neděle 24. prosince 2006

Pour Féliciter 2007

Do nového roku vše dobře naplánovat... Mnoho zdaru a úspěchu přeje
Jen Žáček


středa 22. listopadu 2006

REPORT: Váleční reportéři

21. 11. 2006 proběhla ve Francouzském institutu projekce filmu slavného francouzského reportéra Patricka Chauvela. Při vstupu nejdříve každý projde bezpečnostní kontrolou a pak spěchá o několik pater níže do velkého sálu, který je přeplněný. Na sedadlech připomínající svým sklonem posezení v Mercedesu, netrpělivě čekám na začátek projekce. Publikum vypadá různorodě: nejen žurnalisté, ale i francouzští a čeští studenti, Francouzi žijící v Praze, jeptišky, starší, postižení... Neuvěřitelně rozmanité publikum, které na jiné projekci jen těžko uvidíte.

Při uvítání se objevuje i Jan Šibík, bezesporu nejznámější český fotoreportér, který je přítel Patricka a rovněž host projekce s následnou diskuzí. Padá několik vtipů o diskuzi, která má být zprostředkována pro obecenstvo v kavárně o několik pater výše, prý bude připravené i víno, ale kapacita není dostačující, mají se přihlásit ti, kteří se na diskuzi nechystají. Ale přesto je možných účastníků stále příliš...

Autor filmu prošel třiceti pěti lety fotografování většiny světových konfliktů. Odkojený takovými jmény jako Kessel, Monfreid a Schoendoerffer strávil svůj život v těsné blízkosti aktuálního dění. Je jedním z posledních členů generace reportérů, který zažil šestidenní válku, Vietnam, Kambodžu, Libanon, Panamu, Afghánistán, Čečensko, Irák… Během svých reportáží byl Patrick Chauvel unesen, ocitl se tváří v tvář popravčí četě, ztroskotal s tzv. „boat people“ na Haiti. Byl několikrát raněn a mohl být už stokrát po smrti. (text distributora) Nicméně z autora vyzařuje zkušenost. Je znát, že si již mnohé prožil a přesto s tím umí zacházet.

Ve filmu samotném Patrick zpovídá své kolegy jako jsou James Nachtwey, Chris Morris, Ron Haviv, Luc Delahaye nebo Gilles Perres. Těžko, jak sám říká, by tito váleční reportéři, většinou introverti, svěřily svoje emoce a zážitky někomu jinému, než svému příteli, který je na stejné vlně a zažil si alespoň totéž. Film samotný je poskládaný z různých záběrů průřezem let, byl vydán v roce 1998 ve Francii a pyšní se akorátní stopáží 55 minut. Je opravdu působivý. Většina reportérů mluví o snaze odstranění objektivity v zájmu autentičnosti fotografií, v zájmu prosazení pocitů autora do díla. To je asi důvodem, proč film samotný je tak působivý. Je až neuvěřitelné, jak vypjaté situace mohou nastat a jak je dokáží autoři zprostředkovat. Když jsem zhlédnul celý film, jako bych měl pocit, že žádná z mých fotografií nemá pramalý význam. Jakoby to, co tvoří tito velikáni jakýmsi přesahem - a to co je mnohými "humanisty" zatracováno - dalece převyšovalo veškeré ostatní žánry...

Po skončení projekce máme možnost občerstvit se ve foyer. Organizátoři velice pohotově zareagovali a samotnou diskuzi přesunuli z kavárny do sálu, kde probíhalo promítání. Diskuze trvala přes hodinu a obecenstvo se tázalo Patricka Chauvela i Jana Šibíka na otázky často velmi osobní a nejednoduché k odpovědi. Vše bylo tlumočeno obousměrně francouzština-čeština, což značně přidávalo celé záležitosti na čase. Moderátor byl nucen diskuzi ukončit, protože dotazů se v publiku vyskytovalo stále mnoho.

Přestože byla diskuze nanejvýš zajímavá a rozhodně účasti na ní ani na projekci nelituji řekl bych, že kamera s objektivem oběma kolegům padne do ruky o něco lépe, než mikrofon...


web Francouzského institutu
interview s Patrickem Chauvelem na ČT24

pondělí 20. listopadu 2006

...svátky...

...

dárečky, Jéžišek, stromečky, spěch, příbuzní, břečka napodobující sníh, prasátko, prskavky, kosti v krku, půlnoční, klid, zima, davy, sáně, střevíc, kofola, svíčky, požár, holé stromy, tma, jablko, hvězdička, františek, šupina, kuba, přátelé, koledy, fujavice, atmosféra, jmelí, pohádky, cinkání, tradice, úsměv, příroda, láska, čokoláda, objetí, příjemná vlezlá zima, dlouhá nekončící noc, celý svět, krásné ráno

...

pondělí 25. září 2006

Ambiciózní skautský svět

Chtějí hledět do budoucnosti, a přitom se nepustit svých historických kořenů. Být dobře organizovaní v početném Junáku, a přitom pružní a uvnitř rozmanití. Nalákat děti na dobrodružství v partě, a přitom se nesmazatelně zapsat do jejich životních postojů.

Přesně takto začíná velice zajímavý článek Lenky Sedlákové, který vyšel v 36. Literárních novinách na první straně. Poměrně objektivně, ale přesto proskautsky hodnotí snahy junácké organizace i zájmy rodičů a dětí v souvisloti s nedávným sociologickým výzkumem. S nadhledem nazírá i do tématu současného žebříčku hodnot současného světa. Ale nechme už hodnocení hodnocení a podívejme se na samotný článek na webu LN.

pátek 15. září 2006

O toleranci

Je to zvláštní: dělám si poznámky o řečeném Václavem Havlem, které mne zaujalo. Tedy to není ještě nic zvláštního. Chtěl jsem se o to podělit. Když jsem ale shlédl listy, zjistil jsem, že bude mnohem jednodušší opsat jeho veškerá díla, rozhovory a proslovy... Asi těžko vyjadřovat svůj obdiv někomu, jako je právě pan Havel - Pan Havel. V každé jeho větě je smysl, všechno má nějaký základ a jeden úryvek by asi vypadal jen jako vtip...

Někdy bych si přál s Panem Havlem mluvit osobně. Nebo ho jen chvíli pozorovat jak přemýšlí. Nebo jak pracuje. Diskutovat s ním nad nějakým tématem by pak asi bylo příčinou upadnutí do tranzu či nadčasové euforie...

Nedávno jsem si tak přemýšlel, co mne u pana Havla opravdu zarazilo, či zklamalo, u čeho jsem se v něm spletl. Moc mne toho nenapadlo. Co mne překvapilo, ale nestavím se k tomu záporně ni kladně, byl svazek s paní Veškrnovou. Co mne opravdu oslovilo, bylo to překrásně zářící srdce nad Pražským hradem. K vůli němu, jsem se notnou dobu vyhýbal místům odkud jej bylo možno spatřit a náležitě ho ignoroval stejně tak, jako se snažím ignorovat blikající srdce na krajích silnic a v příhraničí... Co mne překvapilo, bylo jedno jeho politické - prezidentské - rozhodnutí, které překvapilo asi i občany jiných národností. Ale je mi jasné, že správnost mohla být stejně tak obrácená a v podstatě obě varianty byly téměř vyvážené. No a tím jsem asi skončil - k neuvěření. Takové malichernosti... Nějaké hloupé srdce v porovnání s takovou osobností jakou je. Budiž mu to odpuštěno. Tedy vlastně mám pocit, že bych se mu měl omluvit za to, že mne vůbec napadlo mu takové věci zazlívat...

Shodou okolností jem se ten samý den zapojil do diskuze se dvěma pány - velice fundovanými, řekl bych dle všech dojmů - a naprosto mne překvapilo, že se výsledek diskuze naprosto shodoval s výstupem mého osobního mínění. A to nezávisle na mé argumentaci. Velice mne to potěšilo, protože jsem nabyl pocitu, že to co cítím k Panu Havlovi není jen nějaký chybný, příliš sentimentální, či jiný postoj. Přesto jsem si řekl, že toho budu muset ještě mnoho přečíst abych pana Havla pochopil, mnoho lidí poznat, než někoho jako je on v životě potkám - a jestli vůbec - a stát se více tolerantním, abych dokázal přehlížet drobná blikající srdíčka velkých - ne stejně velkých, ale jinak velkých, pokaždé jinak - osobností a přátel v mém okolí...

pondělí 7. srpna 2006

ORBIS NEWS 2006

Byl jsem na ORBISu. Yes - there. Mezinárodní skautské setkání, tedy 8. středoevropské jamboree v Mariánském údolí u Brna. Než vám ale přiblížím tento happening svou obvyklou cestou - tedy minimálně fotografiemi, možná i nějakým textíkem - je zde něco poněkud netradičního: článek pro noviny onoho setkání skautů, kde jsem měl možnost zahrát si na PRESS - fotit, psát, vyptávat se, rýpat do všeho možného a lézt kam se nemá. A ještě k tomu to bylo mým úkolem a když mi někdo chtěl vynadat, stačilo zamávat cedulkou na krku. Pravdou je, že ne všechny materiály mnou nasbírané vedly k přímému výstupu přímo v rámci ORBISu, ale sběr informací byl o to jednodušší - když to dělám jinde, dělám to, řekl bych se stejným úsilím a to mám ještě jiné úkoly... Kdyby se vám zdál článek poněkud okleštěný vězte, že rozsah který zadává šéfredaktor je největším nepřítelem... Já jsem se pak stal nepřítelem toho, kdo po mně tento článek musel překládat do jazyka Anglického.


