrdou dřinu při sklízení a plení sojových bobů, jejich následné úpravě, sušení, vyrábění toffu, sušení brambor... Vše se dělá ručně, technika do těchto koutů zatím nedorazila. V jednom ze vstupů se sice babička rozhovoří o zavedení elektřiny a úžívání televizoru, ale to je asi tak vše.

Je spokojena s tím co má, cítí se v přírodě blaze a soužije s ostatními přírodními druhy, které ji tu a tam připravý o kousek úrody. Ale ani toto ji nedokáže roztrpčit a bere vše takové, jaké to je. Pan Yoshihiko (režisér) vše podává velice sumbisivně - přesně podle běžného rytmu paní Masayové. Tím sice v dokumentu vznikají "hluchá místa", ale to jistě na jeho výstižném podání nic neubírá.

Člověk by si pomyslel, že nastane zvrat, když paní Masayové zemře manžel, který jí velmi pomáhal - sbalí se, odejde do města za příbuznými, nechá přírodu přírodou. Ale je to velký omyl: zůstává dále žít v tomto překrásném prostředí, kterému ona nevládne - je tady jen hostem. Svému manželu postaví ve srubu malý oltář, kde se modlí, kam mu přináší plody které vypěstuje a také vypráví vše co se děje - stejně jako dříve...

Co mne uchvátilo, byl způsob, jakým dále přistupovala k životu: ne dle našeho přísloví "co můžeš uděleat dnes, neodkládej na zítřžek", ale zkrášlila jej v něco báječného: "co nedoděláš dnes, doděláš zítra". A tak se o sebe stará dál. Seká dříví, pleje soju, sklízí, vyrábí toffu...stále dokola. Je stále veselá a ač nám může přijít její činnost jako rutina, v podání režiséra drobnokresba denního sledu vypadá, jakoby jí přinášela radost a uspokojení. Smrt, které se nebojí, jí zastihne v osmdesátisedmi letech.

Režisér se nechal slyšet, že "smrt staré ženy, přezdívané Taimagurská babička, není koncem osady na úpatí lesa. V cyklu zemědělského horského života bude pokračovat mladá rodina, jejíhož synka pomáhala paní Masajová přivést na svět."

Tento snímek je netradičním pojetím motviu nedbající formy, přesto však dokonale podtrhující vyrovnanost ústřední postavy.

úterý 7. března 2006

Můj životní strom...

Našel jsem něco o Borovicích... Tedy ne že by informací o nich bylo tak málo, ale tato faktografie doplněna o užití v "léčitelství", ač postrádající veškaré spirituální kořeny borovice, mne pobavila, protože jsem nic podobného ještě nečetl.

Statná borovice dorůstá do výšky 30 až 40m. Je to pozoruhodný strom, od nepaměti vyhledávaný pro svoje dřevo i pro svou léčivou sílu. Na počátku minulého století byla vysazována k upevňování písků (Polabí). Borovicové dřevo je měkké, s červenavě hnědým jádrem. Je pružné, lehké, bohaté na pryskyřici, a proto trvanlivé ve vodě. Je výborným palivem, ale využívalo se především na výdřevy v dolech a na pražce.

V lidovém léčitelství se používalo všechno - pupeny, mladé výhonky, pyl, jadérka i pryskyřice. Už za dob Galénových byla pryskyřice ceněna jako hojivý balzám a dodnes je součástí léků hlavně při katarech dýchacích cest. Jako hlavní droga se dnes používají pupeny a mladé výhonky, které se sbírají v dubnu a květnu, suší se opatrně ve stínu v tenké vrstvě a uchovávají se v dobře uzavřené sklenici.


byliny.blogspot.com