Honza jde do světa

„...uf to je vedro...“ povzdychne si kráčející Honza. „Stejné jako včera, předevčírem a dříve. Zítra můj sedmdesátý den na cestách a již několik dní jsem nebyl v žádném městě ni vesnici.“ Když kráčí po cestě směrem do údolí začíná se před ním objevovat jakási hradba v čele s věží. Konečně má úsměv na tváři – raduje se z toho, že opět uvidí živou duši po několika dnech – a přidává do kroku. Když už je úplně u brány a chystá se projít, tu ho zkříženými kopí zastaví stráž oděná do bordó: „Kampak?“ „Mířím do zdejšího města,“ odvětí Honza. Stráže se na sebe podívají, usmějí se a praví: „Tady se pípni.“ Honza – poněkud přihlouplý, jak už to v českých pohádkách bývá – se zamyslí a pak tedy uposlechne: „Pííííp,“ vydá ze sebe zvláštní zvuk. „Dojdi si zaplatit mýtné za průchod městem a dostaneš tam i svou pečeť,“ zašklebí se stráž, pak pokyne a před Honzou se rozkládají chýše, chatky a obydlí sdružené do malých osad.

Honza popojde směrem k hradu. Kolem něj proudí davy lidí podobně oděných a dle jeho úsudku se sem museli sjet opravdu z daleka. Po levé straně míjí pověstné toi-toiho budky, o kterých se nesou zvěsti i jinde, avšak teprve zde je pocítí doopravdy. Na příkaz stráží tedy míří do „Mýtného pointu“. Zaplatí poplatek, ale pro pečeť si má přijít až druhý den...

Chystá se tedy do krčmy. Obyvatelé města tady stojí dokonce i dlouhé řady, než se dovnitř dostanou. Šlechta chodí kolem, čekajícího zástupu nedbajíc. Lidé hovoří různě, Honza však ničemu nerozumí. Když je konečně v krčmě, chtějí po něm jeho pečeť, ale on ji nemá. „Až zítra, řekli mi v Mýtného pointu...“ přesvědčuje hospodského. Ten se ale nenechává přesvědčit a tak ho posílá do chýše, kde prý všechno vědí. Táže se tedy tam. Ti ho posílají za dědou Lebedou, který ví všechno ještě více než oni. Když ho po dlouhé době nalezne, pošle ho Lebeda do „Mýtného pointu“, kde mu prý pečeť přidělí. A tak se Honza znovu vypraví tam, odkud přišel. Opět si ho zapíší a řeknou mu, aby přišel v den následující – tak, jak už jednou řekli. Nezbývá mu tedy, než tajně projít za zády hostinského, aby proklouzl a alespoň trochu si zahřál žaludek. Povede se tedy a on nyní už s miskou míří k místu, kde dostane jídlo. Už několik dní nejedl a je opravdu hladový. Jistě zde dostane jídlo. A tak, když přijde na řadu, namiskují mu naběračku krmě a čeká co dále, avšak dcera hostinského nandavá již dalšímu.

Když se Honza nasytí (tedy trochu...) odebírá se na náměstí, kde velká slavnost chystána jest. Převeliká, zatím se zde tucet chasníků sešel a přicházejí další. Hudba hraje a prázdné náměstí se plní poskakujícími děvečkami, pannami, dámami, chlapci, panoši a pány. Brzy jich je tu několik přehršlí tak, že tu k hnutí není. Mezi děvami zahlédne fešnou cizinku se kterou se ihned dává do... řeči. Když desátá hodina odbije, mladý Honza na své lože strážemi hnán jest, říká, že se jen umyje a hnedle chrápat bude o stošest.

Hned co zavře oči sen o tom krásném městě se mu zdá: „Tam hordy přátel nalezl a se všemi se zná. Zábavy je dosti, občas přijdou hosti, všude mír a klid, jen tady on chce žít. Každý z koutu jiného, přidá něco dobrého a pak všichni společně, nežijí tu zbytečně. Každý jiný než ten druhý a přeci je něco spojuje, jazyk to není, šatstvo trochu, jeden svět se to jmenuje... Když hlad donutí ho na cesty se dát, v koutku hladovém dle chutí může brát (není třeba putovat).“

Bije 2. hodina ranní a stráž obchází město. Tu najednou spatří cizince v koutu hladovém se cpát. Na malér to vypadá a tak křičí: „Stát!“ V žroutovi však Honzu poznává a hned se k němu směle přidává - sen se stává skutečností...

ORBIS je jméno toho města a tudy vede naše cesta....


-jen křeček žáček-


Slovník, který by se vám mohl hodit pro pochopení článku:
pípnout se - přiložit čip ke čtečce
mýtné - registrační poplatek
pačeť - čip a badge (jmenovka)
osada - subcamp
mýtného point - registrační stan
šlechta - servis team
místo kde všechno vědí - infostan
hladový koutek - místo kam si můžete kdykoliv zajít pro jídlo, když áte hlad
velká slavnsot - koncert, který probíhá v rámci každodenního večerního programu
lože - jeden ze stovek stanů






A tady ještě jeden článek z dramatické noci, kterou přinesla díky Bohu česká média v pátek 5. a 6. srpna 2006

Bahno na entou

Ve čtvrtek 4. srpna 2006 kolem 23 buší někdo na stan. Musíme ven – subcampy Mercury a Venus jsou pod vodou. Zapříčinil to studený frontální systém. Místy se po cestách válí několik tun bahna a až dvacet centimetrů vody. Na místě se mísí mnoho lidí, nikdo neví, kam by skočil. Mezi členy subcampů, kteří si začínali balit, probíhají členové ST a jiní dobrovolníci s nářadím, igelitovými pytli a různými nástroji. Bahno čvachtá a ti co mají zabaleno míří ke gatu do připravených autobusů, odkud budou odvezeni do tělocvičen v Brnu, kde stráví zbytek noci a část pátku.

Mezitím se v obou subcampech odčerpává voda a kopají svodné kanálky. Dokonce i po hodině práce se v některém ze stanů objeví spáči, kteří se nechtějí nechat evakuovat. Akce je kolem půl druhé v noci u konce a téměř všechno je v suchu. Meteorologové tvrdí, že počasí se bude nadále zlepšovat.

Mnoho deníků, internetových, rozhlasových i televizních zpravodajství – všechna celostátní média – se dala do práce aby o nás napsala mnoho zajímavého: „Voda vyhnala skauty z tábora“, „Hasiči evakuovali tisícovku skautů ze zaplaveného údolí“ a mnoho dalších přezajímavých palcových titulků i pro nás překvapujících článků. Zajímavá diskuze se také rozeběhla na serveru iDNES.cz

Program ORBISu však běží dál. Na Plaze drobně upravené plaza activity (například na dívčí souboje v bahně), ale mimo campy samozřejmě hiky ba dokonce bahenní lázně k dostání na každém kroku. Zítra na nás čeká v centru Brna v Lužanském parku akce nazvaná Open Gate – „Před branami ORBIS 2006“. Jde o akci pro veřejnost, na které veřejnost bude moci poznat kultury různých účastnických zemí ORBISu díky prezentacím různých výprav. Za zmínku stojí samozřejmě i vernisáž fotografií výtvarných ateliérů, jež se bude také v centru Brna konat. Ukažme tedy lidem, že jsme se nepotopili... Mnoho kultur – jeden svět.


-jen křeček žáček-

pondělí 31. července 2006

Výkřik džungle

Jestli déšť nesoucí smutek skrývá sílu a nálada šprýmů připomíná stesk, pocit osamělosti a touhy budící zášť zasahující cizí srdce...

Monotóní příslib ticha mizící ve tmě vane mlhou... vane... mlhou... Jeden - dva... Dva.

Empirický průběhm vnitřním zevnějškem, vnějším uvnitř... Jeden - dva... Dva.

Silueta fobie kroužící vzdcuhem... tmou... temným vzduchem... temnou tmou... tmou... Jeden - dva... Dva.

Květina klanící se v cizí vůni přinášející pocit, pocit neklidu, pocit nevlastního neklidu, pocit... Jeden - dva... Dva.

...je bledá paměť skromnějící časem osamělým srdcem. Rosa padající vzhůru víří prach. Hvězdy pláčou rytmickým dechem.

Jeden - dva... Dva.

středa 28. června 2006

Okurka letní

Jelikož se blíží léto a s ním každoročně oblíbená okurková sezóna, na vědomí se dává, že tento blog zpustne ještě více než obvykle, aby se autor vyhnul počinům podporující růst okurek. Občas jen poloha, nebo letmý popis citů bude zveřejněn. Nenechte se ošálit. A nezoufejte, jásejte... Odpočiňte si od kázání, připravte se na nové a užívejte léta. Váš dopis budu samozřejmě očekávataž do konce července: Letní tábor Junáka Praha>301 - Sovy>Jen Zacek>Budákov, pošta Kaplice>PSČ 382 41 Okurkám zdar (pozor, toto samozřejmě do adresy nepatří) .

pátek 23. června 2006

Pět překážek

Zhlédli jsme velice zajímavý dokumentární film dánského režiséra Larse von Triera, ve kterém vystupuje filmový veterán stejné národnosti - Jorgen Leth. Jde o stylizovaný dokument a pětinásobnou rekontrsukci filmu Jorgena Letha z roku 1967 The Perfect Human. Musím říci, že jsem film předtím neviděl, ale přesto mne velice zaujal. Ten byl v Čechách poprvé uveden v rámci retrospektivy Jorgena Letha na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava 2005. Pět překážek - to je to co za výzvu položí Larse von Trier svému kolegovi. Znamená to předělat dokumentární film dle představ a pravidel, které v rámci této hry určí. Nutno dodat, že autor který nechal vzniknout dílu v roce 67, se s každým novým záludným zadání překážky svého kolegy a snad i žáka nenechá nalapat. Můžeme tak sledovat, jak zvniká nové filmové dílo. Dokonce i to, co se na začátku zdá být nejtěžší překážkou, je nakonec radostí autora a film díky zadaným zátežím - rozumějte "dokonalým výtvarným a filmových prvkům" - získává na zajímavosti. Autor mne opravdu šokoval, protože se nezalekl ani toho nejtěžšího a tak mi dokázal, že je opravdu mistrem v oboru a že je schopen splnit jakékoliv zadání a to ještě tak, že vše vypadá velmi líbivě...

Mnohem více se o filmu samtném i o dokumentu, který měl u nsá premiéru letos v červnu, dozvíte na webu Institute of Documentary Film.

neděle 4. června 2006

Dokument o procesu s Miladou Horákovou

Na Radiožurnálu jsem nedávno vyslechnul orpavdu skvěle zpracovaný dokument...

úrvyke ze stránek ČRO1:

Před 56 lety začal největší politický proces proti odpůrcům komunistického režimu. Poslal na popraviště jedinou ženu zavražděnou v tomto období - Miladu Horákovou - a další tři muže. Za smrt nevinných lidí dodnes nebyl nikdo potrestán. Marek Janáč připravil o vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou a jejími společníky unikátní dvoudílný dokument.

Jistě stojí za zslechnutí. Sice je v archivu ochuzen o 48 vteřin záznamu z Národního filmového archivu, které ČR mohl odvysílat pouze v živém vysílání, ale i tak má velikou vypovídací hodnotu.

čtvrtek 1. června 2006

ZaDní vchod

Toto je můj příspěvek k autorskému čtení, které probělo dne 31. května 2006 v Trmalově vile ve Strašnicích. Téma tvorby bylo Zadní vchod. Oproti předchozím ročníkům se v tomto díle mém vysktují prvky dramatické.

[scéna je temná; v čele jeviště se nacházejí zavřené dveře; vážná, avšak jazzová a tajemná hudba uvádí scénu]

[rychle čtené] …„z tohoto hlediska, jsou nesmírně důležité předchozí relevantní odkazy osoby stejně tak, jakožto interpelentní poznámky při jejím investigativním chování.“ Když dočetla řádek, zaklapla knihu. [znechucený povzdych] Pomnula si oči. Vstala z křesla, zhasla lampičku, šla do kuchyně, vzala sklenku a nalila si vody z láhve. Šla do ložnice, lehla si a znavená i oblečená usnula.elou noc nehnuta ležela. Ale ve skutečnosti si to myslela jinak: probudil ji jakýsi divný pocit. Nějaká touha. [dveře klapnou; malinko se pootevřou; do otevřeného místa svítí bodový reflektor] Touha jít za něčím tajemný, za něčím neznámým… [dveře se otevírají o něco více] Tam hned vedle vitrínky. Prošla. [z pozapublika přichází dívka; zkoumavě hledí; proklouzne dovnitř] Objevila se v nádherném světě. Jakoby to už ani nebyla ona. Byla příliš dokonalá. Prostředí jen těžko popsatelné – měnilo se každým okamžikem, jak ona si usmyslela. Slunná pláž, západ slunce v horách, prví schůzka se svým milým i ta místa přeplněná nakupujícími co tolik zbožňovala. [čteno s dramatickým pauzami] Chodila, plavala, dýchala, ale také nemusela. Létala – dělala co se jí zlíbilo. Bylo to nádherné. Beze spěchu. [] Nějakou chvíli pobyla, ale pak se rozhodla vydat se zpět – ta nejistota tam, uvnitř, jí znepokojovala. [dívka vychází ze dveří; mizí za publikem]

Vrátila se tedy zpět. Prošla místem, jímž předtím přišla a jelikož bylo již světlo na chvilinku ulehla a pak jakoby se znovu probudila vstala vstříc dalšímu dni. [světlo ve dveřích zhasíná]

Další den utekl. Večer vypadal podobně jako ten předchozí. Když však ulehla. Hned mohla projít tím místem. [rozsvěcuje se světlo; dívka prochází] Učinila tak… Celou dobu dělala věci nemožné, věci které by jinak dělat nemohla. Zase létala, běhala, [ironicky] opět se poprvé setkala se svým milým…ale zacházela ještě dál. Potkala se s ním i podruhé. [] Vše si vychutnávala. Když byla plna, vrátila se zpět, prošla a na svém loži opět spočinula jen na několik okamžiků. [světlo zhasíná]

Takto se to opakovalo několikrát.

[pauza]

Klaply dveře. Věší kabát, klíče, zouvá lodičky. Rozpouští si vlasy a je vidět její nádherná šíje. Přišla z města časně ráno, po dlouhém flámu. Znavena lehla si na pohovku. „Na chvilku odpočinout a pak zase dál...“ Ale jen co se opřela, už se jí zase zmocňovala ta touha. [světlo se rozsvěcí] Touha duší vstát a jít k tajemnému vchodu. Chvíli odolávala. [pauza] Pak proběhla. A zase byla náramně svěží. Obdivovala se další schůzce se svým milým, světu, zpívala, celý svět patřil jenom jí. Zneklidňující pocit ji rychleji než dříve připomněl, že tady není doma. [do dveří si stoupne statný muž zády k publiku] Mířila tedy zpět. Když přišla ke vchodu, stál tam jakýsi statný muž. Nevšímala si ho, chtěla projít, teď, rychle už ani chvíli zde. Nenechal ji jít. Chvíli to opakovala. [dívka se snaží projít; muž se nehýbá; v momentě kdy chce dívka proklouznout o kousek dál, pouze se přesune] Muž byl neoblomný. Nakonec zklamaná a zničená vzdala. [dívka opět mizí ‚uvnitř‘]

Nezbývalo jí, než létat, odpočívat a dělat všechno možné, co mohla jen zde. Nemohla vejít zpět, domů… Dokonce si i představovala, že je doma. Ale hned jak myslela na něco jiného, představa se ztratila. A zase plavala, věšela kabát, běhala, milovala se a byla šťastná a patřil jí celý svět, dokud si nevzpomněla na domov. Stýskalo se jí. Zkusila to tedy znovu. Jiná cesta než projít není. Ale když tam bude muž, nepůjde to…

[pauza]

Přichází. [zevnitř jsou slyšet její spěšné kroky] Když je o něco blíže, vidí postavu vrhající stín. [hlava dívky se objeví za mužem] Opět zkouší proklouznout, ale opět se nedaří. Muž za to ani nemůže. Ale ona chce přeci projít! [pauza] Hledí na něho. Je jako z kamene. Že by byl tak necitlivý? [pauza; dívka hledí na muže] Udeří ho. Nic, muž se ani nehne. Vzdává se. [dívka se vrací dovnitř]

[pauza]

[světlo zhasíná; muž znuděně a laxně promluví; kouká na hodinky] „A hele, svítá, půl sedmý – končí mi šichta…“ [zavírá dveře; odchází do publika] A tak se hrdinka této tragédie nikdy nedostala domů, jelikož nepřišla na tajemství slov „Za dní vchod“. Pohybuje se za hranicí reality, do níž vchod ústí patrně ještě dnes a vysnívá si svůj život tak, jako nikdo z nás…

[hudba v závěru je veselá]

neděle 28. května 2006

KohoVolit?

Volby jso za dveřmi. Letos mám pocit, že vybrat si je obvzláště těžké - to co je v současné době na naší politické scéně, je snad opravdu jedinečné -, jelikož současné nastavení politiků je přinejmenším prapodivné. Už se mi párkráte stalo, že jsem se rozhodnul pro jednu stranu a za pár dní, po zvážení rozhodnutí v houpacím křesle, si rozhodnutím vůbec nebyl jist. Nehledím na volební preference a také se snažím nenechat se ovlivnit předvolebními bitkami, které jsou často k pláči, ale tak nějak to přichází a odchází, když si vzpomenu na nějaké to faktum a spojím si to v souvistlost.

Minulý týden, když mi přišla modrá obálka s hlasovacími lístky zjitil jsem, že vlastně teď si nejsem jist vůbec ničím. Nejraděj bych nevolil. Ale to samozřejmě nejde, nechci-li podporovat komunisty. Ale přeci by si to všichni Ti politici zasloužili, aby viděli že staví špatně. Ale je to asi špatný způsob jak jim to říci. Správné by asi bylo vybrat někoho, kdo se chová podle mých představ, kdo nestaví vzdušné zámky, ani smetiště, že... Vybrat třeba nějakou novou, doposavad "nezatíženou" stranu. To ale nikam nevede, pokud se nedostane do parlamentu, jelikož by hlas stejně přišel v niveč nehledě na to, že mne zatím taková strana nepotkala.

Náhodou jsem na internetu objevil web zajímavého projektu Kohovolit.eu. Jde o projekt česko-slovenský a vy se ocitáte v pozici člověka, jež by měl hlasovat o vybraných zákonech (popř. jejich novelách, či zamítnutích). Vybíráte z nabídky zda se u toho či kterého hlasování zdržíte, zda jste pro, či proti. Zároveň vybíráte na kolik vás toto téma pálí: málo, středně, hodně. Po té co označíte libovolný počet hlasování a odešlete, ocitá se před vámi překvapení. Výsledek je procentuelní vyčíslení toho (v závislosti na míře palčivosti), která strana pro co hlasovala a kde se s vámi shoduje v jednotlivých hlasováních (vše velmi podrobně rozpracované). Už to včetně všech podrobností mi přijde velice zajíamvé, ale aby toho nebylo málo, tak autoři přidali ještě perličku navrch: uvidíte také shodu s jednotlivými poslanci. Zjistíte tedy, že vaším ideálním partnerem by mohl být ten a ten...no to tedy potěš...

Moji favoriti jsou daleko v mínusu. Jaké překvapení. Měl jsem za to, že se v politické scéně alespoň trochu orientuji, ale tohle? Jistě nemůže to být zcela objektivní, vzhledem k jinému počtu hlasování, které je nižší než ve skutečnosti. Teď vidím zcela zřetelněji i to, že politická strana může mít v programu věci jedny, ale prosazovat věci druhé. A ač jsem si říkal, že to není v takové míře, nyní to mám černé na bílém. Jak smutné. Mířím do houpacího křesla....


KohoVolit.eu

pondělí 22. května 2006

Dobro, zlo, systém , manipulace a obdiv

Přihodilo se mi cosi, co jsem nečekal. Vlastně ani nevím, odkud bych začal... ... ... ...Manipulace. Je to něco, co ve spojení s myšlením a chováním člověka vzbuzuje odpor. Nabíhá mi husí kůže, když to slyším. Mám chuť se bít. Vzepřít se.

Začalo to neškodnou hrou. Zkouškou, pobavením se, rozšířením si obzorů. Byl jsem pro - zajímavé libreto z doby nedávno minulé, jejíž vzdorovatele obdivuji a představitele tak zatracuji a nenávidím. Je asi dost silným slovem mluvit o nenávisti k někomu. Je to spíše nenávist k něčemu - nenávist k jistému systému. Přesto že zatracuji systém, obdivuji jeho vzdorovatele... Doba totality.

Během hry jsem něco zjistil. Možná jsem si to začal uvědomovat až později, ale to sdělení bylo šílené: ovládám schopnost manipulace. Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to velice nepříjemné. Co ale bylo mnohem horší byl moment, kdy jsem pochopil, že zlo má i další podobu. Podobu jejíž příčinou není zlo pro zlo. Podobu, která nestaví jen na faktu bezpříčinného zla. Podobu závsilou právě na tom, že někdo využívá schopnosti manipulace, aniž by si to uvědomoval, nebo o to usiloval. Působil jsem na lidi - byla to hra - tak dlouho dokud se nepoddali. Využíval jsem k tomu ruzných prostředků. V jednu chvíli mne to dokonce začalo bavit, naprosto jsem podlehl.

Kdy jsem ale naprosto natvrdo spadl na zem byla chvíle, kdy skupinka hráčů začala hru sabotovat. Prostě se otočili proti pravidlům. Pravidla byla nemorální, odporná, ale byla jasně daná. Když je porušili, mísily se ve mně pocity mnohé: jeden říkal, že mám důvod být rozčilen, jakožto někdo kdo hru vede, druhý, že nemám být rozčilen - sledovat a podporovat rozvoj jiného směru hry, jakožto někdo kdo hru vede, třetí mi říkal, a to bych podtrhnul - vždyť je to správné, budeme-li realisté, nejde o hru, ale o systém, jakým budu k dané situaci jako "hráč" přistupovat - a to mi najednou přišlo uplně báječné, báječné, že na to někdo přišel. Ale teď...další mi říká, jdi dál... Opět jsem se nevědomky naprosto vcítil do role již jsem zastupoval. A aniž bych to chtěl, zašel jsem za další roh. Když podvedli oni, podvedl jsem já. Byl jsem v pozici někoho, kdo hru vede, tím pádem jsem měl i jistý vliv v ohledu posunutí tématu, popř. urychlení hry, zakončení etc. a toho jsem využil.

Zdá se to divné, avšak zřejmé: podvedl jsem. Na druhé straně, je ta věc, že je "to" - tedy podovd - v kompetenci role, kterou jsem během hry hrál. To je něco, co mne tolik rozrušilo... Že jsem to zvládnul udělat, ačkoliv jsem to dělat nechtěl. Dělal jsem něco, o čem jsem byl bytosně přesvědčen, že je špatné. Konal jsem zlo. Bolelo to. Věděl jsem, že je to špatné. Moc špatné. Využíval jsem těch nejodpornějších metod: Jedné osobě jsem před ostatními, kteří s ní drželi, začel našeptávat do ouška, abych je rozdělil... Začalo to působit... Nervozita a nedůvěra na stranách jednotlivce i skupiny, nikdo nevěděl "kdo s kým peče"... Jedinec začal podléhat. Skupina podlehla. Nikdo nevěděl na čem je, prostředí na ostří nožů...

Těžké také bylo po skončení hry provést její reflexi, která probíhala stejně dlouho jako hra samotná. Bylo to neuvěřitelně náročně a situace byla velmi vypjatá. Vlastně ně. Nebyla, teď už ne. Jen já jsem byl pln emocí, které se ve mně nashromáždili během hry. Po celou dobu jsem nemohl říci ani slovo a když jsem se po notné době ke slovu dostal a měl něco říci, skoro jsem to před tolika lidmi nezvládl. Cítil jsem se velice špatně i po skončení reflexe, která mne nezbavila myšlenky, otevírající nové pohledy na dobu nedávno minulou. A to nejen mně, ale zřejmě všem zúčastněným, to bylo to jediné s čím jsem počítal. Vlastně jsem řekl že onu roli přijmu, protože jsem si předem neuvědomoval tento zpětnovazebný efekt působící i na někoho, kdo hru vede. Neuvědomoval jsem si náročnost tohoto úkolu. Možná jsem byl trochu hloupý a krátkozraký. Přesto jsem rád, že jsem si něco takového vyzkoušel, něco velmi cenného se dozvěděl a už nic podobného nebudu muset absolvovat - i když to je samozřejmě bláhová představa...

Až dnes jsem si uvědomil, že když budu zpětně hodnotit, nebyl to podvod, jistě že ne a ani já jsem nepodvedl. Naprosto schvaluji co hráči udělali. Vzdor proti systému. Vzdor proti systému, který tolik nenávidím. Oni jsou totiž Ti, které obdivuji...

čtvrtek 18. května 2006

Spirituál 5

20. duben 2006, "Kulturní Centum '12' " v modřanských končinách, 19.30hod. Uznávám, je to již nějaká chvíle za námi, ale mám za to, že sdělení je nadčasové: dusno, těsno, vedro. Po chvilce se vpředu na podiu objevuje partička osob. Mezi nimi Jiří Tichota (6 strun. kytara, uměl. vedoucí, loutna, aranžování, textování, pomocné zvuky), Jiří Cerha (zpěv, perkuse, skladba, aranžování), Zdenka Tichotová (zpěv, perkuse), Irena Budweiserová (zpěv, perkuse), Jiří Holoubek (zpěv, 12 strun. kytara, flétna) a Dušan Vančura (zpěv, kontrabas). Jsou to oni - Spirituál Kvintet v šesti...

Rozjíždějí se něčím lehce vokálním, přidávají se strunné. Publikum čítá ve svých řadách různorodé věky posluchačů - od těch nejmladších, až po ty nejstarší. Všichni se zajíkají - jednak napětím co přijde, druhak horším vzduchem, jehož příčinou je podle všeho Irena Budweiserová, kteréžto hlas si nerozumí s klimatizací (i když oba dva umějí dělat pořádný 'rachot'). Mezi písničkami slyšíme volně plynoucí rozhovory a žerty - je vidět snaha zapojení všech členů skupiny, ale nejvýraznějšími jsou Jiří Tichota a Dušan Vančura. Oba dva mistrně ovládají bavení publika a to především postupným nabalování obsahu vtipných komentářů ke kterým se vracejí, ale i výběrem témat. V dějové linii komentování je cítit gradace a tak odkazování se na předchozí rozhovory působí velice zajímavě. Na druhou stranu mám pocit, jako by se vše odehrávalo dle nějaké knihy: nemám na mysli, že by byl předem nacvičený scénář, ale spíše že jde o striktně dodržovaný systém, který funguje a "umí zaujmout".

S hudbou je to velice podobné. Naprosto vyvážená a připravená kompozice obsahové linie koncertu není k přehlédnutí. Je to až příliš dokonalé. Člověka ale zaujme především dynamika, které se objevuje v jednotlivých písních - bez ní by se mohlo stát, že posluchač klidně zadříme. Ale právě proto, vás probudí třeba Jirka Holoubek, který z ničeho nic, kde se vzala tu se vzala, má v rukou flétnu, kterou při rychlém, vhodném a nečekaném nasazení naprosto dokonale trefí, co se snaží zasáhnout - posluchače...

Z toho plyne, že po stránce hudební mne koncert převelmi zaujal... Jsou to prostě těžké váhy. Je pravdou, že Spirituál kvintet zažil již mnohé a každé období různých zpěváků bylo něčím jedinečné. Stejně tak je toto. Jak jsem již předeslal, koncert jako takový mi nevyhovoval příliš - spíše méně. Přesto však věřím, že tato mně nevyhovující forma se do budoucna jistě změní a třeba se trefí stejně jako někteří spirituálové zrovna do toho, jak by se to líbilo práve mně. A když ne? Pak už mi zbývá jen vyčkávat nové krve, jakou byl v současné době právě Jirka Holoubek a čekat na další, nové období skvělého muzicírování v novém kabátu...

Oficiální web skupiny Spirituál Kvintet
Oficiální web p. o. Kulturní Centum '12'

úterý 2. května 2006

Diář na drátu

Už je tomu tak: Googlemanie... Je to cosi, co produkuje všude se rozmáchající Google. Začal obyčejným vyhledávačem, který si ale časem vydobyl jisté místo na internetu. Featurek které nabízejí je čím dál více (patrně díky projektům, na kterých může v rámci své pracovní doby pracovat každý zaměstnanec a nejsou nikterak omezeny zadáním - tedy kromě toho, že výstup musí být u Googlu - a dostane za ně zaplaceno) a tak se časem objevují různé typy služeb. Co ale můžeme vidět u internetového přístavu kam se lidé vrací, tedy u portálu tohoto rozmachu, je věc přinejmenším zajímavá.

Chytré to marketingové tahy, které neumožňovaly užívaní mailu komukoliv. Nemáte pozvánku, nemáte Gmail. Mezi lidmi, kteří počítačům "rozumí" se roznášelo, jaká že kvalita se tu objevuje. Všichni byli nadšeni prostorem, který mohou využívat, uživatelským rozhraním, které po čase začínají přebírat i české servery a cenou 0,- Kč, ale vytváření reklamy. Opravdu? Divíte se? Žádnými viditelnými bilboardy, nebo reklamními maily, ale šuškandou. Šuškandou každý kdo měl cokoliv dočinění se slovem co začíná na velké G přispíval k propagaci Googlu. Popularitu si brouzdál vydobyl právě díky jakési uzavřené komunitě programátorů - testerů - kteří mohli pozvánky posílat dál a dál... Tato skupina samozřejmě působila elitně a tak se do ní chtěl dostat každý. Dnes už každý uživatel Gmailu může poslat 99 pozvánek.

Kvalita služeb nejen mailových se začala zvedat, objevily se blogy, mailové konference a, a, a... Následovaly také různé aféry ohledně selektování obsahu v různých zemích (viz. Čína a lidská práva? nebo Zalepené huby, aneb o čem se ani na internetu nepíše). To co přišlo teď je ale opravdu dechvyrážející: kalendář, který můžete sdílet se světem. Neztrácíte čas domlouváním schůzek - prostě zadáte kdy, kde a s kým a čekáte, zda kolegovi termín vyhovuje (velice líbivě toto popisuje Miloš Čermák ve svém "Notebooku" v Reflexu 17/2006). Je to jistě veliký krok, ale kam se to posouváme? Válčil jsem dlouho s tím, zda se na něco takového alespoň podívat a když, tak takovým způsobem, abych nepodlehnul nátlaku "komunity" a jakési vizáže, či image...

Podíval jsem se. Hodnotil jsem. Snad jsem nepodlehnul. Přesto přeze všechno jsem se rozhodl si svůj diář vytvořit: za nějakou dobu toto jistě okruh několika spolupracovníků bude využívat a mně i jim to ušetří mnoho času. A když ne, pak kalendář přestanu používat. A když ani to ne, tak někdo mých dat zneužije, jelikož je samozřejmě poskytuji někomu třetímu, a já konečně zase pochopím, že papír a tužka nebude nahrazena ani mým kapesním Palmem s externí rozkládací klávesnicí, ani mobilem či něčím jiným, nýbrž si uchová svoje kouzlo a účelnost díky své jednoduchosti i přes četné překážky...

KeekStudio diář

čtvrtek 27. dubna 2006

Marsyas a Apollón

Na zpívání "Tres Kamenos hrajó muzikos" jsme řešili problematiku písně Marsyas a Apollón od skupiny Marsyas. Zde je výklad obsahu prostřednictvím řecké mytologie, respektive knihy Řecké mýty I.

Když Apollón potom zabil satyra Marsya, vyznavače bohyně Kybelé. Stalo se to tak. Jednou vyrobila Athéna dvojitou flétnu z jeleních kostí a hrála na ni při hostině bohů. Nejdřív nechápala, proč se Héra a Afrodita tiše smějí do dlaní, když se zdálo, že ostatní bohy její hudba těší. Vyhledala tedy samotu ve frýžském háji, sedla si s flétnou u potoka a pozorovala při hře svůj obraz ve vodě. Okamžitě si uvědomila, jak směšný výraz jí dodává zmodralý obličej a nafouklé tváře, odhodila flétnu a předem proklela toho, kdo ji zvedne.

Nevinnou obětí tohoto prokletí se stal Marsyas. Zakopl o flétnu, a sotva ji přiložil ke rtům, začala hrát sama od sebe, jak se v ni probouzely vzpomínky na Athéninu hudbu. A Marsyas chodil po Frýgii v Kybelině průvodu a těšil nevzdělané rolníky. Vykřikovali, že ani sám Apollón by nemohl na svou lyru hrát lépe, a Marsyas byl tak hloupý, že jim neodporoval. To pochopitelně vzbudilo Apollónův hněv. Vyzval Marsya k soutěži, jejíž vítěz bude moci poraženého podle libosti potrestat. Marsyas souhlasil Apollón ustanovil jako porotu Múzy. Ukázalo se, že soutěž je velmi vyrovnaná. Múzy byly okouzleny oběma nástroji, až nakonec Apollón vykřikl na Marsya: „Zkus udělat se svým nástrojem to, co já s mým. Obrať ho nohama vzhůru a hraj a zároveň zpívej.“

To se s flétnou zcela jasně udělat nedalo, a Marsyas výzvy uposlechnout nemohl. Ale Apollón svou lyru obrátil a zpíval tak nádherně oslavné písně na olympské bohy, že Múzám nezbylo než vyslovit se v jeho prospěch. Potom se přes všechnu předstíranou líbeznost Apollón Marsyovi velmi krutě pomstil: zaživa ho stáhl z kůže a přibil ji na borovici (nebo, podle někt­erých, na platan) nedaleko pramene řeky, která nyní nese satyrovo jméno.

Robert Graves: Řecké mýty I (21 Apollón)

Diodóros Sicilský: III 58-9; Hyginus: Báje 165; Apollodóros: I 4,2; Druhý vatikánský mytograf: 115; Plinius Starší: O Přírodě XVI 89

úterý 25. dubna 2006

REPORT: Tres Kamenos hrajó muzikos

"Jarní koncert skupiny Tři Balvany na mateřské scéně ve Vršovicích..." uvádí svou reportáž Vladimír Ptáček... Popisuje průběh koncertu z 24. 4. 2006, ale stranou nezůstává ani repertoár skupiny a potenciální repertoár skupiny, k nahlédnutí dává dvě videa a přehršel fotgrafií.

Recenze na roveri.wulf.cz
Více informací na trikaminky.bpparket.cz

čtvrtek 20. dubna 2006

Fotografie

Ve Photothece naleznete nové fotografie. Jedná se o projekt Kniha a obrázky z procházky horami severní Moravy a Slezka ve dny Velikonoční. Snad se brzy objeví i nějaký ten mou rukou sepsaný a prožitý místopis...

středa 12. dubna 2006

Uzavření blogu

Zpravidla poslední výkřik před "smrtí" blogisty bývá článek o tom, že "to nestíhá, ale že se to v budoucnu zlepší..." Jasně - nestíhám - projekty se mne valí ze všech stran, článků rozpracovaných na desítky, dalších několik desítek námětů a nápadů uložených tam - vzadu - a popsaných po papírcích, zápisníčcích a bločcích. Chybí kuráž? Chybí tam něco, co by bylo poslední kapkou, poslední hvězdou v souhvězdí? Ano, obé, ale také chybí čas.

Často se mi stává, že napíši článek. Někdy celý, někdy jen část, ale nechám ho odpočinou - uležet. Někdy jeden, někdy dva dny, někdy rok. Článek zraje, zušlechťuje se a nebo jen odpočívá. Většinou mám po napsání jasno: je to tak - znám "všechny" pohledy na věc. Ale přihodí se, patrně díky mávnutí motýlího křídla na jihu Provance, že článek se rozleží v mé mysli a nechá objevovat své nové obzory. A pak jej již nemohu publikovat - není hotov. A tak vzniká nedohledný zástup myšlenek a článků.

Kdy ale člověk nejvíce má chuť psát? Má osoba vnímá toto zpravidla ve dvou případech: tím prvním je, když z okolí dostává nesčetné množství podnětů - tedy když je velice zatížena a je časově omezena; tím druhým, méně běžným, je stav bez jakýchkoliv povinností a závazků - tedy čas, kdy není žádného omezení a je možnost pohroužení se do sebe sama, možnost přemýšlení - to je také zdrojem mnoha podnětů. Bohu žel ani v jednom z případů není prostor na to, myšlenky nechat vyjít napovrch, tedy výřečněji, publikovat. Buď je času nedostatek kvůli "nutnosti" věnování se ostatním "záležitostem", či naprostý dostatek, který nastává ve chvílích samoty, klidu, někdy v prostředí hor, či přírody, někdy ve ztracení se v sobě sama při vysokých horečkách, jindy ve ztracení velkoměstem... Ani toto ale nedává příležitost alespoň mihnutí se písmenek před zraky ostatních - čas je určen k přemítání toho, na co jindy není čas - nelze se od toho odtrhnout "přízemním" zaznamenáváním myšlenek... Moment, kdy člověk má "tak normálně na starosti" - je-li člověk někdy v takovém stavu, čehož absence možná může být příčinnou neúspěchu - je podle mne asi nejméně plodným, oproti zmíněnému "náročnému" období, kdy je člověk nucen tak jako tak ukrajovat jednou za čas z ostatních koláčků, méně, či více vypečených, malý dílek a přidávat ho jinam, kde se zužitkuje i za cenu toho, že na místě prvním bude chybět.

Nicméně se jistě nechystám psát samoúčelně články jen z důvodu, aby se na blogu udržela stálá návštěvnost, či něco v tomto duchu... Tento přízemní styl mne příliš neláká - spíše leká. A když se mne někdo zeptá, proč jsem vzhůru až do noci, není to vždy jen kvůli nekončícím "povinnostem", ale i pro moje malé radosti: psaní.

Přes tuto drobnokresebnou polemiku k cíli: "...uzavření blogu? Ani náhodou... je to tak - nestíhám ale v budoucnu se to jistě zlepší..."


pro tu, které se stýská po mých písmenkách...

neděle 26. března 2006

The Chelsea girls

Andy Warhole / USA / 1966 / 210 min.

V rámci FEBIO FESTu jsem navštívil v Ponrepu film Dívky z hotelu Chelsea. Asi si netroufnu tento "film" Andyho Warhola o dvou obrazech promítaný na jedno plátno vedle sebe řádně recenzovat, takže jen krátce:

Warholovy filmy se podílely na kulturních změnách stylistického novátorství a pomáhaly přenést underground z podzemí na denní světlo. Tím, že do svých filmů postupně zařadil strukturovanější vyprávěcí postupy vedle detabuizace homosexuality a erotismu, oslovil širší publikum.

Dívky z hotelu Chelsea byly distribuovány komerčně a vyvolaly mimořádný zájem sdělovacích prostředků. Jeho ,,superstars“ - křiklavě nápadná Edie Sedgwicková, tajemně krásná Nico a Joe Dalessandro, Ondine ve věčném amfetaminovém opojení, či neustále zfetovaná Viva, vyprávějící dokola anekdoty ze svého katolického dětství – byly na plátně zvizualizovány beze střihu, jako dva obrazy běžící vedle sebe, nezávislé na sobě navzájem. Takovýchto nezávislých obrazů - tedy dějů - měla 3 a půlhodinová podívaná jedenáct. Opravdu prima zacloumání: více než polovina diváku se v průběhu "filmu" vytrácela - tomu se říká avantgarda...

anotace na Febiofest.cz
rozbor díla

pondělí 20. března 2006

Novinky ve Tractothece

V Tractothece naleznete ke stažení další zpracovaná témata Sebevraždy mladistvých a Dramatická výchova

středa 8. března 2006

Návštěva 'kina'

Včera jsem se chtěl vypravit na film Taimagurská babička, který v rámci festivalu Jeden svět dávali v promítacím sále Národního filového archívu, v mém oblíbeném kině Ponrepo. Film začínal v děvět hodin a protože jsem si říkal, že i přesto, že do tohoto kina chodí lidí málo, mohlo by dnes být plno a tak jsem přišel již o půl deváté. Když jsem s průkazkou zamával před okénkem ozvalo se, že jsou již veškeré akreditace ta tam, ty pro hosty nelze použít a že lístky už také nejsou. Škoda, že jsem se nestihl dostat na vernisáž tohoto projektu, která probíhala jedno pondělí v Langhansu, jistě by mi to zajistilo bezproblémový vstup. Jelikož jsem si ale říkal, že akreditaci pro hosty nepotřebuji, nijak jsem to neřešil.

Zkoušel jsem tedy ještě svým šarmem okouzli pokladní. Okouzlit se nechala, ale chovala se chladně, neoblomně a důležitě. Řekl jsem si, že tady asi kvítí nepokvete. Vydal jsem se tedy na cestu k promítacímu sálu. Tam již několik lidí postávalo a u hlavního vchodu pouštěla návštěvníky dovnitř kamarádka té paní v pokladně.

Chytli jsme za kliku
Nešel jsem sám - teď jsme byli již dva, posávali jsme kolem a čekali na smilování, jelikož já ten film chtěl za každou cenu vidět. Kolem procházeli novináři s platnou akreditací... Bylo mi do breku, že jsem ji nevyzvednul. Vejít do sálu se dá několika dveřmi (v jedné chodbě, která může mít asi 10 metrů je velkých dvoj-dveří myslím pět) a tak jsme zkusili ty co jsme měli nejblíže. Asi jsem ani nepomýšlel na to, že by mohly být otevřené. Připadal jsem si jak nějaký lump, nějaký záškolák, který se v době kdy by neměl - a ješě k tomu zadarmo - snaží dostat na nepřístupný film, kde se ve dvou hodinách jednou ukáže část ženského ňadra. Ale nic takového se nekonalo. Každopádně ta představa byla velice vzrušující, připadal jsem si jako "hrec" mající roli v nějakém dětském filmu. Ještě jsem se nikdy nepokoušel takto pokoutně někam dostat, vždy jsem to zvládl jinými prostředky - řečí. Když jsme chytili za kliku, dveře byly opravdu otevřené...

Na vzdory báječné představě a pocitu vzrušení toho, že nás někdo lapí jsme se rozhodli, že to nemůžeme udělat. Vždyť vpředu stojí přeci taková milá starší paní... Kamarádka té nahoře! Navrhnul jsem ještě hcvíli vytrvat a čekat. Prohlíželi jsme si plakáty kolem - některé velmi pěkné, některé lecos pamatující. A tu kolem proběhla slečna, která nebyla z ponrepa - tedy to patrně nebyla kamarádka paní u pokladny a paní u vchodu - ale zástupce projektu Jeden svět. Měla na starosti promítání v tomto kině. Bylo by nevhodné udeřit ihned a tak jsme stále vyčkávali a pomalu se přibližovali ke vchodu. Tu se znovu objevila ona slečna a už byla zase pryč...

Chvíle čekání střídá otevírání úvěrového účtu v protekční bance oné slečny. Možná, že spíše ona provedla vklad u mně: pustila nás dovnitř. Teď bude čekat, zda se jí investice vyplatila a jednou, jednou se jí vše i s úroky vrátí. Já jí to rozhodně nezapomenu.

Uvnitř si sedáme na židle které stojí stranou a chystáme se sledovat film. Začíná tradičně o něco později a dalších 15 minut běží reklamy na dobročinné spolky, sdružení a filmy (a také jedno pivo). Pak film začíná a přeruší ho po nějaké době rozsvícení světel a zvolání: "Neodcházejte - né - počekjte - to je šestnáctka, tak musíme vyměnit kotouč...."

Nejvyšší cena
Pokud jde o festival upozorňující na lidská práva, přijde mi velice zajímavé a poučné, aby si v jeho rámci mohl každý návštěvník vyzkoušet podobný "work-shop", jakým jsme prošli my. Sice to asi žádný z pořadatelů nazamýšlel, ale atraktivitě to značně přidalo. Co jsem ale pominul je fakt, že v sále bylo ještě několik míst volných. Takže jako obyčejný pěšák? Nemůžu takovýto film shlédnout. A že za tu dobu, kterou jsem se tvářil "nenápadně" jich poslali domů desítky... Bohužel téměř jediné co v "dnešním světe" má hodnotu jsou konexe a informace (které jsou mmj. nejobchodovanější komoditou 21. stol).

Taimagura Baachan

Taimagurská babička

Yoshihiko Sumikawa / Japan / 2005 / 110 min.

Režisér filmu sledoval dlouhou dobu 15ti let téměř devadésátiletou paní, žijící v japonských horách, na úpatí hory Iwate v osadě Taimagur - "cesta na úpatí lesa". Natáčel ji při každodenních činnostech a tak prostřednictvím kamery vyjádřil klid, jaký v duši může nosit jen někdo žijící v horách. Se svým manželem (který je o něco starší než ona, ale rozhodně na jejich věk ani jeden z nich nevypadá) společně 'vše' zvládají na výbornou již 60 let - od doby, kdy se sem přistěhovali - od dob konce druhé světové války.

Ono slovo 'vše' znamená vlastně 'jen' práci od rána do večera, která představuje tvrdou dřinu při sklízení a plení sojových bobů, jejich následné úpravě, sušení, vyrábění toffu, sušení brambor... Vše se dělá ručně, technika do těchto koutů zatím nedorazila. V jednom ze vstupů se sice babička rozhovoří o zavedení elektřiny a úžívání televizoru, ale to je asi tak vše.

Je spokojena s tím co má, cítí se v přírodě blaze a soužije s ostatními přírodními druhy, které ji tu a tam připravý o kousek úrody. Ale ani toto ji nedokáže roztrpčit a bere vše takové, jaké to je. Pan Yoshihiko (režisér) vše podává velice sumbisivně - přesně podle běžného rytmu paní Masayové. Tím sice v dokumentu vznikají "hluchá místa", ale to jistě na jeho výstižném podání nic neubírá.

Člověk by si pomyslel, že nastane zvrat, když paní Masayové zemře manžel, který jí velmi pomáhal - sbalí se, odejde do města za příbuznými, nechá přírodu přírodou. Ale je to velký omyl: zůstává dále žít v tomto překrásném prostředí, kterému ona nevládne - je tady jen hostem. Svému manželu postaví ve srubu malý oltář, kde se modlí, kam mu přináší plody které vypěstuje a také vypráví vše co se děje - stejně jako dříve...

Co mne uchvátilo, byl způsob, jakým dále přistupovala k životu: ne dle našeho přísloví "co můžeš uděleat dnes, neodkládej na zítřžek", ale zkrášlila jej v něco báječného: "co nedoděláš dnes, doděláš zítra". A tak se o sebe stará dál. Seká dříví, pleje soju, sklízí, vyrábí toffu...stále dokola. Je stále veselá a ač nám může přijít její činnost jako rutina, v podání režiséra drobnokresba denního sledu vypadá, jakoby jí přinášela radost a uspokojení. Smrt, které se nebojí, jí zastihne v osmdesátisedmi letech.

Režisér se nechal slyšet, že "smrt staré ženy, přezdívané Taimagurská babička, není koncem osady na úpatí lesa. V cyklu zemědělského horského života bude pokračovat mladá rodina, jejíhož synka pomáhala paní Masajová přivést na svět."

Tento snímek je netradičním pojetím motviu nedbající formy, přesto však dokonale podtrhující vyrovnanost ústřední postavy.

úterý 7. března 2006

Můj životní strom...

Našel jsem něco o Borovicích... Tedy ne že by informací o nich bylo tak málo, ale tato faktografie doplněna o užití v "léčitelství", ač postrádající veškaré spirituální kořeny borovice, mne pobavila, protože jsem nic podobného ještě nečetl.

Statná borovice dorůstá do výšky 30 až 40m. Je to pozoruhodný strom, od nepaměti vyhledávaný pro svoje dřevo i pro svou léčivou sílu. Na počátku minulého století byla vysazována k upevňování písků (Polabí). Borovicové dřevo je měkké, s červenavě hnědým jádrem. Je pružné, lehké, bohaté na pryskyřici, a proto trvanlivé ve vodě. Je výborným palivem, ale využívalo se především na výdřevy v dolech a na pražce.

V lidovém léčitelství se používalo všechno - pupeny, mladé výhonky, pyl, jadérka i pryskyřice. Už za dob Galénových byla pryskyřice ceněna jako hojivý balzám a dodnes je součástí léků hlavně při katarech dýchacích cest. Jako hlavní droga se dnes používají pupeny a mladé výhonky, které se sbírají v dubnu a květnu, suší se opatrně ve stínu v tenké vrstvě a uchovávají se v dobře uzavřené sklenici.


byliny.blogspot.com

pátek 24. února 2006

Zalepené huby aneb o čem se ani na internetu nepíše

Před nějakou dobou jsem upozorňoval na situaci, ktreou nastavil brouzdál Google (který, mimo jiné poskytuje prostor pro můj blog...) v Číně. Pokud vás toto téma zajímá, nenechte bez povšimnutí článek Katky Jonášové "Zalepené huby aneb o čem se ani na internetu nepíše". Ukáže vám i širší obzory co se svobody slova týká.

čtvrtek 16. února 2006

Nohavice má nové entlování

Po velúspěšné šňůře Pražská pálená, která proběhla v lednu tohoto roku, jakoby Jarek měnil svou image... Možná, že jí nemění - spíše jsem ji neznal - vlastně to ani není image. Nejdříve se rozhodl na svém napůl oficiálním webu publikovat vždy dvě nahrávky z každého koncertu (2006/01/25 Pražská pálená), až se na závěr sestavilo stejnojmené album, což už samo bylo poměrně zajímavé. Ale překvapení neustávala: v závěsu se totiž objevila soutěž o nejhezčí přebal tohoto 'alba', nakonec několik neplánovaných bonusů, jako je třeba povedená instrumentálka s brilantním zakončením Honzíkova cesta.

A teď? Nohavice má nové entlování - Jarek má svůj web v novém kabátě... Už je celý 'jenom jeho'. Jde na něm najít všechno možné od kalendáře s koncerty, biografii, až po různé interview a recenze. Některé rubriky jako kupříkladu diskografie zatím nejsou hotovy, ale to jistě přijde.

Ale aby toho nebylo málo, začaly se na webu objevovat i další písně. Písničkový blog. Sám autor píše: "Jsou pocity a nálady, které si přímo říkají o reflexi. Jak jinak než hudební... Životnost jednotlivých stránek tohoto zápisníku hudebních fejetonů bude různá - měřítkem bude vaše chuť se k nim vracet." Já se prozatím vracet budu...

www.nohavica.cz

středa 15. února 2006

Jeden svět 2006

Krev mého bratraOsmý ročník mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět pořádaný společností Člověk v tísni při České televizi se uskuteční v Praze od 1. do 9. března 2006. Jestli je něco, co opravdu stojí za to, pak je to nejen tato plejáda filmů, ale akce se svým poselstvím jako taková... Potkáme se?

Dne 5.3. ČT2 v rámci pořadu 'Večer na téma' uvede film My Beloved Child (Má milovaná holčička) a krátký film Nima.

Skauti mají po přihlášení skupinovou slevu na Jednosvětové pořady. Já se jistě na nějaké chystám, tak kdybyste neměli ke komu, stačí napsat. Podrobnější info je na skautské křižovatce...



Jeden svět není pouze svědectvím o lidském utrpení. Je také poselstvím o síle sounáležitosti a o vůli vzepřít se násilí a bezpráví, je posilou lidské důstojnosti, víry a naděje.“

Václav Havel



www.jedensvet.cz
www.clovekvtisni.cz

Jaroslav Foglar za války

V Reflexu 6/2006 vyšel článek o Jaroslavu Foglarovi doplněný o fotografie ze známé Dvojky. Pokud jste tuto informaci zatím nezaregistrovali, podivte se na něj. Jistě stojí za to...

Reflex 6/2006 Jaroslav Foglar za války

pondělí 13. února 2006

Zaklínač - Geralt z Rivie opět na ČT

Sice pozdě, ale přece... Minulý týden jsem zahlédl na ČT2 třináctidílný pokračující se film na motivy knih Andrzeje Sapkowského. Zaklínač je zase na cestách...

Ač nevím, kde a jak se objevil zrovna třetí díl velice mne potěšil. Co mne však uchvátilo méně je, že stejně jako se objevil zase zmizel. Nemůžu nikde najít, kdy bude pokračovat svým čtvrtým dílem. Tak tedy nic než oči na stopkách a vzhůru novému dobrodružství při hledání po nocích...

Sapkowského dílo je velice obratnou hříčkou s nářečími, přízvuky, slangy a dalšími jazykovými prvky, ale ani velice povedený překlad knih, jak se mi jeví, by neměl zůstat nepochválen. V jeho textech je něco tejemného, dramatického, něco pohádkového ale vždy překvapujícího. Je to tak trochu jiná 'fantasy' než jakou vídáme denně...

klikněte pro větší obrázekklikněte pro větší obrázek
klikněte pro větší obrázekklikněte pro větší obrázek

Silou ani myšlením se s ním obyčejný člověk nemohl měřit. Dobrodružný polský seriál podle slavné fantasy Andrzeje Sapkowského (2002). Hrají: M. Żebrowski, A. Dymná, E. Wiśniewská, G. Wolszczaková, A. Chyra, M. Kozłowski, Z. Zamachowski a další. Režie Marek Brodzki

Geralt je hlavní postavou jeho povídek vydaných v knížkách Zaklínač, Meč osudu, Poslední přání a také románové pentalogie Krev elfů, Čas pohrdání, Křest ohněm, Věž vlaštovky a Paní Jezera. V dílech Sapkowského jsou zaklínači dokonalí bojovníci překračující možnosti lidského vnímání. Smyslem jejich existence je zabíjení stryg, vlkodlaků, upírů, bazilišků a dalších netvorů, které pronásledují lidi. Bělovlasý zaklínač Geralt z Rivie se však trochu "vymkl" z řad běžných zaklínačů. Není jenom mistrem různých druhů zbraní, ačkoliv sám nejraději zápasí s mečem, také trochu rozumí magii a je schopen bojovat s každým protivníkem. Nikdy nezůstává pouze chladnokrevným profesionálem, má lidské stránky a slabosti. Postupně vychází najevo, že neměl možnost si svůj osud svobodně zvolit, stejně jako je donucen draze platit za schopnosti a dovednosti nedosažitelné a často rovněž nepochopitelné běžným smrtelníkům. Proto vyvolává strach a zároveň nevraživost a odpor těch, jejichž životy vlastně chrání. Přesto je Geralt, podobně jako ostatní zaklínači "odsouzen" k vyhnanství a životu na samém okraji jakési středověké společnosti, jež v mnohém připomíná i naši současnost. Problémy, konflikty, fobie a rozpory "našeho" světa se zde promítají do světa imaginárního a fantastické postavy rytířů, čarodějů, trpaslíků a nebo elfů nám tak připadají důvěrně blízké a jejich jednání logické. Zaklínačova dobrodružství se neomezují pouze na známá dějová schémata žánru meče a magie (sword and sorcery), právě proto jsou tak zajímavá a přitažlivá.

Podle cyklu Andrzeje Sapkowského povídek vznikl celovečerní snímek Zaklínač, a také stejnojmenný dobrodružný fantasy seriál, který natočil režisér Marek Brodzki. Znamenitou hudbu k seriálu napsal známý polský rockový skladatel, muzikant a hudební producent Grzegorz Ciechowski. Postavu osamělého zaklínače Geralta z Rivie vytvořil Michał Żebrowski (Pan Tadeáš), jeho přítele, barda a hudebníka Marigolda hraje Zbigniew Zamachowski (Plukovník Kwiatkowski, Ohněm a mečem, Ahoj, Terezko).

Česká Televize - Zaklínač

Čína a lidská práva?

V minulém čísle Repketu se objevil článek který komentuje, jak probíhá vyhledávání na velkém brouzdálu Google v Číně. Když jsem ho četl, naprosto mne šokovalo, že se něco takového může dít. Ne omezovaní lidských práv, o tom všichni víme a bouří to naše emoce již notnou dobu, ale to, že světový megabrouzdál a fulltextový vyhledavač si dovolí něco takového, jako znepřístupňovat jisté weby, či předstrkávat upravené dokumenty...

Reflex 05/2005 Gentleman.cz

úterý 7. února 2006

Borovice poutníků

Člověk kráčí, nese se sněhem... Nohy ho zebou, tváře mu planou. Je unavený. Celý den bloudí po kraji který nezná, ale cítí se tu vlastním. Ve vzduchu se nese hvizd větru, ve chvílích ticha ozdoben zavolaním mohutného ptáka. Usednout a spočinout pod stromem. Pod stromem stromů. Pod Borovicí.
Borovice a strom stromů? Její mohutné paže se napřahují do dálky, její kůra krásně voní, její prstíky příjemně hladí, její koruna nechá pobývat ve svém náručí třeba jmelí, její kořeny chrání každého poutníka. Jak jinak, než královna?
Tam, kde jsou Borovice nejmohutnější a sahají svými větvemi téměř na zem, najde poutník své místo. Tam složí svou hlavu. Vedle Borovice hromady sněhu, pod ní však travina. Na straně, kde jsou větve nejřidší výše nad zemí a kořeny nejotevřenější, tam bude každý přivítán i za nevlídného počasí. Když pak rozdělá svůj ohníček a kouř stoupá mezi větvemi nahoru jako by šplhal po každé z paží, královna se o něj stará, nikomu jej nevydá.
Když pak za noci 'venku' sněží, nebo se žení čerti, poutník spí svým klidným spánkem. Na chvilounku ho neprobudí ani kapka, ani vločka, ni chlad. Borovice září svým klidem, sílou a energií kterou předá každému, kdo o ni požádá. K ránu mne probudí jen zaskřípění větve - jako by na pozdrav, jako by oznamovalo nový den a poté loučení...
Ale ten, kdo si vezme kousek borové kůry nebo šišku s sebou, může se těšit už jen na další shledání, které se mu jistě povede zanedlouho, protože kdo jednou pod borovicí spal, je od teď dozajista král...

neděle 5. února 2006

Nevím, leč....

"Vůbec se domnívám, že je dobré číst povídku velmi chytré ženě, protože právě tato polovina lidského rodu je někdy ve svých pěkných exemplářích nadána absolutním vkusem, podobně jako jsou někteří lidé nadáni absolutním sluchem."

Issak Babel, 1937

středa 25. ledna 2006

Pražská pálená

Příznivci Jarka Nohavici nyní můžou stahovaj písničky tohoto interpreta legálně z internetu. Dozvěděl jsem se tak od jednoho přítle, který nedávno navštívil jeho koncert. Zabrouzdal jsem na Jarkův web a opravdu:

"Na každém z jedenácti pražských koncertů zahraje Jarek vždy dvě skladby, které pravidelně nehraje. Bude se jednat o písničky, které nikdy oficiálně nevyšly, někteří z vás na ně možná už zapomněli, někteří je budete slyšet poprvé. Tyto dvě skladby se vždy následující den objeví na tomto webu ke stažení ve formátu mp3. Postupně budete mít možnost si z konečného počtu 22 písniček sestavit a vypálit unikátní MP3 CD, které Jarek pojmenoval PRAŽSKÁ PÁLENÁ. Dramaturgie CD není definitivně určena. Na konci turné bude k dispozici ke stažení i obal a možná i některé další bonusy."

www.nohavica.cz/praha2006

úterý 24. ledna 2006

Zima, jak ji neznáte 2006

Zima, jak ji neznáte 2006 proběhla. A bylo o ní slyšet. Nejen že jsem dělal několik interview do rádií, novin a televizí, ale přišel i redaktor ČTK. Jeho článek jsem umístil na web ORJ Praha 10. Jsou tam i fotky, takže račte nahlédnout...

středa 11. ledna 2006

Povánoční cestování

Konečně se mi povedlo přidat nějaké fotografie z mého zimního, vánočně osamělého i novoročně společnského cestování, vandrování a týpkování... Ty najdete ve Photothece. Snad se mi povede vše popsasti i jinak, než jen pár obrázky...